Monografie o jazykovém ztvárňování časových obsahů

Jana Hoffmannová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Monografie J. Štěpána s názvem Čas ve větě a textu (vyd. v AUC, Philologica Monographia 92, Praha 1986, 152 s.) sleduje cenný a užitečný záměr — ucelené zachycení a systematické utřídění projevů kategorie času v jazyce, celého širokého rejstříku časových významů a způsobů jejich diferencovaného vyjadřování. Přitom publikace představuje pouze jeden z dílčích výsledků autorovy soustavné snahy vytvářet předpoklady popisu jazyka směrem od kognitivních[1] obsahů k řečovému vyjádření. Autor usiluje o vybudování ucelené teorie odrazové sémantiky,[2] která by se stala východiskem ke zjišťování jazykových „vyjevovatelů“ různých obsahových kategorií,[3] včetně fungování těchto „vyjevovatelů“ v konkrétních poznávacích a komunikačních situacích.

Autor definuje kognitivní obsah jako aktivní odraz objektivní skutečnosti ve společenském vědomí. Kromě vztahu k předmětné skutečnosti se snaží vymezit i vztah kognitivních obsahů k poznávacím, odrazovým procesům. Dále se nutně musí vyrovnat se vztahem mezi kognitivními obsahy a jazykovými významy. Systém kognitivních obsahů pokládá za univerzálii společnou všem jazykům, která má mimojazykovou povahu a jejíž jádro je formováno ještě na předjazykové úrovni poznání; [96]na druhé straně systémy jazykových významů jsou diferencovány podle jednotlivých jazyků, kultur atd. Přitom však autor souhrnně označuje jednotky kognitivního obsahu i jazykového významu termínem sémantické jednotky. Tato pasáž — i když bere v úvahu všechny dosavadní formulace vztahu obsahu a významu — by patrně zasluhovala ještě dalšího promyšlení a zpřesnění; to však nic nemění na tom, že v první kapitole této monografie předložil autor svou koncepci odrazové sémantiky v zatím nejucelenější podobě. Po metodologické stránce je třeba ocenit, že jako jazykoví „vyjevovatelé“ určitých časových obsahů se seskupují významy gramatické i lexikální a prostředky z různých jazykových rovin, tj. morfémy, slova a tvary slov, věty, souvětí, textové jednotky i celé texty. I když zde stratifikační model jazyka ještě vytváří nezbytné pozadí, jde tedy o moderní postup „napříč“ jazykovým rovinám.[4]

Jeho sémantická teorie umožnila autorovi v této práci postihnout některé aspekty důležitosti časové dimenze, prožívání a vyjadřování času v životě člověka. Autor zde promítl kognitivní obsahovou kategorii času do kategorií času ve filozofii, v jazykovědě[5] a do času fyzikálního; upozornil na dialektiku času individuálního a sociálního a naznačil složité vztahy mezi systémem časových významů v jazyce a časovými systémy jiných věd.[6]

Jádro práce J. Štěpána tedy představuje systémový popis exteriorizace, objektivace kognitivní obsahové kategorie času v jazykových významech a v prostředcích jejich vyjadřování v češtině. Autor především sleduje: (1) vztah řečového vyjádření ke kognitivnímu časovému obsahu a k faktům předmětné skutečnosti, (2) funkční synonymii mezi různými způsoby vyjádření časových obsahů a (3) způsob slovnědruhového ztvárnění časových obsahů a zapojení jejich vyjádření do věty. Přitom obsahy a významy myšlenkové jsou vyjadřovány predikáty, tj. obvykle morfologickými tvary sloves nesoucími gramatické významy času, významy času základního a časů relativních atd., zatímco obsahy a významy pojmové jsou specifikovány lexikálními významy některých slov a gramatickými významy pádových tvarů substantiv. Autor se ve své práci soustřeďuje na časové významy pojmové a možnosti jejich vyjadřování; jako východisko jejich popisu postuluje především systém atomárních časových obsahů (dále AČO), tj. minimálních, dále nedělitelných jednotek kognitivního časového obsahu, a jeho dílčí podsystémy. Klasifikačním kritériem je hlavně délka a povaha odráženého a vyjadřovaného časového úseku.

Základní AČO odrážejí časové úseky na úrovni hodiny, dne (a jejich částí), týdne, měsíce, ročních období, roku a období mnohem delších (století, středověk aj.). Obecné AČO se vztahují hlavně k ose minulost — [97]přítomnost — budoucnost (teď,[7] tenkrát, příště); dále k nim patří AČO „krátká doba“ (ihned, v tu chvíli), „dlouhá doba“ (dávno, kdysi) a „vhodná/nevhodná doba“ (včas, v pravou chvíli). Zde i na jiných místech autor dokumentuje propojení časové sémantiky přes subjektivní prožívání času s pragmatickými významy hodnotícího charakteru. Dále autor rozlišuje AČO průběhové (časem, během), přibližné (k ránu, kolem sedmé), neurčité (jednoho dne), faktové (lze je nahradit vedlejší větou časovou — za svítání, při práci) a fázové (dříve, pozdě, na závěr, po skončení aj.). Fázovost je tu chápána velmi široce a AČO zařazované do této skupiny mají opět pragmatickou povahu: jde o subjektivní členění času, o hodnocení časových úseků, bodů na časové ose a jejich vzájemných vztahů. Celá tato soustava časových obsahů a způsobů jejich vyjadřování je dále uspořádána podle vztahu k časovým otázkám kdy, odkdy, dokdy, jak často, jak dlouho. Na okraji soustavy stojí významy odkazující za hranice věty k presupozicím časového charakteru[8] (ještě, už, teprve, až, zase, náhle) a další významy fungující jako modifikátory AČO (hlavně omezovací a měrové — jen, právě, zrovna). Spojením, resp. rekonstrukcí AČO pak vznikají kognitivní časové obsahy molekulární (zítra ráno v pět hodin).

Předložená soustava časových obsahů včetně možných způsobů jejich řečové objektivace je zpracována s mimořádnou důkladností. Kromě toho je třeba ocenit (a zde se nabízejí možnosti k dalším speciálním studiím), že si je autor vědom přechodných případů a překrývání některých typů obsahů. Přechody mezi různými kognitivními obsahovými kategoriemi jsou dokumentovány zejména na sémantice některých typů příslovečných určení — jde o průnik obsahů časových a prostorových (uvědomí si sám sebe v čase), časových a způsobových (listopadově šedivé nebe, dlouhodobě koncipovaný seriál), obsahů časových a různých složek kognitivně obsahové kategorie kauzality (příčina, účel, podmínka, přípustka): Zahynul při výbuchu důlního plynu; Po této přísadě nápoj zmodral aj. Stejně citlivě autor respektuje i specifiku časové sémantiky uměleckých textů, jak to dokazuje interpretace zdánlivě rozporných příkladů Slunce nyní svítilo chodci zplna do tváří; Vycházím včera z domu; Včera ji zahlédne a už ji miluje. „Rozporné“ kombinace jsou v uměleckých textech často funkčně zcela oprávněné; vezmeme-li v úvahu vztah k momentu řeči a záměru autora, autorovu snahu zpřítomnit minulé děje, fiktivně přenést sama sebe do minulosti aj., nejde naprosto o rozpory.

Autorův popis možných způsobů jazykového ztvárňování kognitivních časových obsahů v současné češtině je velmi explicitní a úplný — největší pozornost je přitom věnována vyjadřování časových obsahů ve větě [98]jednoduché (zejména příslovečnému určení času), v souladu se skutečností, že frekvence tohoto způsobu vyjadřování vysoce převažuje nad vyjadřováním časových obsahů vedlejší větou v souvětí.[9] (U podrobné analýzy různých typů příslovečných určení si všimněme aspoň jednoho zajímavého momentu, dokazujícího autorův smysl pro dynamiku v jazyce: upozornění na postup procesů adverbializace a prepozicionalizace u výrazů na začátku, na konci — úvodem, závěrem — začátkem, koncem.) V pasáži o vyjadřování časových obsahů jinými větnými členy a prvky než příslovečným určením času se ovšem v některých místech projevilo úskalí všech klasifikačních metod — nebezpečí poněkud mechanického rozlišování. Autor zde shromáždil např. doklady, v nichž se výrazy s časovým významem dostávají ve větě do pozice subjektu či objektu; nepodrobil však už detailnější sémantické analýze např. rozdílné významy výrazu čas v příkladech na „časové objekty“ (neměli čas; upozorňoval na čas k obědu; Ještě několik časů pro sportovce aj.). Podobně i u uváděných „časových atributů“ jde o velmi rozdílné typy co do inherentní kvality; zdá se nám, že větněčlenská funkce je příliš slabým pojítkem tak různorodých významů. Jiné části tohoto oddílu však pokládáme za velmi přínosné, např. promyšlený výklad o vyjadřování pojmových časových obsahů časovými predikáty. Zde se autor soustředil na tři základní opozice časové sémantiky (začátek — konec; okamžitost — trvání; předčasnost — následnost) a na jejich vyjadřování prostřednictvím predikátů verbonominálních a verbálních, prostředků lexikálních a slovotvorných, kořenů a prefixů (viz např. slovesa nocovat, opětovat, pocházet, vzpomínat aj., nebo prefixy před-, za-, po-, do-, roz-, na-, vz-, vy- aj.). Dále se autor stručně zmiňuje o uplatnění polopredikativních konstrukcí (zejména přechodníků) a spojek při exteriorizaci časových obsahů. U výkladu o jazykovém ztvárňování molekulárních a kombinovaných časových obsahů by se nabízelo (a mohlo by se to stát opět předmětem speciálních rozborů) vztažení těchto vyjádření (např. každé tři hodiny ve dne v noci) k dosavadním různým pojetím apozice v české syntaktické tradici.

Četné cenné postřehy přináší autor při analýze časové sémantiky souvětí, kde se věnuje hlavně vyjadřování sémantických relací současnosti a nesoučasnosti, současnosti úplné, částečné a podmíněné, časové souběžnosti a posloupnosti, nepravidelného střídání dějů atd. Do značné míry nový je i jeho pohled na vyjadřování časových vztahů ve složitém souvětí[10] a v textu, tj. na ztvárňování časových relací mezi sémantickými strukturami samostatných větných celků (často v textu umístěných i distantně). Interpretací rozsáhlejších textových celků je zde zajímavě demonstrováno prolínání reálné časové následnosti, ireálnosti, kauzality, časové konkretizace aj. při odrážení a ztvárňování složitých časových obsahů, a stejně tak i disproporce mezi pořadím vět a časovou posloupností faktů v mimojazykové sku[99]tečnosti. U exteriorizace různých typů souvislostí mezi časovými obsahy v textových jednotkách by pouze bylo vhodné zdůraznit, že „rozštěpení časového obsahu první věty v následujících větách“ nebo „shrnutí časových obsahů všech předcházejících vět v poslední větě“ představují obecné principy („vzorce“) myšlenkového a výrazového zpracování obsahových elementů — nejde tedy o specifické rysy sféry časových relací (autor také odkazuje na typy tematických posloupností F. Daneše). — Poslední nerozsáhlý oddíl pak představuje podnět ke zkoumání charakteristických způsobů vyjadřování časových obsahů v různých typech textů (zde byly výběrově naznačeny charakteristiky textů uměleckých, odborných, publicistických) a i ve speciálních žánrech (biografickém, idylickém aj.).[11]

J. Štěpán si při práci na této knize stanovil nesnadný úkol: zmapovat „jazykovědnou kategorii času“ v co největší šíři a úplnosti. Snaha o tak rozsáhlý záběr (autor se mj. pokusil i srovnat výrazové prostředky této kategorie v typologicky různých jazycích, tedy sledovat i zřetele jazykově konfrontační; podle našeho názoru jsou v naší současné jazykové situaci užitečné zvláště konfrontace vyjadřování časových obsahů v češtině a ve slovenštině, roztroušené v textu) nutně vedla k tomu, že — jak jsme už místy ukázali — některé zajímavé postřehy zůstaly zformulovány jen v náznaku a mohou sloužit jako podněty pro další výzkum. Autor si však zároveň stanovil i další cíl: vybudovat materiálovou kartotéku vyjádření jednotlivých časových významů v češtině; a shromáždil skutečně velmi bohatý a průkazný materiál, o nějž je celý výklad opřen. Kromě příspěvku k rozvoji moderní české sémantické teorie se mu tak podařilo — hlavně shromážděním a analýzou unikátního souboru dokladů — podstatně přispět k výzkumu časové sémantiky a jejích výrazových prostředků.

---

[1] O pronikání termínu kognitivní do lingvistiky viz L. Uhlířová, K termínu kognitivní, SaS 39, 1978, s. 288—291. Frekvence tohoto termínu v současné lingvistice a jejím interdisciplinárním kontextu stále stoupá — pod vlivem prudkého rozvoje kognitivních věd, kognitivní psychologie aj. v posledních letech.

[2] Monografie J. Štěpána je fundována mimořádným množstvím odborné literatury předmětu. Zdá se nám pouze, že autor mohl do teoretického podloží své práce výrazněji promítnout výsledky moderních výzkumů sémantické syntaxe češtiny; práce kolektivů P. Sgalla a F. Daneše i práce J. Kořenského, H. Běličové, R. Zimka a dalších jsou sice na počátku publikace uváděny jako „východiska zkoumání“, jejich přínosu však bylo využito jen velmi málo.

[3] Kromě kategorie času zpracoval už autor tímto způsobem v jednotlivých studiích např. kategorii prostoru, posesivity, barvy aj.

[4] Autor nezakrývá příbuznost svého přístupu s teorií funkčně sémantických polí, rozvíjenou v četných pracích A. V. Bondarka.

[5] Vztah mezi „jazykovědnou kategorií času“ a jejím základem „jazykovou kategorií času“ se nám ovšem nezdá být zcela jasný.

[6] O tom viz též J. Hoffmannová, Temporální sémantika a text, in: Linguistica XVI, ÚJČ ČSAV, Praha 1986, s. 160—191.

[7] Zde autor upozorňuje na řadu významů výrazu teď, související se značným možným rozpětím časového úseku „přítomnosti“.

[8] Jejich podrobná sémantická analýza byla provedena v několika studiích M. Komárka a J. Štěpána.

[9] Zde se autor odvolává na zjištění M. Těšitelové a kol., Kvantitativní charakteristiky současné češtiny, Praha 1985.

[10] Viz J. Štěpán, Složité souvětí s řetězcovou závislostí, Praha 1977.

[11] K tomu viz práce S. Čmejrkové, např. Kategorie času v jazykovém odrazu, in: Linguistica XVI, ÚJČ ČSAV, Praha 1986, s. 192—228.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 2, pp. 95-99

Previous Jana Slavíčková: Učebnice formální syntaxe a sémantiky

Next Karel Šebesta: Čítanka české sociolingvistiky