Časopis Naše řeč
en cz

Slovo a jeho význam v české próze 19. století z hlediska současného čtenáře

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

„… i čeština 90. let už nám připadá skoro antikvovaná. Před našima očima se děje intenzívní vývoj jazyka … Lingvisté nemohou trvale přezírat, že řeč se stále mění životem a užitím …“ (Karel Čapek, Lidové noviny 4. 12. 1932)

Za uplynulá dvě století prošla čeština obdivuhodnou cestou vývoje. Velmi mnoho se v ní za tu dobu změnilo. Z mnohých změn, k nimž během této doby v češtině došlo (konkrétněji bychom mohli mluvit o proměnách, obměnách a záměnách), jsou dnešnímu čtenáři patrné — a zřejmě i více či méně nápadné — především změny v oblasti jazykových forem: ať jde o nejrůznější hláskové obměny slovního tvaru, záměny (resp. zánik některých) předpon a přípon (tvaroslovných i slovotvorných), o zánik užívání zvláštního prostředku tvaroslovného, jakým byl tzv. předminulý čas (plusquamperfektum či antepréteritum), značně omezené užívání jiných zvláštních tvaroslovných prostředků, jakými jsou tzv. jmenné tvary adjektiv a přechodníkové tvary sloves, anebo o změny ve slovosledu a v syntaktických konstrukcích — ať jde o zánik slovosledné či syntaktické formy, anebo o její omezené užívání.

Méně nápadné, mnohdy ne snadno postřehnutelné a někdy i obtížně identifikovatelné, ba i zcela neprokazatelné jsou však změny (proměny) v oblasti jazykových obsahů. Jde přitom zejména o změny tzv. věcného významu slov, ale i o změny významu gramatického a změny stylové hodnoty slova.

V tomto článku se zaměříme na některá slova českého jazyka, jež v průběhu jeho vývoje od počátku 19. stol. do současnosti výrazně změnila svůj věcný význam nebo svou stylovou hodnotu, aniž změnila svou výrazovou formu. Tato slova budeme dokládat citacemi jednak [132]přímo z prozaických děl,[1] jednak ze slovníků. Obsah slova (jeho věcný význam a jeho stylovou hodnotu) odlišný od obsahu, který má daná slovní forma v češtině současné, budeme vyvozovat pomocí znalostí vývojových procesů transformace slovního významu ze smyslu výpovědi, v níž je slova užito; předpokládaný význam budeme pak identifikovat prostřednictvím výkladů, dokladů či příkladů Jungmannova Slovníku česko-německého (Praha 1835—39) a Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—71, dále SSJČ).[2]

V textech z 19. stol. se mnohdy vyskytuje to či ono slovo v takovém významu, v němž toto slovo dnes již neužíváme; přitom tento význam je vzdálen od významu (některého z významů), který má dané slovo dnes, více nebo méně, a to tak, že někdy je příbuznost obou významů jasně patrná, jindy je zcela nezřetelná. Zaměříme se nyní nejprve na ty případy, kdy kontext výpovědi (popř. i pouhého slovního spojení) víceméně umožňuje pochopit dané slovo v tom významu, který má dnes. Rozlišíme přitom ty situace, kdy kontext výpovědi nijak čtenáři nenapovídá, že to či ono slovo má v dané výpovědi význam, v němž ho dnes již neužíváme, od situací, kdy lze slovo s významem dnes neužívaným sice pochopit v jeho významu dnešním, avšak vztah tohoto soudobého významu slova a smyslu celé výpovědi (popř. i pouhého slovního spojení) není zcela přirozený, a je tím tedy čtenáři v té či oné míře signalizováno, že dané slovo má v daném kontextu zřejmě (pravděpodobně, asi) jiný význam.

Příd. jm. neslušný má v dnešní češtině tyto významy:[3] 1. odporující pravidlům slušnosti, tj. způsobu chování a jednání uznávaného v určitém společenství za náležitý (např. neslušné chování; neslušné dítě, tj. dítě, které se neumí řádně chovat); 2. nemravný, nestydatý, sprostý (např. neslušný vtip; neslušné návrhy, tj. návrhy činěné např. ženatým mužem vdané ženě a týkající se sexuálních vztahů). Nemá tedy toto příd. jm. v dnešní češtině již význam odpovídající významu adjektiv nenáležitý, nevhodný, nemístný, i když lze např. říci, že neslušné chování je chování nenáležité, nevhodné, neslušící se. Platí-li totiž, že každá neslušmost je nená[133]ležitost (nevhodnost), neplatí vztah obrácený, totiž každá nenáležitost (nevhodnost) není něčím, co bychom nazvali neslušností. Srovnejme např. tyto výpovědi: Teď odejít by bylo nevhodné Teď odejít by bylo neslušné. Přestože v obou případech se hovoří o nevhodnosti odchodu v dané chvíli, příd. jm. neslušné vyjadřujeme něco navíc vzhledem k tomu, co vyjadřujeme adjektivem nevhodné: neslušné je nevhodné tím způsobem, že se záporně týká našich mravů, našeho vychování, naší kulturnosti a kultivovanosti, našeho společenského vystupování atp. A tak např. spojením neslušné návrhy dnes nevyjadřujeme a ani nemůžeme vyjádřit pouze to, co vyjádříme spojením nevhodné návrhy. Jinak tomu ovšem bylo v češtině 19. stol. Srovnejme: … jest to véc nepotřebná, ba i neslušná, proti takovým hanobitelům buď sebe, neb jiného … v časopisech zastávati (Havlíček); … přednostovi sněmu nařízeno jest, aby prý takové odchylky a neslušné návrhy budoucně netrpěl (Havlíček); … abychom je odnaučili odvolávati se na Ježíše a bibli, když chtějí neslušným způsobem rozšiřovati svou hierarchickou moc (Havlíček). Jungmann uvádí k příd. jm. neslušný jako ekvivalent pouze příd. jm. ‚nenáležitý‘ a mj. doklad úsudků rušiti neslušné jest, z nějž lze tento význam vyvodit. SSJČ uvádí doklad z Němcové bylo by neslušné, abych dále pátral po tajemství, rovněž s významem odpovídajícím významu ‚nenáležitý, nevhodný‘. Ve většině případů může zde sice kontext podnítit čtenáře k otázce, v jakém smyslu jsou věc, návrhy, způsob označovány jako „neslušné“, avšak tím ještě není signalizováno, že příd. jm. neslušný zde má zřejmě jiný význam. Někdy tu dokonce ani nedokážeme rozhodnout, měl-li autor v daném případě na mysli pouze nevhodnost, nebo navíc i neslušnost v dnešním smyslu.

Příd. jm. znamenitý má dnes význam odpovídající významu adjektiv ‚vynikající, výtečný, skvělý‘, tedy vztahuje se k velmi kladně hodnoceným vlastnostem.[4] V Jungmannově slovníku nalezneme ovšem u tohoto příd. jm. tyto významy: ‚veliký‘ (např znamenitou pokutu nésti by musil); ,důležitý, významný‘ (např. znamenitými pri-vilejemi obdařený); ,slovutný‘ (např. statečný a znamenitý bojovník); ‚výtečný‘ (např. znamenitý cukr, víno). Srovnejme i doklady po Jungmannovi: Znamenité jest konečně i to, že Rusové i Poláci jedni druhé vzájemně z počtu Slovanů vylučují (Havlíček); …, kdežto mu jeho představený předpovídal znamenitou budoucnost (Havlíček); … aby jim … po výplatě náhrad ještě přec znamenitý zisk v rukou zůstal (Havlíček). Z prvního kontextu myslím dost jasně plyne, že znamenité tu znamená ‚důležité, významné‘, nikoli ,vynikající, výtečné‘. Naproti tomu význam ‚významnou‘ ve druhém kontextu a ‚značný‘ ve třetím kontextu je pouze více pravděpodobný, avšak význam shodný s dnešním významem adj. znamenitý se nedá vyloučit.

Příd. jm. zbytečný znamená v dnešní češtině ‚takový, který není potřebný, bez [134]něhož se lze (bez újmy na té či oné hodnotě) obejít‘ (např. zbytečné řeči, starosti; nebrat s sebou zbytečné věci). Avšak ve starší češtině, a ještě v 19. stol., znamenalo zbytečný tolik co ,zbývající, přebytečný‘. Jungmann uvádí jako ekvivalent na prvním místě ,co zbylo, ostatní‘ (např. Kde máte zbytečné peníze z trhu?), ale také již ,bezpotřebný‘ (např. zbytečná slova; zbytečná péče a starost o něco; práci zbytečnou podniknouti aj.). SSJČ samostatně význam ,zbývající‘ neuvádí. Význam ,přebyteční‘ má nepochybně příd. jm. zbyteční v této výpovědi ze 40. let 19. stol.: A proč by se ti zbyteční vyštudovanci nemohli stát učiteli v triviálních školách …? (Havlíček).

Příd. jm. vtipný má v dnešní češtině patrně už zprav. pouze význam ‚mající schopnost žertovat, tj. spojovat představy tak, aby bylo dosaženo humorného účinku‘, nikoli též význam ,bystrý, důvtipný, chytrý‘ (SSJČ tento význam uvádí na prvním místě); pravděpodobně tento význam má adj. vtipný v následující výpovědi: Uvidíme ostatně, jak budou Francouzi vtipní žáci … (Havlíček).

Příd. jm. svůdný dnes znamená tolik co ,vábný, vábící, lákající, lákavý, vábivý‘ a týká se kladně hodnocených, zprav. erotických kvalit, jimž se těžko odolává (např. svůdná žena; svůdné oči, rty, pohyby). Jungmann ovšem pod heslem svodný uvádí doklady svědčící pro dosti odlišný význam, a to ,svádějící, zavádějící na zcestí, k nepravosti, omylům, bludům‘: svodné učení; Mládež vaše svodným příkladem těch přistěhovalců pokazila se. Stejný význam máme doložen i u Havlíčka: Naše učení v tomto ohledu není svůdné proto, že jest přirozené …

Příd. jm. strašný znamenalo původně (na rozdíl od současné češtiny) ‚nahánějící strach‘: … aby nejdříve strašná a potom veselá pohádka se povídala (Němcová). V dnešní češtině má toto příd. jm. v podstatě již jen význam ,velmi nepříjemně velký, silný, intenzívní‘, např. strašné neštěstí, strašná práce, nebo ‚vyvolávající odpor svou nepříjemností, ošklivostí‘, např. strašná hudba, pohádka (strašná pohádka tedy dnes neznamená ,pohádka, ze které jde strach‘), anebo jen ,velmi velký, ohromný‘, např. mít strašnou radost.

Příd. jm. divný se v dnešní češtině vztahuje k takovému zvláštnímu charakteru (povaze, formě, utváření, uzpůsobení) něčeho, který vzbuzuje rozpaky či nedůvěru (např. Je to divný člověk; To je divná odpověď; divné zvíře, divná věc).[5] Původně mělo toto příd. jm. význam odpovídající významu dnešních příd. jmen podivuhodný, obdivuhodný, pozoruhodný, tj. jsoucí divem v kladném slova smyslu, budící kladně působící údiv: Za Knittenfeldem věžejí se plechaté beztrávné hory, čelo sněžným pásem obvité nesoucí; což pod sluncem ranním pohled divný působí (Polák). Tento význam příd. jm. divný máme doložen ještě u K. Čapka z 20. let tohoto stol.: Krásná a divná je to země; V domě hodných lidí hoří rašelina v krbu, antická paní zpívá skotské balady a já zpívám s ostatními divnou a starou píseň; Ty hory jsou lysé a fialové, divné a plné kamení; … tu konfrontaci provedl Velázques příliš ostře a důsledně, než aby to nemělo svůj divný smysl (Anglické listy; Výlet do Španěl).

[135]Příd. jm. hrubý znamenalo ještě např. u Němcové (a dokonce také ještě u Čapka) tolik co ,veliký, silný, robustní, hřmotný‘: v tom šatu vyhlíží hrubý (Němcová, Dobrý člověk); „Sem by chtěl jinej,“ pravil strejc s fajfkou a zamyslil se nad hromadou hrubých kamenů (K. Čapek, Lidové noviny 12. 4. 1931 ).[6]

Sloveso směti mělo ještě v 19. stol. také význam ,odvážit se‘ (srov. příd. jm. smělý, nesmělý, sloveso osmělit se, subst. smělost). Z Jungmannova slovníku vyjímáme: Smějí se proti mě postaviti; My pak srozuměvše, že nám nesmí čeliti, hnuli jsme se. Z Biblioteky zábavného čtení: Na její křik sběhlo se množství lidu z celého pole, ale nikdo nevěděl, jak jí pomoci, ba ani mnozí blízko přistoupiti nesměli. Z tohoto kontextu je snad patrné, že nesměli tu znamená ‚neodvážili se‘.

Sloveso štítit se mělo původně význam ‚stranit se (čeho), vyhýbat se (čemu), chránit se, vystříhat se (čeho, koho)‘. Dnešní význam ,mít odpor, ošklivost k něčemu, někomu, ošklivit si, hnusit si něco, někoho‘ Jungmannův slovník ještě nezaznamenává. Pokud jde o spojení štítit se práce, lži apod., užívaná v soudobé češtině, máme za to, že v nich je také výrazně patrný význam odpovídající významu sloves ošklivit si, hnusit si (něco). V literatuře 19. stol. nelze však u slovesa štítit se vyloučit význam ‚stranit se‘: Naše nynější vláda prý se štítí starých, tmavých cest! (Havlíček); Toho úřadu velice se štítili (Světlá).

Sloveso páchnout mělo původně význam protikladný významu dnešnímu, tj. znamenalo ,vonět‘; ani protikladnost významu nemusí však vždy signalizovat jeho odlišnost: a teprv nyní zdvihá … hlavu od svého talíře, na němž páchnou divné kotlety (tj. pravděpodobně ,voní obdivuhodné kotlety‘).

Sloveso objevovat mělo původně širší, resp. obecnější význam ‚uvádět na jevo‘, zatímco dnes znamená ‚přijít na něco dosud neznámého‘: Zapovídati ale opoziční noviny … není za našich časů žádná státnická moudrost proto, že se tím přece smyšlení lidí nepředělá a že tím vláda jen patrně svou slabost a bázeň objevuje (tj. vyjevuje, odhaluje, prozrazuje) (Havlíček).

Podst. jm. sklep původně znamenalo ‚klenutí, klenba‘, později pak ,klenutá místnost, sklepení, krypta‘ apod.: dotřel jsem se při pohřbu do krypty. Sklep asi dvacet kročejů dlouhý … (Polák).[7]

Čteme-li v Bibliotece zábavného čtení výraz stvůry obraznosti, pochopíme význam podst. jm. stvůra zřejmě nesprávně, budeme-li se domnívat, že jde o ‚výtvory obrazotvornosti příšerné, budící děs a hrůzu‘; výraz stvůra totiž dříve znamenal ‚tvor, stvoření či výtvor‘.

Ne vždy je ovšem současný význam slova odlišný od významu dřívějšího se [136]smyslem výpovědi či slovního spojení slučitelný. Vedle případů řekněme relativní neslučitelnosti dnešního významu slova s celkovým smyslem složeného výrazu (věty, slovního spojení) staršího původu existují i případy takové neslučitelnosti absolutní. Např.: Obrazové ti litou zvěř, jako lva na hřebce přitekoucího představovali (Polák). Sloveso téci se ve starší češtině vztahovalo nejen na pohyb tekutiny, ale také na pohyb jednotliviny, ať předmětu (např. valícího se kamene), či zvířete nebo člověka. Zajímavé je, že v Jungmannově slovníku nalezneme doklady na tento význam slovesa téci pouze ze 14.—16. stol. Je tedy možné, že téci ve významu ,běžet‘ bylo již na počátku 19. stol. archaismem.

Podst. jm. obecenstvo dnes znamená tolik co ‚diváci, posluchači, publikum‘, a je tedy tímto významem neslučitelné se smyslem následujícího kontextu: … obecenstvo všech tříd scházelo se v … hospůdkách … (Neruda). Obecenstvo ve významu ,veřejnost‘ bylo ovšem v 19. stol. slovem běžně užívaným. Jako živý ještě ve 20. stol. dokládá tento význam SSJČ: povolit přístup širšímu obecenstvu.

Lze-li říci, že podst. jm. postava je v dnešní češtině prakticky nepoužitelné ve významu ‚postavení, pozice, postoj‘, pak je z hlediska soudobé češtiny s následujícím kontextem neslučitelné: Marusja mlčíc podala mu ruku, a již ji odtáhnouti nemohla … a nyní by byla s ním v této postavě postála až do samého rána (Biblioteka zábavného čtení). SSJČ dokládá tento význam podst. jm. postava jako zastaralý z Máchy: v postavě také, v jaké ho byla smrt se dotkla.

Ve starší češtině existovala v mnohem větší míře než dnes synonymie sloves (a z nich odvozených podst. a příd. jmen) lišících se pouze různou předponou; např.: obořiti (co) — zbořiti (co), pohrabati (co) — zahrabati (co), pokázati (co komu) — ukázati (co komu), naroditi se zroditi se — uroditi se — poroditi se, oklamati (koho) — zklamati (koho), opatřiti (co) — spatřiti (co) atd. Tato synonymie se ve většině případů vývojem jazyka zrušila, a to dvojím způsobem: buď zůstal zachován pouze jeden ze synonymních předponových výrazů a druhý (ostatní) zanikl(y), anebo se původně synonymní výrazy významově rozrůznily, popř. došlo ještě k jiným změnám (např. synonymní dvojice obořiti — zbořiti se přeměnila na pojmenování zcela rozdílného obsahu tak, že forma obořiti zůstala do současné češtiny zachována pouze v tzv. reflexívní podobě, tj. obořit se a ve významu původně přeneseném, kdežto forma zbořiti se zachovala i v základovém tvaru nereflexivním (vedle reflexíva zbořit se) a v základním, nepřeneseném významu). Ještě v 19. stol. byla synonymní např. slovesa ukvapit se a překvapit se i z nich odvozená příd. jm. překvapený a ukvapený. V dnešní češtině se ovšem adjektiva překvapený a ukvapený v témže kontextu nedají zaměnit; je tedy dnes nepřijatelné užít např. ve spojení ukvapené jednání příd. jm. překvapený: … nemůžeme nikterak schvalovati takové překvapené jednání (Havlíček).

V některých případech můžeme z hlediska současné češtiny hodnotit užití toho či onoho slova v daném kontextu jen jako zvláštní, divné, neobvyklé, popř. stylizačně neobratné, anebo nejasné. Např.: Otevřeloť se protější okno a v něm se vyskytla malířova dcera; V tom se před ní vyskytne potůček (Bibliote[137]ka zábavného čtení). Spojení vyskytnout se v okně apod. nemůžeme sice zřejmě pokládat za nepřijatelné či dokonce protismyslné, avšak lze je myslím považovat za ne příliš vhodné. Zřejmě také proto, že vyskytovat se je v dnešní češtině výraz poněkud formální — užíváme ho v kontextech jako V kraji se vyskytuje (vyskytla) infekční žloutenka (SSJČ); vyskytla se překážka, možnost, příležitost (SSJČ) apod. Kromě toho nevztahujeme toto sloveso dnes na konkrétní předměty (tedy např. vyskytla se příležitost, ale nikoli vyskytl se tu nějaký člověk). Avšak ve starší češtině, a ještě zřejmě za obrození, mělo sloveso vyskytnout se širší použití, např. místo dnešního objevit se. Ve své době tedy spojení vyskytovat/vyskytnout se v okně apod. neznělo nepřirozeně. Podobně je tomu i v následujících dokladech: Ted vynikla ona první za jedním rohem komínu (Neruda); Jsme rozptýlení a jenom společné a stejné srdečné tušení váže nás dohromady (Havlíček); Jak často vidíme muže jinák v privátním životě svědomité, kteří by žádným způsobem nikoho ze sousedů svých ani o nejmenší věc neošidili, proti státu jednati lstivě a velmi ošemetně (Havlíček); sekery zaklektaly, dříví zaskřípalo, zapraskalo, a šest dubův rozsochatých povalilo se na zem (Biblioteka); Proto také se hlavně při povstání r. 1848 dbalo na to, aby cenzura vyzdvižena a svoboda tisku zavedena byla (Havlíček). Kromě graficky vyznačených výrazů znějí z hlediska současné češtiny nepřirozeně v uvedených výpovědích i některé jiné prostředky (kromě odlišností v hláskové stavbě tvarů a ve slovosledu jsou to spojení privátní život, sekery zaklektaly a šest dubův se povalilo), avšak tu jde o věci jiné než o proměněný význam slova. Naproti tomu spojení vyniknout za rohem zní dnes nepřirozeně proto, že se změnil význam slovesa vyniknout/vynikat; Jungmann uvádí tyto významy: ‚prudce odněkud vyrazit‘ (např. zuby dětem vynikají; Vynikl z stavení a zase se skryl); ,utéci, vytrhnout se‘ (např nepřátelům z rukou vyniknouti); vynikati = ,strmět, přesahat, vystávat‘ (např. Velká skála z Jezera nad vodu vyniká); a dnešní význam uvádí Jungmann až jako poslední a jako tropus, tj. metaforu: vynikati, vyniknouti nad jiné, tj. předčiti, převýšiti jiné (např. vynikati rozumem nade všecky). Spojení srdečné tušení, citované z Havlíčka, je z hlediska dnešní češtiny neobvyklé a nepřirozené, avšak u Havlíčka znamená zřejmě tolik co ‚naděje skrytá v srdci‘, neboť podle Jungmanna i SSJČ znamenalo tušiti v 19. stol. také ,dávat naději‘. Spojení jednati ošemetně zní z hlediska dnešní češtiny poněkud nezvykle, neboť dnes užíváme již jen adjektiva ošemetný (a to ještě ne příliš často) ve smyslu odpovídajícím významům adjektiv ošidný, nejistý, choulostivý (v přeneseném smyslu, např. ‚choulostivá situace‘); avšak u Havlíčka jednati ošemetně znamená tolik co ‚jednat lstivě, úskočně, záludně, tj. podvádět‘. Ve spojení dříví zaskřípělo neznamená substantivum dříví to, co dnes, nýbrž má zde význam ,stromy‘, popř. ‚stromoví‘. A konečně vyzdvižená cenzura není ‚pozvednutá, nadzvednutá či zdůrazněná‘ atp. cenzura, nýbrž je to cenzura ,zrušená‘ ¨(vyzdvihnout znamenalo v češtině minulého století také ‚zrušit‘, podobně jako německé aufheben; tento význam dokládá také SSJČ).

Současný čtenář může být při četbě naší klasické literatury 19. stol. občas také překvapen, zaskočen, ba až značně udiven stylovou hodnotou toho či onoho slova [138]výrazně se z dnešního hlediska vymykající stylovému charakteru celého kontextu. Srovnejme: Agrippina, jenž od císaře Tiberia nevinně tam jsouc zaklena, pošla (Polák); dlouho mne to žralo (Němcová); Návrh ale v tomto ohledu irskému parlamentu učiněný odmrštěn jest (Havlíček); … domácí neobyčejné jsouc veselosti, smíchala karty na stolečku, a překryvši je svými přepěknými ručkami zvolala: „Budeme raději štěbetati!“ (Biblioteka). Jestliže je v současné češtině sloveso pojít jako výraz synonymní se slovesy zemřít, umřít, zesnout, skonat silným vulgarismem, v češtině 19. stol. bylo zřejmě výrazem neutrálním; Jungmann uvádí jako ekvivalent jednoho z významů tohoto slovesa ,zhynout‘ a tento význam dokládá kontexty morní nákazou pojíti; hladem, hořem pojíti. Sloveso žrát je v kontextu výpovědi To mě žere (tj. trápí, sužuje) v současné češtině výrazem silně expresívním, až poněkud vulgárním; naproti tomu v češtině starší bylo zřejmě i v kontextu takových vět běžným výrazem hovorovým postrádajícím onu poněkud drsnou jadrnost slovního projevu: žrát znamenalo v době Jungmannově ,nesmírně jíst a pít‘ (např. on vína nepije, ale je žere); Jungmann ovšem nezaznamenává u slovesa žrát význam ,trápit, soužit‘. Jestliže v současné češtině působí spojení odmrštit návrh značně expresívně a dosti nezvykle, v češtině 19. stol. nebylo patrně o mnoho expresívnějším a neobvyklejším výrazem než sloveso odmítnout, které bylo se slovesem odmrštit (stejně jako se slovesy odvrhnout a odhodit) synonymní. Sloveso štěbetat mělo ve starší češtině zřejmě významově blíže k dnešním slovesům klábosit, tlachat než ke slovesu švitořit; vyplývá to i z výkladů Jungmannových: § Tr. = bleptati, klepati, špitati, žváti, klábositi, schwatzen, plaudern …; a tak namísto budeme raději štěbetati bychom dnes řekli (napsali) nejspíše třeba trochu si poklábosíme (nebo popovídáme či hruběji pokecáme).

Jak působí všechny tyto rozdíly (z nichž jsme mohli uvést jen reprezentativní vzorek) mezi starší češtinou[8] a češtinou naší doby na současného čtenáře? Dnešní průměrný, lingvisticky neškolený, ale třeba i velmi vzdělaný čtenář vnímá zřejmě (některé) tyto rozdíly — v závislosti na různých okolnostech kontextu a na psychické dispozici — s nestejnou intenzitou víceméně spontánně a podvědomě.[9] Vní[139]má-li přitom tyto rozdíly převážně jako zvláštnosti daného textu, může, ale nemusí si vždy zároveň uvědomit, že jde o zvláštnosti podmíněné vývojem jazyka. A tak i při sebevětším vzdělání dnešnímu čtenáři mnohé z oněch rozdílů nutně unikají; neboť jak může čtenář tušit, že kupříkladu ve spojení znamenitý úspěch má příd. jm. znamenitý jiný význam, než je ten, v němž ho užíváme dnes? Nelze-li (z těch či oněch důvodů) literaturu minulého století „překládat“ do současné češtiny, bylo by asi vhodné a žádoucí, aby slovo s významem odlišným od jeho významu současného, bylo v textu označeno a komentováno pod čarou.[10]

Čteme-li dnes dílo K. H. Máchy, J. Nerudy, B. Němcové a jiných klasiků naší národní literatury, neuvědomujeme si zcela, že jazyk této literatury, starý sto až sto padesát let, není již plně naším jazykem mateřským, není zcela dnešní naší řečí; neuvědomujeme si, a to je obzvlášť závažné, že v některých případech tomuto jazyku rozumíme jinak než naši předkové, že v mnohých případech tomuto jazyku přisuzujeme jiné stylové hodnoty než ty, v nichž ho bylo kdysi použito. Působí na nás tedy tento jazyk v té či oné míře jinak, než působil na někdejší čtenáře. Ponecháváme-li jazyk spisovatelů minulých dob (počínaje 16. stol.) při jejich novém vydávání téměř beze změny (kromě úprav pravopisných se většinou provádějí pouze drobné úpravy v hláskovém složení slov, např. v samohláskové kvantitě), je otázka, zda tím těmto slovesným tvůrcům skutečně prospíváme. Možná je to omyl, ale mám za to, že kdybychom např. to, co sděluje Labyrint světa a ráj srdce J. A. Komenského dokázali vyjádřit prostředky sou časné češtiny, teprve pak bychom se na tuto literární památku dokázali dívat jako na dílo veskrze moderní a současné.


[1] Doklady máme z těchto knih: M. Z. Polák, Cesta do Itálie, Praha 1979; K. Havlíček Borovský, Dílo 2, Praha 1986; B. Němcová, Dobrý člověk, Praha 1940: J. Neruda, Obrázky z domova i ciziny, Praha 1983; K. Světlá, Frantina, Praha 1970; Biblioteka zábavného čtení, Praha 1836, 1837.

[2] Zaznamenává-li SSJČ mnoho dnes již prakticky zaniklých významů slov, citovaných z české literatury 19. stol., plní tím zčásti úlohu slovníku historického pro údobí téměř dvou století. SSJČ k tomu ve výkladech o uspořádaní slovníku v § 4 uvádí, že pro informaci uživatele zachycuje i taková slova, která sice nepatří k dnešní živé slovní zásobě, ale s nimiž se čtenář setkává v dílech významných spisovatelů, jako např. K. H. Máchy aj.

[3] Při explikaci významů se jen zčásti opíráme o výklady SSJČ.

[4] SSJČ (i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978) uvádí význam ‚známý, proslavený, proslulý, významný‘, např. znamenitý vědec. Podle zkušeností autora má však pro příslušníky mladé a střední generace příd. jm. znamenitý, např. ve spojení znamenitý herec, význam dost odlišný od významu adj. známý, např. ve spojení známý herec; jen málokterého ze známých herců bychom dnes označili jako herce znamenitého.

[5] Příd. jm. divný dnes již patrně neznamená také ‚budící překvapení, úžas‘, jak uvádí SSJČ kromě jiných významů.

[6] Reliktem pův. významu je v současné češtině význam tohoto příd. jm. v některých spojeních, v nichž znamená ,velký, závažný‘: hrubá chyba; hrubá nedbalost; hrubé porušení kázně apod. Tento význam uvádí SSJČ u příd. jm. hrubý jako jeho 4. význam; jinak pův. význam SSJČ neuvádí ani nedokládá. Tento význam je však doložen ve starším, devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého (Praha 1935—1957).

[7] Srov. k tomu výklady v knize I. Němce, J. Horálka a kol Dědictví řeči, Praha 1986 (recenze v NŘ 71, 1988, s. 89—92).

[8] Některé jazykové výrazy nebo jejich obsahy zastarávají už za deset, dvacet let, mnohé však nezměněně přetrvávají staletí. A tak na jedné straně nalezneme v díle ze 14. stol. větu, kterou bychom mohli použít v současnosti, na druhé straně se v díle K. Čapka setkáme s dnes již neužívanými výrazy. Vcelku však jeho jazyk (srov. sborník Karel Čapek a český jazyk, vyd. F. Štícha a R. Brabcová, v tisku) působí i dnes moderně a současně, zatímco jazyk o třicet let staršího K. M. Čapka-Choda působí (spíše z dnešního hlediska poněkud těžkopádnou stylizací vět a celého textu než jednotlivými výrazy) již dosti zastarale; srov. např. větu: Proč musil slyšet vedle lichotného lkání houslí včerejší její pláč a vidět, kterak v týli a mezi lopatkami obnaženého hřbetu vzlykotem jí přebíhalo? (Kašpar Lén mstitel, Praha 1972, s. 54).

[9] Např. O. Králík v závěrečné studii Jungmannovy překlady z němčiny v knize Josef Jungmann, Překlady II (Praha 1958, s. 501—575) soudí, že Jungmannův překlad oplývá výrazy, které působily (!) a působí nezvykle. Jistě ne všechny tyto nezvyklosti z hlediska dnešního byly nezvyklostmi i z hlediska doby Jungmannovy. O. Králík zřejmě není zcela práv, vytýká-li Jungmannovi (nebo prostě konstatuje-li o něm), že ve svých překladech užíval výrazů těžkopádných, nezvyklých nebo nejasných. Na druhé straně je však třeba zřejmě přiznat, že jazyk v době národního obrození byl v literatuře umělecké i odborné do jisté míry uměle dotvářen, jak se obecně soudí. Dnes však můžeme sotva vždy zodpovědně rozhodnout, zda ten či onen výraz byl ve své době živý, běžný, obvyklý atd., anebo méně obvyklý či zcela neobvyklý apod. Zodpovědnější soudy snad budeme moci činit, až budeme mít k dispozici velký staročeský slovník a velký slovník tzv. doby střední. Ani pak nám ovšem slovníky nebudou moci plně zaručit dobový status jazykového výrazu.

[10] Pokud jde o slovníčky „dobových výrazů“, bývají většinou značně neúplné. Např. z výrazů, které v tomto článku citujeme z K. Havlíčka Borovského (viz pozn. 1), většina v připojeném slovníčku uvedena není.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 3, s. 131-139

Předchozí Igor Němec: Ještě k funkcím lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě

Následující Alois Jedlička: Druhý svazek akademické Mluvnice češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1