Ještě k funkcím lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

-

1. Jako jednu z dosud málo popsaných vlastností českého jazyka právem označil F. Štícha[1] tvoření výpovědi s lexikálně nevyjádřeným objektem děje (Karel čte, jdi otevřít apod.). Pokud jde o systémové („jazykové“) funkce tohoto lexikálního nevyjádření, je však třeba také přihlédnout k jejich popisu v slovnících, které jsou již zaměřeny na valenci slovesa (níže 2), a podle našeho názoru více pozornosti rovněž zaslouží syntaktický pohled na užití predikátoru [120]s nulovým doplněním (3). Obojí totiž poskytuje podnětné poznatky, z kterých vychází lexikologie ve svém úsilí o objektivní rozlišení nelexikalizované a lexikalizované elipsy gramatického předmětu (4).

2. Slovníky mají nepochybně možnost rozlišovat různé typy tohoto eliptického užití svými různými lexikografickými formami. Ale je pravda, že ne vždy této možnosti dost cílevědomě a důsledně využívají. Míra přesnosti zde ovšem hodně závisí na rozsahu slovníku: lexikografický popis jednosvazkového slovníku (2.1) nemůže být tak výstižný jako zpracování slovníku mnohosvazkového (2.2).

2.1. Příkladem jednosvazkového slovníku může být Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978, dále SSČ). K jeho lexikologické koncepci patří zásada rozlišovat případy, kdy je a kdy není „obsazena předmětová pozice předmětového slovesa“ (s. 794). Ale zpracování jednotlivých typů s touž systémovou funkcí lexikálního nevyjádření objektu děje zde není jednotné. Ukažme si to aspoň na dvou základních typech (2.11, 2.12).

2.11. Jedním takovým typem je podle F. Štíchy lexikální nevyjádření objektu jako systémový prostředek vztažení děje k jednomu druhu z množiny druhů jeho možných objektů (s. 185—186): Manželka příliš rozhazuje (,utrácí příliš mnoho peněz‘); Přemek zavěsil a usadil se ke stolu (,zavěsil telefonní sluchátko‘); Eva si odložila a zapálila si (,odložila si kabát a zapálila si cigaretu‘). Každý z těchto čtyř příkladů systémového zúžení předmětového lexikálního významu, které se vyjadřuje bezpředmětovým užitím předmětového slovesa, je v SSČ pojat jinak. U slovesa rozhazovat není bezpředmětové užití uvedeno vůbec a příslušný význam marnotratného utrácení se zde omezuje na předmětové užití typu rozházet celé jmění (s. 449). U hesla zavěsit je bezpředmětové užití typu Zavěste, volá meziměstská uvedeno jako významový odstín zahrnutý do širšího předmětového významu ,položit (telefonní sluchátko); tím ukončit telefonní hovor‘ (s. 698, srov. 791). U hesla odložit se zase bezpředmětové užití Prosím, odložte (si) uvádí vedle předmětového Odložte kabát jako řadový doklad na význam ,svléknout si svrchní oděv‘, který je takto formulován vlastně jako valenčně neobjektový, tj. mající komponent objektu děje implicitně v sobě, nikoli lexikálně vyjádřený gramatickým předmětem (s. 294). U hesla zapálit najdeme pouze předmětové užití typu zapálit si cigaretu, a to mezi doklady nezúženého objektového významu ,způsobit, aby něco hořelo (s. 685).

2.12. Vzhledem k omezenému rozsahu si SSČ klade za úkol rozlišovat od základního předmětového užití jen takové případy lexikál[121]ního nevyjádření objektu děje, kdy „jde o tzv. absolutní, bezpředmětové užití slovesa“ (s. 794). Termín „absolutní užití“ v tomto smyslu není v naší lexikoiogii ani syntaxi dost běžný, ale vzhledem k příkladu Pracuje i jako důchodce (s. 795) se jím zřejmě rozumí také bezpředmětové vyjádření činnosti pojaté jako zaměstnání, povolání. Tento typ (A), např. Moje známá učí (,je učitelka‘), prodává (,je prodavačka‘), překládá (,je překladatelka‘), řadí F. Štícha (s. 185) — vedle typu (B) Dítě už umí číst, Je třeba začít orat — k lexikálnímu nevyjádření objektu děje ve větě, které vyjadřuje charakteristickou sociální činnost vztahující se na „relačně vymezený druh objektů, který je implikován významem slovesa jako druh objektů, jichž se daná činnost týká“. Bezpředmětové užití typu A zpracovává SSČ zčásti jako speciální lexikálně významovou jednotku (učit, psát ‚vydělávat psaním‘, s. 581, 427 aj.), zčásti bez zvláštního odlišení od užití předmětového (to se týká imperfektiv předponových, jako prodávat, překládat, u nichž se pro úspornost významová stránka naznačuje jen přiřazením k příslušným perfektivům; ta však význam činnosti-zaměstnání mít nemohou). Doklady typu B Dítě už umí číst SSČ ovšem uvádí v rámci příslušné lexikálně významové jednotky předmětové (tj. stejně jako číst knihu, písmena apod., s. 61).

2.2. Malý rozsah lexikografického popisu neumožňuje podrobněji rozlišovat různé typy elipsy verbálního doplnění. Proti tomu slovníky s větším rozsahem tuto možnost mají. Zejména by tedy měly důsledně a soustavně rozlišovat jednotlivé typy lexikálního nevyjádření objektu děje spojené a nespojené s lexikálně významovým posunem proti základnímu užití předmětovému. Z našich slovníků velkého typu o to programově usiluje Staročeský slovník.[2] Na jedné straně rozlišuje (a) významotvornou elipsu předmětu signalizující „charakterizační pojetí děje“, např. súditi ,být soudcem‘ (tj. Štíchův typ Moje známá učí ,je učitelka‘, 2.12 A), a (b) významotvornou elipsu předmětu, která „specializuje lexikální význam“ základního slovesa předmětového, např. slúžiti ,sloužit mši‘ proti slúžiti něco — mšu, nešpory apod. (tj. Štíchův typ Manželka příliš rozhazuje ,utrácí příliš mnoho peněz‘, 2.11); na druhé straně nespojuje s posunem lexikálního významu bezpředmětové užití (c), jež vyjadřuje „všeobecný předmět“ děje, např. proti lécěti osidla, teneto, pasti apod. bezpředmětové lécěti (na ptáky, na lišky) ,líčit, klást nástrahy‘. Toto bezpřed[122]mětové užití (c) nejvíce odpovídá Štíchovu typu Je třeba začít orat, Dítě už umí číst (2.12 B), jenž je autorem řazen také do kategorie předmětové elipsy s jazykovou, systémovou funkcí jako typy a a b (Štícha, s. 185). Z toho ovšem vyplývá, že za systémově funkční nevyjádření objektu děje se zde považuje i taková elipsa gramatického předmětu, kterou lexikologové nehodnotí jako elipsu lexikalizovanou a lexikografové uvádějí ve společném významovém odstavci s doklady předmětovými; srov. lécěti osidla a lécěti ,klást nástrahy‘ (StčS, s. 26) nebo číst knihu a Dítě už umí číst (SSČ, s. 61, viz zde 2.12). Z hlediska lexikologie jde o problém, zda lexikální význam kontextově vázaný na jistý sémantický okruh doplnění (číst knihu, pohádku, noviny, Jiráska apod.)[3] je totožný s lexikálním významem příslušného slovesa bez doplnění (Pořád jen čte, Dítě už umí číst).

3. Tímto problémem se podrobněji zabývá novější syntaktická práce o českých větných vzorcích.[4] Uvažuje o možnosti, že by přísudkové sloveso s elipsou konstitutivního určení (užití predikátoru bez realizovaného potenciálního členu vzorce) „bylo možno alternativně považovat za samostatný predikátor“ (s. 65). Ale před takovým chápáním bezpředmětového užití jako samostatné lexikálně významové jednotky dává přednost pojetí opačnému.

3.1. Tak u typu Vít čte na zahradě VV (s. 66) vidí nerealizaci potenciálního doplnění, jehož význam z hlediska intenzionálního nepřekračuje obecně platnou lexikálně sémantickou definici (,psaná informace‘). Považuje zde za „možné říci, že tato nulová realizace členu vzorce má význam ,čte něco, co je psanou informací‘ a nic víc“ (tamtéž). Ve smyslu tohoto pojetí lze tu tedy sloveso vykládat jako jednu systémovou lexikální jednotku, k jejíž valenci[5] patří jednak nulová realizace doplnění (čte ,čte něco, co je psanou informací‘), jednak jeho realizace explicitní, k níž dochází „tehdy, jestliže intenzi potenciálního členu je pro daný případ třeba specifikovat ještě dále“ (Vít čte noviny, povídku, Nerudu). Kromě toho nulová realizace doplnění [123]může znamenat, že „je jím pokryta jeho celá extenze“ (Vít už čte ,… čte cokoli, co má vlastnost být psanou informací‘, tamtéž). Předmětové a bezpředmětové užití zde tedy nevyjadřuje diferenční komponenty dvou různých lexikálních významů polysémního slovesa, i když nerealizace potenciálního participantu-doplnění má svůj význam „neurčitosti“ nebo „všeobecnosti“ objektu děje. Podobně přece lexikální význam slovesa také nemění nerealizace jeho levovalenčního participantu, vyjadřující všeobecný podmět děje, ovšem podmět personální.[6] To vše odpovídá stanovisku StčS z r. 1968 (s. 26), že u předmětového slovesa „bezpředmětové užití vyjadřuje všeobecný předmět“ v rámci jednoho slovesného lexikálního významu (viz 2.2 c). Tím se bezpředmětová užití typů Vít čte na zahradě (tj. ,něco psaného‘), Karel jí (tj. ,nějaké jídlo‘) apod. jako kontextové, komunikativní realizace jisté systémové lexikální jednotky sbližují se Štíchovým typem Nikdy jsem ji neslyšel, že by pomlouvala, kde se děj slovesa pomlouvat „obecně vztahuje na člověka“, tedy na objekt personální (Štícha, s. 191).

3.2. S eliptickým vyjádřením všeobecného objektu děje typu Vít už čte, kde má sloveso neaktuální význam, spatřují VV (s. 67) styčné body u typu Bedřich učí ,je učitelem‘; přísudek bez předmětu zde totiž vyjadřuje příznakově neaktuální význam charakterizační — kvalifikaci sémantického subjektu dějem. Eliptické vyjádření všeobecného objektu děje (neaktuálního Bedřich každé dopoledne učí i aktuálního Bedřich právě teď učí) se chápe jako dílčí užití v rámci příslušného lexikálního významu objektového (3.1), ale příznaková neaktuálnost a systémový vztah k synonymnímu typu Bedřich je učitelem[7] mluví u charakterizační elipsy předmětu (Bedřich učí) pro pojetí samostatné lexikální jednotky — slovesa podmětového. Proto StčS zpracovává takové charakterizační eliptické užití, kvalifikující subjekt dějem jako vykonavatele zaměstnání, v samostatném významové odstavci polysémního hesla (2.2 a). Proti tomu neaktuální význam schopnosti u typu Vít už čte nepovažujeme za zvláštní význam [124]lexikální, nýbrž za záležitost gramatického významu nedokonavosti, tj. nedokonavých slovesných forem způsobilých vyjadřovat opakovaný děj („schopnost se má za prokázanou vícero akty“).[8]

3.3. Syntaktická analýza VV není ovšem zaměřena na rozdíl mezi slovesem se systémovou lexikalizovanou elipsou gramatického předmětu a bezpředmětovým komunikativním užitím slovesa v rámci jeho lexikálního významu předmětového. Zkoumá podmínky nerealizace potenciálního členu a zjišťuje, že v uvedených dvou případech (3.1, 3.2) „jde o dost vyhraněné sémantické okolnosti, takže lze mluvit přímo o významu nulového doplnění“ (s. 68). Uvádí také případy, kde to platí mnohem méně, a také příklady překrývání motivací nulového doplnění (jako Brigita čte ,právě se zabývá čtením‘ nebo ,již umít číst cokoli‘ podle 3.1 i ,je pilnou čtenářkou‘ podle 3.2). Z autorských motivací VV připomínají překvapivé uplatnění „nuly“ v komunikativní funkci aktualizačního prostředku (s. 69) a náležitou pozornost věnují nejběžnější elipse gramatického předmětu (s. 68), která ani neztvárňuje zvláštní lexikální význam slovesa (není lexikalizovaná jako 2.2 a b, 3.2), ani nemá vyhraněnou systémovou funkci v rámci lexikálního významu slovesa s potenciálním gramatickým předmětem (jako 2.2 c, 3.1): jsou to elipsy doplnění v takových případech, kde lze příslušné explicitní doplnění nalézt v předchozím nebo následujícím kontextu, popřípadě je vyvodit z konsituace. Elipsa tu ani nemusí být vždy doplnitelná jednoznačně, nýbrž „obsah lexikálního obsazení příslušné pozice může být z toho, co je sémanticky dáno, vyvoditelný značně volně“ (např. Bedřich stále ještě doufal). V podstatě jde tedy o případy, které Štícha (s. 189—192) řadí do kategorie komunikativních funkcí nepojmenování objektu děje. Podle našeho mínění sem nepatří pouze Štíchův typ eliptického vyjádření děje, který „se vztahuje obecně na člověka“ (s. 191): příklady jako ráda pomlouvá, odsuzuje, podezřívá apod. mají blíže k vyjádření významu všeobecného objektu děje nerealizací potenciálního doplnění (3.1) a příklad Ostrý mráz štípe do tváří a ledový vítr zahání do teplého pokoje se nám jeví jako „běžná kontextová elipsa“ (VV, s. 66). Kdybychom totiž tento kontext obměnili na znění Mráz štípe do nozder a vítr zahání do teplého pelíšku, děj těchto sloves by se mohl vztahovat na jiný dějový objekt. Takový kontext by spíše naznačoval, [125]že jde o patiens z říše zvířat („vyvoditelný značně volně“).

4. Z hlediska lexikologického elipsa gramatického předmětu v obou případech — jako výraz všeobecného objektu děje (Vít čte, Ela ráda pomlouvá) i jako prostá elipsa kontextová (Bedřich stále ještě doufal, Vítr zahání do teplého pelíšku) — nemění lexikální význam předmětového slovesa. To, co syntaktikové chápou jako ve významu predikátoru implikované sémantické pozice-participanty, sémanticky specifikované jistými selekčními rysy (VV, s. 50, 53, 59—60), jeví se lexikologům jako „selekční valenční sémy“ v daném lexikálním významu slovesa.[9] V lexikálním významu slovesa (např. pomlouvat ,slovy očerňovat někoho‘) je selekčním valenčním sémem ten komponent (,někoho‘), který podmiňuje spojitelnost tohoto slovesa se slovy v pozici jeho gramatického předmětu (sestru, spolupracovníky, kdekoho aj.) tím, že je jejich archisémémem (‚osobu, tj. někoho‘). Toto lexikologické pojetí umožňuje přesněji rozlišovat elipsu gramatického předmětu, která nemění lexikální význam slovesa (4.1), od elipsy lexikalizované, kterou se již vyjadřuje jeho lexikální význam jiný (4.2). Kromě toho takové pojetí i hlouběji osvětluje sám proces lexikalizované elipsy (4.3).

4.1. Vyjděme z našeho příkladu číst ,vnímat zrakem něco napsaného nebo vytištěného a vyrozumívat smysl toho‘ (SSČ, s. 61), kde je selekčním valenčním sémem komponent ,něco napsaného nebo vytištěného‘. Valenční rovnice „sém slovesa = archisémém jeho spojitelných slov-doplnění“ podmiňuje zde fungování slovesa jako výrazu téhož lexikálního významu v těchto případech: (a) v syntagmatech se slovem-doplněním onen valenční sém obsahujícím (Vít čte dopis, Eva četla noviny); (b) v kontextu, kde se slovo s oním valenčním sémem chápe jako výraz objektu děje slovesa, ačkoli je uvedeno mimo jeho syntagma nebo se jen vyrozumívá z kontextových souvislostí či z konsituace (Vít spěšně otevřel obálku a dychtivě četl); (c) ve spojení s nulovým doplněním, které má systémový význam vše[126]obecného objektu děje, zahrnující lexikální významy pojmenování dějového objektu s oním valenčním sémem (Vít čte na zahradě, tj. ,něco napsaného nebo vytištěného‘).[10] Lexikální jednotky explicitně pojmenovávající objekt děje (a) tedy patří do téhož sémantického pole, jehož archisémém odpovídá významu nulového doplnění (c); srov. též archisémém ,osoba‘ u předmětů slovesa pomlouvat (sestru, spolupracovníky, kdekoho …) a platnost všeobecného objektu děje, kterou má elipsa předmětu ve větě Ela ráda pomlouvá (4). Toto nulové doplnění (Vít čte, Ela ráda pomlouvá) lze považovat za výraz s funkcí archilexému,[11] za vyjádření jednoho z celé kategorie (sémantického pole) možných objektů děje, z nichž ostatní jsou vyjadřovány doplněním nenulovým (Vít čte knihu, dopis apod.), podobně jako nulová přípona (muž-ø) vyjadřuje jeden pád z celé kategorie (paradigmatu) možných pádů, z nichž ostatní jsou vyjadřovány příponou nenulovou (muž-e, muž-em …).

Toto lexikologické pojetí osvětluje náš problém principem, který se neomezuje na spojitelnost slovesa. Stejným principem společného valenčního sému lze také prohloubit výklad užití substantivních typů („sém substantiva = archisémém jeho spojitelných slov-doplnění, zvláště přívlastků“). Např. substantivum pamětník (něčeho, někoho) má ve svém významu ,kdo pamatuje něco nebo někoho dávného‘ selekční valenční sém ,něco nebo někoho dávného‘, který umožňuje jeho spojitelnost těchto hlavních typů: (a) v syntagmatech s přívlastkem onen valenční sém obsahujícím (pamětník starých časů, věkovití pamětníci); (b) v kontextu, kde určení s oním valenčním sémem ve vztahu k substantivu není uvedeno přímo v pozici přívlastku, ale vyrozumívá se z kontextových souvislostí nebo z konsituace (pamětník slávy o starém mostu, pamětník Jiráskův z hlediska dnešního mluvčího); (c) bez spojení s takovým přímým nebo nepřímým výrazem onoho valenčního sému, tedy s doplněním nulovým, jehož neurčitě-všeobecný význam odpovídá archisémému potenciálních doplnění explicitních (V každé vsi mají pamětníka, tj. ‚člověka, který už něco nebo někoho dávného pamatuje‘).[12] I zde tedy do vyhraněného sémantického pole spojitelných slov (a) patří — jako archisémém — význam jejich elipsy, tj. význam vyjadřovaný nulovou spojitelností (c).

4.2. Ukázali jsme si, že lexikální význam slova nemění elipsa jeho doplnění, pokud se pociťuje jako „všeobecné doplnění“, zahrnující významy potenciálních doplnění konkrétních (4.1c), nebo pokud se [127]opírá o shodný významový rys daný nepřímo (mimo syntagma) kontextem či konsituací (4.1b). Takovou úlohu však kontext ani konsituace nemá, jde-li o lexikalizovanou elipsu doplnění slovesa, tj. o výraz jiného lexikálního významu, než má příslušné sloveso předmětové. Jak správně uvádí F. Štícha (s. 186), věta „Manželka příliš rozhazuje i bez jakéhokoli ozřejmení kontextem či situací sděluje v podstatě totéž co věta Manželka utrácí příliš mnoho peněz“. Významový komponent ,mnoho peněz‘ v lexikální jednotce rozhazovat ,utrácet mnoho peněz‘ není zde ani valenčním sémem společným s jiným slovem v kontextu (srov. 4.1b), ani sémem s funkcí archisémému zahrnujícího významy slov v pozici předmětu základního slovesa předmětového (rozhazovat písek, letáky, peníze …, srov. 4.1c). Takovým zobecňujícím komponentem a zároveň valenčním sémem lexikálního významu u typu rozhazovat písek je ,něco hromadného‘, a proto se jednotka rozhazovat ‚utrácet mnoho peněz‘ liší od jednotky rozhazovat ,házet na různé strany něco hromadného‘ svou metaforičností a zúženým sémem valenčním — „implikačním“ (,něco hromadného‘ → ‚peníze, mnoho peněz‘), který odpovídá významu speciálního lexikálního vyjádření explicitního, viz rozhazovat peníze („sém slovesa = sémém jeho spojitelného slova-doplnění“).[13] Jde tu tedy zjevně o dva lexikální významy slovesa, z nichž jeden vznikl v podstatě[14] zúžením (specializací) valenčního sému druhého (2.2b). Označme tento typ sloves s lexikalizovanou elipsou jako A. Vedle toho typem podobným, ale bez zúžení valenčního sému je typ B — typ sloves s lexikalizovanou elipsou doplnění, která vyjadřují děj s všeobecným objektem specifikovaný nevalenčním sémem charakterizačním (,jako povolání‘). Takovou specifikaci lze doložit např. u slovesa učit. SSČ (s. 581) zde hned za významem ‚výkladem, cvičením ap. soustavně vzdělávat, vyučovat (tj. žáky)‘ (srov. 2.2c, 3.1) uvádí sekundární význam ,konat takovou činnost jako povolání‘ (srov. 2.2a, 3.2). Tento specifikační sém nevalenční (,jako povolání‘) se zpravidla nevyjadřuje explicitním doplněním, protože explicitním vyjádřením tu je opis (být učitelem), kdežto u onoho specifikačního sému valenčního to možné je (viz typ A rozhazovat ‚utrácet mnoho peněz‘ — rozhazovat mnoho peněz).

4.3. Do současné polysémní koexistence dvojích lexikálně významo[128]vých jednotek — slovesa s explicitním doplněním a s jeho lexikalizovanou elipsou — se tedy promítá minulý vývoj: lexikalizace elipsy doplnění, lexikalizace nevyjádření objektu děje gramatickým předmětem, které zprvu bylo jen dílčím užitím v rámci jedné lexikálně významové jednotky. Jako v jiných případech, kdy na místě syntagmatickeho spojení dvou slov nastupuje jedno slovo s významem onoho celého spojení, jde tu vlastně o proces univerbizace. Ten se však neomezuje pouze na syntagmata slovesná. Tak např. častým užíváním substantivního syntagmatu vrchní číšník ,pravomocí nejvyšší pracovník obsluhující hosty‘ docházelo častěji také ke kontextové nebo konsituační elipse substantiva, srov. Mezi všemi číšníky vynikal vrchní nebo Kdo z vás je vrchní? v oslovení číšníků (I); tím se i ve významu adjektiva vrchní začal pociťovat — jako valenční sém společný s oním substantivem — komponent ,pracovník obsluhující hosty‘, lexikologicky řečeno, stal se „subsémem“[15] tohoto adjektiva (II); tento subsém se pak ustálil ve významu slova vrchní, takže jej již vyjadřovalo i bez zvláštního ozřejmení kontextem či konsituací — jako relevantní sém nové lexikální jednotky, tj. slovo vrchní nabylo lexikálního významu i větněčlenské platnosti původního syntagmatu vrchní číšník, srov. Věra si vzala vrchního (III). Stejnými etapami postupovala také lexikalizace elipsy doplnění u slovesa. Např. v souvislosti se zavedením telefonů začalo u slovesa zavěsit v obecném užití převládat doplnění sluchátko a při opakování v kontextu se vynechávalo (I), takže jeho význam se implikoval do významu slovesa zavěsit zprvu jako valenční subsém jeho děje (II) a potom se stal relevantním komponentem jeho nového lexikálního významu (,zavěsit nebo položit telefonní sluchátko a tím ukončit hovor‘), nepodmíněným kontextem ani konsituací (III). Tímto relevantním sémem se zde však nestal „selekční“ valenční sém spojitelných slov, tj. s platností jejich archisémému (jako u typu 4.1c Vít čte, Ela ráda pomlouvá), nýbrž valenční sém „implikační“, s platností sémému jistého spojitelného slova z celé kategorie spojitelných slov v pozici předmětu (4.2A): zavěsit sluchátko → zavěsit ,zavěsit telefonní sluchátko …‘, srov. vrchní číšník → vrchní ,vrchní číšník‘.

4.4. Lexikalizaci elipsy doplnění u slovesa lze tedy považovat za univerbizační proces, jehož výsledná lexikální jednotka označuje totéž co původní slovní spojení, a to v podstatě i bez ozřejmení kontextem či situací. V této formulaci je však na místě ono omezení „v podstatě“, [129]protože význam vypuštěného doplnění, implikovaný jako složka významu slovesa, může mít různou míru ozřejmení (4.41—4.43).

4.41. Význam vypuštěného doplnění může být ozřejmen pouhým paradigmatickým vztahem sekundárního slovesa bez předmětu (zavěsit ,zavěsit telefonní sluchátko …‘) k primárnímu slovesu předmětovému (zavěsit něco, tj. ,něco schopného viset‘). Onen výraz sekundární, chápaný na pozadí tohoto výrazu primárního, má ovšem strukturní význam děje se všeobecným předmětem (srov. 3.1, 4.1a), v němž komponent všeobecného předmětu (,něco schopného viset‘) zahrnuje i sémém vypuštěného doplnění (,telefonní sluchátko‘) a touto inkluzí jej motivuje, jde o podobný motivační paradigmatický vztah jako např. u substantiva závěs mezi jeho strukturním významem slovotvorným („něco zavěšeného“) a zahrnutým v něm významem lexikálním (,zavěšený kus látky‘).[16] V obou případech jako pojmenovací příznak funguje generický (rodový) sém vyjadřovaný strukturou lexikální formy (valenční nebo slovotvornou), jenž umožňuje na principu inkluze fixovat v ní příslušný význam i bez jiných ukazatelů v kontextu či konsituaci.

4.42. Ale takto vyjadřovaný generický sém vypuštěného předmětu bývá navíc specifikován kontextovou spojitelností se slovy, jež svým významem zužují onen implikovaný význam všeobecného předmětu děje. Např. na základe předmětového slovesa přidat něco ‚rozmnožit, zvětšit‘ má lexikální jednotka přidat ,zvýšit plat‘ (SSČ, s. 415) strukturní význam „zvětšit množství něčeho“, ale všeobecný objekt ,množství něčeho‘ je zde navíc specifikován spojitelným slovem s významovým prvkem prospěšnosti, zisku: spojením se slovesem dostat ,získat‘ (Jan dostal přidáno), se jménem v prospěchovém dativu (Šéf mi slíbil přidat) apod. Tento významový prvek zisku — jako valenční sém — zpřesňuje onen strukturní význam na kombinaci sémů „zvětšit množství něčeho někomu k zisku“. Tím už je jasně motivován lexikální význam bezpředmětového přidat ,zvýšit plat‘, protože k nejfrekventovanějším případům něčeho hromadného, co představuje pro člověka zisk, patří právě vydělávané peníze, mzda, plat.

Podobně se také u zpodstatnělého adjektiva vrchní (4.3) podílí na ozřejmení významu vypuštěného slova číšník nejen adjektivní význam slova vrchní, ukazující na osobu pravomocí nadřízenou svému kolektivu, ale i substantivní usouvztažnění [130]slova vrchní s jinými slovy (pozicí ve větě, shodou apod.), signalizující nositele oné vlastnosti: obojí dohromady vyjadřuje strukturní význam „osoba nadřazená jiným osobám téhož druhu“, a ten již dostatečně motivuje lexikální význam ,vrchní číšník‘; číšníci totiž představují typický kolektiv osob podřízený jedné z nich, s jakým přicházejí do styku nejširší kruhy uživatelů našeho jazyka.

4.43. Ještě výraznější kontextové ozřejmení významu vypuštěného předmětu vidíme tam, kde je jeho celý sémém naznačen jiným doplněním, které jej zahrnuje ve svém významu. Např. lexikální jednotka postavit na něco ,dát vařit vodu na něco‘, která vznikla elipsou předmětu vodu v rámci základní jednotky postavit něco (někam) ,dát, umístit něco (někam)‘, opírá svůj implikační valenční sém ,vodu‘ o konstitutivní určení účelu na něco (tj. na čaj, na kávu, na brambory apod.). To totiž sém ,vodu‘ zahrnuje ve svém významu, a to buď přímo (čaj ,nápoj ze sušených lístků a pupenů čajovníku spařených horkou vodou‘), nebo nepřímo, synekdochicky (brambory zde ‚brambory ve vodě‘). Proti tomu postavit něco (tj. brambory, maso apod.) s významem ,dát vařit něco‘ považujeme již za jinou lexikální jednotku, i když slovníky obojí směšují.

5. Na závěr shrňme to, co se pokoušel náš článek naznačit: že problematiku explicitního nevyjádření objektu děje (1) umožňuje v důležitých směrech osvětlit lexikologická analýza. Již z potřeb lexikografického popisu (2) musela rozlišit na jedné straně uplatnění této vyjadřovací možnosti ve výstavbě výpovědi (jako úsporného a aktualizačního prostředku) a na druhé straně její systematizované, lexikalizované užití (jako lexikální jednotky). V návaznosti na syntaktický rozbor významů „nulového doplnění“ v rámci valence predikátoru (3) lexikologie dále prohlubuje své poznání elipsy gramatického předmětu tím, že ji zkoumá na základě společného významového komponentu (valenčního sému) spojitelných slov: rozlišuje tak nulové doplnění s předmětovou funkcí jejich archilexému (Vít čte, tj. ,něco napsaného‘, 4.1) a s předmětovou funkcí jistého lexému z nich (Eva zavěsila, tj. ,telefonní sluchátko‘, 4.2). Lexikalizaci elipsy gramatického (explicitního) předmětu pak vykládá jako univerbizaci předmětového slovesa s valenčním sémem selekčním (zavěsit něco ,co je schopno viset‘, tj. obraz, klíč, sluchátko …) v bezpředmětové sloveso s implikačním valenčním sémem — významem vypuštěného slova (zavěsit ,zavěsit telefonní sluchátko‘, 4.3), který je paradigmaticky nebo i syntagmaticky ozřejmen (4.4). Z lexikologického hlediska se explicitní nevyjádření objektu děje jeví v širších souvislostech — jako dílčí případ elipsy spojitelných slov vůbec (i jmen, 4.42) a jako závažný pro[131]středek obohacující sdělné schopnosti jazyka (a zvláště jeho slovní zásobu) při zachování optimální úspornosti.

---

[1] V článku Komunikativní a jazykové funkce lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě, NŘ 70, 1987, s. 184—193. (Dále jen Štícha.)

[2] Principy Staročeského slovníku, in: Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 26 (§ 4.544). (Dále StčS.)

[3] O významu kontextově vázaném viz J. Filipec a F. Čermák, Česká lexikologie, Praha 1985, s. 83. (Dále ČL.)

[4] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981, s. 65—69. (Dále VV.)

[5] ČL (s. 244) chápe valenci v dnešním syntaktickém pojetí jako „schopnost jaz. (lex.) jednotek vázat na sebe jistý počet dalších formálních jednotek (participantů), jejichž význam je obecné, kategoriální povahy“. Proti tomu širší pojetí (valence = kontextová spojitelnost lexikálrích jednotek s jinými jednotkami vůbec, tedy i sémantická) bylo zavedeno historickou lexikologií do lexikologické praxe již dříve, r. 1968 (viz StčS, s. 24n.).

[6] V. Šmilauer v knize Nauka o českém jazyku (Praha 1972, s. 265) uvádí mezi větami „se všeobecným podmětem“ jak typ Hlouček zmizel, jako by jej rozfoukl (tj. se subjektem neurčitým ‚někdo‘), tak typ Očima vidíme (tj. se subjektem všeobecným ,všichni lidé‘).

[7] Vztah k synonymům považuje lexikologie za významotvorný faktor (StčS, s. 24), protože relevantní komponent lexikálního významu vidí v integračním sému, kterým je konstituován příslušný dílčí lexikální systém, tedy i systém synonym učit — být učitelem — učitelovat. Proti tomu VV (s. 67) spatřují v synonymii Vít učí — Vít je učitelem pouze ozřejmení toho, že jde o kvalifikaci dějem.

[8] Srov. F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962, s. 20. Podobně význam schopnosti děje u typu Vykouřím 20 cigaret denně je pouze záležitost neaktuálnosti dokonavého prézentu.

[9] Valenčním sémem se v lexikologii rozumí významový komponent slova umožňující mu spojitelnost s jinými slovy ve smysluplných syntagmatech (srov. ČL, s. 68). Tato spojitelnost je několikerého druhu: „selekční“ spojiteluost záleží v tom, že jako sém jednoho slova v syntagmatu funguje archisémém slova druhého (E. Coseriu, Einführung in die strukturelle Betrachtung des Wortschatzes, Tübingen 1970, s. 55); archisémém je sémém „společný všem členům lexikálně sémantického podsystému jako jejich integrující sém, např. ,pohyb‘ u sloves pohybu“ (ČL, s. 237). Jde tedy o spojitelnost dvou slov na základě sému společného, který je u jednoho z nich sémem generickým, rodovým, nadřazeným jeho sému specifikačnímu (např. pomlouvá ,slovy očerňuje nějakou osobu‘ — učitele ,osobu, která vyučuje‘).

[10] Další doplnění slovesa (místní určení na zahradě) ovšem zužuje všeobecnost objektu (na zahradě nelze číst např. hřbitovní nápisy v originále).

[11] Archilexém je „lexém reprezentující svým významem, archisémémem, lexikální paradigma (tj. významy, sémémy členů lexikálně sémantického podsystému …)“, viz ČL, s. 237. Archisémém je vlastně i význam ,pokrývka hlavy‘ u Štíchova typu smeknout (s. 189).

[12] Viz I. Němec, Pamětník, NŘ 69, 1986, s. 110—111.

[13] Viz výklad o spojitelnosti-implikaci, d. cit. v pozn. 9.

[14] O metaforizaci, která provází změnu spojitelnosti a vznik nové lexikální jednotky s implikovaným významem vypuštěného spojitelného slova, viz I. Němec, Obrazné výrazy a jejich lexikalizace, SaS 48, 1987, s. 118 a 121.

[15] O kontextových sémech zvaných „subsémy“ viz ČL, s. 66 a 68.

[16] O tomto vztahu slovotvorného významu k lexikálnímu významu viz M. Dokulil, K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova, SaS 39, 1978, s. 244n. — Slovotvorný význam na rozdíl od lexikálního uvádíme v dvojitých uvozovkách.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 3, pp. 119-131

Previous Eva Macháčková: Přívlastkové věty s místními a časovými vztažnými příslovci

Next František Štícha: Slovo a jeho význam v české próze 19. století z hlediska současného čtenáře