Vitraj a vitráž

Pavel Chalupa

[Short articles]

(pdf)

-

Přejetí původem francouzských slov vitraj a vitráž vyvolalo a dosud vyvolává řadu problémů. Oba výrazy se často zaměňují, otázkou je i rod a pravopis slova vitraj.

Význam slov v současné jazykové praxi (zejména odborné) v podstatě respektuje obsah i rozsah francouzských předloh. Románský kořen vitr- (lat. vitrum = sklo) označuje v obou příbuzných slovech souvislost s tabulovým sklem.

Vitraj (tzv. ,chrámové, mozaikové či malované okno‘, někdy méně přesně i ,vitráž') je jako název, označující předmět svébytné výtvarné disciplíny, spíše uměnovědným termínem. Ovšem vzhledem k nezanedbatelné frekvenci, s jakou je v jeho významu (zejména v neodborném tisku a starších pramenech) používáno širšího označení vitráž (= jakékoli zasklení), by bylo užitečné, aby tento termín pronikl i mimo oblast odbojné terminologie, do všeobecné slovní zásoby.

Do počátku 70. let se skutečně pro oba uvedené pojmy užívalo označení vitráž. Právě ona dvojznačnost vyvolala snahy zavést jednoznačný termín pro pojem prosklení jako výtvarného díla. V současnosti užívají historikové umění výhradně termínu vitraj, i když označení vitráž ve významu ,vitraj‘ někde ještě přežívá. Terminologická jednoznačnost by měla být hlavním argumentem pro přijetí dále podaných výkladů. Vitraj je názvem pro uměleckou vitráž (umělecké zasklení). Termín gotická vitráž není tedy sám o sobě nepřijatelný, jde spíš o to, že je méně jednoznačný. Označuje ‚jakékoli gotické zasklení‘, tedy i neumělecké. Termín gotická vitraj je naproti tomu specifickým [111]označením známých gotických barevných oken s figurálními náboženskými výjevy, z nichž každé je originálním uměleckým dílem. Je tedy vitraj termínem užším než vitráž. Každá vitraj je vitráží, ne každá vitráž je vitrají — vitráž totiž nemusí být umělecká. Naopak vitraj je vytráží zvláštní, uměleckou. Analogii tohoto dialektického vztahu obecného a zvláštního v jazyce najdeme např. ve dvojici malba — freska či fotografie — umělecká fotografie.[1]

Historikové umění používají termín vitráž i pro známá okna renesanční (tzv. včelí díla), vytvářená na principu vitraje zasazováním skel do olova; podobnost s vitrají tu je však čistě technického rázu. Nejde o umělecká díla, neboť taková okna vznikala podle pravidelných šablon. Ještě pro názornost: Vitráž může být prací umělce i řemeslníka — sklenáře, zatímco vitraj jen dílem umělce — vitrajisty. Vitraj je tedy název pro okenní výplň nebo jiný transparentní architektonický prvek, který kromě své užitné funkce (osvětlení, přehrazení prostoru) plní v interiéru i funkci estetickou, a to na základě výtvarného námětu, který představuje. Jak jsme naznačili, prvního vrcholu dosáhlo umění vitraje v období gotické architektury, jejíž chrámová výzdoba počítala s monumentálními vitrajemi jako s hlavními prvky výtvarného a emotivního působení interiéru na návštěvníka. V období renesance a baroka zasklívali okna jen čistě funkčními, řemeslnými vitrážemi. K znovuzrození vitraje došlo v 19. a 20. stol., secesními ornamentálními vitrajemi počínaje a moderním využitím skla v interiéru konče.

Původní francouzský způsob psaní slova vitraj (vitrail) dnes nevyhovuje ze dvou důvodů. Prvním je sklon k výslovnosti [vitrajl] (podle typu detail, email). Druhou potíží je zařazení francouzsky psaného vitraile k některému skloňovacímu typu. Výslovnost 2. p. (vitraje) vylučuje skloňování podle „hrad-detail“, nabízí se tedy varianta mužská (stroj), nebo ženská (píseň). Pravopis 2. p. vitraile, 3., 6. p. vitraili, 7. p. vitrailem n. vitrailí je však z dnešního pohledu na fonetizaci pravopisu přejímaných slov neústrojný a stěží přijatelný. Zajímavá je skutečnost, že první slovník, který uvádí toto slovo (Masarykův slovník naučný z r. 1933), přepisuje ho již počeštěně a ve shodě s naším názorem jako vitraj. Ovšem všechny encyklopedické i lexikální práce poválečné ho uvádějí v podobě vitrail m.[2]

Problém rodu je nejzajímavější: Obě slova jsou ve francouzštině rodu mužského (le vitrail, le vitrage). Zatímco jsme na rozdíl od některých jiných slovanských jazyků (např. ruštiny a polštiny) přejali francouzská podstatná jmé[112]na s mužskou příponou -age v rodě ženském (vernisáž, koláž, montáž aj.), vitraji byl vnější snahou o přesnost přejetí i pod vlivem pravopisné analogie vitrail-detail ponechán rod mužský (7. p. [vitrajem]). Ukazuje se však, že tlak ženského rodu příbuzného (a mnohdy synonymního) slova vitráž je tak silný, že v jazykové praxi jednoznačně převládá skloňování podle vzoru „píseň“ (7. p. vitrají). Problém distribuce rodu při přejímání slov je skutečně pozoruhodný a zasloužil by podrobnějšího pojednání. V naší souvislosti si připomeňme jen kolísání ve slovech displej a trolej, u kterých se jazyková praxe přiklání v prvním případě k mužské, ve druhém k ženské rodové variantě. Známá skutečnost, že původní rod není při přejímání slov pro češtinu směrodatný, se potvrdila i v případě vitraje, stejně jako kdysi dávno v případě vitráže či zcela nedávno v Naší řeči.[3]

Při odvozování a skloňování se chovají obě slova zcela podobně jako jiné měkké, původem cizí typy podst. jm.: vitraj ž., 2. p. vitraje, příd. jm. vitrajový, konatelský název vitrajista, mn. č. konkréta gotické vitraje, abstraktní kolektivum česká vitraj (umělecká disciplína) ap., vitráž ž., 2. p. vitráže, příd. jm. vitrážový, uměnovědný termín olověná renesanční vitráž, řemeslné označení vitráž skleníku, dveří, odtud i vitrážka (záclonka na prosklené ploše) ap.

---

[1] Obdobně srov. M. Ivanová-Šalingová, Z. Maníková, Slovník cudzích slov, 2. vyd., Bratislava 1983, hesla vitraj a vitráž.

[2] Tak je slovo psáno v dodatcích Slovníku spisovného jazyka českého IV (Praha 1971), v Klimešově Slovníku cizích slov (Praha 1981) i v Malé československé encyklopedii 3 (Praha 1982). Pravidla českého pravopisu se o něm nezmiňují, a tak jazyková praxe mohla slovo spontánně počeštit na vitraj: P. Kidson (překlad J. Solperová): Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 198: „technika vitrají 12. stol.…“ nebo J. Hamzová v překladu monografie o Marcu Chagallovi, Praha 1987: „Publikace věnované vitrajím“ (s. 137) nebo J. Tomeš v eseji o Chagallovi tamtéž: „…pracuje na návrzích vitrají …“ aj. Tyto citace dokládají nejen počeštění, ale i tendenci skloňovat slovo podle vzoru „píseň“, nikoli podle vzoru „stroj“.

[3] Srov. O. Martincová, Boutique, NŘ 70, 1987, s. 220—222.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 2, pp. 110-112

Previous Libuše Olivová-Nezbedová: Apelativum korálovna

Next Eva Macháčková: Chtěl bych ti blahopřát (nebo poblahopřát) k narozeninám?