Časopis Naše řeč
en cz

Slovenský příspěvek k nářeční syntaxi

Renata Povolná

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kniha Adriany Ferenčíkové Časové podraďovacie súvetie v slovenských nárečiach (Jazykovedné štúdie XX, Veda, Bratislava 1986, 135 s.) se zabývá vyjadřováním časového vztahu v nářečích slovenského jazyka. Autorka zachycuje jednotlivé typy podřadného časového souvětí, sleduje funkční a územní rozsah spojovacích prostředků[1] s časovým významem, všímá si formální struktury souvětí, u konkurujících prostředků postihuje jejich produktivnost. Situaci v dialektech konfrontuje se spisovnou slovenštinou a se stavem, jak jej dokládají starší písemné slovenské památky. Upozorňuje na spojovací prostředky, které mají slovenské dialekty společné se sousedními slovanskými jazyky.

V úvodní kapitole Ferenčíková vysvětluje, proč nezískávala materiál přímým terénním výzkumem pomocí dotazníku a proč dala přednost excerpování ze souvislých textů. Domnívá se, že výzkum pomocí dotazníku nedává dostatečnou představu o frekvenci a funkčním rozsahu synonymních prostředků, unikají mu prvky archaické a také výrazy, které se teprve ustalují ve funkci spojek. Proto autorka čerpala ze zápisů z let 1950—1983, které jsou uloženy v archívu nářečních textů Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV. Starší texty jí sloužily jako pomocný materiál. Kromě toho sledovala i situaci v zahraničních slovenských enklávách v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii. Materiál získaný excerpcí rozšířila o údaje z nářečních monografií a slovníků publikovaných po r. 1948.

Při soupisu sémanticko-syntaktické struktury podřadného časového souvětí[2] bere Ferenčíková v prvé řadě v úvahu, zda do časového vztahu vstupují dva děje významově nerovnocenné či rovnocenné. V prvém případě se závislá časová věta začleňuje do syntaktické struktury řídící věty jako její příslovečné určení (např.: Takto sa rozprávali odvtedy, ako opustili trhovisko.), v druhém případě nikoli (např.: Robila som si svoju robotu, keď tu zrazu vošla pani do kuchyne). Časové určení hlavního děje dějem vedlejším člení autorka na časové zařazení (kdy?), tj. podle toho, jak se hlavní děj umísťuje na časové ose vzhledem k ději vedlejšímu, a na časové vymezení (jak dlouho?), tj. podle toho, jak je na časové ose ohraničen průběh hlavního děje.

Pokud autorka přihlíží jen k časovému poměru obou dějů, mluví o všeobecném časovém zařazení. Jako další třídicí kritérium uplatňuje hledisko, zda-li jde o děje současné (rozlišuje zde současnost plnou nebo částečnou), [88]či nesoučasné (vedlejší děj buď předchází děj hlavní, nebo po něm následuje). Případy, kdy je vyjádřen i způsob realizace a kvalita dějů nebo je poukázáno na časový interval mezi nimi, označuje jako specifikované časové zařazení, při němž opět záleží na tom, zda jde o děje současné (kontrastivní nebo nekontrastivní), či nesoučasné. Variantou současnosti je pak souběžnost obou dějů. U časového vymezení hlavního děje autorka rozlišuje stanovení začáteční (odkdy?) a konečné (dokdy?) hranice trvání hlavního děje. Kromě kritéria současnosti a nesoučasnosti dějů přihlíží též ke kategorii slovesného času a vidu. Ve vztahu dvou rovnocenných dějů jde buď o rychlé vystřídání prvního děje dějem druhým, anebo o nečekaný vstup druhého děje do děje prvního.[3] Schéma sémanticko-syntaktické struktury podřadného časového souvětí doložené příklady obsahuje příloha.

Dále Ferenčíková zdůrazňuje, že z hlediska formální struktury souvětí mají důležitou roli spojky a spojovací výrazy. Odkazovací prostředky plní jen roli pomocnou, neboť jako koreláty spojek v řídící větě zpřesňují nebo zdůrazňují význam spojek, s nimiž tvoří korelační dvojice, např.: kej sa mlieko varelo, tedi sa to tak pomalički sipalo; ledví došeu, už moseu aj ít. Autorka se zabývá otázkami větoslednými a slovoslednými a upozorňuje na posouvání časových spojek dovnitř věty, např.: to zrno ke3me si nazbierali, tag zme to už zaňesli krčmárovi. Pozornost věnuje i využívání omezovacích a zdůrazňovacích částic, popř. příslovcí, které mohou také různě modifikovat základní časové vztahy.

Nejobsáhlejší kapitola monografie A. Ferenčíkové pojednává o typech časového souvětí. Autorka dává do jisté míry přednost kritériu formálnímu před významovým, takže v rámci jednotlivých typů časového vztahu probírá vždy časové věty spojené shodnými spojovacími prostředky najednou. Všechny typy vět pak dokládá příklady. Produktivnost, frekvenci, funkční využití a územní diferenciaci spojovacích prostředků srovnává se situací ve spisovné slovenštině a při zjišťování vývojových tendencí přihlíží i k starším vývojovým obdobím. Rozšíření spojovacích prostředků, případně jejich frekvenci a produktivnost Ferenčíková přehledně zachycuje na čtrnácti připojených mapkách.

Autorka dochází k závěru, že slovenská nářečí jako celek mají bohatší repertoár časových spojovacích prostředků než jazyk spisovný,[4] s nímž se jinak shodují ve [89]využívání kategorie slovesného času a vidu. Jsou schopna postihovat v podstatě všechny odstíny časových vztahů mezi dvěma ději formou podřadného souvětí, jen vztah dvou rovnocenných dějů se v dialektech vyjadřuje převážně paratakticky, např. ňepreśli zme aňi ňeznam či das tristo krokí a už zaś kolo druhe zlamane.

Ferenčíková dále ukazuje, že soubor výrazových prostředků není ve všech nářečích stejně ustálený. Nejvyššího stupně ustálenosti dosáhla nářečí středoslovenská, a to zvláště v souvětích s významem všeobecného časového zařazení a časového vymezení hlavního děje. Mají pestrý soubor spojek k zachycení významu bezprostřední předčasnosti vedlejšího děje (ako, hneď ako, len čo, toľko čo, akonáhle, kaďe, kaďenáhle, ledva). Pokud jde o západoslovenská nářečí, autorka u nich zjišťuje výrazné rozdíly mezi skupinou severní a jižní. Jižní skupina se vyznačuje složitějšími vztahy mezi synonymními spojovacími prostředky pro vyjadřování časového vymezení hlavního děje, jednotlivé spojky nemají totiž stejný funkční rozsah. Jižní skupina má též poměrně velký repertoár spojek pro význam všeobecné následnosti vedlejšího děje (než, lež, prv něž, prv lež), zatímco pro bezprostřední předčasnost je běžná jen spojka len čo. Pro východoslovenská a jihozápadoslovenská nářečí je při vyjadřování všeobecného časového zařazení hlavního děje charakteristická spojka jak, kdežto spojka ked(3), běžná zejména v nářečích středoslovenských, vyjadřuje zpravidla vztah časově-podmínkový. Ve východoslovenské nářeční skupině se zachovala i archaická souvětná konstrukce se spojovacími dvojicemi jak a, jak — i, ked a, která má živé paralely ve východoslovanských jazycích. Uplatňuje se při časovém zařazení hlavního děje dějem současným nebo předčasným, např.: ke3 uš kmoter odešol, a cigan hibaj duškom naśčivic kmotru. V této skupině se doposud neustálily výrazové prostředky pro význam všeobecné následnosti vedlejšího děje, např.: pretim jag mala umric, ta nakazala ľu3om, žebi ju ňevinašaľi pres prax. Mají tedy tato nářečí spojovací prostředky nejméně ustálené.

A. Ferenčíková svou prací významně přispěla k poznání a zpracování problematiky vyjadřování časového vztahu mezi dvěma ději formou podřadného souvětí. Význam její monografie je o to větší, že prací, které se zabývají výzkumem syntaktické roviny nářečí, je málo, a to nejen v dialektologii slovenské. Publikace A. Ferenčíkové vyniká systematičností, přesností, detailností, šíří pohledu a bohatstvím dokladů. Jemnou analýzou zkoumaného jevu naznačuje, jak se slovenská nářečí začleňují do rodiny slovanských jazyků při vyjadřování mezivětných časových vztahů.


[1] Sledováním funkčního rozsahu spojovacích prostředků autorka rozumí zkoumání jejich funkční distribuce, tj. toho, jaké druhy časových vztahů jsou jednotlivé spojovací prostředky schopny vyjadřovat, zatímco sledováním územního rozsahu rozumí postižení jejich zeměpisné diferenciace.

[2] Při klasifikaci časového vztahu mezi dějem věty časové a věty řídící vychází autorka především z příspěvků J. Růžičky a J. Oravce a z prací J. Bauera.

[3] Časové usouvztažnění dvou významově rovnocenných dějů lze vyjádřit formou souřadného i podřadného souvětí. Podle J. Bauera „jde o děje poměrně samostatné, u nichž nelze říci, že jeden je časovým určením druhého. Druhý děj následuje bezprostředně a většinou i nečekaně za prvním; někdy jej přerušuje, jindy nedovolí, aby se vůbec rozvinul“, např.: Ani se nenadál, a byl v Budňanech (spojení parataktické); Chystala se právě ulehnout, když se ozval zvonek (spojení hypotaktické); J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1980, s. 310—311.

[4] Podle autorky je to způsobeno na jedné straně tím, že nářečí déle uchovávají starší výrazové prostředky, na druhé straně pak tím, že se v živelně rozvíjejících nářečích výrazněji projevuje snaha diferencovaně vyjadřovat různé časové vztahy, a to většinou pomocí stylisticky příznakových prostředků. Souvisí to s potřebou mluvčího dát najevo svůj citový postoj k obsahu sdělení.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 2, s. 87-89

Předchozí Věra Petráčková: Nový příspěvek k dějinám slovníkářství

Následující Jitka Radoňová: Jazyk a literatura XIV

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1