Časopis Naše řeč
en cz

K výročí Bohuslava Balbína

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jméno barokního vlasteneckého historika Bohuslava Balbína (3. 12. 1621—29. 11. 1688) je v dějinách české národní kultury i v povědomí veřejnosti nejtěsněji spojeno s dílkem, které vzniklo spíše jen na okraji rozsáhlé autorovy historiografické tvorby jako výraz osobních nesnází i vytrysklého rozhořčení nad stavem českého království — s proslulou Obranou českého jazyka. Spis vznikl někdy koncem r. 1672 v období jeho klatovského pobytu a je dedikován Balbínovu příteli Tomáši Pešinovi z Čechorodu.

Název „obrana“, v období rozvoje domácích národních jazyků za osvícenství dost rozšířený, není ovšem původní. Vznikl teprve překladem a žánrovým zařazením titulu Dissertatio apologetica pro lingua slavonica praecipue bohemica, který r. 1775 dílku dal jeho první vydavatel F. M. Pelcl, zatímco původní název nebo přesněji rozšířená dedikace rukopisu v českém překladu zní „o kdysi šťastném, nyní však přeubohém stavu Českého království, zvláště pak o vážnosti českého neboli slovanského jazyka v Čechách, také o trestuhodných úmyslech na jeho vyhlazení“. První do češtiny přeložené výňatky Balbínovy obrany byly otištěny r. 1850 v Havlíčkově Slovanu, nejstarší úplný překlad Emanuela Tonnera je z r. 1869 (novější verzi zpracoval a vydal v r. 1923 Josef Dostál), nejnovější překlad se českému čtenáři dostává do rukou právě k třístému výročí Balbínovy smrti zásluhou nakladatelství Odeon (v edici Bibeloty, přel. M. Kopecký).

Právě proto, že obranu Balbín nepsal pro veřejnost (s jejím publikováním ostatně ani nepočítal — cenzuře ji tedy poprvé předložil až Pelcl), ale pro své nejbližší přátele, vyjadřuje se tu velice otevřeně, v porovnání se svými historickými spisy daleko odvážněji. Sám ji také charakterizuje nikoli jako obranu, ale jako obžalobu a útok. „To je moje obžaloba. Objevuje-li [267]se opožděně, je určitě pravdivá a nikdy nepřestane být spravedlivou.“ Terčem jeho útoku jsou vedle cizích nepřátel vytlačujících a pomlouvajících domácí jazyk hlavně odrodilci domácí, mezi nimi pak zvláště nejvyšší purkrabí českého království Bernard Ignác Bořita z Martinic, původce cenzurních obtíží namířených proti Balbínovou životnímu dílu Epitome historica rerum bohemicarum. Právě zde také spatřujeme příčinu, proč Balbín, často vyzdvihující svou snahu po objektivnosti a uvážlivém hodnocení dějinných událostí, volí v obraně tón vysoce vášnivý a zaujatý: „Zdaž slepí a blbí a povržení jsme až do toho stupně, že kam to směřuje, nevidíme? Vše, co domácí, nám zapáchá; my sami na sebe se mrzíme i stejnou vášní hloupou, co krajany svými pohrdáme, nenávidíme též jazyka svého.“

Současný filologicky orientovaný čtenář nachází v Balbínově obraně zajímavé úvahy o významné politické úloze češtiny nejen jako jazyka lidu, ale i šlechty a králů v českém státě. Se slavnou minulostí pak ostře kontrastuje sílící útlak německého živlu a s tím související povlovný ústup domácího jazyka ze státní správy a ze soudnictví. Balbín připomíná jazyková usnesení generálního sněmu z r. 1605, podle nichž se v úřadech a v církevní službě mělo užívat pouze češtiny a za obyvatele země nesměl být přijat nikdo, kdo by neuměl česky. („Nařizují stavové, že u práva nemá být jinak mluveno, pře vedeny, slyšány, důvody přijímány a souzeny, leč jazykem českým, neboť prý v království celém platí a panuje jazyk svatého Václava a patronů svatých, k němuž tudíž stavy a všecka města napomínají a z moci své dohánějí.“ — Překlad J. Dostála.)

Právě tyto zásady sehrály v dalších letech — pro Stránského, Balbína a ještě mnohem později pro Jana Nejedlého, Jungmanna, Tyla — významnou úlohu při rozvíjení národního sebevědomí. Ovšem v době, kdy Balbín psal svou rozpravu, se už téměř padesát let poměry v zemi řídily Obnoveným zřízením zemským (v Čechách s platností od 15. května 1627, na Moravě od 1. června 1628), jehož jazyková ustanovení (v odst. C II, C V a D XLVII) zaváděla dva rovnoprávné jazyky — němčinu a češtinu (je přitom charakteristické, že němčina se uvádí na prvním místě a také celý text vyšel německy, česky jen úvodní dopis Ferdinanda II. a několik úvodních odstavců).[1] Tato skutečnost samozřejmě nasvědčovala tomu, že další vývoj jazykové situace v českých zemích se bude zhoršovat v neprospěch češtiny, zvl. vzhledem k novým mocenským poměrům. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v osudném dilematu češtiny a němčiny Balbín jako autor písemných textů (i když zdaleka ne jako obyvatel země a učitel mládeže) zaujímal pozici pozorovatele, neboť celá jeho rozsáhlá tvorba, publikovaná i dodnes nepublikovaná, obsahuje pouze jedinou českou větu, a to citát ze svatováclavské písně, právě v samém závěru obrany. Nejde tu ovšem o pa[268]radox, ale o charakteristický rys intelektuálního dorozumívání v období celého evropského baroka.

Výklad o přednostech češtiny a ostatních slovanských jazyků (výslovně se tu uvádí polština) se v obraně opírá o tradiční kritéria jazykové axiologie, která vycházela z antických (Teofrastových) „ctností řeči“. Autor chválí derivační možnosti češtiny, libozvučnost hlásek, kterou klade do protikladu vůči drsnosti němčiny bránící Němcům naučit se cizím jazykům, především latině, a zejména věnuje pozornost klíčové otázce evropského purismu — poměru k přejímání slov. Balbínův postoj k této závažné složce slovní zásoby, tolik charakteristické pro historická období velkých společenských přeměn, jakým baroko nesporně bylo, je umírněný. Vychází ze zásady, že rozhodující hodnotou řečového projevu je výrazová přesnost a schopnost výstižně vyjádřit i náročné a subtilní pojmy. Balbínovi je ještě vzdáleno barokní neologizování — nejen proto, že čeština je mu objektem pozorování, nikoli nástrojem vlastní písemné komunikace, ale hlavně proto, že úměrné zastoupení přejatých slov, zvláště tam, kde jde o označení cizích skutečností, považuje pro živý jazyk za samozřejmost. Stojí za zmínku, že za umění přesně vyjádřit náročný obsah jezuita Balbín vysoce oceňuje svého velkého současníka, exulanta Komenského. Právě vřelému zaujetí jeho Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské a Smutného hlasu zaplášeného hněvem Božím pastýře k rozplášenému hynoucímu stádu je Balbínova rozprava blízká hlavně svým vášnivým tónem plným tragického smutku. Tím se také odlišuje od sebevědoměji laděného díla téhož žánru, které r. 1691 vydal ve Vídni Hans Jacob Wagner von Wagenfels pod názvem Ehrenruff Teutschlands, der Teutschen und ihres Reichs. S nevolí zde tento autor líčí narůstající vliv francouzské kultury a jazyka na vídeňském dvoře, rozvíjí — i když v podmínkách přece jen o dost příznivějších, než tomu bylo v případě češtiny 17.—18. stol. — žánr obrany jazyka jako důležitého symbolu národní a státní svébytnosti.

Během tříletého klatovského pobytu provedl Balbín konečnou redakci svých dvou rétorických příruček — Quaesita oratoria a Brevis tractatio de amplificatione oratoria. Podle počtu dochovaných exemplářů lze soudit, že šlo o velice rozšířené učebnice řečnického a uměleckého slohu, podle nichž se na jezuitských školách běžně učilo. Vycházejí z tradičního schématu antické rétoriky a obohacují jej o aktuální témata soudobé latinsky vedené komunikace. Moderní latina (latinitas recentior) se uplatňuje v několika slohových obměnách (latinitas scholastica, ecclesiastica, culinaria, antiquaria, poetica), nápadným slohovým prostředkem se stává míšení výrazů archaických s četnými barokními neologismy. Balbín se tu zřetelně projevuje jako stoupenec klasicistní uměřenosti, jemuž pozdější barokní afektovanost je ještě vzdálená. Zvláště Quaesita oratoria se vyznačují živým smyslem pro vývojové tendence latiny. Oblíbenou formou dialogu mezi žákem a učitelem přibližují mladým učitelům dvě hlavní úlohy rétoriky — [269]uvádění přesvědčivých důkazů, zaujetí posluchače nebo čtenáře silou argumentace a krásou řeči, a jmenují charakteristické rysy výmluvnosti klasické (eloquentia antiqua) a moderní (eloquentia nova).

Cennou a pozdějšími literárními historiky nedoceněnou učebnicí poetiky a rétoriky, zasazenou do širšího kontextu vědy a kultury, je jedno z nejvýznačnějších Balbínových děl — Verisimilia humaniorum disciplinarum seu iudicium privatum de omni literarum (quae humaniores apellant) artificio. Od svého prvního vydání tato kniha vyšla ještě několikrát, český překlad B. Ryby — Nástin humanitních disciplín — je z r. 1969. Na rozdíl od svých prakticky zaměřených učebnic rétoriky podává Balbín v Nástinu velice osobní výklad soudobých slohových principů, jimiž se řídí odborné dorozumívání i umělecká tvorba. Jazykem, o nějž zde Balbínovi výhradně jde, je pochopitelně latina. Uvědomuje si přesně její úlohu v dějinách kultury a zároveň přesně rozlišuje její funkce v soudobém světě, podává její pozoruhodně všestranný popis zahrnující mluvnici, výslovnost, pravopis a interpunkci. Podrobně se zabývá básnickými, řečnickými a odbornými žánry a v souvislosti s tím věnuje pozornost těm vědním oborům, které tvoří obsah odborného dorozumívání. Zamýšlí se nad světskou rétorikou i nad kazatelstvím a nad cestami vedoucími k jejich dokonalému zvládnutí. Kapitola o emblémech a symbolech přináší četné úvahy o přesvědčovací (persuasívní) funkci jazykových i výtvarných znaků.

Zaujatý a přemýšlivý výklad Nástinu, v mnoha rysech vysoce originální, se vyznačuje dokonalou znalostí antické i novější literatury a jejím pečlivým citováním, z něhož lze soudit, že Balbín zdroje, o něž se opíral, dokonale znal a nepochybně je měl při psaní k dispozici. Ve sporu mezi exaltovaným barokním řečnictvím a klasicistní uměřeností[2] stál na straně klasických vzorů, ze starších autorů mu byl blízký zvláště Kvintilián, z moderních Nicolas Caussin, autor knihy De eloquentia sacra et humana, jejíchž šestnáct svazků vycházelo v Paříži v letech 1623—1634. Spolu s Caussinem Balbín vyzdvihuje jasnost řečnického projevu (perspicuitas), vysmívá se zatemnělosti a komplikovanosti (obscuritas) některých barokních kazatelů. Paradoxem vlastence Balbína zůstává, že jeho myšlenky, jakkoli ovlivnily české církevní školství ještě v 18. stol., se zcela uzavírají v latinské subkultuře českého národního společenství, a tím se také od jeho dalšího vývoje izolují. Letošní Balbínovo výročí poskytuje možnost se k těmto myšlenkám vrátit a zvážit jejich význam nejen pro českou kulturu tolik nejednotného barokního období, ale i pro chápání úlohy jazyka a jazykové komunikace v moderní společnosti.

[1] Srov. A. Stich, Z dějin českého jazykového práva, Zprávy Kruhu přátel Českého jazyka, leden 1979, s. 1n.; H. Jireček, Obnovené právo a zřízení zemské dědičného království Českého, Praha 1888.

[2] Srov. J. Kraus, Rétorika v dějinách jazykové komunikace, Praha 1981, 116n., a J. Tříška, Studie a prameny k rétorice a univerzitní literatuře, Praha 1972, 85n.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 5, s. 266-269

Předchozí Jiří Nekvapil, Jiří Zeman: K životnímu jubileu Bohumíra Dejmka

Následující Dana Flídrová: Double — dublé