Pozbýváme citu pro český přízvuk

Jan Jakubec

[Articles]

(pdf)

-

Probíráme v první třídě střední školy článek, vyňatý z »Babičky« B. Němcové. Čiperná čtenářka čte hbitě a důrazně: »Za týden[1] po Dušičkách, když babička děti budila, oznamovala jim, že přijel svatý Martin na bílém koni.« Upozorňuji, že bylo čteno chybně, a druhá i třetí žákyně touž větu čtou znovu, a s vytrvalou důsledností se prohřešují týmiž chybami v přízvuku, čtouce předložku jako předrážku. Poučuji, jak se vyslovují slabičné předložky, a přečítám větu sám. Za chvíli čtou ji i žákyně správně; ale nezvykle zesílený důraz na předložkách poučuje nás, že se děti správnému vyslovování předložek učily namáhavě. Hned ve třetí větě v témž článku vidět nesnáze a zápas čtenářčin, když se chce zachovati podle daného poučení: »Na stráni o zeleném listu ani památky, ani na vrbách u řeky, na olších u potoka.« Ještě nejistota v pronášení přízvuku; ovšem chápu ji. Pozbyly citu pro český přízvuk vinou školy, školy obecné i měšťanské; i školy střední se k nebezpečnému návyku chovají většinou lhostejně. Není lépe ani, když se žák naučil v mluvnici pravidlu o českém pří[118]zvuku. Odříká je sice přesně, že v českém jazyce slabičná předložka, vyjímaje předložky dle, kol, krom, skrz, přejímá přízvuk se slova následujícího, že s ním ve výslovnosti tvoří celek, ale ve čtení se proti pravidlu hřeší dále.

Než chyba není jen ve školách. Poslechněte si řečníka, učence, a bude vám do uší řezat týž nečeský přízvuk. Dávám si pozor na tento zjev již léta. Slyšel jsem odborníky filology prohřešovati se proti správnému přízvuku na předložkách i v obyčejném hovoru, kdežto u žáků bývá to jen ve čtení.

Na štěstí se tento zlý zvyk nezahnízdil ještě u prostších přísluš-níků národa. A proto je možná zlo udusiti v zárodku. Škola je šíří, škola musí chybu také napravovati. Ale je nezbytno, aby si chybu uvědomil každý učitel, nejen češtináři, a zejména každá učitelka — neboť na školách dívčích jest chyba podle mého pozorování rozšířena více nežli na chlapeckých.

A je nezbytno, aby chybu pomáhali napravovati také básníci. Oni jsou bezpochyby vlastními původci chyby. Příklad cizích jazyků, zejména němčiny, která vyslovuje předložku zpravidla bez přízvuku, býval tu vždy, ale našich předků ve výslovnosti předložek nemátl. Teprve naši novější básníci to dokázali. První básníci obrozenští statečně bránili správného přízvuku. Antonín Jaroslav Puchmajer, jenž se svou družinou básnickou uváděl v život pravidla české prosodie, Dobrovským důmyslně vymyšlená, patrně aby upevnil český rytmus přízvučný, ve svých »Sebráních básní a zpěvův« odvažoval se i smělé novoty pravopisné: tiskl předložky s následujícím slovem dohromady, tak, jak se skutečně vyslovovaly; na př. bezrady, zatebe, podvou atd. Ale mladší básníci nedbali tak svědomitě správného českého rytmu, zejména ve verších jambických. Od let sedmdesátých (zdá se, že hlavně vlivem Hálkovým) naši básníci byli zrovna náruživě zamilováni do jambických veršů. Ale kde vzíti v češtině tolik jednoslabičných slov nepřízvučných? Dělaly se tedy hojné licence básnické, vlastně chyby; vedle tříslabičných slov s první slabikou krátkou bývaly o přízvuk olupovány zejména předložky a skládaly se přečetné verše, jako jest tento verš Vrchlického:

na skráně sahá šedinou nám stáří.

Děti v básních snadno postihují rytmus ve verši. Nesprávné čtení předložek potom zevšeobecňují, neuvede-li jich učitel hned na pravou cestu. Mají tedy i básníci své povinnosti k jazyku.

Na mluvě cizinců, když i jinak mluví správně česky, poznáváme nejlépe, jak podstatným znakem jazyka je přízvuk. Přispívá k jeho rázovitosti, k jeho zvláštnosti v slovníku, obratech, skladbě, tva[119]rech i hláskách. Zachovejme mu jeho osobitost také v přízvuku jednoslabičných předložek. Cizota se teprve do naší řeči vtírá; není ještě pozdě.

---

[1] Slabiky kursivou tištěné byly čteny jako přízvučné.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 4, pp. 117-119

Previous Jaroslav Vlček: Několik slov o Blahoslavově mluvnici české

Next Václav Mostecký: Mučenníci