Podmínka

Miloslav Sedláček

[Short articles]

(pdf)

-

V latinské sentenci Habent sua fata libelli se mluví o knihách, ale zajímavé osudy mají i mnohá slova. Domníváme se, že je to možno říci i o slově podmínka.

Jako překvapivé se může jevit už to, že podmínka je slovo poměrně mladé. V Česko-německém slovníku Josefa Jungmanna — jeho poslední díl vyšel r. 1839 — ještě uvedeno není, stejně jako ve slovnících starších. Nenajdeme je ani v německo-českém slovníku (Deutsch-böhmisches Wörterbuch) Josefa Franty Šumavského z r. 1844. Zato v Česko-německém slovníku z r. 1851 od téhož autora již zachyceno je. Kdy tedy pravděpodobně vzniklo?

Nejstarší doklad slova podmínka, který se nám podařilo najít, pochází z r. 1844. Nachází se v publikaci s názvem Základní filosofie. Logika. Metafysika. Je to druhé, značně rozšířené vydání díla Antonína Marka, které se v prvním vydání z r. 1820 nazývalo Logika nebo Umnice. Jaký cíl Marek svou knihou sledoval, vystihuje v předmluvě k 2. vydání Josef Jungmann: „Že pak na ten čas nám ne tak na soustavě umění mudrckého, jako raději na tom záležeti se vi[165]dělo, abychom i o věcech prostovědných po česku hovořiti a psáti uměli, to jest, abychom české názvosloví pro metafysiku, pokud možno, ustanovené měli.“ Slovo podmínka bylo zřejmě zvoleno jako český filozofický termín. Bylo vytvořeno jako kalk řeckého hypothesis, resp. latinského suppocitio. Vliv těchto předloh je patrný především na předponě pod-, základní část slova (tj. -mínka) byla převzata z dosti starého českého slova výmínka (v této podobě uvedeného v Jungmannově slovníku). V té části knihy, kterou nazval Skumná Filosofie a jíž dal podtitul Metafysika neb prostověda Marek na s. 217 píše: „Podmínka vůbec (conditio) sluje každá věc (buď ona logická nebo věcná), kteráž jest jiných věcí určením, a podmíněné (conditionatum) jest opět všecko, což odjinud určení přijímá. Několiko věcí, kteréž sebe nepřetržitě podmiňují, činí řadu (series) podmínek, z nichžto každá členem jest.“ V knize samé najdeme však doklad o tom, že termín podmínka byl tehdy ještě nový a ne dosti ustálený, neboť autor v úvodní části nazvané Základní Filosofie užívá místo něho (na s. 12) starší výraz výminka: „… a tať jest nevyhnutelná výminka vší svědomitosti (conditio sine qua non).“

Nabízí se otázka, zda byly nějaké důvody pro to, aby do té doby užívaný výraz výminka byl nahrazen novým. Na tuto otázku dostaneme dosti zřetelnou odpověď, povšimneme-li si, které německé ekvivalenty za slovo výminka podává jak Jungmannův, tak i Frantův slovník. Najdeme mezi nimi jak výraz Ausnahme, popř. Einschränkung, tak i Bedingung. Z toho je patrno, že slovu výminka scházela potřebná jednoznačnost, kterou by jako termín mělo mít. To ovšem právě v době vytváření a zpřesňování českého odborného názvosloví byla značná nevýhoda. V Česko-německém slovníku Franty Šumavského (z r. 1851) je možno najít doklady o tom, že zmíněná nevýhoda výrazu výminka byla uváženě odstraněna. Je v něm sice uvedeno i toto slovo, ale kromě něho ještě dvě slova, která Jungmannův slovník nemá. Jedno z nich je podmínka s významem ‚die Bedingung‘, druhé výjimka s významem ‚die Ausnahme‘. Autorem tohoto řešení zřejmě není Franta Šumavský, ten tyto výrazy pouze pohotově zaregistroval. Kdo tedy?

Podle nejstaršího dokladu slova podmínka můžeme soudit, že je uvedl v život Antonín Marek. Jazykem literárního díla A. Marka se velmi podrobně zabýval Fr. Šimek. Otiskl o něm v letech 1922—1927 celou sérii článků v Listech filologických. Eviduje tam i nová slova Markem vytvořená, a slovo podmínka mezi nimi — není.

Druhý nejstarší doklad slova podmínka jsme našli ve 2. vydání Jungmannovy Slovesnosti z r. 1845 (na s. 79 a 80). Je známo, že Jungmann a Marek byli velmi dobří přátelé a že k napsání Logiky vybídl Marka právě Jungmann. Nelze pochybovat o tom, že se o mnohých otázkách týkajících se filozofické terminologie spolu radili. Předpokládáme, že při takové příležitosti vzniklo slovo podmínka.[1]

[166]V 2. polovině minulého století se slovo podmínka postupně vžívalo a najdeme je i v textech významných autorů, např. J. Nerudy, V. Hálka, K. Světlé, A. V. Šmilovského, A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera a mnohých dalších. Vzniklo i několik potřebných odvozenin, především sloveso (podmínit, podmiňovat) a několik variant přídavného jména. Mohlo by se proto předpokládat, že se v dalších osudech tohoto slova a jeho odvozenin už nic pozoruhodného nestalo. A přece tomu tak nebylo.

Podstatné jméno podmínka a slova od něho utvořená nenašla milost u autorů puristicky zaměřených jazykových příruček. Překvapuje to, protože tyto příručky útočily především na slova a spojení, která podle mínění autorů vznikla pod vlivem němčiny, tj. na tzv. germanismy. K těm ovšem slovo podmínka nepatří. Přesto v době, kdy se toto slovo už zařadilo do běžné slovní zásoby, bylo znovu a znovu kritizováno, a to jak samo, tak i jeho odvozeniny.

Překvapuje dále, že hlavním útočníkem byl právě ten brus, který rozhodně nepatřil k nejhorším a který měl ráz oficiální kolektivní příručky, tj. matiční Brus jazyka českého. V prvním vydání z r. 1877 zaútočil především proti slovesu: „Podmiňovati jest slovo správné češtině neznámé, jehož zvláště užívají ve smyslu něm. bedingen.“ Ve 2. vydání z r. 1881 se kritizují také přídavná jména: „… lépe tedy užívati za přídavná jména podmiňovací, podmínečný, podmínkový adjektiv vymiňovací, výminečný, výminkový. Bedingungssatz = věta výminková, výminečná, vymiňovací.“ A ještě ve 3. vydání z r. 1894 (tj. padesát let od vzniku slova) se tvrdí: „Podmínka je slovo vědecké, nově utvořené, jež přešlo v užívání obecné a vypudilo slovo staré a dobré výminka. Právem tedy ukázáno budiž k tomuto a odvozeným, aby se na ně nezapomínalo. … Tedy také místo podmiňovati bylo by lépe užívati vymiňovati, …“

Autoři matičního Brusu zřejmě nepochopili, proč bylo slovo podmínka utvořeno, proč pouhé výminka nepostačovalo. Zdá se, že si to uvědomoval autor příručky Praktický návod k českému pravopisu (z r. 1883) Fr. Bačkovský, avšak chtěl při tom výminku zachránit. Doporučoval proto toto: „České výjimka jest německé Ausnahme a české výminka německé Bedingung.“ Jenomže šíření slov podmínka a výjimka mělo za následek zřetelný ústup a později zánik slova výminka.

Ve 20. století už nebylo únosné slovo podmínka zavrhovat. Avšak brusiči stále nepolevovali v kritice pod různými záminkami. Např. v r. 1923 se v jedné příručce doporučuje místo spojení podmínky smlouvy, „výminky smlouvy“.[2] Jiný autor zase odmítal spojení pod tou podmínkou a žádal s tou podmínkou, s tou výjimkou (!).[3] A ještě v r. 1946 píše jeden autor o slovese podmíniti: „Spis. jazyk se však tomuto slovesu vyhýbá všude tam, kde je lze nahradit slovesy jinými, správnějšími.“[4] Averze proti těmto slovům je nepochopitelná a je příznačné, že jejich odmítání není nikde racionálně odůvodněno.

[167]Jak už jsme se zmínili, v průběhu druhé poloviny 19. století zaujalo slovo podmínka ve slovní zásobě češtiny pevné místo, a to nejen v textech vědeckých a odborných, nýbrž i v beletrii. Projevilo se to mj. tím, že se vyskytovalo v různých ustálených spojeních, např. s předložkami za, s, pod, bez, se slovesy klást, stanovit, dodržet, porušit, přijmout, odmítnout aj. Některá spojení časem ustoupila z užívání, jiná vznikla nebo se rozšířila. V současné češtině se vyskytuje slovo podmínka nejčastěji v množném čísle, a to s významem ‚souhrn okolností, na kterých něco závisí‘. Tak je tomu v novějším spojení (je staré 40 až 50 let) vytvořit (vytvářet) podmínky i v ještě mladší předložkové vazbě v podmínkách (něčeho). Ta se vyskytuje hlavně v textech s ekonomickou a politickou tematikou a mívá jako celek charakter nepravé předložky (nejspíše vlivem ruského v uslovijach). V některých případech však působí těžkopádným dojmem, takže mnohdy by bylo vhodnější se jí vyhnout. Např. místo v podmínkách kapitalistické společnosti by většinou stačilo v kapitalistické společnosti, místo v podmínkách budování socialismu by stačilo při budování socialismu atp. Šablonovité užívání nepravé předložky v podmínkách není z hlediska slohového vhodné.

Věnovali jsme slovu podmínka — zvláště jeho historii — poněkud větší pozornost, ale nejen pro slovo samo. Chtěli jsme zároveň připomenout, jak klikatými cestami se v minulosti ubírala činnost v té oblasti, kterou nyní nazýváme jazykovou kulturou.

---

[1] Slovo výjimka není sice v Jungmannově slovníku ani ve slovnících starších, avšak z dokladů v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV je patrno, že existovalo přinejmenším na konci 18. století. Vyskytovalo se pravděpodobně jen zřídka a jak jeho forma, tak jeho význam nebyly dostatečně vyhraněny.
Objevuje se i v podobě výnimka a někdy má význam ‚výňatek‘, jindy dokonce ‚podmínka‘. Zdá se, že po vzniku slova podmínka se postupně vyhraňoval i význam slova výjimka, a to směrem k jeho nynějšímu významu. Zda se to dělo zcela spontánně, anebo k tomu byl dán někým podnět (např. Jungmannem, Markem nebo Frantou), nemůžeme doložit.

[2] B. Klenot, Abecední ukazatel správných tvarů a vazeb českých, Praha 1923, s. 74.

[3] Fr. Pulec, Mluvme a pišme správně česky, 8. vyd., Brno 1936, s. 109.

[4] V. Müller, Rukověť správné češtiny, Příbram 1946, s. 59.

Naše řeč, volume 71 (1988), issue 3, pp. 164-167

Previous Alena Polívková: Bistro a bufet

Next Eva Macháčková: Porážka a prohra