Časopis Naše řeč
en cz

Vyjadřování intenzifikace významu u nářečních ekvivalentů adjektiv velikánský a maličký

Libuše Čižmárová

[Články]

(pdf)

-

Spisovná adjektiva velikánský a maličký (a stejně tak jejich nářeční ekvivalenty) jsou intenzíva, tj. slova, u nichž je zesílen jejich základní význam [136](intenzifikace je nadřazený pojem zahrnující augmentaci i deminuci, o něž v tomto článku jde; u adjektiv znamená vyjadřování vyšší míry vlastnosti). Výraz velikánský je augmentativum, tj. ‚slovo významu zveličelého‘ (SSJČ[1]); jeho opakem je deminutivum (‚slovo, u něhož se k základnímu významu přidává navíc znak zmenšení, zjemnění; zdrobnělina‘) maličký. Intenzifikace významu je vyjadřována slovotvornými prostředky; vždy společně s expresivitou,[2] a to zpravidla vyšší stupeň intenzifikace vyjadřuje též silnější expresivitu (naopak to vždy neplatí, viz dále).

Oba sledované výrazy jsou intenzíva 1. stupně (dále ve všech pádech jen st.). Zeměpisné rozložení jejich nářečních ekvivalentů na území Čech, Moravy a Slezska[3] bylo sledováno v rámci práce na Českém jazykové atlasu. Kromě intenzív 1. st. byla však při nářečním výzkumu příležitostně zapisována i intenzíva 2. st. a dalších st., přestože nebyla vlastním předmětem zkoumání (bylo totiž předem zřejmé, že kartografické zpracování těchto značně expresívních adjektiv by naráželo na značné obtíže; týká se to, jak bude objasněno dále, zejména dalších st. deminuce adjektiva maličký).

Zajímavé je srovnání slovotvorných prostředků využívaných na jedné straně u augmentace, na druhé straně u deminuce. Slovotvorné prostředky jsou sledovány v souvislosti s jejich územním rozložením, se st. intenzifikace a mírou expresivity.

U nářečních ekvivalentů adjektiva velikánský, tj. ‚velmi velký‘ je podoba shodná se spisovnou typická pouze pro Moravu, v Čechách je běžná hlásková varianta velikáncký, příp. velikancký (nehledím k pravidelným hláskovým změnám jako ý > ej v Čechách, ej > é ve středomor. dialektech, krácení samohlásek ve Slezsku ap.); došlo zde k nářeční hláskové změně -ns- > -nc- (podobně jako ve slovech žencká, panckej apod.[4]). Ve Slezsku se vyskytují podoby se sufixem -úcný: nejčastěji velúcný, na Těšínsku a Jablunkovsku velkúcný, na sev. Ostravsku a také na sv. Valašsku velikúcný.

[137]Všechny uvedené varianty jsou na většině území základním vyjádřením augmentace 1. st., jsou tedy jen mírně expresívní. Je typické, že jedna z těchto podob vyznačujících se jen malou mírou expresivity je zároveň podobou spisovnou (že je to právě dnes pouze moravská varianta velikánský, je způsobeno tím, že změna -ns- > -nc- je poměrně mladá a že podoby slezské jsou výrazně okrajové). Spisovný jazyk totiž, jak známo, nemá mnoho prostředků k vyjadřování expresivity; to přísluší zejména projevům mluveným,[5] které jsou většinou nespisovné, tedy interdialektické a dialektické.[6]

Kromě uvedených základních nářečních ekvivalentů byly na stř. a vých. Moravě zachyceny ještě výrazy další, které svědčí o pestřejších slovotvorných procesech v těchto oblastech.

Na již. a vých. Moravě, zejm. na Valašsku, a také řídce ve Slezsku byla zaznamenána opisná spojení typu moc velký, velice velký, hrubě velký ap. Dále na stř. a vých. Moravě byly často zapsány neobvykle tvořené, expresívnější podoby veličajský, velikajzný, veličajzný,[7] veličánský ap. (směrem k vých. jejich hustota roste, zejména hustota variant s -č-; největší frekvenci mají tato adjektiva na Valašsku, tj. v oblasti, kde je zároveň nejvíce dokladů o výskytu opisných spojení).

Ve Slezsku je situace poněkud odlišná: vedle základního adjektiva vel(ik)úcný (příp. velikánský, -cký,[8] které sem hojně proniká) se zejména v záp. polovině Slezska často objevují také expresívnější podoby vyznačující se ještě větší bohatostí hláskově neobvyklých skupin v příponách i v obměnách slovního základu (velicarný, velijaný, velijazný, velijancký, velicajnský, velukacný, velkucerný ap.). Na rozdíl od expresívnějších podob moravských, které mají značnou frekvenci (třebaže jsou vždy promíšené a žádná z nich netvoří kompaktní oblast), bylo ve Slezsku zachyceno mnoho variant, z nichž každá je ojedinělá, zapsaná pouze v jednom nebo ve dvou bodech nářeční sítě (tj. souboru obcí — bodů, v nichž probíhal nářeční výzkum; každý bod reprezentuje deset až dvacet obcí v okolí obce zkoumané).

Pokud jde o augmentaci 2. st. a dalších st., byly zaznamenány pouze podoby s expresívním interfixem -an- od adjektiva velikánský/-cký, [138]tedy velikanánský/-cký, velikananánský/-cký. Jde o reduplikaci[9] první části augmentačního sufixu -ánský, (který je svým původem dvousložkový). Od jiných variant (viz výše) nebyla žádná augmentativa uvedených st. zachycena.

Z uvedených faktů vyplývá, že augmentace se u nářečních ekvivalentů adjektiva velikánský vyjadřuje pomocí různých slovotvorných prostředků (často v kombinaci s prostředky hláskoslovnými), jež zároveň vyjadřují různou míru expresivity. Vyšší míra expresivity však nemusí být vždy vyjadřována vyšším stupněm augmentace. Na většině zkoumaného území, tj. v celých Čechách a na podstatné části Moravy, má adjektivum velikánský/-cký (tj. 1. st. augmentace) jen mírně expresívní charakter a vyšší expresivita je obsažena v 2. st. a v dalších st. augmentace (velikananánský apod.). Na stř. Moravě, kde se začínají objevovat podoby velikajzný, veličajzný apod., mizí záznamy o užívání 2. st. a dalších st. augmentace. Tyto podoby jsou totiž expresívnější než základní adjektivum velikánský, jak je už z hláskového skladu patrno, a pokud jde o vyjadřování expresivity, plně další stupně augmentace nahradí. Na již. a vých. Moravě, především na Valašsku, kde je základním označením sledovaného pojmu opisné spojení moc velký ap., vyjadřují vyšší míru expresivity také adjektiva zakončená na -kajzný, -čajzný ap., nebo i (zejm. na Vsetínsku) jinde pouze mírně expresívní výraz velikánský. Podobná situace, pokud jde o vztah augmentace a expresivity, je i ve Slezsku. Vedle základního, mírně expresívního výrazu vel(ik)úcný se objevují expresívnější, slovotvorně neobvyklé podoby jako velicajnský, velkucerný apod. (Zde je obtížné určit, zda jde o augmentaci 1. či 2. st.; pouze u adjektiva velkucerný jde zřejmě o 2. st. tvořený interfixem -er- od 1. st. velkúcný, ostatní podoby je asi třeba zařadit k 1. st.)

Vyšší míra expresivity je tedy v našich nářečích u výrazů pro sledovaný pojem vyjadřována /1/ augmentací 2. st. a dalších st., /2/ expresívnějším ekvivalentem 1. st. augmentace, /3/ v oblasti užívání opisných spojení též adjektivem velikánský. Územní rozložení augmentačních slovotvorných prostředků u nářečních ekvivalentů z hlediska vyjadřování expresivity zobrazuje následující tabulka.

 

[139]Tabulka

mírná expresivita

silnější expresivita


Čechy a záp.
Morava


1. st. augmentace:
velikánský/-cký

2. st. a další st.
augmentace:
velikanánský/-cký,
velikananánský/-cký
atd.

stř. a vých.
Morava

1. st. augmentace:
velikánský

expresívnější 1. st.
augmentace: veličánský,
velikajzný, veličajzný

část již. a vých.
Moravy, zejm.
Vsetínsko

opisná spojení:
moc velký, velice
velký, hrubě velký

1. st. augmentace:
velikánský; expresívnější
1. st. augmentace:
veličánský ap.


Slezsko

1. st. augmentace:
vel(ik)úcný
(velikánský/-cký)

expresívnější 1. st.
(výjim. 2. st.) augmentace:
velicajnský, (velkucerný)
atd.

Stav ve spisovné češtině se shoduje se situací na záp. Moravě: mírná expresivita se vyjadřuje 1. st. augmentace — velikánský, silnější expresivita pak 2. st. a dalšími st. augmentace — velikanánský apod. (další st. augmentace jsou však už na hranici spisovnosti, bývají typické pro dětskou řeč).

Adjektivní augmentativa se sufixem -ánský jsou ve spisovném jazyce zastoupena pouze několika adjektivy: velikánský, vysokánský, hlubokánský, širokánský, ukrutánský, dlouhánský s častější variantou dlouhatánský, hrozitánský (to je derivováno od rozšířeného základu, dlouhatánský pak od obecně českého adjektiva dlouhatý). Protože však jde o vyjádření intenzifikace základních prostorových vztahů, je to kategorie frekvenčně bohatě zastoupená.

I tato adjektiva mají zpravidla příslušné nářeční ekvivalenty tvořené pomocí výše uvedených přípon (dokládá to archív lidového jazyka, uložený v Brně): ve Slezsku a na Valašsku se vyskytují podoby dluhúcný, vysokúcný, hlybokúcný (hlyboký analogií s vysoký), širokúcný, na stř. a vých. Moravě pak též expresívnější varianty dlúhajzný, -žajzný, -žanský, vysočajzný i -čizný, hlybočajzný, širočajzný.

U nářečních ekvivalentů pro pojem ‚velmi malý‘ je situace poněkud odlišná, pokud jde o využití deminučních slovotvorných prostředků a jejich vztah k míře vyjadřované expresivity.

Základním označením sledovaného pojmu jsou téměř na celém zkoumaném území adjektiva malinký a maličký, shodná se spisovným ja[140]zykem (v Čechách jsou oba výrazy téměř vždy v dubletě, ve středomor. dialektech převažuje podoba malinký, ve východomor. dialektech maličký; na východ od linie Opava — Kroměříž — Mikulov nebyla provedena přehláska u > i v příponě, proto zde zachycené varianty mají podobu malunký, malučký), jen v severových. části Slezska vytváří kompaktní oblast archaické adjektivum malutký (dříve bylo patrně běžné i jinde, o tom svědčí přehlasované podoby malitký, malítký ve starším jazyce;[10] srov. též staré doklady na nářeční výraz militký ‚miloučký‘ v sv. Čechách, dnes už jen jako časté příjmení v této oblasti). V Čechách a na Moravě byly sporadicky zachyceny ještě ekvivalenty maloučký (sv. Čechy), malounký (stř. Morava), příp. malonký (sv. Čechy), v sv. polovině Čech se též často vyskytuje, obvykle jako třetí možný výraz, varianta s oslabenou výslovností -l- majinký.

U všech výše uvedených adjektiv jde o mírně expresívní vyjádření deminuce 1. st., a to (vyjma sufixu -utký, příp. -onký) pomocí běžných, v češtině značně frekventovaných intenzifikačních přípon.

Sufixů -inký, -ičký, -ounký, -oučký se ve spisovném i běžně mluveném jazyce užívá nejen k vyjádření deminuce, např. teninký/-čký, kratinký/-čký, drobounký/-čký, nizounký/-čký ap. (o skutečné deminuci lze u adjektiv mluvit, jen vyjadřují-li prostorové, tedy kvantitativní vztahy), ale i jiných sémantických odstínů intenzifikace (vyjadřují se vztahy kvalitativní[11]), např. mladinký/-čký, chudinký/-čký, prostinký/-čký, tichounký/-čký, milounký/-čký ap., příp. se jimi vyjadřuje pouze expresivita bez intenzifikace (o intenzifikaci jde jen tehdy, lze-li adjektivum převést na spojení velmi + neodvozené adjektivum, např. velmi mladý, velmi tichý ap.; adjektiva každičký, jedinký, celinký takto nahradit nelze, proto u nich uvedené sufixy vyjadřují pouze expresivitu). V případech mladičký ap., každičký ap. jde tedy pouze o deminuci formální (srov. d. cit. v pozn. 2, s. 15).

Deminutiva 2. st. a dalších st. byla během nářečního výzkumu zapisována jen příležitostně, jak už bylo řečeno výše, avšak přesto bylo shromážděno dost údajů, aby bylo možno učinit určité závěry. Především bylo zaznamenáno velké množství derivátů; ty se vyznačují neobvyklostí hláskových seskupení, velkou variabilitou interfixů a sufixů (malinkatý, malinenký, maliňounký, malušenký, malučičký ap.).

Srovnáváme-li tedy intenzifikační slovotvorné prostředky uplatňující se u nářečních ekvivalentů adjektiv velikánský a maličký, je zřej[141]mé, že jsou v jistém smyslu v protikladu (bereme-li v úvahu pouze různost podob a odhlížíme-li od jejich frekvence). U ekvivalentů adjektiva velikánský bylo zaznamenáno bohaté tvoření značně expresívních augmentativ 1. st. (třebaže jen ve vých. části zkoumaného území) a celkem stereotypní tvoření augmentativ 2. st. a dalších st. (na ostatním území; protože oba prostředky shodně vyjadřují zvýšenou míru expresivity, územně se vylučují). Naopak u nářečních ekvivalentů adjektiva maličký se deminuce 1. st. vyjadřuje pomocí běžných intenzifikačních sufixů a deminuce ostatních st. je slovotvorně mnohem bohatší.

I v rámci deminuce 1. st. lze někdy rozlišit různou míru expresivity. Pokud jde o stav ve spisovné češtině, SSJČ (srov. d. cit. v pozn. 1, s. 1162, 1166) hodnotí adjektiva maličký, malinký jako základní vyjádření pojmu ‚velmi malý‘, ale adjektiva maloučký, malounký už považuje za expresívní (varianty s -č- a s -n- v sufixu mají tedy stejnou stylistickou charakteristiku, lze je zpravidla libovolně zaměňovat). Tomu odpovídá i frekvence uvedených adjektiv v našem nářečním výzkumu: maloučký bylo zachyceno 2×, malounký 6×, i když se jich potenciálně užívá v daleko větším rozsahu; nářeční mluvčí však měli tendenci uvádět a sběratelé se zase snažili zapsat vždy výraz pokud možno základní, neutrální, neexpresívní.

U 2. st. a dalších st. augmentace adjektiva velikánský bylo možno zhruba vymezit území, kde se nacházejí, proti území, kde neexistují, protože jsou nahrazovány expresívními formami augmentace 1. st. Vzhledem k tomu, že v oblasti výskytu augmentativ 2. st. a dalších st. jsou tato augmentativa tvořena jen jedním způsobem (reduplikací -an-) a neexistují žádné nářeční ekvivalenty (lépe řečeno shodují se s podobou spisovnou), nebylo třeba vymezovat jejich areály. U ekvivalentů adjektiva maličký bylo naopak zaznamenáno mnoho různě tvořených deminutiv 2. st. a dalších st., avšak areály jejich výskytu není možno jednoznačně vymezit. Existuje totiž vždy ne jeden ekvivalent, ale určitý repertoár výrazů, z něhož mluvčí často příležitostně a individuálně vybírá ten v daném okamžiku právě vhodný. Proto je možno pouze zhruba určit, že pro Čechy jsou typická adjektiva malilinký, malininký, malininkatý, maličkatý, prachmalinký ap., na Moravě se pak užívá poněkud pestřejších slovotvorných prostředků, srov. např. adjektiva malounkatý, malinenký, maliňounký, maliňonký, malunečký, malučičký, malušečký, malušenký, malušinečký ap. V Čechách a na Moravě je běžná podoba malinkatý.

Závěrem je možno shrnout, že vezmeme-li v úvahu zkoumané území jako celek, intenzifikační slovotvorné prostředky jsou v našich nářečích pestřejší u ekvivalentů adjektiva maličký (pomineme-li vých. [142]oblasti, kde se zajímavým způsobem řeší vztah augmentačních prostředků a míry expresivity u ekvivalentů adjektiva velikánský, viz tabulku). Souvisí to snad i s psycholingvistickými faktory. Expresivita vyjadřovaná augmentativem velikánský (a též ostatními slovy na -ánský, viz výše) zahrnuje v sobě totiž pocity úcty, obdivu, bázně ap., tedy pocity ne vždy příjemné, a při vyjadřování (i příležitostně) záporné expresivity nehýří jazyk obvykle slovotvornými prostředky. Naopak u ekvivalentů adjektiva maličký (a u ostatních slov tvořených příslušnými příponami, viz výše) jde zprav. o vyjadřování expresivity kladné (pocity libosti, lásky, soucitu ap.), proto se zde bohatěji využívá možností češtiny pro kombinování hlásek a afixů, ve velké míře se uplatňuje jazyková hra a každý mluvčí obvykle disponuje několika variantami pro příležitostné užití.


[1] Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971, I. díl, s. 60.

[2] Jde o tzv. expresivitu inherentní, „poznatelnou zpravidla zřetelně už jazykovým povědomím a bez kontextu“. (J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961, s. 10n.).

[3] Jde o část historického Slezska, která leží na území ČSSR; podobně i dialektologicky chápaná hranice mezi Čechami a Moravou je totožná se starou zemskou hranicí. Z praktických důvodů je třeba vycházet ze starého zemského dělení, které se zřetelně odrazilo ve vývoji našich nářečí.

[4] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 69.

[5] D. cit. v pozn. 2, s. 9.

[6] Srov. J. Chloupek, Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, Brno 1986.

[7] O expresivitě hláskových skupin -ajs-, -ajz- srov. I. Němec, Citově zabarvené výrazy s hláskovou skupinou -ajs-/-ajz-, NŘ 43, 1960, s. 18—26.

[8] Podoba se sufixem -cký ve Slezsku je patrně jiného původu než v Čechách, -c- se zde prosazuje asi analogií se sufixem -úcný.

[9] D. cit. v pozn. 2, s. 23.

[10] J. Gebauer, Slovník staročeský 2, Praha 1916, s. 308. J. Jungmann, Slovník česko-německý 2, Praha 1836, s. 378.

[11] D. cit. v pozn. 2, s. 15.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 3, s. 135-142

Předchozí Radka Vaňasová: K současné frekvenci českých příjmení

Následující František Štícha: Nová monografie o literárním překladu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1