Nejpolitováníhodnější

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. K.) Souhlasíme s Vámi, že takovéto sáhodlouhé superlativy (»z takového manželství pocházejí bytosti nejpolitováníhodnější« Nár. l. 26. 8., 1919) nejsou ozdobou českého jazyka, ale to je kletba záliby v slovech složených, o níž bylo vykládáno v N. Ř. při nových slovesných složeninách tvaru »spolupodepsati«. Každé slovo složené, i když je to jen t. zv. spřežka, jako »politováníhodný, pravděpodobný«, srůstá časem v nový celek, jehož jednotnost se jeví po stránce významové obyčejně ve změně významu, po stránce formální nerozlučitelností obou členů slova složeného. »Pravděpodobný« (na př. výsledek) není už totéž co podobný pravdě, a chceme-li překládati slova ta do cizího jazyka, musíme hledati jiný výraz pro složeninu a jiný pro výraz složený. A skládají-li se takováto slova složená znovu, na př. s předponami, skládají se právě tak jako slova jednoduchá; jejich soudržnost je tím větší, čím déle se jich jako slov složených užívá, byť obě části složeniny zachovávaly tvar slov samostatných; [218]nemůžeme pak od »krvelačný« utvořiti 3. stupeň »krve nejlačnější«, nýbrž »nejkrvelačnější« a pod. »nejduchaprázdnější, nejctihodnější« atp. Tak je tomu i se složeninami »politováníhodný, pravděpodobný« Tím, že se jich začalo užívati jako složenin, zcelil a sjednotil se jejich význam aspoň tím způsobem, že z obou členů, z nichž původně každý měl svůj význam, stal se nositelem významu pouze člen prvý a druhý člen byl stlačen takřka v platnost pouhé přípony, kterou se význam členu prvního, základního, pozměňuje tak jako v slovech odvozených. Proto místo »nejpolitováníhodnější« nemohli bychom už říci, jak navrhujete, »politování nejhodnější«, protože v tvaru »nejpolitováníhodnější« stupňujeme význam celé složeniny, jejíž významový obsah je soustředěn v prvním členu, t. j. stupňujeme obsah toho, co je vyjádřeno slovem »politování«. Kdybychom tedy tvar »nejpolitováníhodnější« chtěli rozvésti ve výraz složený, musili bychom říci nikoli »politování nejhodnější«, nýbrž »největšího politování hodný«. Tím ovšem nemá býti řečeno, že bychom tvaru »nejpolitováníhodlnější« hájili. Chtěli jsme tím jen ukázati, k jakým důsledkům nutně zavádí záliba v slovech složených. Dobrý stilista se vyhne takovýmto rozlehlým tvarům výrazem příhodnějším; proč bychom nemohli říci místo »případ nejpolitováníhodnější raději »případ nejžalostnější«, místo »bytost nejpolitováníhodnější spíše »bytost nejubožejší« a p.?

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 6-7, s. 217-218

Předchozí Na slupi, u kostela

Následující Němčina