Bulharská terminologická příručka

Naďa Svozilová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S názvem Bulharská terminologie (Sofia 1984, 95 s.) vyšla útlá knížka Lilii Manolovové[1] jako vůbec první monografie věnovaná souborně bulharskému odbornému názvosloví. Jde tedy vlastně o průkopnický čin; autorka se v domácí tradici mohla opřít jen o dílčí studie (především Teodorovovy - Balanovy a Andrejčinovy), ze zahraničních terminologických příruček pak se odvolává na Ruskou terminologii (Moskva 1977) V. P. Danilenkové. (Připomeňme si, že první podobné publikace vyšly u nás už před třiceti lety — Sochorova Příručka o českém odborném názvosloví v r. 1955 a Horeckého Základy slovenskej terminológie v r. 1956.)

Sama autorka považuje za hlavní cíl své práce představit terminologii jako podsystém v lexikálním systému spisovného jazyka, ukázat podstatu a vlastnosti termínů a prostředky jejich vytváření. Tento úkol realizuje formou nástinu jednotlivých terminologických problémů (ale i problémů obecnějších nebo širších, s terminologií spjatých, jako jsou jazyková politika, sociolingvistika, norma, kodifikace, dubletnost, polysémie, homonymie, antonymie). Knížka je tak souborem nedlouhých, těsněji či volněji souvisejících pojednání (výkladů) obsahujících většinou definici a rozbor příslušného jevu a hojnou ilustraci příklady. Pojednání jsou rozdělena do čtyř oddílů.

První oddíl Termín a terminologie je uveden definováním termínu a rozlišením pojmů terminologie, terminologický systém a podsystém a terminologické pole (srov. o tom více v recenzi J. Horeckého).[2] Dále autorka postuluje a analyzuje žádoucí vlastnosti termínu: jednoznačnost, přesnost, krátkost, systémovost, gramatickou správnost, stylistickou neutrálnost, a slovotvornost (schopnost odvozování). Za jeden z nejpodstatnějších problémů v oblasti terminologie považuje problém její čistoty. Z tohoto hlediska jsou zde posuzovány (ve srovnání s praxí české jazykovědy přísněji) především přejaté termíny. Autorka také dokumentuje některé obecné i speciální terminologické normy správnosti v bulharštině (jako příklad obecné terminologické normy uvádí možnost tvoření termínů z vlastních jmen vědců a vynálezců). Kodifikace terminologie (jeden z nejaktuálnějších úkolů bulharské jazykové politiky) je chápána šíře než v české lingvistické tradici, totiž jako shromažďování, systematizace a zpřesňování termínů. (Široce se pojímá i unifikace — srov. o tom v cit. recenzi J. Horeckého. Z autorčiných výkladů nevyplývají zcela jasně vztahy mezi pojmy kodifikace, unifikace a standardizace; termínu normalizace se neužívá.)

Druhý oddíl podává přehled tvoření termínů v bulharštině (rozlišuje [96]se tvoření lexikálně morfologické, lexikálně syntaktické a lexikálně sémantické) a pojednává i o terminologizaci a determinologizaci. Třetí oddíl je věnován počátkům (v období národního obrození) a rozvoji bulharské terminologie a oddíl čtvrtý současným (tj. od konce 2. světové války podnes) terminologickým problémům. Předevšm se probírá pravopis terminologických spojení (vagon-restorant, pisatel realist, gen operator apod.). Nejvíce pozornosti autorka věnuje nedostatkům při tvoření termínů; zejména jde o nežádoucí uplatňování ruských slovotvorných modelů na úkor bulharských (presovane, formovane místo náležitého presuvane, formuvane, podobně molekuljaren, arterialen, bakterialen místo vhodnějšího molekulen, arterien, bakterien). Stejně tak autorka doporučuje užívání domácích termínů, a nikoliv rusismů: svetlotechnika (a ne svetotechnika), golemogabariten (a ne krupnogabariten), podredba (a ne razstanovka) atd. — Dále se uvádějí současné tendence v bulharské terminologii (shodují se víceméně s tendencemi terminologie české)[3]: tendence k internacionalizaci a tendence tvořit složené termíny a terminologická spojení spíše než termíny jednoslovné. Nechybí ani stylistické pojednání o užívání termínů; sjednocující funkční pohled na terminologii, charakteristický pro českou (ale např. i sovětskou) lingvistiku, autorka neuplatňuje.

Součástí čtvrtého oddílu jsou též informace o terminologické činnosti v Ústavu bulharského jazyka BAN i mimo něj, přehled publikací věnujících v Bulharsku pozornost terminologii a bulharských terminologických slovníků. Rovněž tu najdeme (v pojednání o unifikaci a standardizaci terminologie) výběr informací o počátcích a rozvoji terminologické činnosti za hranicemi Bulharska i o činnosti mezinárodní.

Je pochopitelné, že při šíři problematiky probrané na tak malé ploše nebylo vždy možno zároveň pronikat hlouběji pod povrch příslušných problémů — to ostatně nelze žádat od žádné příručky. Bulharská terminologie — jako nástin bulharské terminologické problematiky a zároveň i úvod do nauky o termínech — je bezesporu publikace velice užitečná; podařilo se jí úpěšně zaplnit citelnou mezeru v základní bulharistické literatuře.

---

[1] Autorku u nás známe díky její stati Problémy terminologizace ve spisovné bulharštině otištěné ve Slavii 51, 1982, s. 15—20.

[2] J. Horecký, Bulharská práca o terminológii, Kultúra slova 19, 1985, s. 366—8.

[3] Srov. B. Poštolková, M. Roudný, A. Tejnor, O české terminologii, Praha 1983, s. 19n.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 2, s. 95-96

Předchozí Jarmila Bartáková: Netradiční učebnice slovenštiny

Následující Naděžda Bayerová: Zdařilý seriál