O jednom z typů pracovní komunikace (rozhovory mezi „letadlem“ a „letištěm“)
Olga Müllerová, Jan Kulhavý
[Articles]
-
Pro všestranný výzkum mluveného jazyka, který je jedním z úkolů naší současné lingvistiky, je třeba shromáždit, zpracovat a jazykově vyhodnotit reprezentativní vzorky mluvených (dialogických i monologických) projevů z nejrůznějších komunikačních situací, k nimž dochází v životě současné společnosti. Jde o komunikační situace běžné, každodenní (v rodině, při nakupování), ale také o společensky závažné komunikační situace v různých fázích a na různých úrovních pracovního procesu, dále o situace, do nichž se člověk dostává při mimopracovních činnostech [11](při sportu, rekreaci, kulturní a jiné zájmové činnosti), o situace v širokém slova smyslu vyučovací (druhy školního i mimoškolního vzdělávání).
Vedle běžných komunikačních situací jsou situace zcela speciální a v jistém smyslu výlučné, k nimž patří i komunikace mezi „letadlem“ a „letištěm“. Speciální komunikační situace ovlivňuje podstatně i verbální složku, text rozhovoru mezi palubním radiotelegrafistou (letadlo) a dispečerem letového provozu (letiště). V předkládaném článku chceme seznámit čtenáře s touto zajímavou oblastí řečové činnosti, která má závažnou úlohu v bezpečnosti a úspěšnosti leteckého provozu, popsat jazykové rysy této komunikace a ukázat, jak jsou tyto rysy a užívané jazykové prostředky spjaty s charakterem komunikační situace.[1]
Záznam komunikační situace, kterou chceme zkoumat, jsme pořídili se souhlasem kompetentního orgánu na stanici dálkového styku na letišti Praha — Ruzyně. Stanice dálkového styku je součástí systému stanic letecké pohyblivé služby; je to rádiová komunikační služba, která zprostředkovává spojení mezi letadlovými stanicemi (tj. stanicemi umístěnými na palubě letadla nebo kosmické lodi) a leteckými stanicemi (pozemní stanice) nebo mezi letadlovými stanicemi navzájem (srov. Předpis o letecké telekomunikační službě L 10/I, II, sv. II — Spojovací postupy, Praha FMD 1973, s. 10). Stanice dálkového styku zajišťuje spojení s letadly v podstatě vně hranic ČSSR a jejím hlavním úkolem je zprostředkovávání zpráv mezi pozemními leteckými službami a jednotlivými letadlovými stanicemi. Obsahem zpráv jsou údaje týkající se počasí, startovacích a přistávacích časů, počtu pasažérů a průběhu letu.
Pro porozumění komunikaci probíhající mezi letadlem a letištěm (srov. první úryvek) je třeba zastavit se u faktorů komunikační situace a objasnit jejich uspořádání. Jejími účastníky jsou v podstatě čtyři komunikanti: palubní radiotelegrafista (A), pracovník letecké povětrnostní služby (B), pracovník operačně kontrolní služby (C) a dispečer letového provozu (D); z nich se jen dva, komunikanti A a D, aktivně účastní komunikace, kterou zkoumáme (vedou spolu přímý rozhovor). [12]Spojení se uskutečňuje třemi komunikačními kanály, telefonem (I), dálnopisem (II) a radiotechnickým zařízením, tj. vysílačem — přijímačem (III). Rámcovou komunikační situaci lze schematicky znázornit takto:
Na schématu je možno sledovat, jak se uskutečňuje komunikační spojení a informační tok mezi jednotlivými komunikanty:
/1/ Palubní radiotelegrafista A adresuje dispečerovi D např. dotaz na aktuální stav počasí v místě, kde má příslušné letadlo přistát. Dispečer D si tyto informace vyžádá (dálnopisem, telegraficky) od letecké povětrnostní služby B a poté je tlumočí palubnímu radiotelegrafistovi A. Zpětně od něho získává dispečer D informace o průběhu letu (času startu, mezipřistání, času předpokládaného příletu na cílové letiště atp.), zaznamená si je a ty pak vstupují do druhého komunikačního spojení.
/2/ Dispečer D se telefonicky spojí s operačně kontrolní službou C, které tlumočí informace o průběhu letu příslušného letadla. Zpětně přijímá vzkazy pro jednotlivé posádky letadel a později je opět tlumočí při spojení s příslušným palubním radiotelegrafistou A.
Orientace šipek na schématu ukazuje nejen směr informačního toku, ale také technickou dosažitelnost spojení. Je vidět, že dispečer D má možnost kontaktu s kterýmkoli z uvedených partnerů. Jeho prostřednictvím je pak dosažitelné obousměrné spojení A-D-B a A-D-C (teore[13]ticky je technicky dosažitelné i spojení B-D-C, ale v praxi se nerealizuje).
Dále si povšimneme komunikace mezi palubním radiotelegrafistou A a dispečerem letového provozu D. Spojení mezi nimi, tedy spojení letadlo — země, probíhá na principu tzv. jednokanálového simplexu (jde o způsob spojení, při kterém se výměna zpráv provádí střídavě vždy v jednom směru ve stejném kmitočtovém kanálu v obou směrech). Znamená to, že komunikanti nemohou mluvit současně, výměna komunikačních rolí mluvčí — posluchač se děje naprosto pravidelně. Z hlediska jazykového je tato skutečnost závažná — v textu rozhovoru se nemohou vyskytnout jazykové jevy vyvolané „skákáním do řeči“, současným mluvením, vzájemným přerušením atp., které jsou výrazným znakem většiny přirozených dialogů. Jako iniciátor komunikace vystupuje zde vždy palubní radiotelegrafista. Dispečer na stanici dálkového styku totiž sice udržuje nepřetržité bdění na čtyřech stanovených kmitočtech, na kterých se letadla ozývají, ale sám nemá vzhledem k technické konstrukci zařízení vysílač — přijímač možnost navázat s letadlem spojení.
Podstatným rysem zkoumané komunikační situace je druh kontaktu. Přidržíme-li se dělení, které uvádí V. Lamser,[2] můžeme kontakt mezi partnery A a D označit jako vzdálený (velká distance partnerů v prostoru), zprostředkovaný (vedený radiofonickými pojítky) a institucionální (partneři komunikace nevystupují sami za sebe, ale jako reprezentanti pracovišť, resp. institucí). Komunikačním prostředkem, jazykem, kterým je komunikace vedena, je v daném případě čeština nebo slovenština, kterých se užívá ve styku československých pozemních stanic s letadly ČSA; nad územím socialistických států se dále užívá ruštiny, celosvětovou internacionální platnost má angličtina.
Každý rozhovor mezi letadlem a letištěm se včleňuje do kontextu podobných speciálních dialogů probíhajících při řízení letového provozu, dialogů vedených převážně na velkou vzdálenost pomocí radiofonických pojítek. Specifický typ, který tato komunikace představuje, se vyznačuje značnou stereotypností a má v současné době konvencionalizovanou, vysoce účelovou podobu, v jaké se ustálil za posledních čtyřicet až padesát let. Tak dlouho se formuloval požadavek „rádiové [14]kázně“ v éteru, zahrnující v sobě dvě potřeby. Na jedné straně potřebu maximální stručnosti, aby rádiová frekvence byla blokována co nejkratší dobu, a na druhé straně potřebu co nejpřesnějších, významově jednoznačných a obsažných informací, vyměňovaných vzájemně v procesu radiotelefonní komunikace. Možnou cestou, jak vyhovět oběma potřebám, byla formalizace vedoucí k jisté unifikaci leteckého jazyka. Byly kodifikovány závazné normy, postupy a frazeologie pro každou situaci, která se vyskytne v leteckém provozu za běžných i mimořádných podmínek.[3] Jazyk, kterým se realizuje zkoumaná komunikace, lze právem považovat za specifický typ profesního jazyka se souborem slangových profesních výrazů (namátkou uvádíme např. mašina — letadlo, papík — pasažér, sedat — přistávat, cesťák — cestující), se speciálními frázemi, značkami atp. Jedinečnost každého z řady těchto rozhovorů spočívá pak v napětí mezi předpisy a jejich konkrétní aplikací v jednotlivých komunikačních situacích, které jsou modifikovány objektivními faktory (mimořádná provozní situace, silný technický šum atp.) i faktory subjektivními (osobní vztahy a stupeň známosti mezi letci a dispečerem, rutinovanost dispečera, osobní vlastnosti partnerů komunikace atp.).
Dále uvedeme text jednoho z rozhovorů, zaznamenaný na stanici dálkového styku. Jde o rozhovor probíhající za normálních letových podmínek a splňující v podstatě požadavky předepsané pro rozhovor tohoto typu.
A) Letadlům ČSA je k jejich označení přidělena rejstříková značka složená z pěti písmen, v daném případě OK-PBM. První dvě (OK) značí státní příslušnost letadla, třetí (P) rok výroby letadla, čtvrté (B) jeho kategorii, resp. typ, a páté (M) vlastní označení letadla v této kategorii. Pokud se rejstříková značka užívá v radiotelefonním styku jako značka volací, hláskuje se podle české hláskovací abecedy (v daném případě oto karel petr božena marie) nebo podle hláskovací abecedy mezinárodní. Pokud si je vysílající jist tím, že nemůže dojít k záměně nebo omylu v identifikaci letadla, může užít zkráceného volacího znaku tak, že užije pouze prvního a posledních dvou písmen značky, v našem případě tedy OBM (oto božena marie).[4]
B) Stanice dálkového styku užívá v radiotelefonním styku volací značku Praha — rádio.
C) Posádka letadla uvádí údaje o svém přistání v Moskvě, startu do Prahy a předpokládaný čas příletu. Protože se sleduje spotřeba paliva a doba pojíždění na letišti, udává se start ve dvou časech: čas „nahození“ (nastartování) motorů a čas vzletu; totéž platí i o přistání: čas „dosedu“ a čas vypnutí motorů. Tyto údaje dispečer zaznamenává do protokolu a po ukončeném spojení je telefonicky sdělí operačně kontrolní službě.
D) ETA — mezinárodně užívaná zkratka (z anglického estimated time of arrival) — znamená „odhadovaný čas příletu“.[5]
E) CAVOK — mezinárodně užívaná zkratka (z anglického ceiling and visibility O.K.) — znamená „dohlednost, oblačnost a současný stav počasí jsou lepší než stanovené hodnoty nebo podmínky“ (srov. d. cit. v pozn. 5, s. 9).
F) QNH — zkratka mezinárodního leteckého Q kódu, která značí atmosférický tlak přepočtený na hladinu moře (srov. d. cit. v pozn. 5, s. 112).
G) NOSIG — mezinárodně užívaná zkratka (z anglického no significant change) — znamená „žádná významná změna“ (užívá se u předpovědí počasí pro přistání, srov. d. cit. v pozn. 5, s. 17).
Při pohledu na text rozhovoru je zřejmé, že pro nezasvěceného posluchače je jeho obsah z větší části nesrozumitelný. Ten, kdo chce rozhovorům rozumět, nebo je zkoumat, musí se seznámit se zkratkami mezinárodních označení, frázemi, smluvenými postupy při podávání zpráv, značkami atp., jejichž prostřednictvím si účastníci komunikace jednoznačně, úsporně a srozumitelně vyměňují potřebné informace a údaje. Na základě dešifrování značek, zkratek atd. a na základě důkladného seznámení se s průběhem a pravidly vedení těchto rozhovorů jsme provedli obsahovou interpretaci textu ukázky. Srovnáním [17]obsahové interpretace a vlastního textu je možno také lépe postihnout specifické jazykové rysy textu a také odchylky od komunikačních norem vedení těchto rozhovorů. O nich pojednáme dále.
Převedení textu rozhovoru do srozumitelné podoby, tzn. vyjádření toho, co se skrývá za zkratkami, převedení heslovitých telegrafických formulací do formulací s obvyklou syntaktickou stavbou a konečně také převedení textu rozhovoru do podoby přirozeného dialogu, v němž se střídá první a druhá slovesná osoba, nazýváme bez nároku na přesné vymezení tohoto pojmu obsahovou interpretací. Míníme jí zde srozumitelné podání obsahu rozhovoru jazykovými prostředky, jaké jsme zvyklí užívat v běžných rozhovorech.
Komunikace mezi palubním radiotelegrafistou a dispečerem letového provozu je jedním z typů přísně normované řízené komunikace. Řízenost komunikace spočívá v tom, že oba partneři v maximální míře dodržují stanovená pravidla vedení rozhovoru, komunikační normy. Ty jsou podrobně propracovány a kodifikovány v úředně potvrzené písemné podobě jako závazné předpisy (srov. pozn. 3).
Kodifikací komunikačních norem se tento typ rozhovorů liší od většiny jiných typů rozhovorů řízených i spontánních. Společné s nimi mají zkoumané rozhovory to, že se v nich uplatňuje obecný princip kooperační, rozpracovaný do řady rozhovorových zásad,[6] jako základní přirozená podmínka možnosti (úspěšného) vedení rozhovoru. Dále se v různé míře uplatňují principy jiné, např. princip zdvořilosti (a šíře princip vycházející ze vztahu partnerů komunikace a z jejich osobních vlastností a dispozic, sociálních charakteristik atp., které ovlivňují způsob vzájemného jednání) atp. Obecný kooperační princip a rozhovorové zásady (zásada kvality, kvantity, vztahu a způsobu, které se týkají v podstatě míry vzájemně poskytované informace, její pravdivosti, její relevance, resp. případnosti, hodnoty a jasnosti podání) jsou samozřejmě součástí norem vedení této komunikace; princip zdvořilosti se uplatňuje modifikovaně tak, že partneři jako zástupci institucí se chovají (mají chovat) neosobně (o porušování této normy srov. dále). Uplatňují se i další principy, např. princip ekonomie, jasnosti.[7]
Sledováním textů rozhovorů a studiem předpisů o jejich vedení lze [18]dospět k závěru, že přísným a z větší části i kodifikovaným komunikačním normám podléhá většina obsahových složek i formálních jazykových prostředků. Stabilní, předem určený a předepsaný je obsah rozhovorů; sdělují se výhradně údaje o poloze letadla, údaje o počasí, počtu pasažérů, časové údaje o startu a předpokládaném přistání letadla. K jistým modifikacím může dojít v mimořádných podmínkách, ale i za nich se oboustranná sdělení týkají institucionalizovaného komunikačního cíle partnerů. Osobní komunikační cíle mluvčích v těchto rozhovorech buď vůbec nejsou, nebo jsou ve velké míře potlačeny. Ustálená a předpisy stanovená je komunikace v jednotlivých fázích rozhovorů; pro fázi začáteční je předepsána fráze obsahující volací znak volané stanice, slovo zde a radiotelefonní znak stanice volající (obdobná fráze je předepsána pro fázi ukončovací). Ve středové fázi je stanoveno (a dodržováno) pořadí údajů a položek. Pokud jde o délku rozhovorů, má rozhovor být realizován v době co nejkratší z důvodů již zmíněných; smluvené postupy, značky, pořadí atd. vyhovují požadavku ekonomičnosti a posilují ho. Z velké části je přímo předepsána vlastní jazyková stránka této komunikace; partneři rozhovorů dodržují předepsané postupy a formule pro navazování a pokračování spojení (oto bozena marie na třinácti), pro potvrzení a opakování zpráv (štyrycet šest lomeno padesát potvrzuju). Pro sdělování okolností různého druhu, např. meterologických podmínek, polohy, provozu atp. jsou rovněž předepsány fráze (zlepšení počasí se neočekává, doporučuji letět (divertovat) do …; byl jste blokován (rušen) jinou stanicí, opakujte …; hlášení polohy se požaduje nad …; čekejte na kmitočtu …), pro předávání čísel platí přesné postupy, užívá se smluvených mezinárodních značek, zkratek a kódů. V předpisech je uveden i požadavek „vyjadřovat se ve stručných jasných větách“ a požadavky týkající se techniky řeči (jasná a zřetelná výslovnost, stejnoměrné, ne příliš rychlé tempo, normální intonační průběh).
Vzhledem k předpisům, které určují podobu téměř všech stránek této komunikace, bylo by možno předpokládat, že všechny rozhovory budou v podstatě stejné. Soubor frází, značek, kódů, přesné postupy, skutečnost, že partneři spolu komunikují ne jako dvě osoby se souborem sociálně-psychologických charakteristik, ale jako instituce, to vše vytváří předpoklady k tomu, aby texty rozhovorů byly unifikované, automatizované, s omezenou větnou syntaxí. Podíváme-li se na text ukázky, která byla pořízena v normálních letových podmínkách, vidíme, že některé jeho části skutečně odpovídají představě o neosob[19]ním, unifikovaném spojení mezi příslušnými komunikanty, srov. např. repliky 1A, 2D, 3A (s výjimkou úseku „a na zemi sem se tě nedovolal“ a „dej mně Prahu a Bratislavu“), 4D, jiné připomínají spíše přirozený dialog (repliky 5A až 10D). Ráz přirozeného dialogu v úseku repliky 3A (a na zemi sem se tě nedovolal) je vyvolán tím, že jde o vysvětlení, sdělení příčin opoždění zprávy o době přistání letadla a že toto vysvětlení se navíc děje normálním, „lidským“ způsobem. Svou úlohu tu má i tvar slovesa v oznam. způs. min. času; předepsané fráze slouží totiž především aktuální, současné situaci a jsou v nich proto většinou slovesa ve tvaru imperativu, např. opakujte zprávu, mluvte pomaleji, event. v 1. os. oznam. způs. přít. času, např. slyším vás s poruchami, nebo ve tvarech neosobních, např. hlášení poruchy se doporučuje nad …, povoleno opustit kmitočet. Přirozený ráz úseku dialogu počínaje replikou 5A až do konce plyne hlavně z toho, že mezi jednotlivými replikami je zřetelný dialogický vztah vyjádřený dialogickou elipsou, (mezi otázkou 5A a odpovědí 6D: … jenom ten vítr v Praze? — v Praze jedna pět nula a dva metry; a otázkou 7A a odpovědí 8D: a teplota? — teplota dva štyry …). Jde také o úsek dialogu, ve kterém dispečer znovu sděluje to, co palubní radiotelegrafista nestačil zachytit z řady údajů podávaných předepsaným způsobem (i neporozumění svědčí o tom, že se v tomto rozhovoru lidský faktor uplatňuje). Ráz normálního, přirozeného dialogu vnáší do tohoto typu rozhovorů i „nenáležité“ zakončování, totiž poděkování a pozdrav jako prostředky zdvořilosti, které jsou v normálních rozhovorech žádoucí a běžné, ale v této komunikaci z hlediska ekonomičnosti nadbytečné; předpisy s nimi nepočítají.[8]
Jednotlivé rozhovory zkoumaného typu směřují tedy k unifikované účelové podobě, která z hlediska předpisů a postupů (a ze zřejmých důvodů) je žádoucí a ideální. Jak je vidět i z naší ukázky, dochází však většinou k většímu či menšímu porušování kodifikovaných komunikačních norem (nebývají však porušovány předpisy týkající se obsahu rozhovoru, jeho základních fází nebo pořadí sdělovaných údajů). Hlavně je zeslabována neosobnost rozhovorů působením lidského faktoru, tím, že zástupci dvou institucionálních stran jsou lidé se svými osobními charakteristikami a se vzájemným vztahem. Tyto [20]faktory jsou patrné v následujícím úryvku jednoho z rozhovorů.
| 3A | no ahoj dědo / nula vosum jedna pět nula vosum patnáct vodstartovali Praha |
| 4D | ano mám je tady připravený / Helsinky dva tři nula dvanáct notů / dohlednost |
| 5A | ou kej já ti děkuju / pokusim se na přistání / když to nepude tady tak |
Zajímavé je užívání spisovného jazyka a útvarů nespisovných, převážně obecné češtiny. Ve směrnicích a předpisech není zmínka o druhu užívaného kódu z hlediska různých útvarů národního jazyka; spisovnost či nespisovnost není pro základní komunikační cíle těchto rozhovorů nijak relevantní, důležitější je zřetelná, jasná artikulace a rovnoměrné, nepříliš rychlé tempo řeči. Partneři komunikace užívají podle svých zvyklostí buď jazyk spisovný, nebo obecnou češtinu, eventuálně kombinují tvary spisovné a nespisovné. Je ovšem třeba poznamenat, že nespisovné tvary a větší výskyt slangových výrazů zeslabují neosobní, institucionální ráz této komunikace.
Soustředíme-li se na obsahovou a syntaktickou stránku textu rozhovoru, zjistíme, že v něm následují za sebou jednotlivé informace, vyjádřené zhruba čtyřmi způsoby.
/1/ Jsou to smluvené značky,[9] např. zkratky (CAVOK, QNH, NOSIG), jednotlivá slova (příjem — s významem ‚končím a očekávám vaši odpověď‘), volací znaky letadel podávané hláskovací abecedou (oto božena marie) i delší konstrukce, které vzhledem k jejich jednoznačnému a ustálenému fungování lze také považovat za značky, např. (start Moskva) deset štyrycet lomeno padesát tři — má význam ‚(v Moskvě) jsme nastartovali motory v 10.45, vzlétli jsme v 10.53‘.
/2/ Jde o konstrukce typu start Moskva deset štyrycet pět, přistání Moskva nula devět dva šest, které jsou obdobné heslovitému, brachylogickému vyjadřování, typickému pro jisté druhy textů, např. pro reportáže, inzeráty atp. Z nich nejbližší našim textům jsou texty telegramů, pokud se týče způsobu vyjadřování i úspornosti.
/3/ Vyskytují se zde eliptické konstrukce, v nichž se záměrně a [21]v souladu s pokyny vypouštějí důsledně všechny členy, které nenesou základní informaci nebo které jsou zřejmé s ohledem na společné znalosti obou komunikantů. Některé z nich jsou blízké vyjádřením brachylogickým, zejména ty, v nichž jsou vypuštěny tvary pomocného slovesa být, např. na příjmu (‚jsem na příjmu‘), všemu rozuměl (‚všemu jsem rozuměl‘), teplota dvacet štyry (‚teplota je dvacet čtyři stupňů‘ — zde je vypuštěn ještě člen vyjadřující počítaný předmět u číslovky), rosný osumnáct (‚rosný bod je osmnáct stupňů‘ — v této konstrukci je z terminologického sousloví rosný bod ponechán určující (specifikující) člen rosný). Za eliptickou lze považovat i konstrukci skutečně fragmentární, jako např. sto stupňů tři metry (‚vítr vane ze směru 100° rychlostí 3 metry za sekundu‘), v níž je vypuštěno všechno kromě vlastních hodnot udávajících směr a rychlost větru. Maximální vypuštění názvů skutečností, jejichž hodnoty se udávají, je dobře možné z důvodů, o nichž jsme se již zmínili (obeznámenost s druhem a pořadím sdělovaných položek, zvyk a povinnost podávat a přijímat zprávy tohoto druhu).
/4/ Jsou zde obsaženy úseky dialogu s normálními syntaktickými vnitroreplikovými i mezireplikovými vztahy, např. úseky repliky 3A (a na zemi sem se tě nedovolal; a dej mně Prahu a Bratislavu). Úsek rozhovoru počínaje replikou 5A až do konce má — na rozdíl od předcházející části rozhovoru, v níž není patrný dialogický vztah navazování mezi replikou 1A a 2D a mezi replikami 2D a 3A — ráz přirozeného dialogu. Ten je zřejmě vyvolán opětovaným dotazem na údaje, které palubní radiotelegrafista nestačil zachytit, a jejich zopakováním. Samozřejmě i zde je patrná velká eliptičnost, např. prosím tě jenom ten vítr v Praze (lze doplnit: prosím tě jenom ten vítr v Praze jsem nezachytil, event. prosím tě jenom ten vítr v Praze zopakuj atp.).
Ve vlastním textu se pochopitelně kombinují tyto způsoby vyjadřování, dialogické a textové elipsy kontextové i situační, heslovité, brachylogické konstrukce, zkratky, číselné údaje atd., ale i způsoby syntaktického uspořádání běžně mluveného dialogického textu. Už jen z naší ukázky je patrné, že i po stránce syntaktické si tento typ komunikace vytvořil své speciální prostředky sloužící jeho specifické funkci.
Komunikace mezi letadlem a letištěm poskytuje, jak jsme se pokusili naznačit, mnoho zajímavých poznatků jazykových a šíře komunikačních. Je z ní patrné, jak speciální funkce, které jazyk v této činnosti plní, i specifické prostředí, v němž komunikace probíhá, ovlivňují [22]v podstatě všechny stránky jazykového vyjadřování — od stránky zvukové (jde také o intonační průběh a pauzy a jejich podíl na členění textu a ohraničování jednotlivých informací a údajů), přes stránku lexikální (za podrobnější zkoumání by stál soubor profesních slangových výrazů a jejich kombinace s prostředky spisovnými, s technickými údaji i s výrazy, které se vyskytnou v mimořádných podmínkách) až po syntaktické uspořádání těchto textů (ze syntaktických konstrukcí pro ně zvlášť charakteristických by bylo třeba popsat různé konstrukce eliptické). Pokusili jsme se také naznačit, jak se v tomto typu textů uplatňují komunikační normy i napětí mezi přísnými pravidly vedení této komunikace a osobními vlastnostmi a vztahy komunikujících partnerů.
[1] Touto oblastí pracovní komunikace, vedle oblastí jiných (dopravní dispečink, zemědělství, hornictví) se ve svých pracích zabývá M. Dohalská-Zichová, zejména z hledisek přenosu informace v podmínkách technického šumu. Z nejnovějších prací srov. např. stať On the character of information in the work process, in: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation, vyd. J. Hoffmannová a D. Viehweger, Linguistica XII, Praha 1985, s. 113—119. Charakteristiku jazyka kontrolních (naváděcích) věží na letišti, tzn. komunikaci v podobné situaci, jaká je předmětem našeho zkoumání, v rámci zkoumání řídícího stylu a jeho kvantitativních charakteristik provedl J. Kraus v kandidátské disertační práci Kvantitativní rozbor řídícího stylu, Praha (ÚJČ) 1966 (tam i další literatura), srov. též článek J. Šulce, Pokus o obsahovou analýzu jazyka letců (z hlediska psycholingvistiky), SaS 36, 1975, s. 200—204.
[2] Komunikace a společnost, Praha 1969, s. 20—25. Místo Lamserova označení kontakt přímý a nepřímý užíváme výstižnějšího označení kontakt bezprostřední a zprostředkovaný.
[3] Srov. Předpis o civilní letecké telekomunikační službě (L 10/1, II), Praha MDD 1973, 75; Radiotelefonní postupy a letecká frazeologie pro řízení letového provozu (Vš-6), Praha FMD 1981; Předpis o letových provozních službách, Praha FMD 1984.
[4] Srov. Předpis o civilní letecké telekomunikační službě, sv. II, Spojovací postupy (L 1I/II), s. 97.
[5] Srov. Zkratky a kódy L 8400, Praha 1970, s. 11.
[6] Srov. P. Grice, Logic and conversation, in: Syntax and semantics. Speech acts, vyd. P. Cole — J. L. Morgan, vol. 3, New York—San Francisco—London 1975, s. 41—58.
[7] Srov. podrobně G. N. Leech, Principles of pragmatics, New York 1983.
[8] Je však třeba poznamenat, že děkování a vzájemné pozdravy jsou jedním z nejčastějších případů porušování norem této komunikace a že s nimi proniká do rozhovorů klima běžné komunikace.
[9] Vycházíme zde z pojetí značek J. Hrbáčka, Jazykové zkratky v češtině, Praha 1979, s. 19—21.
Naše řeč, volume 71 (1988), issue 1, pp. 10-22
Previous Jan Petr: Slovanství Jana Evangelisty Purkyně
Next Ludmila Zimová: Vyjadřování podmětu osobními zájmeny 1. a 2. osoby
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1