Značkář i značkař?

Olga Martincová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V dopise zaslaném Ústavu pro jazyk český ČSAV jsme byli upozorněni na to, že mezi kodifikovanou podobou slova značkář (Pravidla českého pravopisu, Praha 1983) a mezi jeho podobou užívanou pracovníky v oblasti sportovní turistiky, v turistickém tisku ap. existuje rozpor. V mluvených projevech i v populární a odborné literatuře týkající se turistiky se totiž užívá jen podoby s krátkou příponovou samohláskou, tzn. značkař.

Pojmenování značkař i značkář patří k dvouslabičným podst. jm. konatelským. Na rozdíl od názvů jednoslabičných a tříslabičných mívají dvouslabičná jména jak příponu -ář (bednář, cihlář), tak příponu -ař (cínař, kraulař). Existují i taková pojmenování, která mají obě podoby (brankář i brankař). S podobnou situací se setkáváme u výrazu značkář/značkař. Veimi zřetelně to ukazují doklady u hesla značkář, značkař v Příručním slovníku jazyka českého VIII (Praha 1955—57). Na dnešní užívání krátké nebo dlouhé samohlásky má vliv několik činitelů. Mezi ně patří významová stránka výrazu a různé oblasti jeho uplatňování. Výraz značkář/značkař totiž kromě osob značících turistické cesty pojmenovává osoby, které značkují hutnické výrobky, dále vojáky, kteří naznačují při cvičeních nepřátelskou činnost, pak se výrazu užívá v oblasti služeb (při značení prádla pro prádelny), v letectví i jinde. Na ustálení podoby značkař ve významu ‚osoba značící turistické cesty‘ působily bezpochyby jiné výrazy z oblasti sportovní, jako jsou např. kraulař, lyžař, výškař, skifař aj.

Z hlediska slovotvorného není podoba značkař nesprávná. Kromě toho je užívání přípony -ař v tomto případě v souladu s jejím uplatňováním při tvoření nových dvouslabičných konatelských názvů. Proto doporučujeme, aby byla kodifikována i podoba značkař.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 5, s. 272

Předchozí Alena Polívková: Přenosce

Následující K 40. výročí Února