Časopis Naše řeč
en cz

Předložka po se substantivem jako základ sloves a jejich etymologické východisko

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

1. V slovotvorných výkladech našich mluvnic se tradičně vyčleňují typy sloves odvozených ze substantiv a slovesné typy z adverbií, nikoli však z adverbiálních předložkových pádů.[1] Podrobnější zpracování Šmilauerovo[2] ovšem ani takové případy nepomíjí, ale uvádí je prostě mezi bezpředponovými slovesy tvořenými z podstatných jmen (zápasit ‚chytat za pas‘, pochlebovat ‚lichotit po chléb‘ aj., s. 154) a z adverbií (násobit z na sobě, s. 156). Je pravda, nejsou to slovesa předponová v tom smyslu, že by stála v slovotvorné korelaci s příslušným slovesem bezpředponovým (pochlebovat : *chlebovat), nemají však [178]dnes živý slovotvorný vztah ani k příslušnému předložkovému pádu: v synchronním rozboru nemůžeme u slovesa pochlebovat vycházet z příčinnostního určení po chléb ‚pro chléb‘ (lichotit), jak činí V. Šmilauer, protože takový předložkový pád s touto funkcí už v dnešní češtině nežije. Ale ani z hlediska diachronního zde nebyl východiskem předložkový akuzativ po chléb, nýbrž lokál po chlebě; ten je totiž s příčinnostní funkcí ‚pro chléb, kvůli chlebu‘ v staré češtině dobře doložen (srov. spojení po chlebě sě usaditi),[3] a navíc — předložkový pád po + lokál je zde základem ještě produktivního typu povoliti ‚učinit po vóli, tj. k vůli‘ (1.1), k jehož reflexívnímu protějšku patří svým původem i novočeské sloveso poštěstit se ‚podařit se‘, původně ‚stát se ke štěstí, uskutečnit se tak, že výsledkem je štěstí-úspěch‘ (1.2).

1.1. Nereflexívní slovesa typu povolit někomu měla ještě v staré češtině význam daný slovnědruhovou formou slovesa, příčinnostním předložkovým základem typu po vóli a dativním doplněním (někomu), tj. strukturní[4] význam „učinit něco někomu s pčíčinnostním zaměřením na to, co označuje základní substantivum“. Hlavní příklady: povoliti / povolovati komu ‚(u)činit něco někomu k vůli, aby to bylo podle jeho vůle‘ (např. budú-li tobě pochlebovati zloději, nepovolij jim v Knize přísloví bible Drážďanské, kap. 1, verš 10), srov. po vóli ‚(tak, aby to bylo) podle vůle‘ (např. po vší vóli boži (žít) v Štítného zpracování Zjevení sv. Brigity, sborník Dubrovského, fol. 58 b); poškoditi / poškozovati komu ‚(u)činit něco někomu ke škodě, (u)škodit někomu‘ (např. v ňemž by nám rád poškodil, ľudem čstně tobú vzchovaným v Budějovickomuzejním rukopise Alexandreidy, verš 214), srov. po škodě ‚za účelem škody, kvůli škodě‘ (jak čteme např. jdúce (okradení) po své škodě v Archívu českém 8, s. 133); pochlebiti / pochlebovati komu ‚(za)lichotit někomu ze zištnosti, pro získání přízně‘ (např. nepochlebiv jim, nazval jest je pokrytcě v Husově Postile, Hořčičkův rkp., fol. [179]183a), srov. po chlebě ‚pro chléb, kvůli chlebu‘ doklad viz výše, 1), slovo chléb ovšem již v nejstarších jazykových památkách znamenalo také předmět ziskuchtivosti — majetek.[5]

1.2. Podobný, avšak intranzitivní (subjektový) strukturní význam měla ještě v staré češtině reflexívní slovesa typu poštěstiti se někomu: „stát se někomu v příčinné souvislosti s tím, co označuje základní substantivum“. Sloveso poštěstiti se (např. vyhrát se někomu hned tak nepoštěstí) je sice doloženo v historii našeho jazyka až slovníky z 16. stol., ale jeho lexikální význam ‚podařit se‘ ve vztahu k substantivu štěstí ‚zdar, úspěch‘ nejlépe vyvodíme ze slovotvorného významu „stát se ke štěstí (ke zdaru), uskutečnit se s úspěšným výsledkem“, tedy na základě starého předložkového pádu po štěstí. Interpretace strukturního intranzitivního významu poštěstiti se někomu „stát se někomu ke štěstí-zdaru“ je zde totiž zcela paralelní k staročeskému (dále stč.) tranzitivnímu poškoditi někomu „učinit někomu něco ke škodě“ (1.1) a nadto se opírá o přesvědčivé paralely stč. intranzitivních synonym. Podobně jako tehdejší slovo sčěstie, mělo význam ‚zdar‘ také stč. substantivum koba[6] a předložkový pád po kobě znamenal ‚ke zdaru‘;[7] srov. vida ž jmu nejde po kobě, sirdce jmu hoří (v legendě o Jidášovi z rukopisu Drkolenského, sloupec 2a). Z tohoto předložkového pádu bylo proto také odvozeno sloveso pokobiti sě s lexikálním významem ‚podařit se‘ a týmž významem strukturním „stát se ke zdaru“, jaký mělo původně sloveso poštěstit se; srov. Róžě najprvé Plavcě pobi, to sě Uhróm nepokobi (v Cerronském rkp. Dalimilovy kroniky, fol. 74b). Stejným způsobem byla z předložkového pádu po + subst. odvozena i jiná slovesa, jež nabyla téhož významu ‚podařit se, zdařit se‘, především stč. pochytčiti sě a podařiti sě. Ale těm je třeba věnovat zvláštní pozornost.

2. Jak ukazuje např. užití předložkového pádu po vůli (a také již stč. po vóli, 1.1) v kontextech typu učinit/stát se po něčí vůli, příčinnostní význam lze tu pojímat jednak účelově ‚k vůli‘, jednak jako vztah přiměřenosti ‚podle vůle‘, který těsně souvisí se zaměřením na příčinu ‚na základě vůle‘.[8] Logický vztah ‚podle něčeho, na základě něčeho‘ je ovšem starobylejší než účelový ‚k něčemu‘, protože se k němu došlo [180]od empirického vztahu posobnosti ‚po něčem‘,[9] a to na základě principu post hoc ergo propter hoc. Proto také účelový význam ‚ke zdaru‘ v předložkových pádech po kobě, po štěstí (1.2) — a rovněž týž významový komponent příslušných sloves pokobiti sě, poštěstiti sě — nemůžeme považovat za etymologicky primární. Poněvadž ještě stč. kob(a) označuje havrana a odpovídající slova v slovanských jazycích mají významy ‚znamení‘, ‚předzvěst‘ i ‚věštění podle letu ptáků‘,[10] právem historický význam předložkového pádu po kobě ‚ke zdaru‘ vyvozujeme z primárního významu ‚podle havrana, tj. na základě dobrověstného věštění z havraního letu nebo hlasu‘. Podobně je tomu totiž také se základem slovesa poštěstit se, s předložkovým pádem po štěstí, stč. po sčěstí (např. že jmu šlo všecko po sčestí v Budějovickém rkp. Alexandreidy, verš 113). Již O. Hujer přesvědčivě ukázal, že slovo štěstí původně znamenalo ‚dobrý díl‘ a že souhlasně s tím se ho v stč. překladech užívá i o dědictví původně přidělovaném losem (mezi svatými sčestí jejich jest za lat. sors);[11] proto sekundární význam spojení po štěstí ‚ke zdaru‘ vyvodíme nejspíš z primárního významu ‚podle dobrého podílu připadlého losem, tj. na základě dobrého údělu přiřknutého losem‘ (připomeňme, že existují starobylé doklady na dělení dědictví podle toho, „jakž los padne“, viz Staročeský slovník, hesla pásti, padu významy II, 5—6). Předložkové základy po kobě a po štěstí, z nichž byla utvořena slovesa zdaru (pokobiti sě a poštěstiti sě), původně tedy označovala akci, která zdárný výsledek předcházela a v myšlení tehdejších lidí také předznamenávala a zajišťovala. Předznamenávání budoucnosti losem a věštbou ze zpěvu či letu ptáků na jedné straně a příčinné usouvztažňování dobrověstné předzvěsti události s její zdárnou realizací na straně druhé — to obojí svědčí o tom, že zde šlo původně o magické praktiky mající zajistit zdar lidského konání.[12] Předcházela-li plánované akci dobrá věštba nebo jiná dobrověstná magická praktika, pak se následující úspěšná akce chápala jako logický [181]důsledek onoho dobrověstného předznamenání a dobrověstná praktika sama jako její příčina, tj. jako příčina vedoucí ke zdaru plánované akce. Proto se původní strukturní význam slovotvorného typu pokobiti sě, poštěstiti sě „stát se podle předchozí praktiky zajišťující zdar“ mohl změnit ve význam účelový „stát se ke zdaru, uskutečnit se s úspěšným výsledkem“ (odtud ‚podařit se‘). Právě tímto významovým posunem lze pak uspokojivě vysvětlit původ dalších českých sloves se sekundárním významem zdaru; jde o dosud různě vykládané sloveso podařit se (2.1) a o neprůhledné stč. pochytčiti sě s týmž významem (2.2).

2.1. Na základě srovnání s jazykovými fakty v litevštině nejpřesněji vykládá původ slovesa podařit se J. Zubatý.[13] Celou tuto čeleď (srov. i zdařit se, zdar) vyvozuje totiž z praslovanského (dále psl.) jmenného základu *dar-, který nesouvisí s historickým substantivem dar (k darovati), ale s církevněslovanským slovesem udariti a českým udeřit ‚přímo do cíle trefit‘; východisko dějového významu zde rekonstruuje „vhod, správně přijíti, uhodit na něco, trefit něco“ a připojuje k tomu důležitou poznámku: „ani není nemožno, že se zachovaly stopy významu staršího“. Takovou stopu právě vidíme v stč. slovese podařiti sě komu ‚šťastně se naskytnout, jako dobrý úděl se dostat někomu‘; srov. přísloví komuž se žena dobrá podaří, toť jest nade všecko zboží (ve skladbě Hynka z Poděbrad Stesky na ženitbu, fol. 91a). Sémantikou i slovotvornou strukturou se toto sloveso zařazuje k slovotvornému typu pokobiti sě, jehož jmenný základ po kobě označoval jistou magickou praktiku (viz 2). K jaké magické praktice se však mohl vztahovat předložkový pád po *daru či po *daře,[14] který měl mít ve smyslu výkladu J. Zubatého nejspíš význam ‚po(dle) trefení se do cíle‘? Zasažení cíle v dávné předhistorické době psl. jazykové jednoty bylo ovšem především záležitostí lovu, a proto musíme odpověď na tuto otázku hledat v etnografických popisech loveckých magických praktik. Jak známo, příkladem lovecké zpodobivé magie jsou dávná zobrazení zasažených lovných zvířat na stěnách pravěkých jeskyň a princip magického ztotožnění zásahu nakresleného zvířete s následujícím jeho úspěšným ulovením nám dokládá výstižný popis příprav lovu u kmenů žijících ještě v novověku na pravěké úrovni: „Dodnes se afričtí Křováci a australské kmeny za vedení kouzelníka scházejí v předvečer důležité [182]lovecké výpravy, aby si tajemnými obřady a magickými tanci zajistili zdárný lov. Do písku nebo na skálu namalují zcela věrný obraz zvířete, jež chtějí ulovit …, a pak se shromáždí kolem tohoto magického obrazu a oštěpy nebo jinými zbraněmi probodávají a „zabíjejí“ symbol zvířete … Zvíře samo a jeho obraz jsou pro ně totožné. Proto podle jejich přesvědčení je zvíře zabito již večer, když je proboden jeho obraz, a lov příštího dne je už pouhou formalitou.“[15] Provedení takové lovecké praktiky („trefení se do cíle“) bylo tedy v onom primitivním myšlení ztotožněno s loveckým zdarem, a proto výraz s významem ‚stát se po(dle) trefení cíle‘ nabyl významu ‚stát se ke zdaru, tj. podařit se‘. Tím je zdůvodněn náš výklad slovesa podařit se z předložkového pádu po *daru/*dařě ‚po(dle) trefení cíle‘ → ‚ke zdaru, na zdar, na štěstí‘. Tento významový posun lze navíc opřít o paralelní vývoj předložkového pádu antonymního po hřiechu, jež původně znamenalo ‚po(dle) minutí cíle‘[16] a v době historické má význam ‚naneštěstí, bohužel‘ (srov. pro dar nepřěvracuj práva, jakž juž po hřiechu sě stáva ve Vídeňském rkpu Alexandreidy, verš 252); z něho je pak odvozeno stč. tranzitivní sloveso působení škody pohřešiti koho ‚přivést někoho k úhoně‘ (doložené jen v náboženskomravním pojetí ‚svést ke hříchu‘ za lat. offendere),[17] synonymní se slovesem poškoditi koho, které mělo v stč. jazyce ještě původní vazbu dativní (viz poškoditi komu 1.1). Ale ještě přesvědčivější slovotvornou paralelou slovesa podařiti sě je jeho stč. reflexívní synonymum pochytčiti sě.

2.2. Sloveso pochytčiti sě čteme v stč. písemných památkách jen na jednom místě, a to v starobylé legendě o Pilátovi, sloupec 1b, ř. 21: gdyž sě komu lov pochy(t)čí a čas sě k tomu požit(t)čí, dotad (tj. až do noci) lovec rád sě trudí. J. Gebauer ve svém lístkovém materiálu zde toto sloveso interpretuje „po chuti se vydaří“ (s otazníkem) a akademický Výbor z české literatury je vykládá mikrokontextem „když se někomu zachce lovu“.[18] Avšak tyto výklady nepřihlížejí k důležitému zdroji informací, tj. k příslušnému slovotvornému typu. Přitom vše odpovídá tomu, že sloveso pochytčiti sě patří k typu pokobiti sě, podařiti sě, jehož význam zdaru vyplývá z předložkového pádu (po kobě, po *daru) označujícího původně magickou praktiku (2), takže tu jde o odvozeninu z předložkového pádu po *chytcě. Protože v pozici podmětu [183]u slovesa pochytčiti sě je lov, nabízí se jako nejpřesvědčivější výklad, že ono základní substantivum *chytka pojmenovávalo magickou praktiku loveckou, podobně jako tomu původně bylo u synonyma podařiti sě (2.1). Vždyť také etymologické souvislosti prokazují, že ono základní substantivum u obou synonym označovalo zásah příznačný pro sféru lovectví: zatímco u slovesa podařiti sě to bylo ‚udeření do cíle, trefení cíle‘, u slovesa pochytčiti sě to zase bylo ‚chycení‘ (rukama, do pasti, do sítě apod.). Základní substantivum *chytka (deverbativum z chytiti) tedy vykládáme jako název magické praktiky, při níž se za vzývání duchů napodobovalo chycení zvěře před chystaným lovem, a patrně také zmocnění se člověka před chystaným jeho přepadnutím, zaskočením. Ukazují na to historické sekundární významy slovanských slov ch(v)ytka, chitka, mezi nimiž nechybí nejen pojmenování úskoků, lsti a jiných postihů člověka, ale ani název pro umění zaklínat duchy.[19] Vzhledem k stč. slovesu pochytčiti sě je důležité, že substantivum chytka je doloženo také v našem okrajovém nářečí hornoostravském (v množ. č. s významem ‚fortele, finty‘).[20]

3. Předložkový původ sloves typů povolit (1.1) a poštěstit se (1.2) se tedy projevuje v jejich specifické sémantice, poznamenal však i jejich stránku formálně gramatickou. Strukturní význam „(u)činit někomu něco po vůli, po chlebě apod.“ byl ještě v staré češtině natolik živý, že nereflexívní slovesa typu povoliti zde ještě zachovávají původní dativní rekci (povoliti, pochlebiti … někomu) a příčinnostní významový komponent předložky ztvárňují ve formě předpony v obou videch (povoliti / povolovati, pochlebiti / pochlebovati …). Intranzitivní reflexíva se strukturním významem „stát se někomu po štěstí apod.“ jsou proti tomu od původu perfektiva tantum a dativní vazbu mají dodnes (poštěstit se, podařit se … někomu), ale jen ve staré češtině je jejich slovotvorná struktura natolik ještě pevná, že neodsouvají předponu (původní předložku) k vytvoření nedokonavého protějšku: vidovou dvojici podařiti se / dařiti se máme v češtině doloženou až v 16. stol.[21] Tato vidová deprefixace je pochopitelná u slovesa, které už ve staré češtině nebylo motivováno předložkovým pádem po *daru/*dařě, a můžeme v ní proto vidět projev úpadku produktivnosti tohoto slovotvorného typu. Ano, lze mluvit o jistém stupni produktivnosti obou oněch typů ještě ve staré češtině, kdy ještě jejich motivovanost za[184]jišťoval četnější výskyt předložkových pádů typu po chlebě, po škodě s příčinnostní funkcí. O pozdějším výrazném úpadku oné produktivnosti však svědčí nejen ubývání těchto předložkových pádů, ale také zánik jejich slovesných odvozenin samých (stč. pochlebiti 1.1, pokobiti sě 1.2, pochytčiti sě 2.2) nebo záměna jejich původní vazby (stč. poškoditi komu 1.1 → dnes poškoditi koho). Dnes už ve svém jazykovém povědomí taková slovesa s příslušným předložkovým pádem nespojujeme. S touto souvislostí však nemůže nepočítat historická jazykověda, a zvláště etymologie.

[1] Viz F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1949, s. 362—367 a 374; V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 106—113 aj.

[2] Viz V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 154—156.

[3] Viz Staročeský slovník, v redakci J. Petra, I. Němce aj. (v tisku) heslo po, významový odst. III E 2. Zde uvedena i jiná spojení po + lokál toho příčinnostního typu.

[4] Strukturním významem se zde rozumí obecný význam vlastní všem jednotkám téhož slovotvorně-valenčního typu (se stejnou slovotvornou strukturou a stejnou konstrukční valencí), tedy daný příslušným obecným významem slovotvorným a syntaktickým; srov. I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980, s. 44—46. Ale i každá jednotka takového typu má svůj strukturní význam, ovšem neobecný, daný vztahem mezi dvěma slovy na rovině paradigmatické (jejím významem slovotvorným) a syntagmatické (jejím významem syntaktickým, valenčním); viz V. Blanár, Lexikálno-sémantická rekonštrukcia, Bratislava 1984, s. 43. — Takové strukturní i slovotvorné významy uvádíme v uvozovkách dvojitých („…“), kdežto významy lexikální v uvozovkách jednoduchých (‚…‘).

[5] Viz J. Gebauer, Slovník staročeský I, Praha 1903, s. 535.

[6] Viz d. cit. v pozn. 5, II, s. 70.

[7] Viz interpretaci v edici J. Cejnara Nejstarší české veršované legendy, Praha 1964, s. 269.

[8] O této souvislosti viz F. Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků I, Praha 1973, s. 183.

[9] Viz d. cit. v pozn. 8.

[10] Viz Etimologičeskij slovar’ slavjanskich jazykov 10, v redakci O. N. Trubačeva, Moskva 1983, s. 86—93.

[11] O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka, Praha 1961, s. 100.

[12] O starobylém úsilí čarodějů „budúcí věc věděti skrze losy, z ptačieho zpievanie ďábelská hádanie praviti“ aj. viz I. Němec, Česká slova někdejší magické terminologie, Listy filologické 103, 1980, s. 37. — O příčinné souvislosti chápané v magii na základě podobnosti („že podobné vytváří podobné čili že se výsledek podobá své příčině“) viz J. G. Frazer, Zlatá ratolest, z angl. přeložila L. Boháčková, Praha 1977, s. 24.

[13] J. Zubatý, Studie a články I/1, Praha 1945, s. 132—133.

[14] Ještě stč. materiál prokazuje synonymnost dativního a lokálního pádu s po, viz na cit. místě v pozn. 3 u obou pádů význam přiměřenosti ‚podle čeho‘ (II B 1 a III C 7) i význam výsledkový ‚k čemu‘ (II B 3 a III C 2).

[15] Viz J. Lips, O původu věcí, z němčiny přeložil V. Špinka, Praha 1960, s. 59.

[16] Ještě církevněslovanské spojení grěšiti jelena znamenalo ‚minout se, netrefit jelena‘, viz I. Němec v Slavii 33, 1954, s. 9.

[17] Viz d. cit. v pozn. 3, heslo pohřěšiti.

[18] Viz d. cit. v pozn. 7, s. 291.

[19] Podrobněji viz I. Němec, Psl. magický termín chyt7ka, Slavia 56, 1987, s. 1—4.

[20] Viz J. Loriš, Rozbor podřečí hornoostravského, Praha 1899, s. 73.

[21] Viz J. Zubatý, d. cit. v pozn. 13, s. 131.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 4, s. 177-184

Předchozí Janko Băčvarov: Český konektor totiž a jeho bulharské ekvivalenty

Následující František Štícha: Komunikativní a jazykové funkce lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě