Dnešní výslovnost izolovaných hlásek a staré gramatiky

Emanuel Michálek

[Short articles]

(pdf)

-

Je dobře známo, jak učení o jazyce i vyučování jazyku bylo hluboce ovlivněno tradicemi antickými a středověkými. V staré době měla totiž právě gramatika, chápaná jako základní poučení o jazyce vůbec, velmi závažné místo v elementárním vzdělání. Byla první ze sedmi svobodných umění (septem artes liberales), tvořících nezbytný předpoklad pro vyšší vzdělání. Není proto divu, že se stopy těchto skutečností objevují někdy i v souvislosti s jevy docela prostými, jako je např. výslovnost jednotlivých hlásek.

Ve středověku se latinským slovem littera rozuměla hláska i písmeno a poučení o jazyce se zaměřovalo převážně na latinu. Vyslovujeme-li dnes souhlásky izolovaně, tj. nikoli v slově, ve větě apod., přidáváme k nim zpravidla průvodní samohlásku, kterou umísťujeme buď za vyslovovanou souhlásku [bé, cé, dé …], nebo před ni [ef, em, en, er, el, es]. Proč tomu tak je, to mohou osvětlit výklady starých komentátorů. K nim patří např. římský filolog Servius, který v 5. stol. napsal komentáře k mluvnicím známého filologa a učitele Hieronymova Aelia Donata, užívaným ve středověku jako učební pomůcky. Servius[1] rozlišuje mezi souhláskami (consonantes) tzv. polosamohlásky (semivocales) a souhlásky „němé“ (mutae). Polosamohlásky na rozdíl od ostatních konsonantů „němých“ mají něco z povahy samohlásek, i když právě tak jako souhlásky tzv. „němé“ nemohou tvořit (v latině) samy o sobě slabiku. Patrně šlo také o to, že mohly napodobovat více než hlásky ostatní různé přírodní zvuky. Jde o hlásky l, r, m, n, f, s, x, vyskytující se v lat. slovech jako murmur ‚hučení‘, susurrus ‚bzukot, šeptání‘, fistula ‚píšťala‘ ap. Rozdílu mezi polosamohláskami a „němými“ souhláskami odpovídala v lat. abecedě i různá výslovnost jednotlivých hlásek. Polosamohlásky se vyslovovaly se samohláskou napřed, tedy ef, el, em, en, er, es, ix, ostatní souhlásky se samohláskou na druhém místě, tedy be, ce, de … jako v abecedě naší. Výslovnost ix místo ex umožňovala vyhnout se homonymii s frekventovanou lat. předložkou a předponou ex. O výslovnosti hlásky x Servius praví,[2] že má funkci dvou konsonantů a připomíná, že bývala v minulosti nahrazována spojením hlásek gs, ks. Obdobně vystihuje povahu zmíněné hlásky také latinský traktát O českém pravopise (Orthographia Bohemica) a s ním souvisící Husova tzv. Abeceda.[3]

V tom všem lze vidět další doklad skutečnosti, jak někdejší chápání latinských jazykových jevů není bez vlivu ani na náš dnešní jazyk.

---

[1] F. Jílek, Klaretovo české názvosloví mluvnické. Věstník Královské české společnosti nauk 1950, č. 4, s. 7; E. Kuťáková, A. Vidmanová a kol., Slovník latinských spisovatelů, Praha 1984, s. 582.

[2] Grammatici latini IV, ex recensione Henrici Keilii, Lipsiae 1864, s. 423.

[3] Výbor z české literatury husitské doby 2, vyd. B. Havránek a spolupracovníci, Praha 1964, s. 519n.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 3, p. 164

Previous Libuše Kroupová: K životnímu výročí Zdeňky Hruškové

Next Ivana Svobodová: Ražniči, čevapčiči a fondue