Poznámky k češtině ve vojenském prostředí
Petr Peňáz
[Articles]
-
Jiří Nekvapil otiskl r. 1979 v NŘ článek K dnešnímu stavu vojenského slangu. Podobných pokusů o zachycení a rozbor vojenských výrazových prostředků není v naší (a slovenské) jazykovědě mnoho,[1] přestože potřeba podchytit nestrukturní jazykové útvary takového druhu je dobře zdůvodněna nutností lépe pochopit jejich sociologické a psychologické podhoubí. Mým původním záměrem bylo vrátit se, byť se značným odstupem,[2] k Nekvapilovu článku, jednak proto, abych v několika směrech rozhojnil jím předkládaný materiál, doplnil jej několika teoretickými postřehy a dále abych zařadil vojenský slang do širších souvislostí vojenské mluvy vůbec. O těch se ostatně Nekvapil zmínil jak v závěru svého článku, tak i v jednom ze svých popularizačních příspěvků do časopisu Zápisník.[3] Přípravné a redakční práce však ukázaly, že mezera není způsobena ani tolik nezájmem jazykových odborníků, ale spíše ožehavostí a společenskou problematičností tématu. Na rozdíl od analýz živého, spontánního jazyka se vší rozporuplností a názorovou problematičností ukazuje se v současné době jako schůdnější rozbor spisovných součástí vojenské mluvy. I k tomu je však nezbytné zmínit se o stylové strukturaci češtiny ve vojenském prostředí vůbec.
Termínem vojenská mluva označuji souhrn všech jazykových prostředků, které představují odchylku od spisovné nebo stylistické normy, a přesto jsou ve vojenském společenství chápány jako přípustné nebo náležité. Takto široce chápaný pojem vojenské mluvy zahrnuje následující útvary:
1. vojenský spisovný jazyk a) písemný, b) hovorový;
[132]2. vojenskou sociální mluvu a) profesní mluvu, b) slang (argotizující slang). Od analogické terminologie Klimešovy[4] se liším v tom, že spolu s Chloupkem[5] odděluji profesní mluvu a slang. Zatímco profesní mluva je užívání termínů a terminologických spojení vázaných na určité pracovní nebo služební prostředí (zde vojenské), jejichž účelem je zekonomičtit vyjadřování, za slang považuji soubor lexikálních a frazeologických prostředků, které nemají povahu termínů a jsou součástí jazykové hry, jíž mluvčí v určitém sociálním prostředí (zde vojenském) ozvláštňuje a specifikuje svůj vztah k vyjadřované skutečnosti. Domnívám se, že rozlišování těchto dvou nestrukturních útvarů v rámci sociální mluvy je užitečné. Zmiňuje-li se např. Nekvapil v jednom ze svých popularizačních článků, že „vojáci se přece stále nebaví o vojně, tak proč by měli užívat vojenského slangu“,[6] pak s ním v podstatě souhlasím, budeme-li rozumět pod pojmem vojenský slang to, co jsem zde označil jako vojenskou profesní mluvu. Vojenskou sociální mluvu však voják užívá k hovoru na profesní i neprofesní témata jako výraz sociální podmíněnosti svého pohledu na svět. Srov. např. následující promluvy:
(1) Dělal jsem včera výstupku[7] na padce[8] u toho poštáka,[9] však víš koho, ty vole, a č'eče chyběj mi áóesky[10] a bufík[11] taky nič moc.
(2) Šli jsme včera na start[12] na ty kozy ven,[13] do kina, však víš, ty vole, ale vydrbali s náma, ty vole, humus[14] jak sviňa, kino samej kšilt[15] a kozy ven nič moc.
Zatímco výpověď (1) bude voják hodnotit samozřejmě jako „řeč o vojně“, výpověď (2) jistě nikoliv, a přitom prostředků sociální mluvy užívá stejnou měrou v obou. Rozdíl je v tom, že (1) je výpověď profesní, kdežto (2) slangová ve vlastním smyslu. Z toho také vyplývá, že (2) je pro nepoučeného posluchače poněkud srozumitelnější než (1).
Všimněme si nejprve některých rysů společných všem zmíněným [133]útvarům vojenské mluvy, dříve než přistoupíme k popisu prostředků specifických pro vojenský spisovný jazyk.
Za nejobecnější rys vojenské mluvy vůbec považuji kvantitativní rozrůstání omezeného počtu jazykových jevů do míry v běžných podmínkách neznámé. Např. většina rysů vojenského písemného vyjadřování je dobře známá z civilních projevů úředního charakteru a nejednou byly rozebrány a kritizovány, avšak jejich frekvence ve vojenských textech je relativně mnohem vyšší. Srov. např. obrat: vyžadování plnění požadavků kontrolování uzavírání socialistických závazků vojáků a reálnosti těchto závazků … S trochou nadsázky označíme tento jev jako katalytické bujení, přičemž katalytičností myslíme ten fakt, že ve specifických vojenských podmínkách často chybí „brzdný činitel“ (ať už jazykový, či mimojazykový) příslušných jevů, a tím se jejich šíření podporuje. V profesní mluvě je projevem tohoto bujení expanze zkratek a zkratkových slov i pro skutečnosti velmi speciální a okrajové, srov. např. zkratku VNOB,[16] jak o tom dále bude řeč. Ve vlastním slangu je nejvýraznější expanze vulgarismů, jejichž emocionální náboj postupně klesá a vyžaduje další a další hromadění a kombinace s jinými vulgarismy.[17]
Výpověď s vulgarismy nemá jinou stylistickou intenci než neformální familiárnost a vulgarismus poklesá na výraz této familiárnosti. Teorii katalytického bujení vulgarismů považuji také za doplněk Nekvapilova tvrzení, že „vojenský slang, to nejsou vulgarismy“.[18] Vulgarismus sám o sobě jistě není specifičností vojenského slangu, avšak katalytické bujení vulgarismů ano.
Jiným projevem katalytického bujení ve vlastním slangu je, že kvantitativně velmi omezené prostředky (podle mého odhadu nanejvýš 150—200 jednotek) lexikální a frazeologické zaplňují naprostou většinu promluv a omezují uplatnění jiných výrazových prostředků (profesní výrazivo, obecné výrazy základního interdialektu nebo dialektu) povážlivým způsobem.[19] Jako katalytický činitel zde působí společenská prestižnost slangového výrazu, která přikazuje stylizovat výpo[134]veď tak, aby existující slangový výraz nalezl v ní za každou cenu uplatnění.
Pro vojenský spisovný jazyk a profesní mluvu je typické (a představuje to druhý obecný charakteristický rys) užívání nadměrného množství zkratek, přestože v písemnostech nejvyšších velitelských stupňů nepřevyšuje jejich počet tu (beztak už vysokou) míru, kterou známe z civilního života. Lze rozlišovat tyto základní druhy zkratek:[20]
/1/ Zkratky z počátečních písmen (u funkcí a druhů materiálu): ZVP[21], ZV-HI[22], IKVČ[23], PHM[24]. V písemném projevu se píší velkými písmeny; v hovorovém projevu se nikdy nerozvádějí (výslovnost zetvépé, péháem apod.). V profesní mluvě dochází, jak bylo řečeno, ke katalytickému bujení zkratek a zkratkových slov; ke zkratkám jsou nejčastěji připojovány sufixy umožňující slovnědruhové zařazení a skloňování (např. péhámák[25], péháemka[26]). Takto vzniklá zkratková slova nejsou sice stylisticky neutrální, ale míra jejich expresívnosti je slabá. Odráží se to v tom, že zkratková slova označující osoby (např. péhámák) jsou chápána jako neúnosná pro spisovný jazyk, kdežto ostatní (např. péháemka) jsou v hovorovém spisovném projevu běžně užívána. Vlastní slang paroduje podobné profesní výrazy zkratkovými slovy typu čopka[27], topka[28], péháká[29] aj.
/2/ Zkratky z počátečních slabik (u označení nejdůležitějších akcí): SoSo[30], BoRo[31], BoMoPo[32], BoPo[33]. V písemném projevu se uvádějí s velkými počátečními písmeny slabik. V hovorovém projevu se buď rozvádějí (prestižní způsob), nebo dochází k ústupku profesní mluvě a jsou skloňovány jako neutra (např. při BoRu, do SoSa).
/3/ Zkratky z počátečních skupin (u typů jednotek a druhů předpisů) nebo z hlavních písmen slova (u hodností) se píší malými písmeny, u jednotek bez tečky (spojpr[34], tdr[35]), u hodností s tečkou (ppor.[36], genmjr.[37]), kromě předpisů, jejichž zkratková slova jsou psána s velkým písmenem (Všeob[38], Zákl[39], Pěch[40], Vševojsk[41]). Takové zkratky pronikají do nižších stylistických rovin jen výjimečně, srov. např. profesní obrat hrabat se v záklech a všeobech.[42]
[135]K specifickým rysům vojenské mluvy lze také počítat silnou interferenci češtiny a slovenštiny (dále č., sl.), která je dána cílevědomým míšením obou národností v ČSLA a projevuje se na všech stylistických rovinách.[43] (Za obecný rys vojenské mluvy ovšem nelze počítat interferenci s jazyky národnostních menšin, zejména maďarštiny, i když výrazné prvky této interference u maďarských mluvčích, jako např. nejistota v rodu substantiv, nejistota v reflexivitě sloves a o-ová výslovnost hlásky a, patří k vítaným komickým prvkům v historkách o vojenském vyjadřování.) Do písemných projevů proniká omezené množství lexikálních a syntaktických kontaminací, např. sl. obidvaja dozorčí (spis. dozorní), č. disciplinární řád (terminologicky kázeňský rád), sl. hodnotenie kázne (spis. disciplíny), č. vybavit něco (spis. zařídit něco), sl. dosiahnuť niečeho (ve spis. sl. je tato vazba archaismem). V hovorových projevech je interference mnohem širší a zahrnuje i fonetickou a morfologickou stránku, např. sl. ridič, trída, súdruzi, č. 2. p. (těch) dvoch apod. V extrémních případech lze projev jazykově zařadit jen podle převládajících prvků. Izolovanou zajímavostí je osud zkratky KŘK[44]. Díky slovenským mluvčím a jejich výslovnosti [k’ž’k’] je tato zkratka profesně čtena kážetká a pod vlivem tohoto profesního výrazu vzniká hovorově spisovná forma kářetká s jedinečným označením hlásky [ř]: řet. Vlastní slangové výrazy (a také vulgarismy) jsou spíše nadnárodní, protože jich užívají mluvčí obou jazyků bez ohledu na to, zda v příslušném jazyce existuje ten [136]či onen slovní základ, nebo ne. Např. u výrazu pakárna[45] dochází ve slovenštině k adaptaci sufixu (na -áreň), ale u výrazu salám[46] nikoliv, patrně proto, že nulový sufix je ve slovenštině běžný, i když ne u tohoto základu. Kromě toho využívají někdy čeští i slovenští mluvčí komického efektu vznikajícího zařazením cizích slov do vlastního jazyka[47] a tyto případy bývá obtížné odlišit od stylisticky bezpříznakových slovakismů v češtině a bohemismů ve slovenštině.
Přistupme nyní k popisu zvláštností jednotlivých stylistických rovin vojenské mluvy. Psaný spisovný jazyk se vyznačuje prestižním rysem úřednosti, docilované jednak maximálním odosobněním,[48] jednak automatizací. Jde především o hromadění konstrukcí jmenných tvarů a slovesných substantiv, často ve formě neshodných přívlastků: … na základě vytýčení požadavku zabezpečení reálnosti socialistických závazků a zabezpečení neustálého kontrolování plnění těchto závazků vojáky jednotky …, a dále především o neústrojné množství pasívních konstrukcí, včetně pasívních tvarů sloves nedokonavých, nepřechodných a bezpředmětových: nařízení je plněno, je přistupováno k plnění nařízení, o závěrech je zasedáno (!) a diskutováno. Prvenství mezi těmito konstrukcemi má ovšem pasívum slovesa provést/provádět, které se (i ve své aktivní formě) stává formálním prostředkem k vytváření analytického „úředně spisovného“ tvaru slovesa významového: někdo dohlíží → někým je prováděn dohled, někdo vyjíždí → někým je prováděn výjezd.[49] Ještě specifičtější pro vojenské prostředí je uplatnění [137]slovesa zabezpečit/zabezpečovat v týchž případech. Oblíbeným prostředkem je také multiverbizace pomocí formálních přívlastků a abstraktních substantiv: řada → celá řada, kontrola → důsledná kontrola, úkol → konkrétní úkol, závazek → hodnotný závazek, aby splnil → v zájmu možnosti splnění, při hašení → v případě nutnosti hašení. Důsledně a ve velikém počtu se užívá opisných konstrukcí předložkového významu[50]: v rámci plnění (tj. při plnění), v zájmu dosažení (tj. k dosažení). Ukazovací zájmeno tento poklesá na úroveň zájmena ten a posléze je degradováno do funkce blízké funkci určitého členu: Toto je dokladem pochopení tohoto nařízení ze strany těchto příslušníků jednotky. Konečně víceslovné termíny a vlastní jména se uvádějí zásadně v inverzním slovosledu: lopatka na uhlí kovová, automobil nákladní terénní střední, čepice vycházková se štítkem, Farkaš Otto. Tento inverzní slovosled, mechanicky převzatý z kartoték a abecedních seznamů, chápou autoři textů jako normu do té míry, že např. ve velmi frekventovaném dativu osobního jména s hodností ocitá se příznaková koncovka -ovi absurdně uprostřed spojení: svobodníku Farkašovi Ottu (!).[51]
Se všemi uvedenými jevy se setkáváme, jak již bylo řečeno, v poněkud menší míře i v nevojenských textech úředního charakteru. Existují ovšem i výrazové prostředky specificky vojenské. Tak např. sloveso plnit stává se v přeneseném smyslu reflexívem tantum: plnit si závazky, plnit si povinnosti. Hovořím záměrně o reflexívu tantum, protože jsem měl možnost se přesvědčit, že obraty bez reflexívních zájmen chápali mluvčí jako gramaticky nesprávné. Dále např. slovesa vyjadřující činnost rozšiřují předmětnou valenci dělat něco něčím na dělat něco někým, něčím v těch případech, kdy se v infinitivní nebo substantivizované podobě stávají obsahovým doplněním sloves vyjadřujících rozkaz: Nařizuji natřít plot/natření plotu mužstvem třetí čety. Tyto konstrukce jsou důsledkem katalytického bujení pasívních konstrukcí typu: Nařizuji, aby plot byl natřen mužstvem třetí čety a šíří [138]se i do výpovědí bez sloves označujících rozkaz, např. Velitel roty zabezpeči/provede natření plotu mužstvem třetí čety, v extrémních případech i do výpovědí typu: Velitel roty natře plot mužstvem třetí čety.
Hovorová podoba vojenského spisovného jazyka se vyznačuje menší mírou automatizace a multiverbizace, což je dáno tím, že většina ústních promluv (na rozdíl od písemných projevů) sleduje jistý konkrétní účel; dále větší uvolněností syntaktickou (kontaminace, anakoluty, zeugmata), což souvisí s překvapivě malou schopností mluvčích orientovat se v syntaktické stavbě a dostát požadavkům funkční větné perspektivy. Konečně epizodicky se projevuje vypadávání z hovorového stylu do nižší, slangové roviny při náhlém zaujetí, což je typické pro neškolené mluvčí, kterým není spisovný jazyk běžný:
A tak vás tímto všechny upozorňuji, že provedu na závěr tohoto péhádé[52] provedu (!) skutečnou důslednou kontrolu splnění úloh péhádé, a běda jak u některýho mazáka[53] najdu sportku[54] na bidle[55] nebo ňáký ty prasečinky ze zápisníku záložáka[56] — strhám mu to a bude šúrovat[57] až do večera, aby si manták[58] nemyslel!
Střetávání prestižní úřednosti, typické pro psaný projev, s nedostatečnou orientací v syntaxi při projevu hovorovém vede ke zjednodušování některých složených konstrukcí, a tím i ke vzniku nových, specificky vojenských významů slov. Např. vazba kázeňsky vyřešit přestupek vojáka se zjednodušuje nejprve na kázeňsky vyřešit vojáka, ale častěji ještě dále na vyřešit vojáka. Tak vzniká nový, ve vojenském prostředí nejfrekventovanější význam slovesa řešit: ‚trestat‘. Např. voják mnou dosud nebyl řešen.[59]
Vojenský spisovný jazyk, jehož prostředky jsme až dosud sledovali, je však formou vyjadřování typickou spíše pro vojáky z povolání; z vojáků základní služby zvládnou tento stylistický útvar v plném rozsahu pouze ti, kteří v ostře hierarchizované struktuře vojenského společenství zaujímají střední pozici: část absolventů vojenských kateder vysokých škol a vyčlenění administrativní pracovníci. Ke komunikaci na nižší sociální (a stylistické) úrovni slouží profesní mluva (jde-li o slu[139]žební a profesní záležitosti) a v soukromém styku slang. Pokud jde o onomaziologické postupy, jimiž jsou profesní a slangové výrazy tvořeny, odkazuji na příspěvky Nekvapilovy, Štikrovy, Sgallovy a Králíkové a Hubáčkovy, uvedené v bibliografickém přehledu v pozn. 1. Gramatickými a syntaktickými prostředky je téměř bezpředmětné se zabývat, neboť profesní vojenská mluva i slang jsou typické nestrukturní útvary, krystalizující zpravidla na podkladě obecné češtiny, interdialektu nebo dialektu, v podstatě vždy na teritoriálním základu mluvy pro neveřejné vyjadřování.
V rámci vojenské profesní mluvy lze rozlišovat terminologii neutrální a termíny (resp. náhražky termínů) expresívně zabarvené (srov. tab. 1).
Tab. 1
| Spisovný jazyk | Profesní mluva | |
| Neutrální výraz | Expresívní výraz | |
| voják v záloze povolaný na cvičení | záložák | záložka |
Existují nicméně výrazy, které mají pouze podobu neutrální nebo pouze expresívní (srov. tab. 2).
Tab. 2
| Spisovný jazyk | Profesní mluva | |
| Neutrální výraz | Expresívní výraz | |
| oděv vzor 63 služební | třiašedesátky | — |
Považuji i expresívní výrazy za součást profesní mluvy, protože mívají povahu termínů nebo termíny zastupují (jak se ukazuje z tab. 1, jsou často ještě ekonomičtější než neutrální profesní výrazy) a protože jsou z těchto důvodů celkem běžně používány i při profesním styku s nadřízenými (na rozdíl od slangu). Na druhé straně si uvědomuji, že [140]u podobných výrazů lze kromě úsilí o ekonomičnost a terminologičnost pozorovat i rysy jazykové hry.
Vlastní slangové lexikum i frazeologie nejvýrazněji odrážejí, jak o tom již byla zmínka, skutečné postoje vojáků k jednotlivým skutečnostem, jejich vzájemné vztahy, sociální hierarchii, a konečně tradice, jež jsou tak bohaté, že by bylo možno je učinit předmětem folkloristického výzkumu.[60] Celá vrstva nese jednak typický slangový rys jazykové hry, jednak i jisté prvky argotu. Pomineme-li přemíru vulgarismů, máme na mysli ten fakt, že vojenské slangové lexikum krystalizuje především kolem vojenského „kultu čísla“[61] jakožto základního ukazatele neoficiálního (ale nejpodstatnějšího) sociálního statusu a s ním spojených dvou základních protikladů: protiklad starých psů, mazáků a supráků[62] proti ptákům, klofákům a myším[63] a protiklad obou těchto skupin společně proti těm, co to mají za furt, lampasákům, kšiltům, furťákům.[64] Tyto protiklady jsou oficiálně registrovány,[65] ale z pochopitelných důvodů neuznány a zahnány do ilegality; vnější důsledky těchto protikladů jsou periodicky pronásledovány, někdy tvrdě, někdy méně tvrdě, a tato ilegalita činí ze slangových prostředků útvar s argotickými rysy.
Procházíme-li dosavadní literaturou o vojenském slangu, zjišťujeme, že převážná část zachycených prostředků spadá do kategorie profesní vojenské mluvy, kdežto vlastní slangové prostředky jsou do značné míry pomíjeny.[66] To má jistě své zdůvodnění právě v oněch potížích, o nichž byla řeč úvodem, ale nic to nemění na skutečnosti, že by si tyto prostředky, už pro svoji problematičnost, zasluhovaly více pozornosti.
[1] Přehled bibliografie od stěžejní práce Oberpfalcerovy: F. Oberpfalcer, Argot a slangy, in: Československá vlastivěda, díl 3, Praha 1934, s. 357—363. — J. Orlovský, K slovenskému slangu študentskému a vojenskému, Turčiansky Svätý Martin 1941. — J. Nekvapil, Čeština na vojně, Zápisník 23, 1979: část 1, č. 4, s. 50—51; část 2, č. 5, s. 31; část 3, č. 6, s. 15; část 4, č. 7, s. 36; část 5, č. 8, s. 12; část 6, č. 9. s. 59; část 7, č. 10, s. 37; část 8, č. 11, s. 22; část 9, č. 12, s. 39; část 10, č. 13, s. 50; část 11, č. 14, s. 35; část 12, č. 15, s. 23; část 13, č. 16, s. 11; část 14, č. 17, s. 34. — J. Nekvapil, K dnešnímu stavu vojenského slangu, NŘ 62, 1979, s. 130—141. — F. Sabol, Vojenský slang, Nedeľná Pravda 12, 1979, č. 32 (10. 8.). — P. Sgall — K. Králíková, Obecná čeština a slang, zejména vojenský, in: Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu, Plzeň 1982, š. 116—125. — J. Hubáček, O českých slanzích, Ostrava 1979, s. 95—97. — J. Šikra, Vojenský slang, Slovenská reč 48, 1983, s. 207—215.
[2] Tento odstup je dán tím, že jsem teprve v září 1985 ukončil odbornou jazykovědnou stáž ve formě základní vojenské služby.
[3] J. Nekvapil, Čeština na vojně 1, Zápisník 23, 1979, č. 4, s. 51.
[4] L. Klimeš, Příspěvek k poznání západočeského slangu (habilitační spis FF UK Praha), Praha 1969.
[5] J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971, s. 19.
[6] J. Nekvapil, Čeština na vojně 14, Zápisník 23, 1979, č. 17, s. 34.
[7] Výstupní kontrola techniky.
[8] Pojízdná automobilní dílna.
[9] Voják z povolání v praporčické hodnosti.
[10] Automobilová odmořovací souprava.
[11] Naftové topení (k vytápění skříňové nástavby automobilu).
[12] Nepovolené opuštění kasáren.
[13] Substantivizovaná fráze (od kozy ‚ňadra‘) k označení pornografické literatury nebo filmu.
[14] Hodnotící partikule, vyjadřující znechucení, odpor.
[15] Voják z povolání.
[16] Vyvrcholení národně osvobozeneckého boje.
[17] Písemné zachycení ukázek s vulgarismy se vzhledem k zaměření tohoto časopisu ukázalo jako neúnosné.
[18] J. Nekvapil, Čeština na vojně (úvodní interview), Zápisník 23, 1979, č. 4, s. 51.
[19] Konstatuje-li Nekvapil (d. cit. v pozn. 6), že „na deset, dvacet promluv může být jedna se slangovými výrazy“, pak moje zkušenost je odlišná (což může souviset s pochopitelnými rozdíly mezi jednotlivými útvary v užívání slangu). Podle mých pozorování obsahovala slangové výrazy naprostá většina promluv.
[20] Srov. J. Nekvapil, Čeština na vojně 7, Zápisník 23, 1979, č. 10, s. 37.
[21] Zástupce (velitele jednotky) pro věci politické.
[22] Zástupce velitele — hlavní inženýr.
[23] (Referent) ideové a kulturně výchovné činnosti.
[24] Pohonné hmoty a maziva; někdy i místo DPHM (důstojník pro zásobování pohonnými hmotami a mazivy).
[25] Důstojník pro zásobování pohonnými hmotami a mazivy.
[26] Sklad pohonných hmot a maziv.
[27] Černé opuštění posádky (tj. načerno).
[28] Tajné opuštění posádky, jindy trvalé opuštění posádky (tj. odchod do zálohy).
[29] Poloha hore kokotom (tj. vleže na posteli).
[30] Socialistická soutěž.
[31] Bojové rozdílení (tj. každodenní rozdílení funkcí pro případ bojového poplachu).
[32] Bojová a mobilizační pohotovost.
[33] Bojový poplach.
[34] Spojovací prapor.
[35] Tankové družstvo.
[36] Podporučík.
[37] Generálmajor.
[38] Všeobecný předpis.
[39] Základní řád.
[40] Pěchotní předpis.
[41] Vševojskový předpis.
[42] Vyhledávat právní argumenty.
[43] Zatímco míšení národností a jazyků je typické pro armády všech dob a zemí, ojedinělou zvláštností československé armády je existence dvou rovnoprávných velitelských jazyků, umožněná výjimečnou blízkostí češtiny a slovenštiny. Tato ojedinělá situace si vyžaduje mj. zvláštní pravidla pro volbu jazyka tehdy, když řád vyžaduje společnou odpověď příslušníků různých národů (např. při pozdravu).
[44] Krátkodobý řidičský kurs.
[45] Nesmyslná činnost, zvl. vyžadovaná tvrdými sankcemi; obecně i vojenská služba vůbec.
[46] Hodnotící partikule vyjadřující klidné přezírání, nadhled, ignoraci nebo odmítnutí.
[47] Vzhledem k tomu, že v důsledku záměrného míšení české a slovenské národnosti je u vojenských útvarů v Čechách a na Moravě často většina velitelů národnosti slovenské, a dále vzhledem k rozšířené lidové představě o „neintelektuálské“ povaze východních Slováků má slovenština pro českého vojenského mluvčího trvale jistý příznak „oficiální vojenskosti“ a zároveň „neintelektuálnosti“ (v tomto směru podobně jako např. některé moravské dialekty). Často jí proto užívají čeští mluvčí při parafrázi projevů osob s charakteristikou „hloupého vojáka z povolání“.
[48] Skutečnost, že řada vojenských dokumentů je formulována v 1. os. jedn. č. jako „rozkaz“ příslušného velitele, tento rys „neosobnosti“ neruší, nýbrž naopak podporuje. Každý, kdo s těmito písemnostmi přichází do styku, ví, že za touto 1. os. jedn. č. nestojí individualita příslušného velitele, ale anonymní řada administrativních pracovníků zaštítěných jeho „tabulkovou pravomocí“.
[49] Za nepřijatelnou považuji myšlenku F. Váhaly (NŘ 43, 1960, s. 301) o souvislosti tohoto analytického opisu pomocí slovesa provést s mechanickou odpovědí Provedu, kterou předepisují vojenské řády. Jednak ve vojenské praxi nachází tato postulovaná odpověď překvapivě malé uplatnění; jednak pro slovenskou národnost je předepsáno Vykonám, zatímco analyzujícím prostředkem je opět sloveso previesť/prevádzať; konečně je evidentní, že se analytická konstrukce se slovesem provést šíří i v civilním prostředí, kde je vliv vojenského Provedu nemyslitelný.
[50] Jde o sekundární předložky s různým stupněm prepozicionalizace. Srov. L. Kroupová, Sekundární předložky v současné spisovné češtině, Linguistica XIII, Praha 1985, s. 47, a recenzi na s. 156.
[51] Tento neústrojný dativní tvar je dnešním dědicem někdejších (ojediněle stále používaných) vojenských monster svobodníku Farkaš Otto (!) nebo svobodníku Farkaš Ottovi (!). O podobných tvarech se tvrdívalo, že jsou nezbytné k zajištění jednoznačnosti vlastních jmen (z těchže důvodů vojenský spisovný jazyk dodnes neskloňuje toponyma a ve vojenském hovorovém jazyce se užívá číslovky dva namísto dvě, aby se předešlo možné záměně s pět). Proti takovému způsobu zacházení s vlastními jmény bojovali už v padesátých letech vojenští odborníci (např. K. Richer — F. Švarc, Vojenský jazyk a styl, Praha 1957, s. 21). Jejich úspěch byl jen částečný: při oslovování se dodnes užívá nominativu.
[52] Parkový a hospodářský den (tj. nejčastěji sobotní úklid).
[53] Voják staršího nástupního ročníku.
[54] Lokální vojenská tradice vyžaduje, aby voják posledních padesát dnů vojenské služby neoficiálně označoval podle jednotlivých sportů z tiketu Sportky. Tiket se vylepuje nad postel, aby bylo možno každé ráno odškrtávat další uplynulý den.
[55] Postel.
[56] Zápisník záložáka je neoficiální doklad vojáka odcházejícího do zálohy. Jeho hlavní náplní jsou různé útvary neoficiální vojenské slovesnosti a dále erotické a pornografické výstřižky a ilustrace.
[57] Drhnout šúrovákem (kartáč na dlouhé násadě).
[58] Líný, neschopný člověk (slovenská nadávka).
[59] Vojáka jsem dosud netrestal.
[60] Srov. pozn. 54 a 56. Dále jmenujme jenom namátkou: promítání krátkometrážních filmů, křest metru, vykupovačka, výběry, pálení kšiltů, novoroční hod lahví atd.
[61] Počet dní zbývajících do konce vojenské služby.
[62] Vojáci v posledním roce, resp. půlroce služby.
[63] Vojáci v prvním roce, resp. půlroce služby.
[64] Vojáci z povolání.
[65] Srov. např. Lidová armáda 37, 1984, s. 295: „Máme na mysli zejména porušování určitých ustanovení vojenských řádů, které (!) mohou vést k závažným důsledkům, k narušování socialistických vztahů v kolektivech a v ojedinělých případech i k trestné činnosti …“ (redakční komentář).
[66] Např. z několika set výrazů, které Nekvapil uvádí ve svých popularizačních článcích v Zápisníku, spadá jich do této kategorie (kromě výrazů pro sociální kategorie staršího a mladšího vojáka) asi patnáct. Právě takovou mezeru měl alespoň zčásti zaplnit můj článek připravovaný do tisku ve Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Z jeho otištění sešlo, neboť bylo shledáno společensky nevhodným poskytovat v našich společenských podmínkách prostor takovému způsobu vyjadřování.
Naše řeč, volume 70 (1987), issue 3, pp. 131-140
Previous Josef Hrbáček: Srovnání dvou překladů z hlediska využití prostředků koheze textu
Next Jaroslava Hlavsová: Počátky české dialektologie II
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1