Časopis Naše řeč
en cz

K užívání přídavného jména stávající

Věra Vlková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jedním z velmi často užívaných slov v současné publicistice i administrativě je příd. jm. stávající. Můžeme se zde setkat např. s větami typu: Stávající jeřábový sklad na závodě byl realizován. — Letos v prosinci vyjde nová verze stávajícího typu automobilu. — Voda přerušila spojení mezi stávající komunikací Praha — Plzeň a železničním depem ve Zdicích.

Z výzkumu frekvence slov v českém jazyce vyplývá, že v publicistice má frekvence výrazu stávající vzestupnou tendenci. Porovnání materiálu frekvenčního slovníku češtiny z r. 1961[1] a z r. 1983[2] ukazuje, že v současné publicistice má tento výraz frekvenci zhruba o jednu třetinu vyšší než v publicistice konce let čtyřicátých.

U textů odborných je situace poněkud složitější. Na jedné straně ubývá neterminologického užití výrazu stávající (tím se celková frekvence poněkud snižuje), zatímco na druhé straně se projevují snahy o jeho využití terminologické. V návrhu ČSN 73 0034 Navrhování a posuzování stavebních konstrukcí při přestavbách byl např. prosazován název stávající konstrukce pro označení konstrukce nebo její části realizované při vybudování stavebního objektu, popř. při předcházejících přestavbách nebo opravách. Po rozsáhlé diskusi byl tento název pro významovou nejasnost příd. jm. stávající zamítnut; zatím se užívá pracovního označení konstrukce uvedená do provozu. Podobně jsme se mohli před časem setkat s prosazováním termínu stávající kabel pro ‚kabel položený‘ apod.

Přitom jak sloveso stávati, tak i příd. jm. stávající jsou předmětem sporu a kritiky již od počátku tohoto století.[3] Příruční slovník jazyka českého (5. díl, Praha 1948—1951) charakterizuje výraz stávající jako papírový, užívaný zvláště v jazyce žurnalistickém a odborném (srov. též sloveso stávati ve významu ‚být, trvat, existovat‘). Podobnou charakteristiku najdeme i ve Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978). Příd. jm. stávající je zde označeno jako výraz publicistický, nevhodný; užívaný ve významu ‚nynější, existující‘. Slovník spisovného jazyka českého (3. díl, Praha 1966), vycházející z materiálu lexikálního archívu ÚJČ, z dokladů z druhé poloviny 19. a přelomu 19. a 20. stol. (např. Neruda, Vrchlický, Machar, Hostinský), nověji z beletrie (Čapek, Olbracht aj.) a především z publicistiky, hodnotí příd. jm. stávající jako poněkud zastaralé, knižní a publicistické.

V jazyce uvedeného období bylo užívání příd. jm. stávající vázáno k obecnějším kategoriím společenského života. Nejčastěji se setkáváme se spojeními stávající řád, stávající pořádek, stávající zřízení, stávající poměry, stávající zákon, stávající právo apod. V tomto případě bychom mohli hovořit o spojeních relativně ustálených. Ve srovnání s nimi jsou spojení s jinými slovy poměrně řídká a [270]málo frekventovaná (např. stávající svět, stávající škola, stávající obyčej, stávající vkus).

Doklady ze současné publicistiky, administrativy a odborného stylu ukazují, že příd. jm. stávající se dnes pojí jednak s poměrně vysoce frekventovanými podst. jm. širokého významového rozsahu, která vyžadují v kontextu další vymezení (např. problém, situace, okolnost, stav), jednak s podst. jm. souvisejícími s oblastí právní a organizační (zákon, příkaz, nařízení, norma, předpis, opatření apod.) a dále pak i s nejnovějšími podst. jm. (např. koksovny, oplocení, /letecké/ základny, /zemědělská/ mechanizace, /technologický/ proces, reprezentanti, výkonnost). Ukazuje se, že spojitelnost příd. jm. stávající je značně rozsáhlá, z toho však vyplývají problémy při užívání vzniklých spojení v textu, a to jak z hlediska významového, tak i z hlediska stylistického.

S rozšiřováním oblasti užívání výrazu stávající a s jeho spojováním se stále novými okruhy podst. jmen došlo k tomu, že se jeho původní význam do dnešních dnů značně setřel a rozšířil. Chápání tohoto výrazu bylo zřejmě ovlivněno tím, že se začalo hovořit o něčem stávajícím, které je nějakým způsobem měněno (srov. např. spojení: přebudování /likvidace/ stávajícího zařízení, rozšíření stávající klávesnice terminálu, zhoršení stávajícího stavu), popř. o konfrontaci současného s minulým nebo současného s budoucím (Ke stávajícím částem vnějších hradeb přiléhají bývalé hospodářské budovy, stodoly, stáje, obytná stavení. — Hospodářská základna je plně připravena pro stávající změny).

Z hlediska mluvnického patří tvar stávající mezi zpřídavnělá příčestí přítomná činná. V dnešní době však tento tvar nemá dostatečnou a jasnou oporu ve slovese. Sloveso stávat ve významu ‚existovat, být, trvat‘ se dnes již neužívá, od něho odvozený tvar stávající proto dnes již považujeme za ustrnulý. Zastaralost významu slovesa stávat způsobuje významovou neprůhlednost příd. jm. stávající a umožňuje tak v současnosti jeho širší významové využití.

V minulosti se často poukazovalo na to, že výraz stávající je germanismus, a proto byl jazykovými puristy odsuzován. Hlavní příčinu jeho negativního hodnocení je však třeba hledat někde jinde. Důležitou roli hraje především jeho významová neurčitost. Problémy spojené s užíváním (a interpretací) příd. jm. stávající spočívají v nemožnosti jeho jednoznačného časového určení. Bylo by sice možné namítnout, že širší kontext je dostatečnou oporou pro to, abychom výraz stávající mohli interpretovat poměrně přesně a jednoznačně. Praxe však ukazuje, že věty s výrazem stávající se vyskytují často bez kontextu (zejména v administrativě a publicistice) anebo jen s minimálním kontextem, který jednoznačný výklad neumožňuje.

Výraz stávající se užívá ve významu ‚současný, nynější, existující‘, v některých kontextech však nabývá i významového odstínu ‚původní, tehdejší‘, popř. i ‚budoucí, plánovaný‘, přičemž nebývá vždy patrné, který z těchto významových vztahů měl autor na mysli. To vše pak umožňuje značně subjektivní přístup při interpretaci textu. Tento fakt je přitom třeba posuzovat jinak v projevech běžně mluvených, jinak v textu publicistickém a jinak v textu odborném (popř. i administrativních a právních nařízeních).

[271]V odborném textu působí nejčastěji potíže spojení příd. jm. stávající s podst. jmény zákon, příkaz, nařízení, norma, opatření, předpis apod. Zaznamenali jsme je ve třech významových odstínech:
/1/ ‚Dnešní, nynější, současný, nyní platný‘, např.: stávající předpis bude podroben revizi; postupy některých zkoušek byly upřesněny a rozšířeny podle stávajících norem. Užívání výrazu stávající v tomto významu dnes sice stále ještě převažuje, výskyt a rozšíření významových odstínů dalších však postupně vede k rozkolísanému chápání tohoto výrazu.
/2/ Zřetelněji se přitom projevuje vliv významového odstínu druhého: ‚dosud platný, dosavadní, dřívější, tehdejší‘, např.: Tato norma nahrazuje normu z r. 1953. Uvádí nové a technicky přesnější postupy vzhledem ke stávající normě. — Proti stávající normě došlo v novém souboru norem k těmto změnám. — Stávající ustanovení bylo zrušeno.
/3/ Ojediněle se můžeme setkat i s významovým odstínem ‚budoucí, plánovaný‘, např.: Navrhovaná konstrukce bude posuzována podle stávající normy platné od 1. 1. 1987.

V projevech odborných i při stylizaci různých příkazů, nařízení apod. je nutné přesné a jednoznačné vyjadřování, aby nemohlo docházet k nejasnostem nebo i ke sporům. Tomuto požadavku však výraz stávající neodpovídá. Proto také např. v terminologii právní nemá tento výraz vůbec místo. Hovoří se zde o platném právu, popř. o právu připravovaném, nebo o budoucí úpravě, o dosavadních předpisech, které zůstávají v platnosti apod. Těžiště výskytu a užívání těchto spojení leží mimo odbornou oblast, zejm. v projevech administrativních a publicistických. Odtud však stále více pronikají zpět do stylu odborného.

Problémy při interpretaci textu jsou nejčastěji dány nedostatečným kontextem. Často vznikají i proto, že ani v rámci jednoho textu (popř. jednoho typu textu) se výraz stávající neužívá pouze v jednom významovém odstínu. Můžeme se setkat i s případy, kdy se výraz stávající vyskytuje v jedné větě nebo souvětí několikrát, přičemž každého z těchto výrazů je užito v poněkud jiném významu. Srov. např.: Dešťové svody byly nahrazeny stávajícími tak, že byly zaústěny do stávající kanalizace. Z dalšího kontextu a ze situace vyplývá, že spojení stávající dešťové svody zde slouží k označení ‚svodů nových‘, zatímco spojení stávající kanalizace slouží k označení ‚kanalizace původní‘.

V textech publicistických se příd. jm. stávající užívá navíc velmi často nadbytečně, stává se určitým stereotypem. Autoři ho mnohdy užívají z pohodlnosti, v některých případech i ze snahy o zdánlivé zvýšení odbornosti projevu; většinou však působí spíše jako stylistická neobratnost. Srov. např.: Většina fotografů fotografuje i při špatných světelných podmínkách, za stávajícího osvětlení. — Pokud bude v zámecké kapli nutná demontáž a likvidace stávajícího stropu, je třeba provést transfer nástropní malby.

O významové neurčitosti a nejednoznačnosti příd. jm. stávající svědčí i doklady, v nichž je tohoto příd. jm. užito nadbytečně, vedle explicitnějšího výrazu vyjadřujícího existenci, současnost apod. Srov. např.: Ve stávající době se dnes již můžeme opřít o vědecky zdůvodněná fakta. — Druhá část semináře byla zamě[272]řena na stávající existenci normalizace. — Volba trasy má přihlédnout k požadavkům stávající současné výstavby.

Příklady, které jsme zde uvedli, ukazují, že výraz stávající není sám o sobě zcela jasný a jednoznačný a jeho používání v projevech stylu odborného, publicistického i administrativního pochopení významu sdělení spíše znesnadňuje a komplikuje. Jeho nejednoznačné časové zařazení neumožňuje přesný a jednoznačný výklad textu a otevírá možnost výkladům subjektivním. Proto bychom měli především ve stylu odborném příd. jm. stávající raději odmítat a požadovat jeho náhradu některým z odpovídajících pojmenování synonymních — např. nynější, dnešní, současný, trvající, dosavadní, existující, platný, popř. i moderní; tehdejší, původní, dosavadní, dříve platný, v té a v té době platný apod., popř. i opisem.

Možnost subjektivní interpretace textu není žádoucí ani v projevech publicistických a administrativních. Zde bychom proto měli každé užití výrazu stávající pečlivě vážit, abychom se nevyjadřovali na úrovni pouhých klišé a abychom předešli zbytečným nejasnostem a nedorozuměním.

[1] J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961.

[2] M. Těšitelová a kol., Frekvenční slovník češtiny věcného stylu, Praha 1983.

[3] Srov. např. J. Zubatý, Tři slovesa, NŘ 3, 1919, s. 197—208.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 5, s. 269-272

Předchozí Jiří Hasil: Sborník Letní školy slovanských studií

Následující Ivana Svobodová: Staničení