Jaroslavu Jelínkovi

Marie Čechová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

19. února 1986 zemřel po dlouhé nemoci ve věku necelých 78 let doc. dr. Jaroslav Jelínek, CSc. Jeho odchodem byla ukončena jedna etapa vědecky orientované metodiky, teorie vyučování českému jazyku.

J. Jelínek se narodil 14. 4. 1903 v rodině truhláře z Cetule pod Stražištěm. Studoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích a v Praze. Po vystudování učil na pražských školách národních (do r. 1933) a na školách měšťanských (do r. 1945).

Jako učitel se zapojil do činnosti v učitelské organizaci, doplňoval si jazykové vzdělání studiem na FF UK, pracoval v Kruhu přátel českého jazyka (byl i jeho jednatelem), řídil časopis Klas (pro žactvo škol druhého stupně), organizační věstník Škola měšťanská a didaktický časopis Teorie i praxe. Za okupace se podílel na odbojové činnosti vyšehradské skupiny učitelů, účastnil se příprav na založení Výzkumného ústavu pedagogického (dále VÚP) a psal za spolupráce J. Hallera nové učebnice pro školy druhého stupně se souborným názvem Jazyk mateřský. Promýšlel nové pojetí výuky češtiny po válce, a to ve spolupráci s předními lingvisty a pedagogy. Tehdy také začal pracovat na frekvenčním slovníku češtiny, k jehož vzniku dal podnět V. Příhoda a jehož zaměření ovlivnil Vl. Šmilauer.

Bylo tedy přirozené, že se hned po válce J. Jelínek stal jedním z vedoucích pracovníků VÚP, vedl výzkumnou skupinu pro vyučování mateřskému [261]jazyku, k níž v průběhu doby patřili J. V. Bečka, M. Těšitelová, Vl. Styblík, M. Čechová aj. V tomto ústavu pracoval J. Jelínek více než dvaatřicet let, postupně získal vědecké a pedagogické hodnosti a stupně (kandidát věd, docent, doktor filozofie, vedoucí samostatný vědecký pracovník).

Souběžně s činností ve VÚP působil Jelínek jako vedoucí redaktor časopisu Český jazyk a literatura (ČJL). Tento časopis, zaměřený jednak na výzkum v oblasti teorie vyučování českému jazyku (a české literatuře), jednak na pomoc učitelské praxi, řídil J. Jelínek úspěšně plných třicet pět let. Časopisu se dostalo mnoha ocenění, která vyzdvihla jeho vysokou odbornou i pedagogickou úroveň (viz Poděkování J. Jelínkovi za pětatřicet let řízení časopisu Český jazyk a literatura, ČJL 36, 1985—86, 433—435).

K úspěšnému ovlivnění jak teorie, tak vyučovací praxe přispělo to, že Jelínek od počátku spolupracoval s mnoha lingvisty (nejen s J. Hallerem a Vl. Šmilauerem, ale také s Fr. Trávníčkem, B. Havránkem, J. Běličem, Al. Jedličkou, K. Svobodou aj.) — i pedagogy (kromě V. Příhody zvláště s O. Chlupem, J. Váňou, M. Ciprem) a velkou autoritu měl i u učitelstva (svou záslužnou i prozíravou činností publikační a přednáškovou).

Propracovával teoretické základy obsahu a metod vyučování českému jazyku. Největší pozornost přitom věnoval prvnímu stupni základní školy, který právem považoval za rozhodující pro celkový výsledek vyučovacího procesu. Vyučování českému jazyku po druhé světové válce odráží i vývoj Jelínkových názorů, protože se podílel na vypracování všech poválečných učebních osnov a řady učebnic. Při přípravě poslední koncepce jazykového vyučování propracoval systém výuky na prvním stupni a stal se také hlavním autorem učebnic a metodických příruček pro tento stupeň. Tvorbě této koncepce, učebnic a metodických příruček předcházel dlouholetý výzkum od šedesátých let, který potvrdil myšlenku o zrychlení mentálního vývoje dětí a nutnosti přestavby systému vyučování na prvním stupni; místo tradičního postupu výuky od nejnižších jazykových rovin zvolil Jelínek cestu od věty jako základní komunikační jednotky, postup přirozenější a pro žáky i zajímavější.

Zájem o větu a souvětí můžeme u něho sledovat po třicet let jeho odborné činnosti, jak o tom svědčí řada jeho článků z časopisu ČJL i jeho skripta Souvětí (1956). J. Jelínek vystupoval proti mechanickému určování větných členů pomocí tzv. otázkovací metody, zdůrazňoval nikoli pojmenovávaní větných členů, ale jejich určování na základě větných vztahů. V rozhovorech často uvažoval i o výuce syntaxe bez klasifikace větných členů, o výuce vycházející od obsahů vědomí, od potřeby vyjádřit jistý obsah, tedy o přístupu sémantickém, a to řadu let před vydáním prvních prací z oblasti sémanticky orientované syntaxe.

První velký výzkum, který J. Jelínek ve VÚP vedl, vyústil ve slovníkové dílo Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (1961, ve spolupráci s J. V. Bečkou a M. Těšitelovou). Práce dokončená počátkem 50. let zůstala řadu let nepublikována, takže později vzniklé zahraniční práce ob[262]dobného typu vyšly dříve. Přes toto zpoždění byl frekvenční slovník, jak se knize běžně říká, první publikovanou prací svého druhu v slovanských zemích. Stál u nás u kolébky nově konstituovaného oboru, kvantitativní lingvistiky, a byl východiskem mnoha dalších prací vznikajících pod vedením M. Těšitelové.

Kromě této všeobecně uznávané lingvistické práce je J. Jelínek hlavním autorem jedné z prvních soustavných a zároveň nejoblíbenějších populárně vědeckých knih v češtině, knihy Čtení o českém jazyku (1971, spoluautor Vl. Styblík). Pro toto dílo — stejně jako pro oba jeho autory — je příznačná vysoká odborná úroveň spojená s vtipností a s uměním formulačním.

Pro J. Jelínka bylo typické, že se vracel k tematice jednou už zpracované a znovu ji propracovával; nespokojoval se s dosaženým stupněm poznání, nikdy nepovažoval poznané za definitivní. Na tomto místě připomeňme jeho soustavné propracovávání komplexního, všestranného jazykového rozboru (dále VJR), jenž byl z jeho podnětu do škol uveden. Vedle vydaných časopiseckých příspěvků vedl kolektivní práci Všestranné rozbory jazykové (1966). Teoreticky prohloubena (se zásadními statěmi Jelínkovými o úkolech, obsahu a metodice VJR a s poznámkami k příkladům rozboru) a podstatně rozšířena vyšla v r. 1972 a dodnes patří k nejžádanějším příručkám jazykového vyučování; příkladně spojuje teoretickou stránku s praktickou. Dnes by bylo aktuální další propracování VJR, a to především z těch aspektů, jimž v letech uplynulých od dokončení knihy věnovala lingvistika pozornost, tedy především z hlediska stylistického a textového.

Široký kulturně politický rozhled J. Jelínka, jeho vzdělání lingvistické a pedagogické, jeho zájmy kulturně historické ho přivedly ke studiu dějin vyučování českému jazyku, k napsání článků zaměřených k dějinám socialistické školy (např. Vyučování českému jazyku v osvobozené škole, ČJL 10, 1959, 195—206) a knížky Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774—1918 (1. vydání 1966, 2., doplněné vydání 1972). V ní se uplatnil jako znalec historie a filozofie, ale i znalec dějin jazyka, jazykového vyučování, pedagogiky i psychologie. Měl v plánu pokračovat v dějinách vyučování českému jazyku nového období, avšak dlouhodobá nemoc mu v tom zabránila. A tak tento náročný úkol ještě čeká na svého zpracovatele.

Pro J. Jelínka bylo příznačné, že nové lingvistické poznatky promýšlel vždy se zřetelem k výuce. Uplatnil přitom svou vynikající intuici a didaktické schopnosti.

Jeho smysl pro koncepční práci se projevil nejen při tvorbě učebních osnov, ale i zpracováním řady zásadních článků a dvou základních knižních studií, z nichž první (Vyučování českému jazyku v naší škole, ve sborníku Dvě studie o jazykovém vyučování, 1964, autorem druhé je V. Cícha) položila základy pojetí výuky 60.—70. let, realizující zásadu spojení školy se životem, druhá, zároveň poslední Jelínkova knižní publikace, Úvod do teorie vyučování českému jazyku (1980), je syntetickým výkladem nejobecnějších a nejzákladnějších poznatků z oboru teorie vyučování českému jazyku.

[263]J. Jelínek předpokládal, že bude se svými žáky pokračovat v započatém díle, že po Úvodu bude následovat propracování a prohlubování základních principů z hlediska vyučování jednotlivých jazykových složek. Měl ještě mnoho jiných námětů a plánů. Jednou z jeho nosných myšlenek bylo připravit ilustrovaný výkladový slovník pro děti, zahrnující slovní zásobu určitého stupně. Tato idea by neměla zapadnout, její realizace by přinesla škole pevnou oporu v oblasti rozvoje slovní zásoby žáků.

V našem vzpomínkovém příspěvku jsme nemohli podat vyčerpávající přehled vědecké, popularizační a pedagogické činnosti J. Jelínka. Chtěli jsme jen připomenout jeho zásluhy o rozvoj vyučování českému jazyku a o zlepšení vyučovací praxe v našem předmětu.

Na J. Jelínka budeme vděčně vzpomínat jako na svého obětavého učitele, který nás podněcoval k vědecké práci, podporoval radou i povzbuzením. Jeho odkaz chápeme jako svůj závazek.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 5, pp. 260-263

Previous Naďa Svozilová: O knížce „Aby řeč nestála“

Next Jaroslava Hlavsová: K šedesátinám Pavla Jančáka