Nad prací o funkci českého pádu

Zdeněk Hlavsa

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zatímco úloha většiny morfologických kategorií (čísla, osoby, času atd.) je v češtině a v jazycích jí typologicky příbuzných celkem jasná, přesvědčivě vysvětlit funkci jednotlivých pádů se daří mnohem méně. Není proto divu, že tato problematika již zlákala mnohé významné jazykovědce (Hjelmslev, Jakobson, Kuryłowicz, de Groot, Worth, Švedovová, u nás Hausenblas, Miko), ale žádné z řešení jimi nabídnutých nebylo zatím obecně přijato. Nový impuls k zkoumání úlohy pádů daly výzkumy významové stavby věty;[1] je totiž zřejmé, že volba pádu souvisí s tím, jakou větněsémantickou „roli“[2] plní účastník děje příslušným podst. jménem označený.

Tato souvislost však zdaleka není přímočará. Dovedeme sice snadno stanovit, kterými pádovými tvary se určité role u daného predikátu (zpravidla slovesa) realizují, např. Petr 1. p. (agens) napsal rodičům 3. p. (adresát) dopis 4. p. (rezultát) o svých zážitcích 6. p. (téma), ale obecně neplatí, že určité roli odpovídá určitý pád.[3] Zjistíme to totiž snadno tak, že jakmile nahradíme např. sloveso psát slovesy vypsat, popsat, která vyjadřují v podstatě stejný obsah, změní se přiřazení role „téma“ a pádového tvaru: Petr vypsal/popsal své zážitky 4. p. (téma) v dopise… Obdobné posuny bychom snadno našli i u jiných v širokém smyslu synonymních dvojic.

[252]V poměrně krátké době vyšla u nás už druhá[4] jazykovědná práce, která se pokouší zmíněné souvislosti odhalit: je to kniha Oldřicha Uličného, Instrumentál v struktuře české věty. Příspěvek k popisu a metodice výkladu pádového systému v češtině (Praha 1984, 269 s.). Vydalo ji Oborové informační středisko pedagogické fakulty Karlovy univerzity; vzato z tohoto hlediska, jde o podnětný, i když obsahově náročný příspěvek též k výchově pedagogických pracovníků k jazykovědnému myšlení.

Uličný nejdříve podává přehled různých názorů na význam pádů. Sám se hlásí k tomu, že je účelné hledat sjednocující (invariantní) význam pro různá užití pádových tvarů, ale nikoli na rovině morfologické, jak se to převážně dělalo dosud, nýbrž na rovině sémantické (větného významu). Chápe-li se sémantická struktura věty jako struktura vztahová, pak pádové funkce lze (ve smyslu logiky) pojmout jako relátory mezi jejími argumenty, a to nejen mezi těmi, které na sobě přímo mluvnicky závisejí, nýbrž též mezi argumenty ostatními. V daném případě to znamená, že se nezkoumá jen funkce instrumentálu vzhledem k slovesu, které je vůči němu řídícím členem, nýbrž též vzhledem k ostatním substantivním větným členům. Autor odmítá lišení sémantických a syntaktických pádů, poněvadž syntax má ve svých jevech vždy sémantický základ.

Poměrně hodně místa je věnováno otázce, co dodává jazykovému útvaru charakter věty. Je to přítomnost určitého tvaru slovesného, dále citoslovce nebo vokativu, v některých okrajových případech tzv. predikativa (nutno, nevolno atd.). Pro klasifikaci pádů je důležité, že 5. pád má takovou schopnost jako jediný. Uličný se tedy přiklání k dnes stále rozšířenějšímu pojetí, že za základ věty je třeba považovat jeden člen (razí pro něj obecnější termín sententém), nikoli dvojici subjekt — predikát. Z tohoto členu lze vyvodit další vlastnosti věty, zejména významovou povahu členů předmětné povahy podílející se na vyjádřené situaci. Má-li na mysli jen jejich sémantickou stránku, nazývá je substantémy. V této souvislosti řeší i další úkoly vyplývající z přijaté koncepce. Klade důraz zejména na to, že za vnitřní (intenční) substantém je třeba považovat ten, který obsahuje některý sémantický rys společný s některým rysem dominantního členu, a naopak že každý relevantní rys sententému vyžaduje určitý substantém. Sententém jakožto soubor rysů tedy předurčuje základní relační struktury věty, jejíž prvky jsou podmíněny navzájem. Pro tematiku práce je zejména závažný rys kauzace, z kterého jako závazné vyplývají funkce kauzátor (původce činnosti) a rezultát (její výsledek) a dále možný substantém s funkcí konfaktor, mající charakter méně aktivního prvku než kauzátor a zprostředkovávajícího činnost kauzátoru k pasívnímu rezultátu. Tato struktura pravidelně vyplyne [253]z toho, že sententém má významový rys „činnosti zaměřené k výsledku“; velkou většinou jde tedy o tzv. slovesa akční.

Osobitý přínos do výkladu pádového významu v Uličného práci představuje předpoklad, že sententém nejen vyžaduje doplnění určitým počtem substantémů s jistým významem (což je základní myšlenka valenční teorie vůbec), nýbrž že je též nositelem tzv. uspořádávacího principu (USP). Tento princip zobecňuje rozmanité vztahy mezi substantémy do představy posloupnosti začátku (Z), středu (M) a konce (K), která sjednocuje především umístění na stupnici aktivnosti, připomenuté již v souvislosti s rysem kauzace, s pořadím složek účastnících se pohybu v realitě (východisko — prostředí — cíl). K nim se připojují některé vztahy další: jako M se chápe zejména též vlastnost, na které se zakládá srovnávání (Petr se podobá Pavlovi postavou), a významové vztahy jiné (Otec se stal ředitelem předpokládá „pohyb“ vlastnosti od někoho k otci; ve větě Seděl zády ke dveřím směřuje část „začátku“ ke „konci“, tj. část těla ke dveřím jakožto „prostřední část“). Jednotlivé pády se pak významově (funkčně) charakterizují podle toho, která umístění v tomto uspořádání jsou schopny vyjádřit. Instrumentál, který je předmětem výkladů Uličného práce, je charakterizován pozitivními hodnotami pro Z, M a negativní hodnotou pro K. (Kombinace pro ostatní pády jsou uvedeny rovněž: nominativ je pozitivní pro Z, M, K, genitiv a akuzativ pro M, K, dativ pro Z, K; vokativ, protože je sententémem, do USP nevstupuje.)

Autor si neulehčil práci tím, že by se omezil jen na teoretickou koncepci a několik příkladů, jak se to někdy dělává, nýbrž dosti podrobně probírá i typy konstrukcí, v kterých se 7. pád objevuje, a to na základě zřejmě široké materiálové analýzy. Hlavní pozornost je věnována konstrukcím s instrumentálem bezpředložkovým, kde autor rozlišil devět typů konstrukcí. Poměrně obsáhlá část se zabývá konkurencí 7. a 1. pádu v substantivní složce slovesně jmenného přísudku. Instrumentál se vykládá jako pád signalizující, že spojení být + podst. jméno je sententémem (např. sententém být ředitelem takto uvádí do vztahu členy otec, velký podnik: otec je ředitelem velkého podniku), zatímco 1. pád je z tohoto hlediska bezpříznakový a umožňuje i výklad, že se vyjadřuje pouhá totožnost nebo zařazení. Tam, kde druhý člen vztahu schází, je podle autorova předpokladu nutno doplnit (interpolovat) nějaký — zpravidla významově obecný — subsystém: např. do věty Otec je lékařem interpolujeme „co do zaměstnání“ apod. Pokud jde o instrumentál po předložce, Uličný ho vykládá — jako instrumentál bezpředložkový — na základě USP: x (Z) je před stolem 7. p. (M), proto za stolem 7. p. (M) je y (K). Podobně to platí o instrumentálu u předložek nad — pod. O předložkách jiných není zmínka.

Máme-li Uličného práci zhodnotit, musíme přiznat, že vzbuzuje respekt jak důmyslnou, i když svéráznou teoretickou koncepcí, tak svědomitou prací s materiálem. Je sympatické, že se autor nevyhýbal případům, které se teoretickému rámci vzpírají, a snažil se je přijatelně vysvětlit. Předem víme, že uspořádávací princip bude méně vhodný pro výklad významu sloves ne[254]akčních než akčních, odráží-li míru aktivity, a zejména pak neakčních statických, kde nejde ani o žádný pohyb. Počítá-li se s třemi body na ose USP, musí se význam sloves s jediným doplněním v instrumentálu (ať již předmětovým, nebo příslovečným) vykládat pomocí různých interpolací, ač právě tato slovesa mohou o významu instrumentálu mnoho prozradit, obstála-li — ač nečetná — v konkurenci mnoha set sloves s předmětem v pádě čtvrtém. Pravděpodobně s rozpaky bude čtenář přijímat předpoklad, že věta Petr plýtvá penězi nebo Šlechta pohrdala lidem vyjadřuje změnu (např. v druhém případě tak, že „lid se dostává ze stavu neprožívání neprospěchu do stavu, kdy neprospěch pociťuje“). Máme někdy pocit, že invariantní význam instrumentálu, a to jako vyjádření Z nebo M v USP, se stal schématem, do něhož lze výklad některých sententémů vměstnat jen s velkým násilím. Pojetí významu instrumentálu v přísudku se koneckonců tomuto výkladu nepochybně vymyká. Dokonce se nám zdá, že význam pádu je tu vykládán na jiné rovině významové analýzy než v případech ostatních, a to na rovině jazykového zpracování skutečnosti, zatímco jinde jde o rovinu „hlubší“, odrážející vztahy mezi jevy skutečnosti samé: ve větě Lékař se dotýkal rány pinzetou je substantém pinzeta konfaktorem, předmětem se střední mírou aktivity díky tomu, že slovem pinzeta označený předmět se reálně účastní činnosti lékaře, nebo les je „středem“ v USP proto, že tento předmět skutečně leží v popisované skutečnosti mezi chlapcovým domovem a školou, interpretujeme-li větu Chlapec chodí do školy lesem; ale volba mezi 1. p. jako bezpříznakovým a 7. p. jako příznakovým ve větě Otec je lékař/lékařem je už věcí mluvčího, toho, co chce o téže skutečnosti říci. Nesourodost v pojetí významu (jeho „hloubky“) se projeví i při výkladu některých jednotlivých sententémů. Najdeme i příklad toho, že autor, nemaje jiného východiska, hledá USP dokonce na rovině „vnitřní formy“, tedy významu plynoucího z čistě jazykové stylizace: ve větě Petr se podobá Pavlovi postavou je Petr údajně „začátkem“ v USP proto, že jde o podmět. Leccos překlenou i generalizace ne vždy oprávněné: významy sloves podobat se a vynikat, která jsou zařazena jako zakládající týž typ konstrukce, se sice oba týkají srovnávání, avšak i když přijmeme to, že člen v instrumentálu u podobat se vyjadřuje průnik mezi množinou vlastností Petrových a Pavlových, a je tedy „mezi nimi“ jakožto M, u vynikat je tomu jinak, vyjadřuje totiž ty vlastnosti, které právě průnikem nejsou.

Přes výhrady, které k práci máme, a přes pocit, že řešení, které nabízí, není konečné, je třeba uznat, že je příspěvkem (jak se uvádí v podtitulu) k studiu pádu více než vydatným. Bylo by škoda, kdyby vinou omezených distribučních možností zůstala stranou pozornosti nebo kdyby čtenáře odrazovala tím, že (snad v zájmu obecnějšího poučení studentů) její vlastní přínos zůstal poněkud zasut množstvím dalších informací, které s vlastním tématem souvisejí jen volně.[5]

---

[1] Srov. u nás zejména J. Panevová, Formy a funkce ve stavbě české věty, Praha 1980; F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981.

[2] Termín role se vžil jako souhrnné označení obsahových charakteristik, k nimž se dospívá zpravidla zobecněním lexikálních významů slov, např. agens, patiens, nositel děje, nositel vlastnosti apod. Povahu široce chápané role mají i větné členy, pokud jsou definovány výlučně významem, jako příslovečné určení místa, času aj. V některých koncepcích se však role připisují jen aktantům, tj. členům vyplývajícím z významu větného predikátu, jinak řečeno participantům jeho valenčního pole.

[3] Bylo by sice možno přijmout jako vodítko pro definici rolí, aby taková korespondence byla respektována (a významovou výstavbu věty popsat více „na povrchu“), ale formálních kritérií pro stanovení rolí je více a jejich uplatnění vede k různým výsledkům.

[4] Předcházela jí práce H. Běličové, Sémantická struktura věty a kategorie pádu, Praha 1982. Je orientována obecněji a opírá se nejen o češtinu, nýbrž též o další slovanské jazyky, zejména ruštinu. Srov. též recenzi Z. Hlavsy, K české práci o sémantice věty a pádu, SaS 45, 1984, s. 41—46.

[5] Pojetí významu pádů, včetně USP, srov. už O. Uličný, K pádovému systému v češtině, Slavia 42, 1973, s. 347—361.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 5, s. 251-254

Předchozí Eva Macháčková: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze

Následující Běla Poštolková: Jubilejní bibliografie