Sestava koncovek v 3. pl. préz., délka tvarů, jejich zastoupení a funkce v běžně mluvených projevech v Hradci Králové
Bohumír Dejmek
[Articles]
-
0. V tvarech 3. osoby množného čísla přítomného času (dále 3. pl.) existuje na našem jazykovém území značná pestrost. Vedle starobylých rozdílů vyplývajících z příslušnosti sloves k různým třídám (dále tř.) a typům, z přesunů mezi třídami vyvolávaných hláskovými změnami, např. kontrakcí, nebo analogiemi jsou v době historické hlavními příčinami rozmanitého stavu koncovek v 3. pl. jednak hláskové změny probíhající v 12.—16. stol., resp. jejich neproběhnutí, jednak novodobé vyrovnávací procesy. Mezi různými sestavami koncovek 3. pl. na našem území je teritoriálně nejrozšířenější sestava -ou, -ejí (-eji/-ej), -ají (-aji/-aj) převládající na souvislém území střčes. a svč. nářečí.[1]
Chceme posoudit současný stav, jaký existuje u koncovek 3. pl. v centru svč. nářeční oblasti, v Hradci Králové (HK). Máme k dispozici jazykový materiál ze dvou přímých výzkumů, dále z dotazníkové akce (D) orientované na střední generaci a z písemného testu (T) s 457 žáky ve věku 14—17 let. Výsledků z posledních dvou jmenovaných akcí chceme využít jen jako vedlejších, pomocných údajů. Za základní materiál volíme údaje z přímého výzkumu, z běžně mluvených projevů staré generace HK (SG — 49 respondentů) a mladé generace HK (MG — 113 respondentů.).[2]
1. 1. Koncovka -ou u sloves 1.—3. tř. je jediným zakončením v běžně mluvených projevech všech generací HK, tedy nesou, spadnou, kupujou, pracujou, vylejou.
2. U sloves 5. tř. možné varianty -ají, -aji, -aj redukujeme na dvě: -aji a -aj, protože posoudit kvantitu u koncového -í/i pouhým sluchem je v některých případech velice obtížné a zároveň proto, že -aji představuje (ve srovnání s -ají) koncovku převládající. (Podobně si počínáme dále i u -ejí a -eji.)
Jak jsou obě varianty v našem souboru zastoupeny, ukazuje tab. 1.
|
| celkový počet | z toho |
|
|
| |
|
| SG | 460 | 61 | 13,3 | 399 | 86,7 |
|
| C(elkem) | 996 | 161 | 16,2 | 835 | 83,8 |
Větší výskyt koncovek -aj podtrhují i ty výzkumy, u nichž jsme vzhledem ke způsobu získávání informací a k jejich písemnému provedení, zvl. pak u dotazníkové akce týkající se střední generace (D), očekávali větší příklon k tvarům spisovným:
| D | 152 | 74 | 48,7 | 78 | 51,3 |
| T | 1.271 | 203 | 16,0 | 1.068 | 84,0 |
3. Nejsložitější je situace v 3. pl. u sloves 4.tř.; interferují tu koncovky -í // -ejí // -eji // -ej, s redukcí (viz výše) -í // -eji // -ej.
Zastoupení jednotlivých variant[3] znázorňuje tab. 2.
| Tab. 2 |
| celkový počet | z toho |
|
|
|
|
|
|
| SG | 212 | 2 | 0,9 | 20 | 9,4 | 190 | 89,6 |
|
| D | 167 | 55 | 32,9 | 11 | 6,6 | 101 | 60,5 |
Abychom mohli níže (viz 1. 4.) porovnat vztahy -eji, -aji // -ej, -aj, vyloučíme tvary s -í. Zastoupení -ejí // -ej se pak jeví v poměru, který názorně ukazuje tab. 3.
| Tab. 3 |
| celkový počet | -eji v % | -ej v % |
|
| SG | 210 | 9,5 | 90,5 |
|
| D | 112 | 9,8 | 90,2 |
4. U sloves 4. a 5. tř. vyčíslujeme ještě zvlášť tvary s dvojslabičnou koncovkou -eji, -aji a zvlášť s jednoslabičnou koncovkou -ej, -aj, aby[138]chom získali souhrnnou představu o tvarech s elizí -í a bez ní, tj. o tvarech delších a kratších.
| Tab. 4 |
| celkový počet | -eji, -aji | % | -ej, -aj | % |
|
| SG | 670 | 81 | 12,1 | 589 | 87,9 |
|
| D | 264 | 85 | 32,2 | 179 | 67,8 |
Všechny tabulky jednoznačně svědčí o značné převaze tvarů s -ej, -aj ve srovnání s delšími tvary s -eji, -aji, u sloves 4. tř. i s tvary s -í. Jen dotazníková akce (D) u střední generace to dokazuje v případě -aji // -aj méně přesvědčivým způsobem. Rozdíly mezi výskytem -ej a -aj, stejně tak jako mezi užíváním sledovaných tvarů u SG a MG nejsou nikterak výrazné a je evidentní, že jde v mluvě HK o obecnou tendenci.
Sestava koncovek pro běžně mluvené projevy obyvatel HK je tedy: -ou, -ej (-eji), -aj (-aji).[4]
2. Vzhledem k tomu, že se tvary 3. pl. s elizí -í a bez ní liší v délce o jednu slabiku, nabízí se zjistit, kolikaslabičné tvary jsou nejčastější a zda je možné i zde najít nějakou tendenci obecnějšího charakteru.
Používáme číselných výsledků získaných od MG.
| Tab. 5 |
|
|
|
|
|
|
|
|
| jednoslabičné | 160 | — | 7 | — | 167 | — | 167 | 17,6 |
| celkem | 436 | 100 | 354 | 59 | 790 | 159 | 949 | 100 |
Největší rozdíly mezi -aj/i a -ej/i existují u jednoslabičných tvarů. Zatímco jednoslabičné tvary s -aj tvoří 30 % všech tvarů s -aj/i, a to zásluhou poměrně vysoké frekvence sloves mít a dát (maj, daj), jednoslabičné tvary s -ej (chtěj) jsou zastoupeny mezi tvary s -ej/i jen 1,7 %. [139]Celkově převládá silně — více než v 50 % doložených případů — dvojslabičný tvar, dále v pořadí následují tvary trojslabičné a jednoslabičné[5] a konečně tvary víceslabičné.[6]
Více nám poví tabulka 5, budeme-li porovnávat dvojice variant stejně dlouhých základů, například: chtěj / chtěji, maj / maji, choděj / museji, udělaj / pomáhaji atd., tj. jednoslabičné varianty s dvojslabičnými, dvojslabičné s trojslabičnými atd. Nad průměr (viz tab. 4 u MG — 83,2 %) se nejvíce uplatňují dvojslabičné tvary s -ej, -aj ve srovnání s trojslabičnými s -eji, -aji (446 : 70, tj. 86,4 %; u -aj 85,7 %, u -ej 87,0 %). Další relace jsou menší než průměr (např. jednoslabičné tvary // dvojslabičné, trojslabičné // čtyřslabičné) nebo neprůkazné vzhledem k malým výchozím číslům. I toto porovnání potvrzuje, že optimální délka slova (tvaru) jsou dvě slabiky a že tendence „stát se dvojslabičným“ — tam, kde to je možné — je nejsilnější.
3. Z tab. 2 je zřejmé, že vyrovnávací tendence v 3. pl. 4. tř. ve prospěch -ej (-eji) — jak ukazuje materiál z běžně mluvených projevů v HK — je velmi silná. Koncovka -í, zastoupená u SG a MG jen v 10 případech (1,6 %), je v naprosté menšině.
Lze ovšem očekávat, že v jiných než běžně mluvených projevech by koncovka -í byla frekventovanější. To konečně signalizují i výsledky dotazníkové akce (D) — viz tab. 2. Zároveň však existují doklady, že vztah mezi -í a -ej (-eji) může nabývat jiné dimenze: -í totiž u některých mluvčích reprezentuje „vyšší“ styl, a to i tam, kde -í není normativní, (oni) nesmí, rozumí, vyrábí,[7] zatímco -ej (-eji) bývá spojováno s představou běžně mluvené konverzace, voni nosej, choděj, bolej apod.
Vyrovnávací procesy, vycházející z protikladu zakončení tvarů uvnitř jedné slovesné třídy (3. pl. prosí, trpí // sázejí) a jdoucí oběma směry, se pak dostávají na jinou rovinu, rovinu funkčně stylovou a promítají se jako protiklad oficiální mluvy s koncovkou -í (zejména tehdy, cítí-li [140]mluvčí potřebu hovořit „formálněji“, než je zvyklý v běžně mluvených projevech) a mluvy neoficiální s koncovkou -ej (-eji).
V rovině běžně mluvených projevů má unifikovaná koncovka -ej (-eji) v 3. pl. v mluvě HK — a domníváme se, že i v celé svč. oblasti — pevnou pozici.
[1] J. Bělič, Nástin české dialektologie, 1972, s. 192.
[2] B. Dejmek, Mluva nejstarší generace Hradce Králové, HK, 1981; výsledky výzkumu mluvy nejmladší generace HK nebyly dosud publikovány.
[3] Zahrnujeme sem slovesa mající v 3. pl. ve spisovném jazyce -í, prosí, nosí, trpí, a slovesa s variantní koncovkou -í // -ejí, bolí // bolejí, musí // musejí apod.
[4] Takovou sestavu také uvádí J. Bělič, d. c. v pozn. 1, s. 230, pro svč. podskupinu.
[5] Relativně malý výskyt jednoslabičných tvarů je zajisté dán i malým počtem sloves, u nichž v běžně mluveném jazyce interferují dvojslabičné tvary s -aji, -eji s jednoslabičnými s -aj, -ej (maji / maj, daji / daj; směji / směj, chtěji / chtěj, spěji / spěj), příp. i jejich frekvencí.
[6] To, že nejčastěji je zastoupen dvojslabičný tvar, je v souladu s poznatky M. Ludvíkové, Quantitative Syllable Analysis of Words in Czech, in: Prague Studies in Mathematical Linguistics 3, Praha 1972, s. 28 a 32. Výrazná převaha dvojslabičných tvarů je v našem případě jistě ovlivněna tím, že jde o projevy běžně mluvené.
[7] Zachyceno v ústních projevech studentů u maturitních zkoušek, u státních zkoušek, ale i při jiných příležitostech. Statisticky nebylo sledováno.
Naše řeč, volume 69 (1986), issue 3, pp. 136-140
Previous Alena Polívková: Tvoření obyvatelských jmen od jmen místních
Next Alena Polívková, Ivana Svobodová: O češtině každodenní
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1