Komunikační teorie textu v praktické příručce pro mládež

Jana Hoffmannová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Poetický slovník Tibora Žilky, vydaný v r. 1984 bratislavským nakladatelstvím Tatran v edici Čítanie študujúcej mládeže (376 str.), je názornou ukázkou toho, jak je možno přenést teorii, po řadu let systematicky rozvíjenou a kolektivně propracovávanou, do praxe. Jde o encyklopedickou příručku určenou středoškolským studentům, kterou však budou jistě s úspěchem používat i studenti vysokých škol a širší kulturní veřejnost. Soustava pojmů, kterou slovník předkládá studentům, představuje komunikační poetiku jako součást dynamicky chápaného systému literární vědy, jako složku celé teorie literární komunikace, budované již takřka dvacet let týmem Kabinetu literární komunikace a experimentální metodiky Pedagogické fakulty v Nitře (od r. 1980 Vědeckovýzkumné pracoviště literární komunikace a experimentální metodiky). Ve výběru, uspořádání, vzájemném usouvztažnění a ve způsobu výkladu pojmů v slovníku se jasně projevují všechny základní znaky nitranského komunikačně sémiotického modelu literatury a všechny tematické okruhy, na které se postupně soustřeďoval badatelský zájem členů a spolupracovníků nitranského týmu.

Patří sem zejména zasazení výzkumu literární komunikace do interdisciplinárního kontextu (zkoumání intersémiotických, meziznakových vztahů mezi literaturou a jinými druhy umění), dále využití teorie odrazu při sledování způsobů sémiotizace reality v textu (výrazová soustava makrostylistických kategorií Fr. Mika se doplňuje sémiotickým modelováním; vzniklá soustava binárních protikladů synchronie-diachronie, kontinuita-diskontinuita, společenské-individuální modeluje obraz světa v uměleckém díle a uplatňuje se při textotvorných činnostech, v dialektice tvorby a recepce textu) a sledování diachronního aspektu literární komunikace, jejích vazeb k tradici, modelování literárněhistorického procesu. Velká pozornost byla věnována rovněž jednotlivým kategoriím výchozího komunikačního modelu, především autorovi, čtenáři a textu. V souvislosti s těmito základními kategoriemi se pak řešila např. závažná problematika tématu, stylu (stále v návaznosti na zmíněnou Mikovu výrazovou soustavu a její vývoj směrem k dynamické koncepci „programu textu“), specifiky a komunikačního statutu populární literatury a literatury pro děti a mládež (zkoumání „věkového aspektu“), jednoty komunikace a metakomunikace a jed[92]notlivých typů metatextů (viz zaměření na teorii překladu a na metatexty z oblasti literárního vzdělání).[1]

Rovněž Žilkův slovník vychází tedy z pojetí literatury jako dynamického, zpětnovazebného systému, otevřeného směrem k jiným formám komunikace — ke komunikaci jazykové, k hudbě, výtvarnému umění, architektuře, folklóru, k obecným podmínkám přenosu estetické informace atd. Proto jsou např. k dramatickým žánrům ve slovníku připojeny i dramatické žánry hudební, filmové, televizní a rozhlasové. Slovník zachycuje doplňování literárního systému, v jehož centru stojí texty tzv. vysoké literatury, literárními podsystémy, u nichž nad estetickou funkcí převažuje funkce zábavná, ev. poznávací, výchovná aj. K těmto podsystémům náleží zvláště literatura populární, dobrodružná, literatura faktu, science-fiction, literatura pro děti a mládež. Pro moderní, komunikační chápání literárního systému je příznačný i plynulý přechod mezi literaturou uměleckou a věcnou; tzv. beletristickým žánrům věcné literatury (sem se v současné době zařazuje mj. skupina žánrů publicistických — fejeton, reportáž, črta, glosa aj.) je ve slovníku věnován zvláštní oddíl. A stejně neostrá se jeví v slovníku i hranice mezi žánry lyrickými a epickymi: výklad přesně postihuje skladbu a proporční zastoupení lyrických a epických prvků v žánrech, jako je lyrickoepická báseň, poéma, báseň v próze, lyrizovaná próza aj. Z hlediska určení slovníku pro mladého čtenáře zasluhuje ocenění pozornost, jakou autor věnuje aktuálním složkám současného procesu literární komunikace, blízkým mladému publiku — tedy už uvedeným literárním podsystémům, pomezí literatury umělecké a věcné, a dále některým atraktivním žánrům — detektivce, horroru, vtipu, comics, populární písni… U žánrů klasických autor sleduje možnosti a výsledky jejich aktualizace v současné literární komunikaci, jak ukazuje např. celý oddíl s názvem Východiskové žánry současné epiky. U některých žánrů moderní poezie (např. příběh, nápis, básnický životopis, marginálie, blues) je pak velmi citlivě osvětleno jejich spojení se životem moderní civilizace.

Žilkova publikace je tedy blízká metodologické orientaci současné lingvistiky svou interdisciplinární otevřeností, specifickým využitím obecné teorie systémů, a zejména uplatněním komunikačního modelu jako centra celé pojmové soustavy Poetického slovníku. Dvě osy jednoduchého základního komunikačního schématu se protínají v pojmu text; krajní póly horizontální osy tvoří pojmy autor — příjemce, vertikála pak spojuje pojmy realita — tradice. Základní kategorie komunikačního schématu jsou pak ve slovníku představeny podrobně a mnohostranně. Ve vztahu k pólu [93]autora se např. vykládají pojmy zkušenostní komplex, autorská koncepce textu; opakovaně se v příručce upozorňuje na distinkce pojmů autor — autorský subjekt — vypravěč — postavy. Podobně se v pojmovém okruhu vázaném k pólu čtenáře připomínají vztahy pojmů čtenář — příjemce — adresát — recipient — konzument, zkoumají se pojmy jako čtenářská zkušenost, vkus, zájmy, estetický zážitek, konkretizace, podává se náznak typologie příjemců literárních textů. Opomenut nebyl ani další článek procesu literární komunikace — oblast distribuce textu (zvláště pojmy editor, edice). Největší část slovníku je však přirozeně věnována pojmovým okruhům, jež se váží k centrálnímu pólu komunikačního modelu — k textu. Velký počet těchto pojmů postihuje fungování textu v komunikačním procesu obecně, nikoli jen speciálně v literární komunikaci;[2] proto se nadále soustředíme především na jejich výklad.

Komunikačně sémiotická definice textu je založena na jednotlivých relacích v komunikačním schématu a zároveň vymezuje text jako superznak, jehož základními vlastnostmi jsou fixovanost jazykového projevu, strukturovanost a uzavřenost (celistvost). V souvislosti s funkcemi textu, specializací různých prostředků pro diferencované komunikační situace se vymezují — na základě Mikovy soustavy — funkční styly (na s. 38; přitom sám pojem styl je však vyložen až na s. 154!). Další pojmové okruhy tvoří zobrazovací aspekt textu (vykládaný prostřednictvím pojmů obsah, idea, denotace — konotace, věcnost, faktičnost — fikce aj.), jeho znakový aspekt (výklad pojmů znak, signál, sémiotické modelování skutečnosti ve znakových strukturách) a aspekt komunikační (sem je kromě výkladu pojmů známých z teorie informace, tj. informace, entropie, redundance, kód, zpětná vazba atd., zahrnuta i pasáž o estetické funkci a o hodnotě uměleckého textu). V souvislosti s výkladem jazykové struktury textu (s. 58) stojí za připomenutí rozlišení hloubkové struktury textu, spjaté s rovinou lexikální (obsahuje „obecné významové prvky“, „hodnotové informace“, jejím „nositelem v díle je styl“), a povrchové struktury (spojené s informací „jazykovětematickou“ a s rovinou morfologickou, syntaktickou a nadvětnou), která pouze „dotváří smysl textu“. Tato distinkce není příliš jasná a v této formulaci neodpovídá vžitému lingvistickému pojetí hloubkové a povrchové struktury.

Okruh nazvaný Výstavba textu zahrnuje mj. výklad pojmů téma (včetně Hausenblasova rozlišení jeho perspektivní a prospektivní funkce), čas v textu, děj, fabule, sujet, motiv, autorská řeč; izolovaně od pojmů autor, autorský subjekt jsou zde podány pojmy vypravěč, postava, lyrický subjekt. Další oddíl, kompozice textu, se člení na pododdíly věnované makrokompozici a mikrokompozici. V rámci makrokompozice se vykládají základní slohové postupy; k nim je však překvapivě přiřazen pojem soudržnost textu, tedy spíše záležitost textové výstavby. Rozlišení výstavby a mikrokompozice pak už [94]není vůbec jasné: zatímco autorská řeč je vyložena ve výstavbě, je řeč přímá, polopřímá, nevlastní přímá a nepřímá zařazena do mikrokompozice; stejně tak není nesporné umístění výkladů o členění, „odstupňování“ textu, o odstavci atd. do mikrokompozice, nikoli do výstavby textu.

Kategorii stylu, která v textu „sjednocuje a integruje všechny prvky literární komunikace“, představuje autor slovníku značně opožděně, tj. až po velkém oddíle o jednotlivých stylistických figurách, po zmínce o funkčních stylech, po definici soudržnosti textu jako „tematické a jazykověstylistické jednoty díla“ — nikoli tedy už v souvislosti s úvodními makrokategoriemi. Sám výklad stylu je samozřejmě opřen o základní kategorie výrazové soustavy (operativnost, sociativnost, subjektivnost, ikoničnost, pojmovost, zážitkovost, kontrast, míru…).

Oddíl nazvaný Druhový, žánrový aspekt textu nás zajímá především ve vztahu k řešení problematiky typologie textů v současné teorii textu. Komunikační zřetel, který slovník reprezentuje, se právě v této oblasti projevuje jako velmi přínosný; to je patrné i v Poetickém slovníku, např. na práci s pojmem žánrového invariantu, ustáleného abstraktního modelu, který je podkladem pro tvorbu konkrétních textů a zároveň se z ní sám obohacuje, nebo na představě volby autorského subjektu z paradigmatu žánrových schémat podle komunikační situace, záměru a dalších okolností povahy sociálně psychické. Odlišností komunikačních situací je vymezována i funkční podstata lyriky a epiky (viz vzorce P. Zajaca pro lyriku: ja (vypovedám) — o sebe — pre teba, a pro epiku: ja (rozprávam) — o ňom — pre teba; s. 181). Prostřednictvím dialektického vztahu obsahu a formy jsou dále názorně vyloženy složité vazby mezi epikou — lyrikou — poezií — prózou. Velmi dynamický je i výklad proměn žánrů, jejich prolínání v čase. Cenné jsou též konkrétní soubory jazykových prostředků, charakterizující většinu žánrů. Trochu zaráží snad jenom vzájemný vztah pojmů román — povídka — novela; také zde jsou jistě hranice velmi splývavé, přesto však tvrzení, že povídka je svým rozsahem „menší než román a větší než novela“, působí neobvykle.

Na rozšíření schématu primární literární komunikace o analogické schéma komunikace sekundární je založen výklad pojmů v oddíle Literární metakomunikace. Problematice mezitextových vztahů, způsobům navazování metatextu (odvozeného, sekundárního textu) na prototext (prvotní text) věnovala nitranská škola — zvláště v osobě zesnulého A. Popoviče — mimořádnou pozornost. Ve slovníku jsou rozlišeny jednak žánry a formy estetické metakomunikace (umělecký překlad, inscenace, dramatizace, adaptace, aluze,[3] parodie, travestie, plagiát…), jednak žánry a formy literárního vzdělání jako specifického systému druhotné komunikace. Hlavní funkcí textů literárního vzdělání (např. převyprávění, anotace, interpretace, recenze, kri[95]tika, literární biografie aj.) může být zprostředkování originálu, návod k recepci nebo působení reklamní.

Soustředili jsme se v recenzi jednak na projevy výrazného teoretického zázemí v Žilkově praktické příručce, jednak na ty oblasti, kde se literární věda, resp. takto pojatá poetika překrývá s moderní lingvistikou — tj. zvláště na pojmy a dílčí systémy spjaté s kategoriemi komunikačního modelu a zejména s principy výstavby textu. Detailní problematiku jednotlivých žánrů, tropů, stylistických figur, „příznakových stylistických prostředků“ i oddílu o metrice jsme ponechali stranou. V souvislosti s těmito oddíly chceme jen upozornit na autorova jasná, sémanticky a funkčně podložená rozlišení některých pojmů. Tak je např. přesně postižen společný sémantický základ gradace a klimaxu, ev. antiklimaxu a jejich rozlišení z hlediska funkce v textu, roviny textové výstavby. Výstižná je i významová diferenciace elipsy (výpustky) a apoziopeze (nedopovědění); ale ačkoliv jsou obě definovány jako „expresívní syntaktické konstrukce“, je elipsa zařazena mezi „větné a řečnické figury“, kdežto apoziopeze mezi „příznakové stylistické prostředky“.

Jasný, přesný, srozumitelný výklad je vůbec velkou předností Žilkovy publikace (na záložce knihy se správně vyzdvihují autorovy dlouholeté pedagogické zkušenosti). Výkladovou hodnotu zvyšuje i způsob uspořádání pojmů-termínů v slovníku: nebylo zvoleno obvyklé seřazení abecední, nýbrž uspořádání systémové, vztahové, které je v souladu s uplatňovaným funkčním pohledem (přitom však hledání ve slovníku usnadňuje uživatelům připojený abecední rejstřík). Stejně tak zvyšuje hodnotu výkladu i diachronní aspekt, respektování vývoje u řady pojmů (zvláště v oblasti žánrů). Adresátům-studentům vychází příručka vstříc i vysvětlováním původního významu termínů v jazyce, z něhož byly přejaty, a v případě potřeby i uváděním správné výslovnosti. Jako poslední složku názorného představení obsahu v Poetickém slovníku pak chceme zvláště zdůraznit citlivý výběr příkladů, textových ukázek, jimiž jsou jednotlivé pojmy ilustrovány.[4] Autor s velkým rozhledem vybral i příklady z populární literatury, literatury faktu, z folklóru; při práci s „vysokou“ literaturou pak volil ukázky ze slovenské klasiky, z děl snad všech generací slovenských literátů, nejvýrazněji se však orientoval na úspěšné současné prozaiky, jejichž díla se stávají bestsellery (R. Sloboda, P. Jaroš, L. Ballek, V. Šikula, M. Zimková); neopomněl využít např. ani textů Lasici a Satinského. I tím dokázal svou příručku maximálně přiblížit jejímu adresátu — slovenské studující mládeži.

Poetický slovník T. Žilky lze tedy pokládat za velmi zdařilou popularizační publikaci, vycházející z promyšlené teoretické základny, vyznačující se obsahovou kompaktností a ve způsobu podání respektující možnosti a potře[96]by mladých uživatelů. Nepochybujeme o tom, že se stane pro slovenské studenty příručkou užitečnou a vyhledávanou.

---

[1] O postupném vývoji výzkumu na nitranském pracovišti, hlavních problémech a výsledcích viz hodnotící přehledovou studii A. Popoviče Komunikačný aspekt v slovenskej literárnej vede (v souboru jeho prací Komunikačné projekty literárnej vedy, vyd. Vedeckovýskumné pracovisko literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky PF v Nitre, Štúdie 4, 1983, s. 7—44); tam viz i podrobnou bibliografii ke všem zmíněným otázkám.

[2] O vazbě komunikačně a sémioticky pojaté literární teorie k lingvistice viz A. Macurová, Inspirace lingvistikou a pro lingvistiku, SaS 45, 1984, s. 346—348.

[3] Aluze = narážka; odkaz v textu k jinému textu, popř. i k mimotextové společenské realitě.

[4] Autor zde využil svých četných interpretačních zkušeností — viz jeho podíl na sbornících O interpretácii umeleckého textu 1—7, Nitra—Bratislava 1968—1982, nebo na publikaci autorů A. Popoviče — P. Zajace — P. Liby — T. Žilky Interpretácia umeleckého textu, Bratislava 1981.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 2, pp. 91-96

Previous Eva Macháčková: Jan Gebauer na pražské univerzitě

Next Eva Macháčková: Nová publikace o utváření věty