Umělecké dílo a citace

Věra Vlková

[Short articles]

(pdf)

-

Výrazy citát, citace, citovat jsou nám poměrně blízké a všichni je alespoň někdy užíváme. Jejich výskyt v některých kontextech však nasvědčuje tomu, že jde často pouze o znalost povrchní, bez hlubšího pochopení významu.

Nahlédněme proto raději do slovníků, abychom si tuto znalost upřesnili. Dozvíme se z nich, že sloveso citovat se původně užívalo ve významu ‚volat na soud, na úřad‘ apod.; ‚volat za svědka‘ (souvisí s latinským citare — ‚uvádět v pohyb‘, ale též ‚předvolávat, vyvolávat jménem‘). Z toho pak vychází i další význam: ‚uvádět v knize cizí mínění (zpravidla doslovně) na dosvědčení vlastního‘. Vedle toho se o citování dříve často mluvilo i v souvislosti s vyvoláváním duchů.

V současném spisovném jazyce se slovesa citovat užívá jednak ve významu ‚doslovně uvádět, uvést cizí výrok, cizí text‘ (např. citovat zákon, citovat autora), jednak ve významu ‚uvádět, uvést název díla a místo v něm‘ (citovat použitou literaturu). Ve významu ‚volat, povolat, obeslat, obesílat na úřad, k soudu‘ apod. je toto sloveso již zastaralé; rovněž ve významu ‚vyvolávat duchy‘ se dnes již užívá poměrně zřídka, nejspíše se s ním ještě setkáváme v umělecké literatuře. [51]Novější Slovník spisovné češtiny (1978) již poslední dva významy ani neuvádí.

V obecné češtině se můžeme setkat i se slovesem citýrovat (popř. i citírovat), u něhož došlo vzhledem ke spisovnému citovat k určitému významovému posunu, především směrem k expresivitě. Užívá se ho jednak ve významu ‚volat, povolat, předvolávat, předvolat, obesílat, obeslat, často zbytečně nebo proti vůli‘ (citýrují mě sem a pak nejsou doma); dále ve významu ‚týrat upřílišněnými požadavky, obtěžovat dotěrnými otázkami; sužovat‘ (žena ho doma citýruje; citýrovali mě tam jako nějakého zločince). V lidovém jazyce se můžeme setkat se slovesem citýrovat ve významu ‚vyvolávat, citovat (duchy, ďábla apod.)‘.

Poněkud specifické je užívání výrazů citát, citace, citovat v hudbě. Jestliže hudební skladatel cituje, znamená to, že uvědoměle používá tématu nebo melodie jiného skladatele, popř. chorálu, lidové písně apod., zprav. v programních či jiných obsahových souvislostech (cituje-li autor z dřívějšího vlastního díla, pak jde o autocitaci). Častěji než se slovesem citovat se v souvislosti s hudebním dílem setkáváme s obraty jako autor použil motiv, autor uvádí motiv, bylo užito motivu, objevuje se motiv apod.

Značné rozpaky v nás však budí užívání výrazů citát, citace, citovat v oblasti výtvarného umění. Často se např. setkáváme se spojením typu: v publikaci je citováno z díla A. Slavíčka; v programu (divadelním) bylo užito citací obrazů A. Muchy apod. V těchto a podobných případech však nejde o uvedení názvu díla, popř. i s dalšími údaji, ale o jeho reprodukci. Je zde výraz citace na místě? Využijeme-li analogie z oblasti hudební, bude možno o citaci mluvit tam, kde autor použije jako součást svého díla určité části nebo celého obrazu jiného umělce. S touto situací se však setkáváme poměrně zřídka, jen ve zcela výjimečných případech. Při použití reprodukcí, popř. jejich detailů apod. v nejrůznějších publikacích, v divadelních programech, v katalozích aj. bychom však o citaci hovořit neměli. V těchto případech je vhodnější užívat spojení jako: v publikaci jsou uvedena (reprodukována) díla A. Slavíčka; v programu bylo použito reprodukcí obrazů A. Muchy apod.

U slovesa citovat se zřejmě ještě příliš silně projevuje původní význam latinského citare — ‚uvádět v pohyb‘, což vlastně v sobě zahrnuje konání v čase. Dialekticky spjaté kategorie pohybu a času umožňují přesun z pohybových charakteristik na časové. Z toho vyplývá, že v oblasti umění jsou výrazy citát, citace, citovat vázány pouze na ty druhy umění, kde lze hovořit o jejich rozvíjení v čase, kde čas je jedním z rozměrů uměleckého díla.

Literární i hudební dílo představují určité lineární posloupnosti znaků, zatímco výtvarné umění má statický, nečasový charakter. Proto nelze mluvit o citaci u obrazů, soch, plastik, architektonických děl apod.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 1, pp. 50-51

Previous Jiří Nekvapil: K významu a užívání výrazu vingl

Next Hana Prouzová: K souvětným spojením typu … s tím, že/aby…