Studia Bohemica III

Jitka Hladíková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Tento sborník filozofické fakulty Univerzity Palackého[1] byl vydán u příležitosti životních jubileí dvou významných pedagogů: literárního vědce doc. dr. Jiřího Skaličky, CSc., a lingvisty doc. dr. Miroslava Komárka, DrSc. Je proto rozdělen na dvě části, literární a lingvistickou, z nichž každá je uzavřena článkem věnovaným jednomu jubilantovi a soupisem jeho prací.

Šedesátiny J. Skaličky připomíná J. Dvořák (Jubileum a tvorba Jiřího Skaličky, s. 89—92). Vyzdvihuje jeho zásluhy badatelské a ediční, v poslední době především na poli regionální literatury, a jeho práci pedagogickou a popularizační.

E. Lotko v článku věnovaném M. Komárkovi (Životní jubileum Miroslava Komárka, s. 151—154) zdůrazňuje, že v centru jubilantovy vědecké práce je historický vývoj českého jazyka, zejm. fonologie a morfologie.[2] O přínosu jeho práce pro synchronní studium jazyka svědčí kniha Příspěvky [36]k české morfologii i jím redigovaný svazek Morfologie nové akademické Mluvnice češtiny. Jubilant se nezabývá jen bohemistikou a slavistikou. Věnuje pozornost otázkám obecnělingvistickým, sociolingvistickým i otázkám jazykové výchovy.

První, literární část sborníku obsahuje deset studií zaměřených na obecné teoretické problémy literárního vývoje, studie literárněhistorické a studie analyzující problémy soudobé tvorby.

Druhá, lingvistická část obsahuje sedm studií, které zde stručně uvedeme.

Nesporným přínosem pro studium formální výstavby moderní prózy je článek V. Podhorné (Páralovo rytmizované opakování motivů, s. 127—136), který se svou tematikou úzce váže k příspěvkům první části. Autorka v něm odhaluje hlubší zákonitosti rytmické výstavby děl V. Párala. Rozborem materiálu dokazuje, že rytmizovány jsou odstavce, které s obměnami opakují důležité motivy.

K. Hádek ve svém příspěvku (Lze modelovat chybu v archetypu středověkého textu?, s. 109—112) řeší problém, zda textolog má právo rekonstruovat archetyp (tj. pratyp) textu i s jeho omyly (tj. omyly vyplývajícími z nesprávné informace autora nebo z bezděčného porušení autorského záměru). Dochází k závěru, že toto právo má, protože odstraněním omylu „nemodeloval by archetyp, ale modeloval by autorský záměr, ideu textu“ (s. 109).

M. Hirschová (Analýza sémantiky nabízet v performativním užití, s. 113—116) se zabývá detailní sémantickou analýzou verba dicendi (slovesa pravení) nabízet. Na základě teoretických postupů stanovených v práci Větné vzorce v češtině[3] dokazuje, že participant ‚informace‘ má u tohoto slovesa komplexní charakter, tj. obsahuje kromě explicitně vyjádřené informace také informaci explicitně nevyjádřenou, implicitní. (Např. nabízím-li zboží k prodeji, zavazuji se, že ho dodám, a současně žádám, aby bylo odkoupeno.) Výpověď slovesa nabízet tedy kombinuje funkci direktivní a funkci zavazující.

Příspěvek M. Komárka (Poznámky k vývoji psl. nazálních vokálů, s. 117—120) je syntézou názorů na fonetickou a fonologickou klasifikaci praslovanských nazálních vokálů. Autor dokazuje, že nešlo o samostatné fonémy, ale pouze o poziční varianty dvoufonémových spojení vokál + N, které se realizovaly pravděpodobně ve dvou pozičních variantách.

Článek E. Lotka (Flexívnost spisovné češtiny a přejatá vlastní jména, s. 121—126) poukazuje na to, že flexívní ráz spisovné češtiny, který se projevuje mj. explicitním vyjadřováním syntagmatických vztahů (zvláště shody), vede k výraznému gramatickému přizpůsobování přejatých vlastních jmen (zeměpisných, osobních). Mnohdy se skloňují i jména pro češtinu neobvykle zakončená (-i, -í, -é), u nichž se kromě substantivního skloňování uplatňuje i morfologicky výrazné skloňování adjektivní.

Ze srovnávání způsobů determinace (určování) podst. jména ve dvou ty[37]pologicky odlišných jazycích — izolační francouzštině a flexívní češtině — vychází D. Pospěchová (Poznámky ke způsobu determinace substantiva ve francouzštině a češtině, s. 137—140). Ze dvou možností — determinace příd. jménem nebo předložkovým podst. jménem volí francouzština častěji možnost druhou. V češtině je naopak frekventovanější determinace adjektivním přívlastkem.

Příspěvek J. Černého (Kategorie času ve španělštině a v češtině, s. 141—149) porovnává vyjadřování kategorie času v češtině a ve španělštině. Dochází k závěru, že zásadní rozdíl mezi oběma jazyky je v tom, že čeština má pouze jeden soubor tvarů vyjadřujících vztahy minulost — současnost — budoucnost, zatímco španělština má takové soubory dva. Podmínkou fungování druhého souboru tvarů je (třeba jen kontextová) lokalizace dějů vyjadřovaných v promluvě okolo určitého bodu v minulosti.

Sborník Studia Bohemica III obsahuje tematicky různorodé příspěvky odrážející předmět současného vědeckého zájmu autorů. I když závěry článků někdy dokumentují již známou skutečnost (např. článek D. Pospěchové), sborník jako celek je důkazem plodné vědecké práce pedagogů katedry bohemistiky a slavistiky Univerzity Palackého v Olomouci.

---

[1] Studia Bohemica III, AUPO, Facultas philosophica — Philologica 50, SPN, Praha 1984, 164 s.

[2] Srov. též E. Lotko, K životnímu jubileu Miroslava Komárka, NŘ 67, 1984, s. 44—46.

[3] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 1, pp. 35-37

Previous Karel Fic: Knížka o tvoření staročeských příslovcí

Next Jan Petr: Ústav slovanských studií