Za profesorem Arnoštem Lamprechtem

Miroslav Grepl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 2. května 1985 zemřel neočekávaně ve věku 65 let profesor PhDr. Arnošt Lamprecht, DrSc., nositel vyznamenání Za vynikající práci, dlouholetý vedoucí katedry českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy na filozofické fakultě Univerzity J. Ev. Purkyně v Brně. Československá jazykověda v něm ztratila jednoho ze svých nejvýznamnějších představitelů.

Narodil se 19. října 1919 v Štítině u Opavy. Po absolvování opavského gymnázia přišel v r. 1938 na brněnskou filozofickou fakultu studovat filologii. Násilné zavření českých vysokých škol v r. 1939 prodloužilo jeho vysokoškolská studia o šest let. Za války se živil jako nekvalifikovaně placený dělník. V r. 1943 byl jeho otec-komunista ubit k smrti gestapem. Po válce se vrací na fakultu — pln starostí o nedávno založenou rodinu — studium dokončit. Orientuje se na češtinu a ruštinu v širokých slavistických souvislostech. Zkušenosti z okupace a z války v něm upevnily třídně politické uvědomění, jehož základy si přinesl z dělnického rodinného prostředí, a vedly ho v r. 1945 do řad Komunistické strany Československa.

Už v mládí, prožitém v oblasti bohatě nářečně diferencované, probudil se v něm zájem o jazykovědu. Ten se prohluboval působením jeho vynikajících učitelů na vysoké škole: navštěvoval (ještě před válkou) slavistické přednášky B. Havránka, přednášky a semináře z indoevropeistiky V. Machka, byl pozorným žákem Fr. Trávníčka, inspiroval se novými pohledy na dialektologii u A. Kellnera. Jeho učitelé si jeho zájmu, píle a talentu všimli. Po dvouletém působení na brněnských gymnáziích byl v r. 1949 povolán na fakultu jako asistent tehdejšího slovanského semináře, záhy se stal jedním z prvních vědeckých aspirantů na fakultě a v r. 1955 dosáhl vědecké hodnosti CSc. V r. 1957 byl jmenován docentem a v r. 1962 profesorem českého jazyka a srovnávací slovanské jazykovědy. V r. 1970 získal hodnost doktora filologických věd. Současně pracoval s nadšením a obětavě v různých stranických a veřejných funkcích, stál u kolébky Sborníku prací filozofické fakulty BU (dále SPFFBU), několik let působil jako proděkan fakulty a prorektor univerzity.

Badatelsky se soustřeďuje A. Lamprecht zpočátku především na dialektologii. V mnoha statích z Hlučínska, Opavska a širšího Ostravska popsal [263]složitou jazykovou situaci v slezských nářečích. Lásku a vděčnost k rodnému kraji vyjádřil syntetickými pracemi Středoopavské nářečí (1953) a Slovník středoopavského nářečí (1963). Při zpracování nářečního materiálu, často znovu ověřovaného a doplňovaného novými terénními výzkumy, uplatňuje jak metodu jazykovězeměpisnou (in: A. Kellnerovi 1954), tak stále výrazněji přístup systémový (K fonologickému systému v lašských nářečích, in: Slavica Pragensia 1963). Zajímá ho současný stav a historie pomezních nářečních oblastí, např. lašsko-východomoravských (in: Rodné zemi 1958), i přechodových nářečí, např. na moravsko-slovenském pomezí (SPFFBU A 2, 1954), a význam jejich zkoumání pro poznání vzájemných vztahů slovanských jazyků (in: Čs. předn. pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze, 1968). Systémový popis dílčích dialektů i širších nářečních oblastí a snaha vyložit jejich vývoj vedou ho ke konfrontaci nářečních systémů (zvláště fonologických) se systémem spisovného jazyka, a to jak v aspektu synchronním, tak diachronním (Vývoj hláskového systému českého jazyka se zvláštním zřetelem k nářečí na Moravě a ve Slezsku, SaS 1956). O nástin celkového vývoje českých nářečí se pokusil v úvodu k čítance České nářeční texty (1976).

Dialektologické práce a způsob jejich zpracování vedly A. Lamprechta zákonitě k studiu vývoje národního jazyka jako celku, zejména pak ke zkoumání vývoje jeho fonologického systému. Stal se u nás předním představitelem historické fonologie. Vycházeje ze systémového pojetí jazyka, vyzbrojen znalostí dialektů a marxistickou dialektikou, dokázal A. Lamprecht vyložit z vnitřních rozporů příčiny fonologických změn a odhalit jejich důsledky pro mikrosystémy hierarchicky nadřazené. Soudíme, že v tom je jeho hlavní přínos k poznání historie češtiny, přínos, jímž trvale překračuje a posunuje dopředu poznatky svých velkých vzorů a učitelů. Syntetickým výrazem řady jeho dílčích studií z hláskového vývoje češtiny je kniha Fonologický vývoj češtiny (1966, 1968²). Mnoho nových poznatků z historie češtiny je rovněž uloženo ve vysokoškolské učebnici Vývoj mluvnického systému českého jazyka (1965, 1970,² spoluautoři D. Šlosar a J. Bauer) a v její nově zpracované verzi Historický vývoj češtiny (1977). Paralelně s tím věnuje soustavnou pozornost vztahům mezi češtinou a slovenštinou: uvažuje o předpokladech vzniku našich národních jazyků (Slavia 1953), zajímají ho vztahy obou spisovných jazyků k nespisovným útvarům (Jaz. štúdie 1963) a zejména praslovanský původ slovenštiny (Jaz. štúdie 1977, SPFFBU A 25—26, 1978).

Poznávání struktur dialektů, odhalování zákonitostí ve vývoji fonologického systému češtiny a zkoumání vývojových tendencí našich národních jazyků rozšiřují Lamprechtův zájem o studium vývoje fonologického systému sousední polštiny (SPFFBU A 5, 1957), jazyků západoslovanských (in: Čs. předn. pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, 1958) i východoslovanských, zvl. praruštiny (SPFFBU A 16, 1968), a o vztahy mezi fonologickým a morfologickým systémem slovanských jazyků (in: Čs. předn. pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, 1963).

[264]Všechny zmíněné práce a jejich výsledky jsou mu podnětem, ale i průpravou k hlubšímu prozkoumání fonologického a morfologického vývoje praslovanštiny (dále psl.). První pokus o výklad hláskových změn v psl. uveřejnil už v padesátých letech (in: SPFFBU A 4, 1956). Respektování systémových zákonitostí a relací umožnilo mu stanovit vědecky přesnou relativní chronologii foneticko-fonologických změn v psl. (SaS 1973) a další hluboké komparatistické studium slavistické formulovat pak i teze o jejich chronologii absolutní (in: Čs. předn. pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Zagrebu, 1978). Ve svých pracích o psl. A. Lamprecht významně zpochybnil mnohé dosavadní představy o vzniku, trvání a rozpadu praslovanské jazykové jednoty, prokázal svou teorii o psl. jednotě v období cyrilo-metodějském (in: Magna Moravia, 1965), osvětlil specifičnost pozdně praslovanského vývoje na východoslovanském území (in: Čs. předn. pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě, 1973), a potvrdil tak oprávněnost svých starších hypotéz založených na vyhodnocování lexikostatistických dat glotochronologickou metodou M. Swadeshe (SPFFBU A 11, 1963; spoluautor M. Čejka). Syntézu svých dosavadních výzkumů podal v knize Praslovanština (v tisku). Jejího vydání se už bohužel nedožil, ač právě u tohoto díla dychtivě čekal na jeho odezvu v odborných kruzích. K významu prací A. Lamprechta v této oblasti sluší dodat, že překračují rámec lingvistiky, a že si jich proto cení jak historikové, tak archeologové.

Inspirován sovětským badatelem Illičem-Svityčem rozšiřuje prof. Lamprecht v posledním období života svůj zájem i na komparatistické zkoumání možných genetických souvislostí různých jazykových skupin a rodin; stává se tak u nás (spolu s M. Čejkou) průkopníkem nostratické teorie (SaS 1975, 1977 a 1979; SPFFBU A 22—23, 1974 a A 24, 1976).

Hluboké úvahy o úloze jazyka v marxistické teorii odrazu a o jeho fungování vedou A. Lamprechta až k řešení otázek z oblasti filozofie jazyka. Sem patří zejména jeho stati na téma Realita, odraz, znak (SaS 1981 a SPFFBU A 30, 1982) a jeho úvahy o významu historického studia jazyků z hlediska marxisticky pojaté jazykovědy (in: K marxistické metodologii v jazykovědě, 1979).

Prof. Lamprecht se hluboce zapsal do myslí a srdcí mnoha svých oddaných žáků i jako vysokoškolský učitel. Uměl výstižně vyložit a shrnout přednášenou látku a využít ji k osvětlení širších kulturně historických a třídně politických poměrů v těch zemích, jejichž jazyky se právě zabýval. Přes dvacet let vedl katedru českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy a snažil se rozvíjet v Brně vědecký odkaz B. Havránka, Fr. Trávníčka, A. Kellnera, V. Machka a J. Kurze. Zaujímal přední místo a plnil zodpovědné funkce ve vědeckoorganizační sféře čs. jazykovědy jako člen jazykovědného kolegia, předseda a člen několika komisí pro udělování kandidátských a doktorských hodností, jako člen Československého komitétu slavistů, člen redakční rady Slova a slovenosti aj. Jeho vědecká a vědeckoorganizátorská [265]činnost byla oceněna mnoha vyznamenáními na univerzitě i v rámci ČSAV, naposledy v r. 1984 udělením zlaté medaile J. Dobrovského.

Spolupracovníci a přátelé prof. Lamprechta v něm však ztrácejí nejen velkého vědce a příkladného učitele, ale i moudrého a ušlechtilého člověka a soudruha.[1]

---

[1] K jubileu prof. Lamprechta srov. v NŘ 62, 1979, s. 256—9 příspěvek J. Chloupka Prof. Lamprecht šedesátiletý.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 5, s. 262-265

Předchozí Miloslav Sedláček: Druhý svazek německého sborníku o jazykové kultuře v pojetí českých jazykovědců

Následující Jan Petr: Za Jaroslavem Porákem