Odvaha

Igor Němec

[Drobnosti]

(pdf)

-

Odvaha je jedno z těch slov, pro něž má naše mateřština celou řadu synonym. Odvážnost, smělost, srdnatost, nebojácnost, statečnost, neohroženost a ještě i jiné výrazy souznačné uvádějí naše slovníky, aby jimi vystihly význam onoho slova. Je však skutečně odvaha totéž co srdnatost nebo nebojácnost? Můžeme přece o někom říci, že je plný odvahy do života nebo že nabyl odvahy k odporu, ale sotva bychom řekli, že je plný srdnatosti do života nebo že nabyl nebojácnosti k odporu. Čím jsou dány tyto jemné rozdíly v užívání oněch synonym?

Současný jazykový stav je výsledkem minulého vývoje, a to platí i pro tato slova: rozdíly v jejich současném užívání souvisí s jejich odchylným vývojem v minulosti. Především je zde rozdíl v tom, že srdnatost a nebojácnost jsou názvy vlastností odvozené od příslušných přídavných jmen (srdnatý, nebojácný), kdežto slovo odvaha vzniklo ze slovesa odvážiti se, které původně mělo u sebe vždy předmět v druhém pádě. Dodnes říkáme odvážit se něčeho nebo odvážit se udělat něco. Podobně také příslušná vlastnost zvaná odvaha se původně vždy zaměřovala k něčemu nebo na něco; odvahu měl ten, kdo se odvažoval něco nebezpečného podstupovat. Proti tomu srdnatost a nebojácnost byla především vlastnost srdnatých a nebojácných lidí, kteří nepociťovali strach nebo se jím nenechávali ovládnout. V řadě spojení se ovšem tento významový rozdíl setřel.

Čeština ještě před rokem 1500 ve svých památkách nedokládá slovo odvaha, ale již pěkně ilustruje významový vývoj jeho slovotvorného základu, slovesa odvážiti se. Jak už řečeno, toto sloveso v staré češtině funguje vždy ve spojení s genitivním předmětem (otvážiti sě něčeho) a znamená podstoupit nebezpečí nějakého postižení (trestu, smrti), ale také podstoupit nebezpečí něčeho nežádoucího vůbec (otvážiti sě potupy, hanby, nákladóv apod.).[1] Má zde však ještě starobylejší význam, který už těsněji souvisí se slovesem vážiti; jako dnes můžeme říci o hazardujícím člověku, že položil na váhu všechno své jmění (tj. dal je v sázku), tak naši předkové zase používali slovního spojení otvážiti sě svých statkóv; např. z 15. stol. máme zachovanou výpověď poddaných, že nechtějí zradit pána, pro něhož „jsú se prvé hrdel i statkuov odvážili.“[2] Ano, jde tu o základní představu odvážení nějaké hodnoty, aby mohla být odevzdána jako protihodnota za něco jiného: hrdlo a majetek za věrnost, život za čest a naopak. Pěkný příklad na tuto souvislost nám poskytuje list z r. 1444, v němž si jistý šlechtic stěžuje na Oldřicha z Rožmberka takto: „odváživ sě své cti, vytáhl jest na mě na pole s lidem svým, chtě … svú čest za mé hrdlo dáti“.[3] Takové „odvážení se“ již tedy přímo souvisí s odvážením, kterým se zajišťuje náhrada nebo výměna nějaké věci za jinou v náležité váze; srov. např. zmínku v staročeském překladu cestopisu Marka Pola o ceně kafru v orientální zemi: „ktož jeho (tj. kafru) chce co kúpiti, musí zlatem odvážiti.“[4] Jak ukazuje Jungmannův slovník, odvážiti něčeho za něco je dobře doloženo ještě v době střední.

A tak podstatou vlastnosti zvané od[222]vaha odedávna bylo, že odvážný člověk prokazoval ochotu obětovat osobní hodnotu — třeba i život — za dosažení nebo uskutečnění něčeho žádoucího. Ochotu něco obětovat pro správnou věc ostatně předpokládá i dnešní občanská odvaha — odvaha pomoci, kde je třeba, nebo promluvit tam, kde nelze mlčet.

---

[1] Viz Staročeský slovník, seš. 14, Praha 1984, s. v. otvážiti sě.

[2] D. c. v pozn. 1.

[3] Viz Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka II, vyd. B. Rynešová, Praha 1932, s. 357.

[4] D. c. v pozn. 1 s. v. otvážiti.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 221-222

Předchozí Emanuel Michálek: Doch, došek

Následující Ludmila Švestková: Mlezivo