Časopis Naše řeč
en cz

Oba dva, všech devět

[Drobnosti]

(pdf)

-

Někteří učitelé na školách obecných i středních prý toto spojení zapovídají, učí říkati jen oba. Proč? Němec říká ve stejném významě alle beide, tedy přece se nelze domnívati, že by oba dva bylo napodobením němčiny? Jungmann má doklady na př. z Veleslavína a z bible Kralické (na př. »chudý a dráč potkávají se, obou dvou však oči osvěcuje Hospodin« Přísl. 29, 13), také to nesvědčí, že by oba dva nebylo správně po česku. Je pravda, že stačí také říci jen oba (přišli oba dva — přišli oba); ale neolupujeme jazyk, zapovídáme-li si, abychom pro větší důraz nenaznačovali výslovně, že mluvíme o »obou« osobách nebo věcech, jichž se naše řeč týká? — Naši předkové psávali rádi obadva (oboudvou atd.) jako jedno slovo, proto, že je to zvukem opravdu jedno slovo, s hlavním přízvukem na první slabice o-; také by se sotva našel doklad, kde by mezi oba a dva bylo jiné slovo. V takových věcech ovšem není náš pravopis důsledný; píšeme nevím, ale na pole, kdyby, aby, ale ač by.

Pro vyšší číslovky máme všichni tři, všech pět atd. Zde nenalézáme v slovnících starých dokladů, ani jich sami nemáme, a »všichni tři, všech pět« se kryje s něm. alle drei, ale fünf. Zde bychom snad spíše mohli pochybovati o jazykové správnosti. Ale jak jinak by po česku mohlo zníti spojení přívlastkové, než »všech pět«, když spojení přísudkové zní »všech jest pět« (všech všudy bylo sedm Har.)? A nemá-li Jungmann dokladů starých, nemá jich ani ze své doby, ač se v ní tak jistě mluvilo; neobjeví se každé rčení v písemnictví, a objeví-li se, je-li řídké, snadno unikne slov[193]nikáři. Dnes se tak říká v lidu snad všude. A stačí-li jazyk pouhým oba, nestačí vždy pouhou číslovkou vyšší: oba samo již naznačuje, že je řeč o dvou osobách, o dvou věcech tvořících o sobě nějakou skupinu, kdežto číslovky vyšší nemají takového souhrnného tvaru, jaký má číslovka dva v slově oba. Lze konečně říci o nevěstě, že má pět p, ačkoli »všech pět p« je výraznější; ale kdo řekne o mládenci, že by si mohl olíznouti deset prstů, ne »všech deset«, kdyby ji dostal? Hráč na kuželníku porazí devět; ale řekneme-li »všech devět«, říkáme hned také, že těch kuželek, jež možná poraziti, ani víc není. A o to jde, přidáme-li k číslovce příslušný tvar slova všechen.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 6-7, s. 192-193

Předchozí »Vpravo továrny, západně Prahy«

Následující Klasobraní z novinářské češtiny za květen 1920

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1