Radvanec

Ludmila Švestková

[Short articles]

(pdf)

-

Toto slovo představuje v souboru české slovní zásoby čtyřnásobné homonymum; nejzávažnější z nich je pak nadto v souboru českého nářečního lexika nejméně trojnásobně polysémní. Zdaleka ne všechny otazníky nad etymologií a historií těchto odděleně se vyvíjejících výrazů můžeme v tomto příspěvku vyjasnit; pokusíme se však podat aspoň jejich přehled.

Nejběžnější je podnes v severozápadní části Čech výraz radvanec přejatý z německého Radewagen (nářečně mj. radvojn) ve významu ‚kolečko — jednokolé ruční vozidlo na dopravování hlíny, hnoje ap.‘[1] Je možné, že přípona -ec tu ještě plnila funkci zdrobňující jako u západočeského kolec téhož významu.

Specificky terminologický bude asi svým původem v lesním hospodářství užívaný výraz, doložený v horských oblastech severovýchodních v podobách: radvan, raduán, radvanec.[2] Označuje se tak vidličnatá větev, která drží postranní kolíky svírající narovnaná polena dříví do metru. Je zatížena ještě svrchní vrstvou. Zatím se nám nepodařilo původ tohoto označení bezpečně zjistit.

Ke starému českému osobnímu jménu Radvan, Radovan se dále pravděpodobně váže jméno osady Radvanec u České Lípy. Podle A. Profouse bylo toto místní jméno prvotně osobním jménem tamního usedlíka.[3]

Pravděpodobně stejný základ, ovšem se zcela jinou pojmenovávací motivací, představuje se nám konečně ve skupině výrazů radvanec, radovánek ap., které označují původně ‚obřadní pečivo připravené k radostné rodinné příležitosti‘. A právě tato skupina starobylých názvů nepochybně domácího původu, jež mají i zajímavé obdoby v ostatním slovanském světě[4] a jež postupem času z naší slovní zásoby jednak vymizely, jednak podlehly dalším významovým posunům, bude nyní vlastním předmětem naší pozornosti.

Již téměř zapomenut je snad původní význam tohoto slova — ‚veliký koláč nebo věnec pečený při radostných příležitostech‘. F. L. Čelakovský o něm píše: „Radvancem slove v kraji Prachenském velký koláč nebo věnec, jejž zde onde po vsech pekou na provodní neděli v těch statcích, kde zasnoubená jest nevěsta mající se nyní s provoda vdáti, při kteréžto příležitosti jak její tak ženichovi bližší přátelé zvou se na oběd.“ Dále pak připomíná pozvání: „přijďte k nám na radvanec“.[5]

Jihočeský radvanec bývá srovnáván s východomoravským radostníkem nebo slovenským radostníkem — radovníkem. Podle tohoto pečiva byly místy nazývány i křtiny (též v Polsku), jinde nově narozené dítě zvali radostníkem (mor. a slov. [164]nář.). V. Machek předpokládá,[6] že to byl původně svatební koláč, neboť polabská radost znamená svatbu podobně jako český lidový výraz veselka. Nasvědčuje tomu i doklad z Kollára v Jungmannově slovníku, uvádějící jej jako koláč při svatbě.[7] Jinak vysvětluje Jungmann radostník jako koláč pečený při radostné příležitosti (srov. radovanec) a radovanec jako koláč či věnec pečený v horách při nějakém radování.

Na rozdíl od radostníku (koláče) bývá radvanec či radovanec vysvětlován jako koláč nebo věnec. Kottův slovník jej vysvětluje jako ‚věnec pečený‘.[8] Zdá se, že tvar věnce byl pro něho prvek určující.

Bez zajímavosti není ani ne příliš věrohodná zmínka o radvanci u V. Krolmuse: „Každá snad obec či osada z udělené roční ourody převeliký koláč — radvanec či makovec nazvaný, mlékem a medem, máslem a vejci zadělala, s trojím mazáním Svantovítu přinesla.“[9]

Dalším vývojem mohl snad vzniknout z radovance i radovánek. Je to název pro buchtu zadělanou prvním hustým mlékem po otelení (mlezivo), které později přejalo i toto její jméno (podle Bartoše na severu Moravy, na Zábřežsku). Jiný výraz pro buchtu zadělanou mlezivem je radvan. Nelze zcela vyloučit, že se ho časem začalo užívat i jako nadávky pro nemotoru (na Valašsku) podobně jako českého slova buchta.

Nářeční významy slov bývají specifické vždy pro určitý kraj. Snad proto se nerozšířil např. severozápadočeský okruh přejatého slova radvanec (Radewagen) až na Prácheňsko, že tu dozníval dosud starý zvyk, ve kterém mělo slovo radvanec svůj původní slovanský význam tradičního pečiva.

---

[1] Podrobně o něm S. Utěšený, Trakař a kolečko v českých nářečích, Český lid 52, 1965, s. 212—215.

[2] Archív lidového jazyka: J. Š. Kubín, nověji K. Linger (1959) rkp.

[3] A. Profous, Místní jména v Čechách III, Praha 1951, s. 533.

[4] „Jsou jisté toho důkazy, že v Čechách až do časů husitských, též býval takový obyčej jako jest ruská radvanica po česku rodovnice.“ Riegrův slovník naučný 7. díl, Praha 1868, s. 36 b.

[5] Dodavky k Jungmannovu slovníku V, Praha 1851, s. 37b.

[6] Etymologický slovník, Praha 1971, s. 505.

[7] J. Jungmann, Slovník česko-německý III, Praha 1837, s. 784b.

[8] F. Št. Kott, Česko-německý slovník III, Praha 1882, s. 15.

[9] Příchod slova Páně, Praha 1853, s. 193b.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 3, pp. 163-164

Previous Milena Tylová: Bibliografie olomouckých slavistů

Next Marie Vieweghová: Jde o názvy vlastní?