O ztvárnění mimojazykové skutečnosti v jazykovém projevu

Jana Hoffmannová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve své práci Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech (Acta Universitatis Carolinae, Philologica Monographia LXVIII — 1977, vyšlo v Praze 1983, 120 s., ruské résumé) si autorka Alena Macurová klade náročný cíl: přispět k objasnění vztahu jazykového projevu a skutečnosti, se zaměřením na problém „ztvárnění[1] mimojazykové skutečnosti ve vnitřním ustrojení jazykového projevu“. Vychází přitom ze širokého pojetí verbální komunikace, známého z prací K. Hausenblase[2] (tj. z realizace souborů prostředků jazykových, tematických, tektonických, textových, ale i mimojazykových v řeči, jazykových projevech).[3] Objektem pozornosti je zde slovesný komunikát s celou sítí svých kontextových vazeb: při zkoumání jeho zapojení v sociální komunikaci si autorka všímá i útvarů neuměleckých, u komunikátů literárních pak navíc sleduje i relace obecně sémiotické, paralely mezi literaturou a jinými druhy umění. Ani v této publikaci autorka nezapře svou dosavadní orientaci, zřejmou z interpretací textů uměleckých a překladů; je však třeba ocenit, že přes dokonalou znalost zvláštností literární komunikace se zde Macurová snaží představit ji jako organickou součást procesu společenské komunikace a postihnout v obecné rovině rysy společné literárnímu dílu a komunikátům jiných funkčních stylů.

Práce A. Macurové je ukázkou výsledků a metod tzv. parolové lingvistiky (tj. lingvistiky zaměřené na analýzu textů, řečové realizace jaz. systému), která se v posledních letech intenzívně rozvíjí. Ze složek známého komunikačního schématu se autorka soustřeďuje zvláště na některé aspekty slovesného komunikátu, na odraz mimojazykové reality v něm a na průmět subjektů komunikace do textu, jazykový systém, kód, zůstává do značné míry stranou (s výjimkou úvodních úvah o vztahu jazyka a řeči); pozornost je věnována zejm. sociální povaze komunikátu, jeho fungování v realitě a odrazu sociální reality v komunikátu, ne však už sociální povaze a fungování jazykového systému.

Také poslední složka komunikačního schématu — kontakt partnerů, tj. jeden z typických faktorů pragmatických, — se dostává spíše na okraj zkoumané problematiky; to je dáno orientací na psané komunikáty (autorka si [153]uvědomuje specifiku komunikátů mluvených, zmiňuje se však o ní jen letmo na několika místech).

(Ostatně ačkoliv autorka staví do centra svého zkoumání subjekt a jeho způsob, jakým v komunikátu ztvárňuje skutečnost, tedy vysloveně problematiku pragmatickou, o pragmatice se nikde nezmiňuje; přitom u „významové perspektivy“ rozlišuje aspekt významově obsahový a významově situační, tedy ve druhém případě opět oblast pragmatickou. Přes intenzitu práce s „pragmatickými významy“ se zde tedy pragmatika rozplývá v sémantice, což je jistě přístup možný a nikoliv ojedinělý.)

Velký přínos recenzované monografie je právě ve snaze představit všechny oblasti a složky komunikátu, kde subjekt profiluje v jazykovém projevu odráženou skutečnost. Celé „utváření významové perspektivy“ (tak zní podtitul práce) je chápáno jako odraz postoje mluvčího ke skutečnosti. Tímto jednotícím momentem je motivován široký záběr autorky. Především se však Macurová orientuje na perspektivu v oblasti vyšších rovin komunikátu; naznačuje sice i některé složky perspektivizace vnitřní významové výstavby výpovědí (aktuální členění, perspektiva pasívní, posesívní),[4] obě oblasti se však už nezdařilo organičtěji usouvztažnit.

Autorka tak ve své práci navodila velmi složitou problematiku, otázky, jejichž řešení dál probouzí ve světové lingvistice velký zájem a prodělává prudký vývoj; protože však monografie byla dána do tisku již v roce 1976 (7 let před vydáním), nemohla bohužel přihlédnout k řadě důležitých prací. Pro ucelení kontextu by asi bylo třeba vzít v úvahu práci Daneše a Hlavsy o hierarchizaci sémantické struktury věty, kde se hierarchizace považuje přímo za „vlastnost procesu lidského poznání“, stať K. Mrázka o hierarchizaci propozice (zahrnující sem jevy jako dekonkretizace, deagentizace, konverze, problematiku diateze),[5] Kunovu teorii empatie,[6] různé koncepce „fokusu“ aj. Autorčino pojetí by nalezlo oporu např. u van Dijka (perspektiva jako úhel pohledu uplatňovaný při popisu fakt), u P. Saukkonena (perspektiva jako jeden z kontextových faktorů determinujících styl textu) i u H. Hamburgera (u součásti modálního komponentu textu zvané point of view se mluví o „orientaci obsahu mluvčím“ a objevují se tu pojmy jako deixe, diateze, empatie, perspektivizace).[7] Také termín točki otsčota, častý v sovětské ling[154]vistice, umožňuje kromě diferenciace časové i rozlišení hledisek, zorných úhlu, ev. hodnotících postojů subjektů v textu, jinou jeho variantou je termín točka zrenija, který sama autorka uvádí u Lotmana a Uspenského („pozice subjektu + způsob, jakým je z této pozice organizován představený svět“).

Autorka tedy věnuje ve své monografii velkou pozornost subjektové problematice slovesného komunikátu (zdůvodňuje to tím, že se v této oblasti stýká analýza komunikátu z hlediska jeho vnitřní výstavby a z hlediska jeho externích vazeb, zapojení do komunikačního procesu). Vychází ze zásadní studie K. Hausenblase[8] a rozlišuje jednak subjekty „externí“, komunikanty, aktanty (participanty) komunikačního procesu (autor — reálný původce sdělení; čtenář, resp. posluchač — reálný příjemce), jednak subjekty v komunikátu ztvárněné, a to buď implicitně (produktor, receptor) nebo explicitně (narátor, adresát). Reálné komunikační subjekty přijímají v procesu komunikace určité role, které jsou realizovány subjekty v komunikátu ztvárněnými.[9] Lze snad jen litovat, že zde autorka vědomě nechala stranou „zprostředkovanou ztvárněnou komunikaci“, tedy úlohu postav a dalších subjektů (uplatňujících se např. při charakterizaci prostředí) v komunikátu; tím spíše, že jde o otázky, k jejichž objasnění A. Macurová sama už nejednou významně přispěla (ve studii o výstavbě Rozmarného léta[10] i v dalších pracích o stylizaci komunikace v textu). I tyto subjekty se zřejmě často podílejí na perspektivizaci komunikátu, jsou nositeli hodnocení, časoprostorové dynamiky atd.

K zajímavým výsledkům, které přináší autorčina analýza komunikačních subjektů, patří naznačení problematiky komunikačních norem, momentů spojených s „tradicemi rolí“ apod. (upozorňuje se zde např. na odosobněnost ztvárněných subjektů v projevech stylu prakticky odborného, na potlačování explicitní realizace ztvárněného subjektu původce sdělení v odborných textech apod.). Při výkladu vztahů reálných a ztvárněných subjektů je pamatováno i na případy, kdy dochází k paradoxnímu „zreálnění“, konkretizaci subjektu narátora, jenž posléze překrývá reálnou autorskou osobnost (Sally v poradně časopisu Mladý svět).

Autorka dále oprávněně upozorňuje na to, že zatím byla věnována malá pozornost vnějšímu začlenění komunikátu: sama ukazuje, jak přispívá k charakteristice textu jeho vydání v určitém nakladatelství, ediční řadě, jeho vnější grafická úprava, a jakou úlohu hrají subjekty vstupující mezi autora a čtenáře (redaktor, lektor, recenzent, autor předmluvy, kritik, u vědecké práce její vedoucí, konzultanti atd.). Všechny tyto faktory ovlivňují [155]i recepci (přijímání) textu, které se rovněž věnuje pozornost až v poslední době; Macurová vykládá velmi podrobně, jakými prostředky může být v komunikátu ztvárňován subjekt receptora, předjímající subjekt reálného příjemce (např. členěním textu, zapojováním „přídatných textů“ jako doslovu, předmluvy, vysvětlivek, návodů k výslovnosti, vysvětlujících pasáží, hodnotících výroků, orientačních prostředků aj.). Pro demonstraci zde byly vhodně zvoleny české adaptace Robinsona Crusoe, tedy případ posunu textu k zaměření na mladého čtenáře a k výchovně vzdělávací funkci.

V souvislosti se svou koncepcí usouvztažnění skutečnosti ztvárněné v komunikátu k perspektivnímu centru, bodu časoprostorově situovanému, se autorka zabývá časovými a prostorovými charakteristikami komunikátu. Lineární sled prvků komunikátu, narůstající v čase, označuje termínem textura: „časovost“ tohoto sledu i jeho prostorová segmentace se projevuje ve vnějším členění (na řádky, stránky atd.) i v členění, které je součástí významové výstavby komunikátu (odstavce, verše, strofy, tabulky aj.). Pro reflexi prostorově a časově bohatě strukturované skutečnosti v textu se užívá termínu projekce; komunikát jako „průmět“ skutečnosti má z hlediska časoprostorových dimenzí své zvláštnosti dané významem vlastních jazykových prostředků, ale i možnostmi sémantizace sledu prvků textury (např. utváření pořadí prvků podle jejich hierarchie, stupně důležitosti). Autorka respektuje i dynamiku vzniku textury a opírá zde svůj výklad o rozlišení jednotlivých časových a prostorových rovin (reálný čas a prostor, jeho ztvárnění v textu, „interní“ čas a prostor komunikátu jako útvaru určeného k vnímání, pohyb textu v čase a prostoru s důrazem na jeho recepci a konkretizaci; stranou pochopitelně zůstávají časové aspekty jazykového systému). Snad jen pojem ‚časové perspektivy‘ (vzhledem ke stěžejnímu postavení pojmu ‚perspektiva‘ v celé práci) mohl být exponován podrobněji.

Ústřední pasáže knihy jsou věnovány problematice perspektivy a perspektivního centra. Perspektiva je vymezena jako ztvárnění (projekce, resp. konstituce) mimojazykové skutečnosti ve vnitřním ustrojení komunikátu; realizace této projekce je pak specificky uspořádána vzhledem k jistému (v podstatě) časoprostorově situovanému bodu — perspektivnímu centru. Za dva hlavní aspekty výstavby perspektivy v textu autorka považuje lokalizaci a hierarchizaci. Lokalizací rozumí situování předmětností do časoprostoru v komunikátu ztvárněného, které odráží časové a prostorové vztahy v realitě (nejde tedy o interně textovou lokalizaci, s jakou pracuje např. Fowler,[11] tj. od odchylky od konkrétní textové normy, narušení soudržnosti apod. s cílem upoutat pozornost čtenáře na určité místo v textu). Hierarchizace pak představuje aspekt perspektivy obrážející sociální vztahy v realitě a vztahy axiologické (hodnotové) povahy. Jde o to, že subjekt v perspektiv[156]ním centru usouvztažňuje (v relaci k sobě i navzájem) předmětnosti reálného světa v čase a prostoru, hodnotí je a hierarchizuje; perspektivní centrum je tedy obvykle vázáno k určitému subjektu, je vymezeno souřadnicemi časovými a prostorovými, ale i hodnotovými. Autorčin neustálý zřetel ke komunikační dynamice se projevuje v tom, že upozorňuje na možnost pohybu perspektivního centra, změn jeho pozice, ale i na konflikt zkoumání „hotového“ perspektivizovaného útvaru a dynamického narůstání textury (zde mluví Fowler ve zmíněné studii o „progresivitě“ textu a o souboru prostředků, které nesou posun textu kupředu).

Rozsáhlý výklad je věnován i typologii perspektivních center. Autorka rozlišuje centrum mimosémantické, čtenářské, stojící vně slovesného komunikátu, a sémantické, tj. závaznou složku významové výstavby komunikátu (důležitý je postřeh o dialektice jejich vzájemného působení); v souvislosti s centrem sémantickým se zabývá hlavními prostředky perspektivizace v textu. Tzv. subjektové proměnné (označované jindy jako „shifters“, deiktické výrazy apod.) jsou prostředky osobního, časového a prostorového poukazu, zprostředkující vazbu komunikátu k „ego, hic et nunc“ (tedy hlavně zájmena, zájmenná příslovce, určité tvary slovesné). Macurová navíc rozlišuje subjektové proměnné individualizující a objektivizující (sem řadí zvláště Mathesiovy prostředky „řečnické perspektivy“, tj. různé způsoby užití plurálu, jejichž prostřednictvím autor zahrnuje sebe i své čtenáře, resp. posluchače, do stejné větší skupiny).

Další rozlišení perspektivních center primárních a sekundárních, neutrálních a aktualizovaných, příznakových a nepříznakových, obligatorních a neobligatorních pak autorce umožňuje mimo jiné výrazné postižení specifiky dialogu, dramatického dialogu, prózy budované na dialogickém principu, ale i přímé a nepřímé řeči atd. Na tomto základě jsou posléze rozlišeny slovesné komunikáty s perspektivou jednotnou a složenou (typu buď dialogického, nebo rámcového). Komunikály s perspektivou složenou mají několik perspektivních center; diferenciační úlohu zde plní signály jazykověstylové, grafické a interpunkční a sémantické.

Přínos výsledků A. Macurové pro teorii překladu dokazuje poslední kapitola práce, věnovaná překladům J. Jungmanna. Autorka zde na rozsáhlém materiálu demonstruje, jak aktivní subjekt překladatele vstupuje do vnitřní významové výstavby komunikátu a vytváří zde druhé perspektivní centrum; z jeho vztahu ke ztvárnění autorského subjektu výchozího komunikátu pramení zvrstvenost perspektivy překladu. Výklad o různých způsobech, jak překladatel doplňuje do textu informace, upřesňuje údaje, vypouští části výchozího textu a provádí tak vlastně tematický výběr, začleňuje přídatné texty, hierarchizačními zásahy a hodnotícími výroky mění hodnotovou perspektivu atd., vypovídá velmi mnoho o Jungmannově překladatelské metodě a o potřebách a možnostech začlenění překladového komunikátu do odlišného dobového a společenského kontextu.

Aleně Macurové se tedy v její nové monografii podařilo též rozvinout me[157]todiku interpretace slovesných komunikátů s různou funkčně stylovou příslušností. Jde o ukázku moderního, interdisciplinárně orientovaného přístupu k textu, shrnujícího poznatky a metody nejen lingvistické (hlavně stylistické), ale i výsledky teorie literatury, poetiky, sémiotiky, teorie komunikace, psychologie a sociologie. Řada důležitých problémů zde byla navíc teprve naznačena (např. reflexe teorie sociální komunikace v textové interpretaci by jistě mohla být bohatší, zkoumání perspektivizace textu by mohlo být rozšířeno o další, výše uvedené aspekty, mělo by se dostat i na analýzu dalších typů komunikátů aj.); nepochybujeme, že zde autorka předjímá další výsledky svého soustředěného výzkumu.

---

[1] Termínu ztvárnění (který se v ne zcela jasném spojení ztvárnění faktorů objevuje v titulu monografie) užívá autorka poněkud vágně, bez dostatečně jasného vymezení.

[2] Viz Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1972.

[3] V souhlase s tímto pojetím autorka také užívá základního termínu slovesný komunikát (jazykový projev, výsledek řečové činnosti, jednotka se sdělnou funkcí). Text pak podle tohoto úzu představuje dílčí, relativně ucelenou složku komunikátu; složitou problematiku definice textu však autorka uváženě nechala stranou.

[4] Na tomto místě autorka neuvádí čtvrtý způsob využití tohoto termínu v české lingvistice — Mathesiovu řečnickou perspektivu (dále však s tímto Mathesiovým pojetím pracuje — viz s. 75).

[5] F. Daneš — Z. Hlavsa, Hierarchizace sémantické struktury věty, in: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, Lingvistika, Praha 1978, s. 67—77; R. Mrázek, Problematika tzv. hierarchizace propozice, SaS 37, 1976, s. 86—97.

[6] Autor byl k jejímu vypracování inspirován amer. vydáním práce B. A. Uspenského Poetika kompozicii, kterou Macurová podrobně rozebírá na s. 23—25 své práce. (Za upozornění na tuto zajímavou souvislost děkuji doc. dr. Fr. Danešovi, DrSc.)

[7] Např. T. A. van Dijk, Studies in the pragmatics of discourse, The Hague — Paris — New York 1981; P. Saukkonen, Text and style, Oulu 1982; H. Hamburger, The function of the predicate in the fables of Krylov, Amsterdam 1981.

[8] Subjekty v promluvě. Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Słowiańskich, Warszawa 1971, s. 217—223.

[9] Podrobně o tom už A. Macurová, Subjektová problematika jazykového projevu, SaS 35, 1974, s. 121—128.

[10] A. Macurová, Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta, Praha 1981. Rec. v NŘ P. Nejedlý, 67, 1984, s. 89—92.

[11] R. Fowler, Cohesive, progressive and localizing aspects of text structure, in: Grammars and descriptions, Berlin — New York 1977, s. 64n.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 3, pp. 152-157

Previous Eva Pokorná: K publikaci Vžitá česká vlastní jména geografická

Next Miloslav Sedláček: Dobrý příklad jazykovědné encyklopedie