170 let od úmrtí F. J. Tomsy
Lenka Kusáková
[Reviews and reports]
-
1. listopadu 1814 zemřel v Praze František Jan Tomsa, významný raně obrozenský gramatik a lexikograf, autor pravopisné reformy a jednotné úpravy tiskového latinského písma pro českou řeč, lidový publicista, který svým periodikem (Měsíční spis k poučení a obveselení lidu obecního, 1787) připravil půdu příštím časopisům a přílohám V. M. Krameria.
Narodil se 4. října 1751 v nezámožné rolnické rodině na Turnovsku. Oba jeho rodiče byli Češi. Po gymnazijních studiích v Kosmonosích u Mladé Boleslavi, kdy se začal uvědoměle zajímat o český jazyk,[1] přešel na filozofii do Prahy. Brzy navázal kontakt s řadou vlastenecky zaměřených učenců, jako byl F. M. Pelcl, K. R. Ungar, V. F. Durych, J. Dobrovský, V. M. Kramerius aj. Především s posledními dvěma spojilo Tomsu celoživotní přátelství a styk s nimi významně ovlivnil jeho příští práci bohemistickou a publicistickou. Roku 1777 byl Tomsa, snad vlivem svých přátel, jmenován překladatelem a korektorem učebnic při České zemské komisi. Roku 1785 pak přibyla funkce faktora ekonomie v tiskárně a skladu knih pražské normální školy. Zde pracoval Tomsa až do své smrti.
Jako jazykovědec se věnoval po celý život péči o český jazyk. Ve funkci překladatele a korektora řešil problémy vyplývající z nedostatku české odborné terminologie a z nedostatečné stylové vyhraněnosti českých slov. O český jazyk se zajímal i soukromě. Excerpce ze starých českých tisků, studium lidového jazyka, teoretický zájem o lexikografické a gramatické otázky, podepřený stykem s J. Dobrovským aj., to vše znamenalo důkladnou přípravu pro Tomsovy práce mluvnické i slovníkové. Roku 1782 tak mohl [109]Tomsa vydat svou knihu Böhmische Sprachlehre,[2] první soustavnou gramatiku českého jazyka. Toto obsáhlé dílo představuje synchronní, široce pojatý popis soudobého jazyka, zachycující úzus psaný i mluvený, prostředky knižní, hovorové, obecné i nářeční, místy také stylové varianty. Na rozdíl od předchozích i pozdějších mluvnic (V. J. Rosy, K. I. Tháma) Tomsa všechny jednotlivé uváděné prvky výslovně odlišuje a hodnotí. Cenný je také dodatek o překládání knih z němčiny do češtiny, v němž vyslovil moderní požadavek nutného „odstupu“ od originálu a v němž se staví proti puristickým tendencím. Mluvnice takto pojatá nemohla ovšem platit jako závažná kodifikující příručka, ale tím, že představovala spolehlivý popis existujícího úzu, se stala dobrým podkladem pro takové dílo. Stejně významným přínosem pro rozvoj obrozenské bohemistiky je i pozdější Tomsův česko-německo-latinský slovník.[3] V souladu s lexikografickými názory Dobrovského[4] zařadil Tomsa do slovníku jen slova bezpečně doložená ze starých českých spisů a z lidového jazyka. Zároveň se znovu postavil proti panujícímu lexikálnímu novotaření. Pro bohatství i spolehlivost se Tomsův slovník stal později východiskem velkého slovníku Jungmannova.[5]
Z dalších drobnějších bohemistických prací Tomsových jmenujme práci o výslovnosti českého jazyka (Über die Aussprache der čechischen Buchstaben, Sylben und Wörter, 1801), o českém slovese (Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter, 1804) a dodnes zajímavé dílo Über die Veränderungen der čechischen Sprache (1805) s první antologií českých textů starších i soudobých (včetně nářečních zápisů lidové mluvy z Turnovska[6]). Čeština je tu pozorována z hlediska vývojového a konfrontována s ostatními slovanskými jazyky (Tomsa ovládal dobře ruštinu a polštinu). Práce prozrazuje autorův jemný filologický cit.
Dlouholetá praxe v tiskárně normální školy přivedla Tomsu k zájmu o problematiku českého pravopisu[7] a tiskového písma pro češtinu. Významným činem byl návrh pravopisné úpravy, podle něhož hlásky í, j a g, dopo[110]sud označované literami j /ij/, g a g, mají být psány í, j, g a počáteční u-, dosud označované literou v-, má se psát podle výslovnosti u-. Doba nebyla však příznivá pro podobné reformy, Tomsa neuspěl, dokonce byl za své pravopisné odchylky, které neváhal realizovat v tiscích normální školy, ostře kritizován germanizujícími úřady. Návrhu se ujali později V. Hanka a P. J. Šafařík. Mezníkem v české typografii je Tomsova úprava latinského písma pro české tisky, jímž měla být nahrazena dosavadní německá fraktura, nevhodná pro češtinu.[8] Tomsa obětavě zajišťoval i samotnou výrobu nových liter pro tiskárnu. Ale i zde předešel svou dobu. Nedostatečné technické vybavení tehdejší Prahy a nesouhlas úřadů znemožnily realizovat tento prospěšný návrh. Teprve ve 40. letech 19. století dochází k plnému přechodu na latinku.
Připomínáme-li si Tomsovu jazykovědnou činnost, nemůžeme opominout ani jeho zásluhy při vydávání starých českých památek a především při prosazování češtiny do učebnic normálních škol. V době zesilující josefínské germanizace to nebyl úkol snadný a Tomsa platil vlastním zdravím za nepochopení nadřízených úřadů i kolegů. Tomsovo jazykovědné dílo bylo už ve své době kladně hodnoceno[9] a dodnes zůstává svědectvím o odpovědném a moderním přístupu k jazyku.
[1] Rukopis Tomsova vlastního životopisu z r. 1813 je uložen v knihovně Památníku národního písemnictví na Strahově pod sign. DC IV 11.
[2] Charakteristiku Tomsovy gramatiky podal J. Průcha, K hodnocení Tomsovy kodifikace spisovné češtiny, SaS 24, 1963, s. 57—61. Vůbec první, kdo vyzvedl Tomsův význam, byl B. Havránek ve studii Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 82—4.
[3] Vollständiges Wörterbuch der böhmisch-deutsch-und lateinischen Sprache, 1791, 2. vyd. (bez latiny) I. A—O 1805 K. I. Thám, II. P—Ž 1807 F. J. Tomsa.
[4] J. Dobrovský je autorem předmluvy Über den Ursprung und die Bildung der slawischen und insbesonder der böhmischen Sprache k jmenovanému Tomsovu slovníku.
[5] Z. Tyl, K historii vzniku Jungmannova Slovníku česko-německého, NŘ 66, 1983, 113.
[6] Lidový jazyk studoval Tomsa ve svém rodišti — v Mrači u Turnova. V tomto díle zachytil i mluvu svého otce a matky (s. 17, 54, 224, 226).
[7] Z jeho pravopisných příruček jmenujme Uvedení k české dobropísebnosti k užívání škol (1788), Über die čechische Rechtschreibung (1802) a Grössere čechische Ortographie (1812).
[8] Snahy nahradit německé tiskové písmo latinkou souvisely s úsilím národně osvobozovacím (R. K. Nešvera, Zásluha F. J. Tomsy o český knihtisk, in: Sborník Národního technického musea 1955, s. 72). Tomsova propagace latinky se navíc opírala o vědomí slovanské sounáležitosti. Ve spise Ortografie česká (1808) píše: „Nejlépe by bylo, kdyby se česky psalo a tisklo … latinskými literami, protože by pak mohlo nejvíc Slovanů, k. p. v Polště, v Slovenské zemi, v Charvátích, v Dalmacii, v Kranště, v Korytanech, v Štyrště a naposledy snad i v Rusích české spisy číst“ (úvod).
[9] Např. J. Dobrovským v (jeho) sborníku Slovanka z r. 1814. s. 178, nebo polským filologem J. S. Bandtkem v korespondenci s J. Dobrovským z r. 1825. Srov. J. Průcha, d. c. v pozn. 2, s. 60.
Naše řeč, volume 68 (1985), issue 2, pp. 108-110
Previous Miroslav Roudný: Aktuální otázky chmelařského odborného názvosloví a vyjadřování
Next Jaroslav Kuchař: Miloslav Sedláček šedesátiletý
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1