Příspěvek k otázkám komunikace

Eva Hošnová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Na podzim roku 1983 vydala Univerzita Karlova v Praze jako účelovou publikaci filozofické fakulty sborník nazvaný K fungování jazyka v některých společenských oblastech (s vročením 1982). Připravila ho katedra fonetiky a lingvistiky filozofické fakulty UK pod vedením V. Mlíkovské. Na necelých sto stránkách přispělo deset autorů k rozpracování některých otázek komunikace a — jak je dáno již omezeným rozsahem jednotlivých článků — přispěvatelé měli možnost se zabývat spíše naznačením problémů a nových směrů v bádání než jejich vlastním řešením.

Obecný úvod k celému sborníku tvoří článek V. Mlíkovské Ke specifikaci společenské povahy jazyka. Autorka se na základě hlubokých znalostí marxisticko-leninské filozofie zamýšlí nad jazykem (řečí) jako nad společenským jevem a analyzuje jeden jejich specifický rys, totiž zprostředkovatelství. Konstatuje, že zprostředkovatelství jako vlastnost je projevem společenského charakteru jazyka (řeči), že je to vlastnost dispoziční, a zmiňuje se i o dalších jejích aspektech.

Konkrétním otázkám komunikace jsou pak věnovány další příspěvky. B. Palek v článku Reference a postoje uživatelů jazyka rozpracovává zajímavou problematiku významu výrazů, tj. slovních tvarů, výpovědí a dalších řečových jednotek. Zdůrazňuje nutnost rozlišovat při popisu reference a tzv. referenčních a nereferenčních pozic lingvistická a nelingvistická pravidla a dokazuje to na řadě příkladů. Velkou roli hraje reference ve vědeckém vyjadřování, a proto se autor v další části příspěvku soustřeďuje na tuto oblast. Dotýká se problémů zjišťování hranic, které vznikají při přechodu od předvědeckého jazyka k vědeckému, a jako jeden z cílů zkoumání vidí odhalení „hranice přesnosti, za níž vědecký jazyk už nemůže jít“.

Příspěvek Z. Starého Jazykové a nejazykové prostředky v lidském dorozumívání si klade za cíl zjistit možné kombinace jazykových a mimojazykových prostředků v komunikaci. Dochází k závěru, že existují tyto typy: zdvojování (symetrické a asymetrické), střídání a vzájemné pronikání. Autor správně zdůrazňuje, že je nutno sledovat při popisu přirozeného jazyka vedle prostředků jazykových i prostředky nejazykové a vyzdvihuje, že především [102]v případě pronikání je znak tvořen obojími prostředky, a proto je nepřiměřené omezovat se na pouhou charakteristiku jazykových prostředků.

Zajímavá je stať L. Nebeského O funkčním členění vědeckých textů (zvláště mezioborových), zaměřená na rozlišení „klíčových částí vědeckého textu podle funkcí, které tyto části plní vzhledem k celku“. Autor sám připomíná, že tato problematika je velice blízká aktuálnímu členění větnému, aktuální větné členění aplikuje na text. V souvislosti s tím upřesňuje a zavádí nové termíny pro označení jednotlivých částí textu, jako je téma a réma textu, příprava tématu, předtéma, doklad, antitéma textu. (Termínem antitéma textu označuje autor otevřené otázky, které jsou předkládány k dalšímu řešení, ověření apod. Domníváme se, že není zvolen příliš šťastně; termín antitéma textu vzbuzuje totiž představu, že se týká té části textu, která je v rozporu s tématem.)

Vtipnou definicí metafory začíná článek D. Konečné O metaforickém vyjadřování: „Přenesení označujícího na další označované, které je v něčem podobné označovanému již označenému tímto označujícím, bývá nazýváno metaforou (meta-fora — pře-náška).“ Autorka konstatuje, že požadavek jednoznačnosti a odmítání víceznačnosti (tedy i metafory) v odborných textech je nesplnitelný, protože v přirozených jazycích neexistují žádné jednoznačné prvky. Je důležité, aby lingvistika zaměřila pozornost na zkoumání vlastností polysémie. Konečně upozorňuje na to, že metaforičnost se týká nejen slovníku, ale i gramatiky (ukazuje to na příkladu původních předložek).

O. Müllerová se ve svém příspěvku Typy dialogů a kritéria jejich třídění zabývá důvody, pro které je dialogu v současnosti věnována zvýšená pozornost, a připomíná dosud ne zcela uspokojivé řešení problematiky vztahu dialogu a monologu. Zaměřuje se na dialog ve významu lingvistickém a na základě dvou významných činitelů komunikační situace — současné přítomnosti partnerů a stupně jejich řečové aktivity — vyděluje několik typů textů podle míry dialogičnosti. Na podkladě dalších kritérií přistupuje pak k třídění dialogů a vydělené typy dokládá v závěru práce ukázkami.

M. Polanský v článku nazvaném Funkčně stylistická klasifikace a terminologická charakteristika českého ekonomického stylu analyzuje českou ekonomickou terminologii, jejíž problematika je v současné době velice aktuální vzhledem k vysoké racionalizaci ekonomiky a vytváření automatizovaných systémů řízení národního hospodářství. Zabývá se otázkou terminologických hnízd, spisovnými a slangovými termíny a jejich tvořením a původem, všímá si frazeologie i synonymie a svá tvrzení dokládá příklady.

Článek M. Romportla Intonace řeči, její produkce a percepce je jakýmsi krátkým shrnutím autorovy dřívější práce. Objasňuje některé termíny, jichž se v soudobé fonetické a lingvistické literatuře používá ne v zcela totožném významu, a krátce hodnotí dosavadní výsledky výzkumu melodických prostředků češtiny. Naznačuje další možnosti zkoumání otázek syntézy melodie řeči a její identifikace.

[103]Problémů zprostředkovaného sdělení se týkají dvě závěrečné práce sborníku. M. Dohalská v článku Problematika techniky zprostředkovaného sdělení vzhledem ke komunikačnímu cíli připomíná nejprve úlohu mluveného slova před vynálezem přenosu mluvené řeči na dálku. Pak se zamýšlí nad působením masových sdělovacích prostředků, nad nutností adekvátního spojení obsahu a formy v různých typech pořadů, které je významné zejména proto, aby se vysílané pořady nestaly pro posluchače pouhou zvukovou kulisou. Stranou neponechává ani otázky výběru jazykových prostředků pořadů (spisovná × nespisovná čeština, domácí × cizí výrazy apod.). Přínosné je její zamyšlení nad otázkami zprostředkovaného sdělení během pracovního procesu, nad podmínkami, které umožňují co nejlépe plné porozumění, či příčinami, jež je znesnadňují.

Z. Palková se v článku Výstavba rozhlasových textů z hlediska sluchové percepce soustřeďuje na konkrétní rozbor zvukových jevů, jež usnadňují vnímání zvukových textů (např. intravětné frázování, kladení přízvuku ve větě apod.).

Přínos sborníku spočívá především v tom, že jednotlivé příspěvky věnují pozornost jevům z nejrozličnějších oblastí komunikace a jsou přímo spojeny s jazykovou praxí. Zároveň naznačují, jaké problémy jsou pro současné lingvistické bádání palčivé a jak je jejich spektrum široké.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 2, pp. 101-103

Previous Renata Povolná: Jak mluvit a přednášet

Next Jiří Hasil: Dvacátý osmý běh Letní školy slovanských studií