Několik poznámek k využívání formantu -ák ve slanzích a ve spisovném jazyce

Jiří Nekvapil

[Articles]

(pdf)

-

Vyjděme z toho, že pojem-termín slang odpovídá nějaké specifické jazykové realitě, která je natolik svébytná, že jeho užívání v jazykovědě je náležité a potřebné.

Zamysleme se nejprve nad tím, na základě jakých znaků je slang v naší jazykovědě vymezován. Uváděny bývají dva hlavní znaky: 1. přináležitost k nějaké (dílčí) sociální skupině sjednocené totožnou profesí nebo zálibou (tomuto znaku budu zkráceně říkat skupinovost), 2. nespisovnost. Domnívám se, že tato kritéria nejsou zcela v souladu se soudobou teorií spisovného jazyka.[1] Podle této teorie — logicky dovozeno — je totiž nespisovné už to, co není majetkem celonárodním a celospolečenským, tedy i to, co přináleží k nějaké sociální skupině sjednocené totožnou profesí nebo zálibou. Zkrátka v definici vymezující slang na základě skupinovosti a nespisovnosti je jedno kritérium nadbytečné, resp. nespisovnost je implicitně dána už skupinovostí. Přesto je zřejmé, že pouze přináležitostí k nějaké sociální skupině sjednocené totožnou profesí nebo zálibou slang nevymezíme. Chybí zde totiž znak, který by oddělil slang od terminologie, která je u nás chápána jako součást spisovného jazyka[2] (naproti tomu srov. řešení Filinovo, který speciální terminologii nepovažuje za součást spisovného (litěraturnogo) jazyka[3]). Zdá se, že se v definicích slangu explicitně uváděnou nespisovností rozumí nějaké specifické strukturní vlastnosti této jazykové reality. Vymezuje se tedy slang jednak na základě kritéria vnějšího, řekněme sociologického (onou skupinovostí), jednak na základě kritéria vnitřního, jazykově strukturního.[4]

Jestliže přijmeme tuto úvahu, musíme ukázat specifickou utvářenost slangů, resp. slangového lexika (v tradiční koncepci slangu). Takové [10]zkoumání lze do určité míry nalézt v práci Jar. Hubáčka,[5] třebaže zde důsledná konfrontace se spisovným jazykem provedena není. Ale už zjištění slovotvorných postupů typických pro slangy, slovotvorných prostředků slangy nejvíce využívaných atd., která tato práce přináší, jsou pro případné srovnávání velmi dobrým východiskem.

Ve svých poznámkách se soustředím pouze na to, jak se ve slanzích a ve spisovném jazyce využívá formantu -ák. Pokud jde o spisovný jazyk, vycházím z toho, jak je podáno využití formantu -ák v TSČ II;[6] k závěrům této práce přihlížím i v případě jiného výraziva než spisovného. (Jak známo, TSČ II uvádí vedle výrazů spisovných i ty výrazy nespisovné, které jsou registrovány v jeho pramenech[6a].) Co se týče slangového materiálu, je tento příspěvek podložen asi 80 lexikálními jednotkami studentského slangu, na jejichž utvoření se podílel formant -ák. Všechny lexikální jednotky byly získány dotazníkovou metodou na různých školách v Čechách a na Moravě na jaře r. 1979. Tento příspěvek je tedy zároveň dílčí sondou do studentského slangu na počátku r. 1979.

Zkoumáme-li využití formantu -ák, postupujeme opačně, než podávají materiál autoři TSČ II: vycházíme od formy a spějeme k funkci. Tímto způsobem lze dojít k výsledkům, jež mohou uvedené dílo i doplnit. Nezjistíme totiž, jak se ukáže, jen uplatnění zmíněného formantu v různých slovotvorných kategoriích (někdy i odlišně, než uvádí TSČ II); náš pohled obzor slovotvorných kategorií přesáhne, neboť využití formantu -ák ve slanzích je širší než ve spisovném jazyce, jehož slovotvorné prostředky jsou více spjaty s onomaziologicko-slovotvornými kategoriemi (opomeneme-li některé zvláštní sémanticko-slovotvorné kategorie jako např. názvy poplatků).

Proč k tomu dochází, je vcelku zřejmé. Slangové výrazy vznikají často jen z potřeby neobvyklého pojmenování, a proto se v řadě případů vymykají obecným slovotvorným normám, ačkoli nepochybně vznikají na jejich pozadí. Jde totiž o to, že norma může být porušena a její porušení pociťováno jen tehdy, je-li alespoň v jisté míře obecně závazná.

Nelze ovšem nevidět, že určitá slovotvorná invence ve sféře slangů [11]je doplňována i pouhou mechaničností tvorby slangových výrazů.

Podívejme se nyní na jednotlivé slovotvorné kategorie.

Jména činitelská. Na rozdíl od TSČ II nenacházíme v našem materiále vůbec žádná činitelská jména bez expresívního zabarvení. Expresivita může být podtržena hláskovými modifikacemi kmenové souhlásky, např. šprťák (velmi dobrý student; doložena i podoba šprták). (Pojmenování učák, tj. učitel, lze vysvětlit i přechýlením frekventovaného úča.)

Jména konatelská. Jména konatelská s formantem -ák jsou ve studentském slangu doložena málo. Jsou výrazně expresívní. Ovšem znakem expresivity tu nemusí být formant -ák. Upozorníme na to, jak může expresivita v této kategorii vznikat.

Jak známo, jména konatelská označují „živé bytosti zabývající se určitou činností nikoli přímo podle této činnosti, nýbrž podle předmětu v širokém slova smyslu, k němuž se tato činnost vztahuje…“[7] Zdá se, že míra typičnosti určitého předmětu pro určitou činnost, jehož označení je ztvárněno v konatelském jménu, je mírou nocionálnosti, resp. expresivity konatelského jména. Čím typičtější předmět, tím nocionálnější pojmenování a naopak.

Vezměme např. slangové pojmenování přespolního studenta vidlák. Zde se za slovotvorný základ bere název předmětu, který jen velice vzdáleně souvisí s chozením přes pole. Spíše jde o volnou asociaci pole a pracovního nástroje, kterého se při činnostech na poli užívá. Ovšem tento nástroj pramálo souvisí s činností „chození přes pole“ přespolních studentů. Výrazem se poukazuje na vesnické zázemí těchto studentů. Důležité je, že v tomto případě by šlo užít i neutrálního formantu -ař (a dospět tedy k výrazu vidlař) a pojmenování by zůstalo expresívní.

Jména nositelů vlastnosti. Jména nositelů vlastnosti jsou ve studentském slangu — pokud jde o formant -ák — nejpočetnější. Výrazy bývají expresívně zabarveny, lze je tak hodnotit na pozadí synonymních pojmenování víceslovných. Expresivita se zvláště stupňuje transpozicí rodu výchozího pojmenování. Formant -ák se uplatňuje nejen při univerbizaci sousloví, jejichž člen určovaný je rodu mužského (např. třeťák = student třetího ročníku nebo třetí ročník), ale i sousloví, jejichž člen určovaný je rodu ženského (např. braňák = branná výchova, číňák = čínská tužka, hrubák = hrubá chyba, ústňák = ústní zkouška) nebo rodu středního (plňák = plnicí pero).

Jména prostředků. Podobnou transpozici rodu lze pozorovat [12]u jmen prostředků (např. rýsovák = rýsovací prkno, deska). U některých jmen prostředků na -ák je oslaben činitelský významový rys útvarů.[8] Např. výraz tahák vyjadřuje spíše průvodní okolnost činnosti, nelze ho tedy interpretovat jako ‚něco určeného k tahání‘. Čím je tato průvodní okolnost odlehlejší, tím expresívnější je výraz (srov. trhák = učebnice).

Jména místní. Závěrečná tabulka TSČ II postihující využití sufixálních a konverzních formantů v češtině v případě jmen místních využití formantu -ák vůbec nezaznamenává. Příslušná kapitola uvádí využití formantu -ák v této kategorii jako ojedinělé. Ve studentském slangu tomu však tak není a podle zjištění Jar. Hubáčka to zřejmě platí pro slangy vůbec. Především jsou v našem materiále doloženy útvary motivované slovesem jako dělák (místo, kde se dělá — dílny), kontrolák (místo, kde se kontroluje — vrátnice), kreslák (místo, kde se kreslí — kreslírna), pracák (místo, kde se pracuje — dílny). Expresivita bývá podtržena nesouladem mezi činností, k níž jméno místní poukazuje, a faktickou činností, která se na daném místě provádí. Čím je taková explicitně vyjádřená činnost odlehlejší, tím je daný výraz expresívnější. Příklady: lapák (místo, kde se lapá — vrátnice; nejde-li ovšem přímo o metaforické přenesení — což je třeba paralelně uvažovat i v případě jiných výrazů uváděných v tomto článku), seďák (místo, kde se sedí — pedagogická fakulta; evidentně tu působí i motivace výrazem peďák). Výraz pajdák (pedagogická fakulta) lze vyložit jako denominativum (ze slangového pajda), zejména předpokládáme-li ovlivnění základu tohoto výrazu řečtinou, i jako deverbativum — v přísně synchronním pohledu. Jako jméno místní lze chápat i výraz papírák (papírnictví).

Jména dějová. Co se týče této slovotvorné kategorie, využití formantu -ák závěrečná tabulka TSČ II rovněž neuvádí. V příslušné kapitole je uveden formant -ák jako omezený na jedno nebo dvě substantiva (jediným dokladem je nářeční výraz prošák). Ve studentském slangu je formant -ák v této slovotvorné kategorii hojnější. Doklady jsou: hučák (hluk, nepořádek ve třídě), maťák (maturita; na pozadí slangového slovesa matit = maturovat), přepadák (neočekávaná zkouška). Jako jméno dějové lze chápat i výraz stužkovák (předmaturitní večírek, kde se rozdávají stužky), a to na pozadí slovesa stužkovat (PS, SSJČ a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, toto sloveso ovšem neuvádějí).

[13]Nejvíce se formantu -ák ve studentském slangu využívá k obměnám základních pojmenování, mnohdy doprovázených jejich kondenzací. Takto utvořené výrazy bývají výrazně expresívní. Jde jednak o pojmenování univerbizovaná (např. tkalcák = technologie tkalcovství, stroják = technologie strojírenství), jednak o transformáty pojmenování složených v odvozená (těsňák = těsnopis, příroďák = přírodopis) a hlavně o pojmenování realizovaná pouhou obměnou formantu (tajemňák = tajemník), ev. s některými dalšími úpravami základu (inspák = inspektor, labák = laboratoř, repák = reparát). I při pouhé záměně formantu dochází k transpozici rodu (sborák = sborovna). Za zmínku stojí, že těmto úpravám podléhají i výrazy slangové, srov. čeština = čenina = čeňák. Zajímavé je, že se v našem materiále nevyskytl ani jeden případ, kdy by se formant -ák pouze připojil k základovému substantivu (typ litr, litrák).[9]

Na základě uvedeného jazykového materiálu lze dospět k těmto zobecněním: 1. Funkční rozpětí formantu -ák je ve studentském slangu větší než ve spisovném jazyce a dokonce větší, než uvádí TSČ II. Konstatujeme to na základě zjištění týkajících se slovotvorných kategorií jmen místních a jmen dějových a dále toho, že se formantu -ák v tomto slangu využívá k obměnám základních pojmenování.

2. Lze sice globálně říci, že formant -ák má expresívní zabarvení, jak konstatuje TSČ II,[10] avšak je také třeba vidět, že expresivita pojmenování s formantem -ák nemusí být dána jen pouhou přítomností tohoto formantu. Ve slanzích, zvláště v studentském, expresivita pojmenování s formantem -ák bývá posilována různými formálními i významovými znaky. To jistě souvisí se skutečností, že formant -ák je ve slanzích nejproduktivnější,[11] tudíž má v nich — obrazně řečeno — sklon k neutrálnosti. Pokud jde o ony formální a významové znaky, upozornil jsem na hláskové modifikace základu u jmen činitelských, na úpravu základu pojmenování, jejichž původní formant je obměněn formantem -ák, na transpozici rodu u jmen nositelů vlastnosti i u jmen prostředků aj., jakož i na nesoulad mezi činností, k níž poukazuje jméno místní, a faktickou činností, která se na daném místě provádí, a podobný případ jsem uvedl i pro jména konatelská a jména prostředků.[12]

---

[1] Např. v práci Al. Jedličky, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1978, 2. vyd., s. 45.

[2] Srov. Al. Jedlička, V. Formánková, M. Rejmánková, Základy české stylistiky, Praha 1970, s. 38n., s. 61n.

[3] F. P. Filin, O štruktúre súčasnej spisovnej ruštiny, in: Spisovný jazyk a jazyková kultúra, Bratislava 1978, s. 14n.

[4] Vliv tu má ovšem ještě zřetel časový, aspekt „novosti“ výrazu.

[5] Jar. Hubáček, Onomaziologické postupy ve slovní zásobě slangů, Spisy Pedagogické fakulty v Ostravě, sv. 17, Praha 1971.

[6] F. Daneš, M. Dokulil, J. Kuchař a kol., Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967 (dále jen TSČ II).

[6a] Příruční slovník jazyka českého (dále PS) I—IX, Praha 1935—1957, a Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ) I, Praha 1960.

[7] TSČ II, s. 125.

[8] TSČ II, s. 225.

[9] TSČ II, s. 532.

[10] Srov. s. 72 a 224.

[11] Literaturu o tom srov. d. c. v pozn. 5, s. 21.

[12] Původní verze tohoto článku byla přednesena na konferenci o vztazích spisovné češtiny k nespisovným útvarům národního jazyka, která byla pořádána Pedagogickou fakultou v Ústí nad Labem v říjnu 1979. (Viz zprávu o této konferenci v NŘ 63, 1980, s. 207—210 od L. Zimové a M. Sedláčka.)

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 1, pp. 9-13

Previous Miloslava Knappová: Stav a perspektivy české onomastiky v mezinárodním kontextu

Next Igor Němec: Frazeologizace slovesa dělati a jeho synonym