Býti, či být? v milostných dopisech před sto lety
Slavomír Utěšený
[Articles]
-
Neustálý pozvolný ústup původní formy infinitivů na -ti (popř. -ci), zaměňovaných postupně kratšími novotvary na -t, vyústil v nové češtině ve vztah povýtce stylisticky diferencovaných dublet. Zatímco se ve spisovném jazyce, zvláště v jeho knižní podobě, v úředním, slavnostním stylu ap., drží starší podoby s -ti — někdy docela i v převaze — téměř do poloviny našeho století (jako podoba slovníkových hesel pak až do [238]let šedesátých), byl v prostém (i psaném!) intimnějším projevu každý infinitiv na -ti víceméně silně příznakovým prvkem už v polovině 19. století. Výrazným způsobem se to obráží v soukromé korespondenci té doby, pokud představovala opravdu intimní dialog charakterizovaný tykáním, důvěrným oslovováním a celkovou uvolněnou idiomatickou výstavbou. Za všechny zde lze uvést dochovanou a publikovanou intimní korespondenci Boženy Němcové. Jinak ovšem i v korespondenci platily rigorózní oficiální normy, podle nichž bylo až do počátku 20. století jedině vhodné infinitivní -ti, a podoby na -t zde představovaly stejný prohřešek proti pravidlům „dobropísemnosti“ jako dodnes třeba podoby minulého času sed, řek nebo 7. p. mn. č. sousedama.[1]
Velmi pěkně lze dovodit tento stav věcí v rámci přímo čítankového přechodu od formálního stylu dopisů k neformální sdělné prostotě na korespondenci snoubeneckého páru, budoucích rodičů spisovatele Jaromíra Markalouse-Johna, z počátku sedmdesátých let minulého století. Tato korespondence vešla do širšího kulturního povědomí v pietní literární úpravě J. Johna jako Boský osud a roku 1973 byla vydána bez zkracování a retuší jako Stará láska.[2] V zachovaném souboru listů si blíže všimneme užívání infinitivů jen u partnerky, mlynářské dcery Bohumily Kratochvílové (v Boském osudu Libuše Kašparové); kandidát profesury Vácslav Markalous (Jan Divůšek) ovšem od infinitivů na -ti neustoupí ani v projevech nejintimnějších — nenadarmo byl právě tento rys hodnocen svého času žertem jako profesorská profesionální nemoc — profesoritis.[3]
Ústup infinitivů na -ti, který časově dokonce předchází definitivní přechod k tykání, je v dopisech snoubenčiných opravdu nápadný, a odhlédneme-li od jistého zvlnění v době první velké krize milostného vztahu, jde tu nakonec vlastně o jejich vyloučení z osobního dopisového úzu. Čistě kvantitativně vypadá řada vztahu infinitivů na -ti : -t v prvních šesti dopisech takto: 2:5, 5:2, 3:1, 2:9, 5:7, 4:1 (celkově tu tedy jde o vyrovnaný poměr 21:25). Čtvrtý a pátý dopis, v nichž poprvé pře[239]vládne -t, jsou velmi vzrušené (do Johnova přepisu nebyly pojaty), v pátém se ve formuli dání slova objevuje už prvně i tykání. Jinak v této fázi korespondence převládá „vyšší“ forma na -ti a vždy se objeví aspoň na začátku dopisů. Výjimečně se tu však chová dopis první (příznačné je, že v Johnově přepise byl poměr podob na -ti :-t přímo obrácen v poměr 5:1 — viz ještě i v závěru). Zato od sedmého dopisu pisatelka rázně přešla k téměř výhradnímu užívání infinitivů na -t (včetně podob moct, říct): celkově má zbývajících 25 dochovaných listů 8 infinitivů na -ti proti 195 na -t. Tedy ani ne 4 % případů výskytu vyšší varianty — přitom lexikálně či výpovědně stylisticky téměř vesměs nějak zvlášť motivovaných: bude psáti p. máti, bude se mne díti, konec učiniti, musím tu ostati, nemohu snésti, (viděl bys mě rád) býti doktorkou? (jsou zde však i případy jako ani ti psáti nebudu moct).
V souboru jsou dochovány i nečetné listy rodičů Kratochvílových. Zatímco nevlastní matka užívá i ve formálním pozvání na posvícení výhradně infinitivů na -t, jsou v otcově prvním — i jinak knižně stylizovaném dopise — jen infinitivy na -ti (jest mně nemožno zprávy podati, se o mou dceru starati); teprve v dopise zeti se objeví podoba mlet.
Ve srovnání s originálem je vzájemný vztah infinitivů na -ti/-t v retušované literární verzi Johnově v zásadě obdobný, je tu však zesílen podíl archaičtějšího -ti.[4] V první fázi korespondence se podoba na -ti objevuje v dopisech Libušiných jako základní (v poměru 18:4), ale i ve druhé fázi se jako varianta najdou infinitivy s -ti téměř v každém dopise, zvláště jako dvouslabičné tvary sloves býti, míti, psáti. Celkový poměr je tu 25:77, tedy zhruba 1:3 (v originálech 1:25!). Vedle výrazných dopisů s podobami na -t (1:14, 2:15) jsou ve střední fázi i dva dopisy s rovnováhou podob (1:1, 5:5), jeden pak dokonce s převahou -ti v poměru 3:1 (Libuše v něm snažně prosí, aby nemusela jít k lékaři).
Při poměrně malém výskytu infinitivů v některých kratších dopisech se při takto dotaženém archaizačním stylizování mohlo stát, že změna pouhých dvou tří případů v tomto směru obrací původní poměr 2:5 v poměr právě opačný — 5:1 pro knižní -ti. Tak je tomu konkrétně hned u prvního dopisu, jehož originál nezapadá do jinak pravidelné vývojové řady — vystupují v něm totiž prosté podoby na -t i v těch nejhledanějších formulacích a frázích: však s nadějí vás jistě kojit nemohu …, an i vy pokročilý se nacházet budete. U Johna jsou tato místa retušována a podána obdobně jako další dopisy této fáze: v prvním případě [240]jde o prostou úpravu — naději vaši teď ukojiti nemohu (v autorském záhlaví, kterým je dopis předznamenán, stojí pak rovněž: „slečna Kašparova neodmítá, srdce majíc svobodné, ale naději studentovu hned ukojiti nemůže“); v druhém případě byl při nové stylizaci infinitiv vypuštěn: an i Vy pokročilejší budete. — Jak patrno, ukáže se při studiu starší korespondence či jejích vzorů též hodně zajímavého, ba i závažného pro nejnovější vývoj mluvené češtiny.[5]
[1] O potřebě takového studia viz zejm. článek Al. Jedličky Jazyk korespondence jako pramen studia spisovného jazyka, Zborník fil. fak. UK (Philologica 23—24), Bratislava 1971—72, s. 281—296.
[2] Stará láska (Listy z let 1872—1874), Hradec Králové 1972, vydal a úvodní studií opatřil M. Blahynka.
[3] Je příznačné, že profesor Markalous dopisy své snoubence opravoval (červeným inkoustem!) ve snaze naučit ji správně česky psát. Z těch „hřbitovů červených křížků“ (tj. hrubých chyb), jak se pisatelka vyjádřila, si jistě vzala mnohé poučení, bezprostřednost jejího stylu však tuším sílila zcela nezávisle na tom.
[4] Propočty uvádíme podle ilustrovaného vydání u F. Borového z r. 1935, které má podtitul Retrospektivní film lásky z roku 1872.
[5] Johnův otec V. Markalous vydal též praktickou příručku Hospodářské písemnosti — se vzory jednacích dopisů obchodních i soukromých. V úvodním pojednání ke Staré lásce se jeden z nich přetiskuje jako doklad tehdejšího šroubovaného vyjadřování (příznačného ovšem pro společenský styk té doby vůbec). Není tu pochopitelně jediný infinitiv na -t. Hned první slovesný tvar ukázky však je z dnešního hlediska variantou hovorovou, která přitom plně převládá na centrálním českém a moravském území. Jde o 2. os. j. č. préterita na -s: „Překvapilas nás velice tímto darem, za který přijmi s Václavem ode mne nejsrdečnější díky a ujištění, že budu hleděti …“
Naše řeč, volume 67 (1984), issue 5, pp. 237-240
Previous Karel Kučera: K vokalizaci neslabičných předložek v současné češtině
Next Pavel Jančák: Kniha o brněnské mluvě
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1