Časopis Naše řeč
en cz

K vokalizaci neslabičných předložek v současné češtině

Karel Kučera

[Články]

(pdf)

-

Vokalizace předložek v češtině je, jak známo, jev značně nepravidelný a poměrně málo prozkoumaný. Různé kodifikace od počátku století upozorňují na různé stránky tohoto jevu, ale značné kolísání a individuální rozdíly přesto zůstávají v zásadě nevysvětleny. Dosavadní představy o obecných zákonitostech vokalizace v nové češtině lze shrnout zhruba do následujících čtyř bodů:[1]

1. Vokalizace předložek je záležitost hláskoslovná. Původně (v době, kdy došlo k zániku a vokalizaci jerů) vyplývalo užití vokalizované podoby předložky z toho, zda v přízvukovém celku, který předložka tvořila s následujícím slovem, byl jer na konci předložky silný, nebo slabý (pokud ovšem daná předložka vůbec koncový jer měla). Tato zákonitost však byla od počátku narušována a někdejší jerové -e (analogií rozšířené i k dalším předložkám) tu začalo podobně jako v jiných případech (tzv. vkladné e) sloužit k usnadnění výslovnosti. V dnešní češtině se vokalizace řídí právě tímto principem.[2]

2. Před slovem začínajícím samohláskou se předložky nevokalizují. V ostatních případech se předložky neslabičné vokalizují častěji než předložky slabičné; princip usnadnění výslovnosti se tedy u předložek neslabičných uplatňuje mnohem silněji. Neslabičné předložky se vokalizují vždy před slovem, které začíná stejnou souhláskou, jako má předložka, nebo souhláskou lišící se jen znělostí (k se tedy vokalizuje důsledně před k-, g-; s před s-, z-; v před v-, f-; z před z-, s-; jedinou výjimku tvoří psané s sebou, vyslovované ovšem zjednodušeně [sebou]). Slabičné předložky se v takových případech vokalizují jen zřídka (srov. např. od doktora, bez zábran, přes sobotu ap.), a to především tam, kde na počátku slova stojí hlásková skupina (např. beze zvuku i bez zvuku ap.)[3]

[226]3. Neslabičné předložky se vokalizují ještě v jiných případech, než je uvedeno v bodě 2, ale nikde už není vokalizace stoprocentní nebo alespoň pravidelná. Stojí-li neslabičná předložka před slovem začínajícím skupinou tří nebo více souhlásek, většinou se vokalizuje (např. ve středu, ze mzdy — ale v zrcadle). Před skupinou dvou souhlásek, z nichž druhá je likvida, mají převahu podoby nevokalizované (s krávou, z plovárny — proti tomu např. ze hry); před ostatními dvojicemi souhlásek bývá kolísání (k studentům vedle ke studentům; v tváři vedle ve tváři aj.). Předložky s, z se navíc někdy vokalizují i před slovem, které začíná samotnou souhláskou š- nebo ž- (např. s ženou i se ženou; z šálku i ze šálku ap.).

4. Nepravidelnost vokalizace, rozkolísanost úzu podob s vokalizací a bez ní se přičítá individuálním rozdílům v chápání „obtížné výslovnosti“.[4] Některé postřehy však naznačují, že i v této nepravidelnosti lze vysledovat jisté obecnější tendence. Zdá se, že individuální rozdíly se zčásti kryjí s rozdíly generačními[5] a že o užití vokalizované či nevokalizované podoby předložky rozhoduje i slovní druh, resp. větněčlenská platnost slova následujícího po předložce.[6] Ojediněle se počítá i s vlivem hlásek na konci slova stojícího před předložkou.[7]

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že s výjimkou nejpravidelnějších případů (předložky k, s, v, z se nikdy nevokalizují před samohláskou a naopak se vždy vokalizují před souhláskou stejnou nebo podobnou, tj. párovou) se příčiny vokalizace a jejího kolísání vykládají jen v mlhavých obrysech. Princip usnadnění výslovnosti (sám o sobě ani v kombinaci s vysledovanými či předpokládanými tendencemi uvedenými v předchozím odstavci) zjevně nepostačuje k postižení a vyjasnění současného stavu vokalizace. Z hlediska tohoto principu je tu příliš mnoho výjimek, příliš mnoho nepravidelnosti, a je tedy pravděpodobné, že by bylo možno najít ještě jiný princip, popř. principy, které by ve svém souhrnu poskytly uspokojivější vysvětlení.

K zjištění těchto principů (a vůbec k orientačnímu průzkumu stavu vokalizace neslabičných předložek v současné spisovné češtině) byl sestaven stručný dotazník, který během 1. pololetí roku 1982 vyplnilo 52 osob různého věku a vzdělání, pochá[227]zejících ze všech krajů ČSR.[8] Dotazník obsahoval celkem 104 věty, v nichž bylo třeba podle naznačeného kontextu doplnit příslušnou předložku a po ní následující jednoslovný či víceslovný výraz v náležitém tvaru (tak např. znění Celý kryt je vyroben … (žáruvzdorný materiál) upravil respondent podle instrukce např. na Celý kryt je vyroben ze žáruvzdorného materiálu). Tímto způsobem byl získán výchozí materiál — 5 325 předložkových spojení (83 doklady byly vypuštěny pro neúplnost, chybné užití předložky nebo pro jiné vady). Z metodických důvodů byl celý dotazník zaměřen pouze na nejjednodušší případ vokalizace neslabičných předložek, tj. na vokalizaci před slovem začínajícím na jedinou souhlásku; popis vokalizace před slovy začínajícími skupinou souhlásek je nepochybně komplikovanější, a bylo by proto vhodné přistoupit k němu až po ujasnění faktorů, jejichž vliv je prokazatelný v případech jednodušších.

Dotazník byl sestaven se zřetelem na 10 takových faktorů, a to: délku slova následujícího po předložce, jeho sklad (v podstatě šlo o to, zda míru vokalizace ovlivňuje jen počáteční souhláska nebo i po ní následující samohláska), slovní druh, k němuž toto slovo patří, postavení slova ve větě, jeho obvyklost a konečně ustálenost celého vyjádření (obratu, rčení ap.); mimo to měl dotazník prověřit, zda vokalizaci ovlivňuje zakončení slova stojícího před předložkou, a zjistit, jakou úlohu má věk mluvčího (respondenta) a jeho vzdělání a jaká je územní rozrůzněnost častosti vokalizace. Slova (resp náležité tvary slov), s nimiž měl respondent v dotazníku spojit vokalizovanou či nevokalizovanou podobu příslušné předložky, měla proto různou délku (od jednoslabičných po sedmislabičná), různý sklad (po různých začátečních souhláskách byly ve vyváženém poměru vystřídány krátké i dlouhé samohlásky a dvojhláska ou) a patřila k různým slovním druhům (podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky a příslovce). Položky dotazníku byly vybrány tak, aby jednotlivé slovní druhy byly rovnoměrně zastoupeny mezi slovy různé délky i různého skladu a byla tak pokud možno vyloučena tzv. náhodná statistická korelace. Zásada rovnoměrného zastoupení byla porušena jen ve dvou nevyhnutelných případech: u slov mimořádně krátkých (jednoslabičná byla zastoupena jen podstatnými jmény, genitivními tvary žen, želv, žil a řas) a na druhé straně u slov mimořádně dlouhých (u sedmislabičných byla zastoupena jen číslovka šestašedesátého a adjektiva šéfredaktorovými a železoniklového).

Na základě dokladů získaných pomocí tohoto dotazníku můžeme [228]dnešní stav vokalizace neslabičných předložek před slovem začínajícím jednou souhláskou shrnout do tří bodů:[9]

1. Předložka v se vokalizuje před náslovným v- a f- vždy, před jinými souhláskami naopak nikdy. Vokalizovaná podoba je ve; dotazníkem nebyla ve spisovném projevu zjištěna ani podoba u, ani jiné podoby známé z nářečí.[10]

2. Předložka k se vokalizuje vždy před náslovným k-, g- a má vokalizovanou podobu ke. V ostatních případech se k nevokalizuje, i když dotazník upozornil na jisté výjimky: ve dvou případech bylo k vokalizováno i před jinou souhláskou (v obou případech šlo o retnici), a to do podoby ku (ku palouku, ku většině). Je pravděpodobné, že tu jde buď o přežívání typu vokalizace, který byl běžný (a do jisté míry i módní) kolem počátku tohoto století, anebo o vliv nářečí (ve východnějších nářečích českého jazyka se vokalizace k ku objevuje poměrně často).[11] Oba doklady jsou od sedmašedesátileté ženy se základním vzděláním, která se narodila a žije v Ostravě.

3. Vokalizace zbývajících dvou neslabičných předložek je podstatně složitější. Předložky s a z se totiž vokalizují nejen před s-, z- (tedy před souhláskou stejnou nebo jen znělostí se lišící), ale také před š-, ž- a ř-, přičemž v žádném z uvedených případů není vokalizace stoprocentní, tedy zcela prostá kolísání. Dosavadní kodifikace připouštějí nepravidelnou vokalizaci s, z jen před š-, ž- (je to nejjednodušší případ kolísání vokalizace a podrobněji se jím budeme zabývat níže); před s- a z- vyžadují závaznou vokalizaci a před ř- naopak závaznou nevokalizaci. Oba požadavky jsou, jak se zdá, do jisté míry apriorní, neboť s a z byly vokalizovány před náslovným s- a z- „jen“ v 91 případu ze 102 možných (tj. 89,15 %) a před náslovným ř- ve 136 případech z 874 možných (tj. 15,56 %).

[229]V případě vokalizace s a z před ř- je ovšem rozpor mezi kodifikací a zjištěným územ zvlášť výrazný, neboť v některých ustálených vyjádřeních (např. utržený ze řetězu; silnice sjízdná jen se řetězy) ukázal dotazník vokalizaci více než padesátiprocentní (54,00 % a 53,85 %), a navíc se podoby s vokalizací objevují i v dokladovém aparátu např. SSJČ (heslo řemeslo: politik ze řemesla), necháme-li stranou SSČ (heslo řetěz) s dokladem silnice sjízdná jen se (sněhovými) řetězy.

Nevokalizovaných podob s, z před slovem začínajícím na s-, z- se sice užívá poměrně zřídka, ale materiál získaný dotazníkem přece jen nasvědčuje tomu, že v dnešní (psané) spisovné češtině nejsou vyloučeny případy jako Jeho pichlavý pohled kontrastoval s zívajícími ústy (s zůstalo ve 14,00 % nevokalizováno) nebo Měl pramalou radost z sílícího deště (7,69 % nevokalizovaných dokladů). Pro toto zjištění ostatně svědčí i některé doklady jiné: srov. např. že se setkáte s zející dirkou, RP 9. 1. 1982; spatřit je z zcela nezvyklého úhlu, Tvorba 5. 1. 1983. Jeden doklad (hráli si s sousedovic kocourem) byl dodatečně získán i v řízeném dialogu, což svědčí o tom, že nejde o záležitost pouze grafickou. Přestože se tyto případy v dotazníku vyskytly v průměru jen v 10,85 % případů, dokazují nejjasněji, že s principem usnadnění výslovnosti při výkladu vokalizace nevystačíme: ocitají se tu totiž vedle sebe dvě stejné hlásky — a právě výslovnost takové hláskové skupiny je z hlediska češtiny nejnesnadnější.

Z toho, co bylo řečeno v předchozích třech bodech, je zřejmé, že kolísání a nepravidelnosti ve vokalizaci neslabičných předložek před slovem začínajícím na jednu souhlásku se soustřeďují k předložkám s, z. Zatímco u předložek k, v nedochází při vokalizaci téměř k žádnému kolísání, u předložek s, z toto kolísání převažuje (vrcholí před počátečním š-, ž-, kde byl dotazníkem zjištěn dokonale vyvážený poměr vokalizovaných a nevokalizovaných podob: 50,01 % proti 49,99 %). — Jak se zdá, základní příčinu tohoto stavu je třeba hledat ve skutečnosti, že spodoba znělosti, jíž neslabičné předložky v proudu řeči podléhají, nevede k žádným komplikacím u k a v (neboť neexistuje předložka g ani f), zato však podstatně ztěžuje situaci u předložek s a z, protože tady nemusí být vždy zřejmé, o kterou předložku vůbec jde (např. s šesti a z šesti se vysloví shodně [s šesťi]). Z toho pak vyplývá, že užití vokalizované podoby se, ze může mít i zcela jinou příčinu než prosté usnadnění výslovnosti: může být motivováno snahou o vzájemné odlišení obou předložek, snahou o jednoznačnost celého výrazu (pomocí vokalizace je ve výslovnosti jasně rozlišeno genitivní spojení [ze šesťi] [230]od instrumentálového [se šesťi]). Princip, který tu působí vedle usnadnění výslovnosti a střetá se s ním, můžeme nazvat princip výrazové jednoznačnosti; na datech získaných pomocí dotazníku se pokusíme ukázat,[12] že právě tímto principem lze vysvětlit některé nepravidelnosti tam, kde je kolísání největší, tj. v postavení předložek s, z před náslovným š-, ž- (na vokalizaci s, z v tomto postavení byla zaměřena převážná část dotazníku: celkem 82 položek, z nichž bylo získáno 4 187 platných dokladů).

Prvním nápadným jevem, pro nějž dosud chybělo vysvětlení, je to, že předložky s a z se nevokalizují stejně často. Na základě principu usnadnění výslovnosti bychom očekávali, že s bude vždy častěji vokalizováno před š- (jakožto hláskou foneticky bližší) než před ž-, a naopak z častěji před ž- než před š-. Ve skutečnosti však jde spíše o tendenci než o důslednou zákonitost, jak ukazuje následující tabulka.

postavení

procento vokalizace

s před š-

51,28 %

s před ž-

39,95 %

z před ž-

53,78 %

z před š-

57,53 %

Nápadný (a navíc důsledněji zachovávaný) rozdíl spočívá, jak je zřejmé, nikoli v tom, zda s, z stojí před š- nebo ž-, nýbrž už v tom, že celkově se z ve stejné pozici vokalizuje častěji (průměr 55,61 %) než s (46,05 % — šlo vždy o s v 7. p.; nezískal jsem žádný doklad na spojení „s + 2. p.“).[13] Pro tuto skutečnost princip usnadnění výslovnosti neposkytuje žádné vysvětlení. Podle mého názoru ji lze vysvětlit pomocí principu výrazové jednoznačnosti, a to tak, že 2. p. (s nímž se pojí předložka z) je formálně méně odlišený tvar než 7. p.[14] Jinými slovy: u 2. p. je větší možnost záměny s jinými tvary, a proto je tu i větší po[231]třeba učinit celý výraz morfologicky jednoznačným. (K tomu ovšem může vokalizace dobře sloužit, jak jsme ukázali výše na příkladu z šesti [s šesťi] — ze šesti [ze šesťi].) U 7. p. jako tvaru formálně odlišenějšího je tato potřeba zřejmě mnohem menší.[15]

Podobně (snahou o větší morfologickou jednoznačnost) lze vysvětlit i Trávníčkem zdůrazňovanou, ale blíže neobjasněnou závislost častosti vokalizace na slovním druhu, k němuž patří slovo následující po předložce. Závislost tu nepochybně je: dotazník ukázal, že před podstatnými jmény začínajícími na š-, ž- se předložky s, z vokalizují průměrně v 51,85 % případů, před přídavnými jmény v 47,08 %, před příslovci v 46,57 %, před zájmeny v 42,76 % a před číslovkami v 57,67 %. Necháme-li zatím stranou číslovky a pokusíme se vytvořit výraz, v němž by byly zastoupeny a podle obvyklého slovosledu uspořádány zbývající uvedené slovní druhy (např. ten důvěrně známý hlas), nebude ovšem těžké vysvětlit, proč vokalizace závisí na slovním druhu právě tak, jak je uvedeno výše. Z uvedeného příkladu je zřejmé, že setkají-li se zmíněné slovní druhy v jednom výrazu, bude nejobvyklejší pořadí: zájmeno — příslovce — přídavné jméno — podstatné jméno; a jistě není náhodou, že častost vokalizace stoupá od zájmen k podstatným jménům právě v tomto pořadí. Následuje-li po předložce bezprostředně podstatné jméno, v obvyklém případě (nepočítáme-li s důrazovým nebo jiným mimořádným pořádkem slov) je morfologická srozumitelnost celého spojení dána — vedle kontextu —[16] dvěma znaky: koncovkou podstatného jména a předložkou. Následuje-li však po předložce přídavné jméno, budou tyto znaky už tři: předložka, koncovka přídavného jména a koncovka podstatného jména (neboť nejde-li o přídavné jméno zpodstatnělé, je výskyt podstatného jména nutno předpokládat). Takové spojení bude tedy morfologicky jednoznačnější, a proto nebude potřeba tak často zde vokalizovat. Stojí-li po předložce příslovce, v zásadě zůstává situace stejná jako v předchozím případě: příslovce jako nesklonný slovní druh nemůže zvýšit morfologickou jednoznačnost celého výrazu, a ta bude i dále dána koncovkou přídavného [232]jména (jehož výskyt lze po příslovci obvykle očekávat), koncovkou podstatného jména a předložkou; tomu odpovídá i zjištěná skutečnost, že častost vokalizace před přídavnými jmény (47,08 %) a před příslovci (46,57 %) je vyrovnaná (rozdíl je pouhých 0,51 %).

Skutečnost, že vokalizace je nejméně častá (42,76 %) před zájmeny, sice dokonale odpovídá našemu příkladu ten důvěrně známý hlas (morfologická jednoznačnost by u takového spojení byla nejvyšší, neboť by vyplývala už ze čtyř znaků: předložky, koncovky zájmena, přídavného jména a podstatného jména), ale je pravděpodobné, že situace u zájmen by se při podrobnějším průzkumu ukázala mnohem složitější.[17] Údaj získaný dotazníkem je nepochybně zkreslen skutečností, že se opírá jen o různé případy užití jediného zájmena — žádný (mezi slovy začínajícími na š-, ž- je to jediné zájmeno).

Číslovky (před nimiž se předložky vokalizují v průměru nejčastěji — 57,67 %) zdánlivě zcela vybočují z naznačené koncepce „morfologické jednoznačnosti“, ale při bližším pohledu se ukazuje, že tomu tak není. Je totiž zřejmě třeba činit rozdíl mezi častostí vokalizace předložek před číslovkami řadovými a před číslovkami základními (jiné v dotazníku zastoupeny nebyly). Číslovky řadové (vokalizace 49,96 %) se pak ve shodě se svou tvaroslovnou povahou řadí do blízkosti přídavných jmen (s vokalizací 47,08 %). Číslovky základní naproti tomu vyvolávají nejvyšší vokalizaci vůbec (65,37 %), což je ovšem snadno pochopitelné, uvážíme-li, že téměř všechny tyto číslovky mají pro sedm pádů jen dvě koncovky (nulovou koncovku a -i), a mají tedy skloňování s nejvyšší mírou tvarové homonymie vůbec.

Princip výrazové jednoznačnosti ovšem není vyčerpán směřováním k jednoznačnosti morfologické; projevuje se i širší, obecnější snahou o významovou jasnost, o snadnou srozumitelnost. Nejprůkazněji o tomto působení principu svědčí zjištěná závislost častosti vokalizace na obvyklosti slova, které následuje po předložce. V současné době není jiná možnost než vyjádřit obvyklost slova údajem o častosti jeho výskytu, tak jak je uveden ve Frekvenci slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce,[18] ale přestože lze mít k takovému vyjádření řadu připomínek, zdá se, že pro náš účel postačuje. V následující tabulce tak jako tak nevycházíme z přesného frekvenčního údaje, nýbrž jen ze zařazení slova [233]do první, druhé, třetí atd. tisícovky nejčastěji užívaných českých slov.[19]

 

obvyklost slova

zastoupení v dotazníku

častost vokalizace

do 1000

žena, žádný, živý, šest

37,24 %

do 2000

ženský, železo

36,79 %

do 3000

žal, žíla

41,35 %

do 4000

žert, žaludek

43,37 %

do 5000

železničář

43,00 %

do 6000

šéf

45,78 %

do 7000

široce, šibenice, šikmo

47,69 %

do 8000

šestnáct

48,64 %

do 9000

župan

47,92 %

do 10000

šálek, žula

49,76 %

 

Závislost vokalizace na obvyklosti slova, které následuje po předložce, je z uvedené tabulky zřejmá. Průměrná hodnota častosti vokalizace znatelně a poměrně pravidelně stoupá až k hranici 10 000 nejfrekventovanějších (nejobvyklejších) českých slov; přibližně na této úrovni se ustaluje na hodnotě kolem 50 % a dále se už výrazně nemění (průměrná častost vokalizace před slovy za hranicí 10 000 je 50,08 %, tj. jen o 0,32 % vyšší než bezprostředně pod touto hranicí).

V předchozím textu jsme zatím ukázali, že princip výrazové jednoznačnosti se zřetelně uplatnil ve třech zjištěných skutečnostech: v častější vokalizaci předložky z, v závislosti míry vokalizace na slovním druhu slova následujícího po předložce a v závislosti míry vokalizace na obvyklosti tohoto slova. Je pravděpodobné, že tento princip se podílí ještě na dalších dvou zjištěných tendencích, které by bylo možno formulovat takto:

1. Častost vokalizace souvisí se vzděláním mluvčího (pisatele), a to tak, že osoby se základním vzděláním vokalizují nejméně (průměr u 9 respondentů této skupiny byl 34,20 %) a osoby s vysokoškolským vzděláním nejčastěji (14 respondentů, průměr 51,58 %); osoby se středním vzděláním tvoří průměr (29 respondentů, 43,34 %).

[234]2. Častost vokalizace je poněkud vyšší v případech, kdy předložkové spojení stojí v důrazovém postavení (v dotazníku šlo vesměs o postavení na začátku věty; vokalizováno bylo v 54,44 %); v ostatních případech je míra vokalizace zhruba o 5 % nižší (49,51 %).

Překvapivě výraznou závislost častosti vokalizace na vzdělání by bylo možno vysvětlit návykem celkově jasnějšího, jednoznačnějšího vyjadřování, k němuž obvykle vzdělání vede; za častější vokalizací v důrazovém postavení (lze-li rozdíl 5 % považovat za významný) bychom nejspíše mohli hledat pochopitelnou snahu o to, aby nejdůležitější, nejvíce zdůrazněná část sdělení byla také nejjasnější, nejjednoznačnější. V obou případech bychom tedy mohli vysvětlení opřít opět o výše zmíněný princip.

Jak již bylo řečeno výše, dotazník byl sestaven s cílem zjistit vliv deseti různých faktorů na častost vokalizace předložek s, z před slovy začínajícími na š-, ž-. Výsledný materiál prokázal, že čtyři z těchto faktorů (obvyklost slova následujícího po předložce, jeho postavení ve větě, slovní druh, k němuž toto slovo patří, a vzdělání mluvčího) častost vokalizace skutečně ovlivňují a jejich vliv bylo možno uspokojivě vysvětlit pomocí principu výrazové jednoznačnosti, který působí vedle uznávaného principu usnadnění výslovnosti. Při výkladu působení dalších faktorů však nevystačíme už ani s těmito dvěma principy; zdá se, že ostatní činitele sledované dotazníkem nemají společného jmenovatele.

Územní rozrůzněnost častosti vokalizace ve spisovných projevech je poměrně málo výrazná, a navíc průkazná pouze ve směru západ—východ (ve směru sever—jih nebylo možno najít žádnou systematickou rozdílnost). Vokalizace mírně přibývá směrem k východu, a to tak, že v západní polovině Čech (počítaje v to i Prahu) je průměrná míra vokalizace 41,86 % (průměr z dat od 19 respondentů), ve východní polovině Čech 44,91 % (15 respondentů) a na Moravě 45,60 % (18 respondentů). Je pravděpodobné, že v nářečních projevech by rozdíly mezi západem a východem českého jazykového území byly podstatně výraznější a že rozdíly zjištěné v projevech spisovných jsou jen vzdáleným odrazem stavu v nářečích.[20] Dotazník neprokázal žádné sy[235]stematické rozdíly v míře vokalizace mezi městy a venkovem.

Generační rozrůzněnost častosti vokalizace byla v posledních desetiletích několikrát zdůrazněna, a to vždy v tom smyslu, že mladší generace vokalizuje častěji než generace starší.[21] Materiál získaný dotazníkem naznačuje, že situace (alespoň ve vokalizaci s, z před š-, ž-) je dnes zřejmě poněkud komplikovanější, jak je vidět z následující tabulky.

 

Věková skupina

Průměrná častost vokalizace

14—24 (15 respondentů)

40,94 %

25—34 (13 respondentů)

42,49 %

35—44 (9 respondentů)

60,14 %

45—54 (8 respondentů)

42,48 %

55—70 (7 respondentů)

46,20 %

 

Generační (a ovšem i individuální — viz níže) rozkolísanost častosti vokalizace vyplývá nejspíše ze skutečnosti, že jde o jev, u nějž prakticky zcela chybí jednotící působení školy.

Další faktor, jehož vliv dotazník sledoval, byla ustálenost předložkového spojení. Ustálenost lze ovšem těžko vyčíslit, a proto jsem od jejího statistického zachycení upustil. Domnívám se však, že její významnost je zřejmá už z takových případů, jako je např. ustálené spojení ve prospěch (se závaznou vokalizací) proti nefrazeologickému v prospěchu. Ustálenost (frazeologizace) předložkového spojení a jeho nejbližšího kontextu je ovšem jen málokdy taková, aby vedla buď k závazné vokalizaci, nebo závazné nevokalizaci jako v uvedeném příkladu. Většinou jde jen o více či méně výraznou tendenci k ustálení té či oné podoby předložky. V dotazníku k takovým případům patřila např. spojení vajíčka se šunkou (vokalizace 82,69 %), nervy ze železa (86,54 %), utržený ze šibenice (76,00 %); absolutní ustálenost nevokalizace byla zaznamenána v jediném případě, a to nejkrásnější z žen (0,00 %).

Vliv zbývajících tří faktorů (délka slova následujícího po předložce, jeho sklad a zakončení slova stojícího před předložkou) dotazník neprokázal. Poměrně mírné a zcela nesystematické změny průměrné častosti vokalizace v závislosti na délce následujícího slova jsou pravděpodobně jen náhodné; lze tedy mít za to, že délka slova stojí[236]cího po předložce míru vokalizace neovlivňuje.[22] Míru vokalizace zřejmě neovlivnilo ani zakončení (poslední hláska) slova, které stálo před předložkou. Kolísání hodnot zde bylo zcela nesystematické, ale samozřejmě nelze vyloučit možnost, že v mluvených projevech se tento faktor uplatňuje podstatně jinak než v projevech psaných. Vliv posledního zbývajícího činitele (sklad slova následujícího po předložce, tj. v našem případě kvalita samohlásky stojící za počátečním š-, ž- tohoto slova) se nepodařilo ani plně vyvrátit, ani prokázat. Skutečností zůstává, že v závislosti na tom, jaká samohláska stála na druhém místě ve slově, kolísala míra vokalizace poměrně výrazně: a — 59,03 %, á — 55,35 %, e — 47,62 %, é — 49,44 %, i — 46,02 %, í — 46,18 %, o — 50,15 %, u — 54,44 %, ou — 48,08 % (v dotazníku nebyla slova, v nichž by po počátečním š-, ž- následovalo ó nebo ú). Pohyb průměrných hodnot vokalizace je značně neuspořádaný, ale přesto můžeme vidět, že je zde poměrně značný rozdíl mezi hodnotami u samohlásek přední řady i, í, e, é (vokalizace v průměru nižší) a u samohlásek zadní řady (vokalizace v průměru vyšší). Pro tuto skutečnost nemám jiné vysvětlení než to, že většina slov, v nichž po š-, ž- stojí zadní samohlásky, patří (a také v dotazníku patřila) ke slovům poměrně málo obvyklým (šos, žok, žolík, žonglérský, šovinistický, žurnalistika, šupinovitě atd.), a že tedy častější vokalizace před těmito slovy je primárně působena nikoli kvalitou samohlásky v nich, nýbrž jejich neobvyklostí, jejíž vliv byl ukázán výše. Zda se na tomto základě formuje obecnější rozdíl v častosti vokalizace mezi slovy se samohláskou přední a slovy se samohláskou zadní (už bez ohledu na obvyklost jednotlivých těchto slov), to by bylo třeba prokázat na širším materiálu. Výsledky dotazníku takovou možnost rozhodně nevylučují.

Shrnutí. Analýzou materiálu získaného dotazníkem jsme ověřili, že vokalizace neslabičných předložek v současné spisovné češtině se neřídí pouze principem usnadnění výslovnosti. Prokázali jsme, že vedle tohoto principu působí ještě princip jiný, princip výrazové jednoznačnosti, jehož pomocí lze vysvětlit některé zjištěné skutečnosti — proč se častěji vokalizuje předložka z než s, proč míra vokalizace závisí na obvyklosti slova následujícího po předložce, na jeho postavení ve větě a na slovním druhu, k němuž toto slovo patří, a jaká je zde souvislost [237]se vzděláním mluvčího (pisatele). Kromě toho se ukazuje, že vokalizace je do jisté míry rozrůzněna generačně i geograficky a že v ustálených předložkových spojeních existuje tendence k ustálení (závaznému užívání) jen jedné podoby předložky. Na okraj poznamenáváme, že pravděpodobně existuje poměrně výrazný rozdíl v častosti vokalizace mezi projevy mluvenými a psanými; toto konstatování však vyžaduje širšího ověření, neboť srovnávací vzorek pořízený formou řízeného dialogu měl jen velmi malý rozsah (256 dokladů).[23]

Pokusy o vysvětlení, které jsme uvedli, se ovšem nesnaží zastřít skutečnost, že vokalizace neslabičných předložek ve spisovné češtině zůstává i nadále jevem velmi nepravidelným a individuálně značně rozdílným: o tom ostatně svědčí nejlépe rozdíl mezi respondentem s nejmenší mírou vokalizace (4,85 % — třiatřicetiletá žena s vysokoškolským vzděláním z Nového Jičína) a respondentem s nejvyšší mírou (94,23 % — jedenapadesátiletá žena z Českých Budějovic mající střední vzdělání). Navíc je třeba znovu zdůraznit, že uvedené závěry platí jen pro vokalizaci předložek s, z před slovy začínajícími na š-, ž-, po nichž následuje samohláska, a že byly vyvozeny na základě dotazníkového šetření, které bylo v mnoha směrech omezené. Mají-li tyto závěry platnost širší, platili i pro vokalizaci předložek před souhláskovými skupinami a především pro vokalizaci v mluvených projevech, to bude bezpochyby třeba zjistit dalším výzkumem.


[1] Žádná z dosavadních kodifikací nevymezuje vokalizaci ze všech dále uvedených hledisek. V podaném přehledu jde o kompilaci ze Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978, dále SSČ), Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—71, dále SSJČ), z Nauky o českém jazyku Vl. Šmilauera (Praha 1972) a z Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (Praha 1930), Mluvnice spisovné češtiny F. Trávníčka (Praha 1949) a České mluvnice B. Havránka — Al. Jedličky (Praha 1963).

[2] Princip usnadnění výslovnosti je jediný, který je zahrnut ve všech novodobých kodifikacích.

[3] Je tedy zřejmé, že vokalizace předložek slabičných má celkově jinou povahu než vokalizace předložek neslabičných. V různé míře se tu uplatňují různé činitele; oba případy je proto vhodné od sebe odlišovat tak, jak to činí i většina kodifikací. Další text se zaměřuje výhradně na vokalizaci předložek neslabičných.

[4] Srov. F. Trávníček, d. c. v pozn. 1, s. 46: „Obtížnost ve výslovnosti souhláskových skupin je často proměnlivá; někomu se zdá nějaká skupina nesnadná, jinému nikoli, a leckdy je tato dvojitost za různých okolností u téhož mluvčího. Tak vzniká nezřídka kolísání v týchž případech: k svému // ke svému, v kterém // ve kterém.“

[5] Srov. např. Jazykový koutek Čs. rozhlasu, Praha 1959 (třetí výběr), s. 356: „Vůbec lze říci, že mladší generace užívá podob s -e častěji.“

[6] Srov. F. Trávníček, d. c. v pozn. 1, s. 50: „Před adjektivy bývá nevokalizovaná předložka častěji“; na téže straně: „Před přívlastkem je vokalizace řidší než před jménem.“

[7] F. Trávníček, d. c. v pozn. 1, s. 46: „Zejména je vokalizace tehdy, končí-li slovo před předložkou souhláskou, která by tvořila s předložkou a se začáteční souhláskou následujícího slova obtížnou skupinu. Např.: Přijdu zas se ženou …

[8] Zastoupeny byly okresy Cheb (3 respondenti), Karlovy Vary (1), Plzeň (3), Most (1), Louny (1), Teplice (2), Ústí n. L. (3), Kladno (1), Prachatice (1), Písek (1), České Budějovice (4), Tábor (1), Jičín (1), Pardubice (1), Chrudim (1), Hradec Králové (5), Znojmo (1), Náchod (1), Brno (2), Šumperk (1), Hodonín (1), Gottwaldov (3), Luhačovice (1), Nový Jičín (5), Ostrava (2), Frýdek-Místek (2), Havířov (1); dva respondenti byli z Prahy. Touto cestou děkuji doc. M. Čechové, která zprostředkovala přijetí dotazníků v jednotlivých krajských pedagogických ústavech; krajským metodikům pak děkuji za pečlivé rozdělení dotazníků v okruhu jejich působiště a bydliště.

[9] Autor si plně uvědomuje, že vokalizace je primárně záležitostí mluveného jazyka, takže následující zobecnění výsledků dotazníkového šetření nelze považovat za univerzálně platné zákonitosti. Tento článek si klade za cíl pouze upozornit na složitost jevu zvaného vokalizace a na tendence, které se v něm projevují, aniž jim je věnována pozornost v kodifikacích. Do jaké míry se tyto tendence uplatňují v mluveném jazyce, bude třeba pečlivě prověřit, a to samozřejmě jinak než formou ankety. Takovou formu je v daném případě možno tolerovat leda pro rychlé získání povšechné orientace — a právě o to nám v této počáteční fázi výzkumu vokalizace šlo.

[10] Srov. např. doklady v Českých nářečních textech (kolektiv, Praha 1976) na s. 54, 92, 95, 96, 98, 100, 102 aj.

[11] Pro některé východní nářeční úseky (např. Opavsko) se podoba ku dokonce někdy uvádí jako základní — srov. J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 174.

[12] Vycházíme přitom z předpokladu, že zmíněný princip (který — jak je zřejmé z předchozího výkladu — má opodstatnění především v mluveném jazyce) se uplatňuje i v jazyce psaném, podobně jako princip usnadnění výslovnosti.

[13] K tomu srov. i odpovídající údaje z kontrolního materiálu získaného excerpcí beletrie (celkem 173 případy vokalizace s, z před š-, ž-). Míra vokalizace s před š- byla 60,38 %, s před ž- 46,88 %, z před ž 65,38 %, z před š- 50,00 %. Jak je vidět, s zde bylo vokalizováno častěji před š- než před ž-, a z naopak častěji před ž- než před š- (tentokrát tedy zcela v souladu s principem usnadnění výslovnosti); celkově však z bylo vokalizováno častěji než s v odpovídajícím postavení.

[14] Jak vyplývá z přehledné tabulky M. Těšitelové (Zur morphologischen Homonymie des Nomens, Travaux linguistiques de Prague 2, 1966, s. 208), jsou genitivní tvary u jednotlivých vzorů substantiv, adjektiv a zájmen homonymní v 39 případech s tvary jiných pádů. U instrumentálu je homonymie jen v 16 případech.

[15] Nasvědčuje tomu i skutečnost, že z různých nářečí jsou hojně doložena bezpředložková spojení se 7. p. (Mluvil sem maminkou ap.), kdežto vynechávání z (2. p.) se vyskytuje jen velmi zřídka (J. Bělič v Nástinu české dialektologie uvádí jediný doklad Byl Srpina ‚ze Srpína‘, v němž ovšem může docela dobře jít jen o splývavou výslovnost původního z Srpína).

[16] Vyjasňující úlohu kontextu nechceme odsouvat do pozadí; kontext však zůstává konstantním vyjasňujícím činitelem i v dále uváděných případech a nám jde o postižení činitelů proměnných.

[17] Lze stěží předpokládat, že by za zájmenem obvykle následovalo přídavné jméno i podstatné jméno. Naopak je třeba mít na zřeteli skutečnost, že zájmena (především osobní a vztažná) stávají často ve větě samostatně.

[18] J. Jelínek — J. V. Bečka — M. Těšitelová. Praha 1961.

[19] Pod hlavičkou častost vokalizace je v tabulce vždy uvedena hodnota, která vznikla průměrem hodnot vokalizace u všech předchozích slov. Tzn. že např. údaj na 2. řádce (36,79 %) vyjadřuje průměrnou častost vokalizace ne pouze před slovy z druhé tisícovky (tj. ženský, železo), nýbrž před všemi slovy z prvních dvou tisíc (žena, žádný, živý, šest a ženský, železo); podobně údaj na 3. řádce vyjadřuje častost vokalizace v prvních 3000 nejčastěji užívaných slov (v našem případě žena, žádný, živý, šest, ženský, železo, žal, žíla). Tímto způsobem průměr narůstá až k hranici 10 000.

[20] Jakékoli přesné údaje tu chybějí, soudím jen z vlastního dojmu a z poměrně výmluvného (a pro východní Moravu jistě ne zanedbatelného) stručného srovnání se slovenštinou, v níž v obdobném případě (s, z před počátečním š-, ž-) byla vokalizace ve 156 případech ze 160, tj. v 97,50 %. Blíže viz K. Kučera, K vokalizaci neslabičných předložek v češtině a ve slovenštině, AUC Philologica Pragensia XXVII — v tisku.

[21] Srov. zde pozn. 5.

[22] Průměrná častost vokalizace kolísala takto: dvouslabičná 52,98 %, tříslabičná 53,01 %, čtyřslabičná 50,00 %, pětislabičná 46,42 %, šestislabičná 55,19 %. Stranou byla ponechána jednoslabičná (32 %) a sedmislabičná (47,30 %), protože první byla zastoupena jen čtyřmi substantivy a druhá jen dvěma adjektivy a jednou číslovkou.

[23] Předložky s, z byly před š-, ž- v dotazníku vokalizovány průměrně v 50,01 %, v mluveném projevu v 62,11 % (159 případů z 256).

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 5, s. 225-237

Předchozí Eva Macháčková: Požadavky na zvýšení kvalifikace, nebo požadavky zvýšení kvalifikace?

Následující Slavomír Utěšený: Býti, či být? v milostných dopisech před sto lety

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1