Česká frazeologie

Josef Filipec

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V současné lingvistice se projevuje mimo jiné i prohloubený zájem o otázky frazeologie. Tento zájem konkrétně dokládají práce teoretické i apliko[140]vané, slovníky různého typu a na úseku slavistiky došlo i k ustavení samostatné komise pro frazeologii při Mezinárodním komitétu slavistů. První zasedání této komise bylo r. 1982 ve Varšavě a za českou lingvistiku se ho zúčastnil J. Petr. Z přínosných teoretických prací poslední doby lze uvést knihu sovětského slavisty V. M. Mokijenka (Slavjanskaja frazeologija, Moskva 1980), lipského germanisty W. Fleischera (Phraseologie der deutschen Gegenwartssprache, Leipzig 1982), sborník redigovaný polským slavistou A. M. Lewickým (Stalość i zmienność związków frazeologicznych, Lublin 1982) a práci F. Čermáka Idiomatika a frazeologie češtiny, vydanou 1982 jako učební text Karlovou univerzitou. Tato práce vyjde též ve zhuštěné podobě jako součást připravované České lexikologie a je teoretickým protějškem po léta zpracovávaného kolektivního Slovníku české frazeologie a idiomatiky, jehož první díl (Přirovnání) s teoretickým rozborem F. Čermáka vyšel (Praha 1984) a druhý díl (Výrazy jmenné a jiné) je v tisku.

Tyto původní práce pomohou konečně odstranit zaostávání české lingvistiky na uvedených úsecích, tím bolestnější, že se právě úsek frazeologie může dovolávat významných tradic spjatých např. s jmény J. A. Komenského, F. L. Čelakovského, K. Poláčka (Žurnalistický slovník, 1934), J. Čapka (Psáno do mraků, 1947) a zvláště s Lidovými rčeními J. Zaorálka (1947), oceňovanými i zahraničními frazeology nejen pro svůj materiál, ale i pro jeho pojmové utřídění. Práce uvedeného typu jsou zajímavé nejen pro lingvisty, ale i pro publicisty a spisovatele, pro všechny, kdo mají zájem na zvýšení jazykové kultury svých projevů.

Nauka o frazeologii není snadný lingvistický úsek. Výzkum frazeologických jednotek, frazémů, předpokládá znalost problematiky všech jazykových rovin, především lexikální, sémantické, syntaktické a stylistické, protože všechny tyto roviny se podílejí na utváření specifické struktury frazémů a jejich typologii. V dosavadních jednojazyčných slovnících výkladových nejsou frazémy uspokojivě zpracovány. Jsou tu nevyřešené otázky, pokud jde o rozlišení volných a ustálených spojení, přiřazení frazémů k jednotlivým významům polysémických lexémů nebo jejich uvádění buď pod samostatným číslem, nebo na konci heslové stati, jejich zařazení pod jedním heslovým slovem nebo více heslovými slovy aj. Po léta aplikovaná typologie Vinogradovova a jeho učení o tzv. frazeologickém významu dnes vyžadují revize, stejně jako otázky, jsou-li složkami, komponenty frazémů slova, je-li nauka o frazeologii součástí lexikologie nebo tvoří-li samostatný lingvistický úsek, kde je hranice mezi frazeologickými variantami a synonymy, jaká je podstata idiomatičnosti, povaha frazeologické nominace (typů pojmenování a označení) atd. Problematika frazeologie, rozdíl mezi povrchovou a hloubkovou strukturou frazémů, jejich vnitřní a vnější gramatičností, mezi vnitřním a vnějším kontextem donutila i generativní gramatiky, aby se hlouběji seznámili s povahou přirozeného jazyka a jeho významových jednotek, jak to dosvědčují práce Weinreichovy, Chafovy a Fraserovy.

[141]Čermákova dříve citovaná práce se zakládá na podrobné znalosti sovětské i západní odborné literatury a snaží se uvést celou rozsáhlou problematiku do jednotného pojetí. Po úvodním vymezení základních opozic postupuje k všestrannému rozboru frazeologické jednotky, jejích komponentů a typů, k popisu systému, transformací, funkcí a úzu. Má tedy práce promyšlenou stavbu. Za jednotku celé oblasti frazeologie považuje autor idiom/frazém (dále IF). Je to ustálená kombinace nejméně dvou forem, a to morfémů, lexémů, kolokací, vět, která je v různé míře anomální, tj. nepravidelná formálně, kolokačně i významově, a tvoří jednotku bezprostředně vyšší roviny (115). Autor vymezuje frazém i idiom nepřesně „zcela vědomě“ (222), obojí se podle něho překrývá, přičemž frazém je širší než idiom. Idiom zahrnuje celou jednotku, tj. i její formu, ale zdůrazňuje její význam, neužívá se ho však o frazémech typu dávat pozor, kde není význam „zajímavý“, pokud jde o jeho anomálnost. Toto pojetí idiomu je specifické. Autor odmítá tradiční vymezení idiomu z hlediska jeho nepřeložitelnosti. Vedle idiomů, patřících k centru frazeologie, rozlišuje kvaziidiomy a kvazifrazémy příslušné k oblasti přechodové (výrazy s konkrétním denotátem: kočičí hlava; terminologické výrazy: mrtvý chod; výrazy s neplnovýznamovými, gramatickými slovy, tj. synsémantiky: ve srovnání s; výrazy s komponenty významově prázdnými: být nesvůj; výrazy s omezenou spojitelností jednoho komponentu: otevřít dokořán) a výrazy periferní (např. slovesně jmenné výrazy s abstraktním substantivem: vyvolat, mít zájem).

Autor chápe frazémy a idiomy v nejširším rozsahu, z hlediska všech jazykových rovin, jejichž jednotky mají význam, tedy i z hlediska roviny morfematické. Frazémy jsou tedy i slova, jejichž slovotvorná motivovanost je z dnešního hlediska zastřená, anomální (poduška, najít, předsevzetí). I zde stojí autor na krajním stanovisku. Např. W. Fleischer, autor Tvoření slov v němčině, využívá sice v dříve citované práci konfrontace nauky o tvoření slov a nauky o frazeologii, ale nedochází k názoru tak vyhraněnému jako F. Čermák. Do vyšší roviny kolokační patří kolokační frazémy a idiomy obsahující slova plnovýznamová — autosémantika (chytat lelky) i neplnovýznamová — synsémantika (ke všemu). Vyšší roviny jsou reprezentovány jednotkami větnými (To tak!, Chcíp tam pes) a nadvětnými, a to s jedním subjektem (Ono se řekne semenec, ale zobat ho z flašky!) a s dvěma subjekty (Pozdrav pánbu! — Dejž to pánbu!). Všechny tyto typy bez ohledu na jazykovou rovinu i povahu komponentů jsou pojmenováními (80, 179), plnícími vzhledem k jednotkám vyšší roviny funkci strukturní.

V seznamu speciálnějších termínů uvádí autor např. kolokace, tj. frazémy slovní, ovšem termíny kolokabilita a kolokační platí obecně pro všechny roviny (131); kompatibilita je významová slučitelnost komponentů, valence je formální vztah frazému k okolí, syntagma je kombinace dvou a více prvků libovolné roviny in praesentia (214, ale 31 i in absentia!).

Při omezeném rozsahu naší recenze nelze popsat všechno bohatství otázek, [142]které autor uvádí, jeho důmyslné klasifikace, využití logického kalkulu, výklady o významu a stylu atd. Podle jeho pojetí patří nauka o frazeologii k obecné teorii pojmenování a přesahuje rámec lexikologie. V této souvislosti vyvstává aspoň několik obecnějších připomínek. Jednotka IF se tu i v jiných pracích chápe jako „spojení slov, popř. jiných jednotek“ (17) a komponenty frazému jsou slova (53); mluví se o významu slov v idiomu a o významovém vyprazdňování, tj. o tzv. depletivnosti komponentů (57n.); zjišťuje se, jde-li u nich o slova monosémická nebo polysémická (56); rozlišují se autosémantika a synsémantika v roli komponentů (132n.) aj. Ovšem případy, jako vzít roha, oko za oko, starý mládenec, černá hodinka, ukazují, že se tu povaha slova jako lexému se všemi slovními tvary mění: roha je ustrnulý slovní tvar, jehož lexikální význam nelze identifikovat, protože zde jen formálně spolukonstituuje celostní význam frazému; podobně je tomu v druhém příkladu, spojení však kdysi mělo i význam vlastní, nesymbolický, v třetím a čtvrtém případě mohou mít sice komponenty frazémů všechny slovní tvary, ale jejich lexikální významy se liší od stejných komponentů v slovníku. Jde zde tedy o specifický meziútvar, který by bylo možné označit např. jako verboid. — Domníváme se, že rozšiřovat oblast frazeologie i na slova s anomální slovotvornou motivací (viz shora) není nezbytné. Tu nejde o anomálii při spojení morfémů, nýbrž o zastřenou slovotvornou motivaci. — Autor zastává názor, že styl odborný nepřichází pro oblast IF v úvahu (97) a považuje frazémy tohoto stylu za periferní. Tím ovšem vylučuje ze svého zkoumání oblast dnes velmi důležitou. Místo toho přihlíží k stylu tzv. neutrálnímu (např. u frazému ležet na smrtelné posteli) a k stylu slangu a argotu (96n.), ale tu jde jen o stylové vrstvy. Styl jako organizace jazykových prostředků je sotva neutrální, stylová neutrálnost se týká jen jazykových prostředků.

Autor sám považuje svou práci skromně za pokus zjistit hlavní kritéria a aspekty relevantní pro popis idiomatiky a frazeologie. Jde však o důležitý a originální příspěvek, který zasluhuje, aby byl propracován s větší explicitností a s kritickým přihlédnutím k jiným pojetím ve formě samostatné knihy. Vzhledem k didaktickým cílům práce by měl být výklad přístupnější a ucelenější. Některé jevy, např. varianty, komponenty frazému, transformace se uvádějí na třech místech, ale zásadní výklad je na jednom z nich. Tím je celkový obraz práce zbytečně rozdrobený.

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 3, pp. 139-142

Previous Růžena Šišková: Vysoké ocenění díla ukrajinských lexikografů

Next Eva Pokorná, Alena Polívková: Zeměpisná jména Československa