Broubiti

[Hovorna]

(pdf)

-

V 2. č. jsme se ptali, kde se říká broubiti. Došly nás dvě odpovědi z opačných skoro končin českých. Podle zprávy p. V. Šumana na Kr. Vinohradech užívá se toho tvaru hojně na Jičínsku. Mají tam na př. zástěry »broubené« kraječkami, a »broubí« tam kapesníky, šátky a pod., t. j. dělají kolkolem zášivku, aby se netřepaly. A p. Ant. Mára nám oznamuje, že se v nářečí chodském (zvláště v okolí vsi Postřekova u Klence) užívá nejen slova broubiti, ale i jeho složenin. »Zvláště staří lidé tak mluví.« Děvče broubí fěrtuch, zabroubila jej, dobroubila šátek (dokončila obrubu). »To jsem se nabroubila«, požaluje si jiná. Na šátku je jako jinde »vobruba«. Chodské nářečí má podle jeho zprávy z téhož kořene také dvě různá podstatná jména po[157]dobného znění, ale nestejného významu: roubí (nebo roubení) je obruba studně (původně ovšem roubená), »vroubí jsou cesty a pěšiny v lese (podél nich jsou zasázeny listnaté stromy a také vrby u potoků)«. Vroubí podle původu tohoto slova ovšem neznamená něco, jak se dnes psává, »vroubeného«, t. j. lemovaného stromy, nýbrž něco po staru »vroubeného«, zaseknutého do plochy zarostlé lesem, vrub do této plochy.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 5, s. 156-157

Předchozí Babí kout

Následující Chuchel