Časopis Naše řeč
en cz

Sloveso určité v aktuálním členění větném

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

-

Vztah mezi aktuálním členěním a slovosledem české věty je vztahem mezi funkcí, jíž věta (výpověď) nabývá v průběhu sdělovacího procesu, a jejím základním výrazovým prostředkem. Změníme-li nějak slovosledné uspořádání větných složek, dojde ve většině případů zároveň i ke změně aktuálního členění věty neboli — pokud s J. Firbasem vyjádříme aktuální funkce větných složek v termínech stupňů výpovědní dynamičnosti[1] — ke změně stupňů výpovědní dynamičnosti všech nebo alespoň některých větných složek. Nicméně vztah mezi aktuálním členěním a slovosledem není — jako ostatně žádný vztah mezi funkcí a prostředkem v jazyce — přísně, matematicky jednoznačný, nýbrž do určité míry asymetrický. Je to tím, že pro vyjádření aktuálního členění má čeština k dispozici mimo slovosled i další prostředky, intonační, gramatické i lexikální, které s prostředky slovoslednými mohou konkurovat, a na slovosled zase působí vedle aktuálního členění jakožto hlavního činitele ještě různé činitele vedlejší a příležitostné.[2] Touto složitou asymetrií je dáno na jedné straně to, že existují slovosledné změny, které nemají za následek změnu v aktuálním členění věty, a na druhé straně to, že ne každá změna v aktuálním členění věty se projeví jako změna slovosledná. Právě tento fakt se pokusíme doložit na slovosledu a aktuálních funkcích slovesa určitého. Sloveso určité jsme zvolili nejen pro jeho centrální pozici v gramatické a sémantické struktuře věty,[3] ale také proto, že velmi pravidelně tvoří hranici („přechod“) mezi tematickou a rematickou částí věty v tom smyslu, že nese vyšší stupeň výpovědní dynamičnosti než všechny tematické prvky ve větě a zároveň nižší stupeň výpovědní dynamičnosti než všechny rematické prvky ve větě. Jiné aktuální funkce přijímá sloveso určité podstatně méně často a jen za určitých kontextových podmínek. Žádný jiný větný [2]člen nejeví tak vysokou míru stability své aktuální funkce jako právě sloveso určité.[4] V tomto článku budeme sledovat jednak to, do jaké míry se shoduje „přechodová“ funkce slovesa určitého s jeho lineárním umístěním na hranici mezi tematickou a rematickou částí věty, jednak to, jak se spolu se změnou aktuální funkce slovesa určitého proměňuje i jeho slovosledná pozice.

Hranice mezi tematickou a rematickou částí věty

Variace v umisťování slovesa určitého majícího funkci „přechodu“ mezi tematickou a rematickou částí věty jsou typickým příkladem slovosledné změny, která nevede k přesunům ve stupních výpovědní dynamičnosti větných složek. Sloveso určité s uvedenou aktuální funkcí může zaujímat následující slovosledné pozice:

a) Sloveso určité stojí za prvním (holým nebo rozvitým) větným členem, tedy na „druhém“ místě ve větě. Toto postavení slovesa určitého se považuje v češtině za základní. Obsahuje-li tematická část věty více než jeden větný člen řízený slovesem určitým (srov. příklady níže), netvoří v tom případě sloveso určité lineární hranici mezi tematickou částí věty, ale odděluje od sebe zpravidla ten prvek tématu, který je v daném momentu promluvy nejaktuálnější (tzv. centrum tématu), od ostatních (průvodních) prvků tématu. Například: Na vrcholu umělecké tvořivosti odešel Ferdinand Léger od svého díla. Dva měsíce před smrtí navštívil Léger Československo. Čtyřicetiletý malíř vkročil tehdy do období umělecké zralosti. V padesátých letech přitahovala umělce nejvíce keramika. Základní postavení na „druhém“ místě ve větě si predikátové sloveso podržuje často i tehdy, jeli prvním větným členem věta závislá anteponovaná před větou řídící. Věta řídící pak tedy predikátovým slovesem začíná. Variantní umístění slovesa až za prvním větným členem věty řídící je však rovněž možné:

Když zahajovalo včerejší utkání pražského přeboru, překvapilo mnohé (//mnohé překvapilo), že utkání vede mladý, neznámý rozhodčí. — Když se stal před osmi lety E. Fitipaldi poprvé automobilovým mistrem světa, nastal v Brazílii (//v Brazílii nastal) poprask. — Jak oznámily agentury z Říma, rozhodl v úterý (//v úterý rozhodl) Národní olympijský výbor Itálie o účasti sportovců na [3]olympijských hrách. Přesun predikátového slovesa z počátkové pozice věty řídící až na místo další (varianty uvedené v našich příkladech v závorkách) může vyvolat aktualizaci některého prvku před ním předcházejícího, v našich příkladech např. aktualizaci časových a prostorových „kulis“ v Brazílii, v úterý. Obojí slovosledné varianty nejsou vždy rovnocenné po stránce rytmické, varianty s iniciálním postavením slovesa určitého ve větě hlavní se jeví plynulejší.

b) Sloveso určité stojí za všemi tematickými složkami a tvoří lineární hranici mezi tematickou a rematickou částí věty: Na vrcholu umělecké tvořivosti Ferdinand Léger odešel od svého díla. — Dva měsíce před smrtí Léger navštívil Československo. — Čtyřicetiletý malíř tehdy vkročil od období umělecké zralosti. — V padesátých letech umělce přitahovala nejvíce keramika.

Lineární hranici téma — réma tvoří sloveso určité pravidelně tehdy, jeli na „druhém“ místě některý jeho pohyblivý gramatický morfém (zvratné se nebo tvary slovesa být ve složených tvarech slovesných), modální sloveso, sponové být, popř. je-li „druhé“ místo ve větě obsazeno z důvodů rytmických jinak.

Pravidelně stojí sloveso určité na počátku uvozovacích vět následujících za přímou řečí: „Poslyšte, pane Dastychu,řekl zamyšleně policejní úředník dr. Mejzlík …Tak ven s tím,děl pan Dastych … „Chytil jsem kasaře,odpověděl dr. Mejzlík pochmurně.

V těchto případech nelze sloveso určité přesunout za podmět na jiné místo uvozovací věty. Umístit sloveso určité za podmět je však možné — a obvyklé — při současném přesunu uvozovací věty před přímou řeč nebo před řeč nepřímou + že  …

Slovosledné přesuny ve všech našich dosavadních příkladech, tedy

odešel Ferdinand Léger ↔ Ferdinand Léger odešel

navštívil Léger ↔ Léger navštívil

nastal v Brazílii ↔ v Brazílii nastal

překvapilo mnohé ↔ mnohé překvapilo

řekl policejní úředník ↔ policejní úředník řekl

děl Pan Dastych ↔ pan Dastych děl

atd. nevedou ke změně aktuálních funkcí jednotlivých složek přesunem zasažených. Zároveň je vidět, že tzv. základní slovosled v češtině se nemusí ve všech případech nutně krýt s tím slovosledem, který důsledně odpovídá vzrůstající výpovědní dynamičnosti ve větě, tedy s tzv. základním rozložením výpovědní dynamičnosti.

c) Sloveso určité stojí na počátku věty, tedy před všemi tematic[4]kými složkami, z důvodů rytmických, stylistických nebo jiných (ev. někdy i proto, že ve větě není explicitně vyjádřena žádná tematická složka): Šel starý Magdón z Ostravy domů … — Je to vysoké tak dva a půl metru, zrobeno je to ze železných trubek, to divoce rozeklaná ramena trčící na všechny strany a nechybí tomu ani silný elektromotor.

Počátková pozice slovesa určitého je spjata často s větami, jimiž začíná text nebo textový úsek. Aktuální členění v počátkových větách, stupně výpovědní dynamičnosti jednotlivých větných složek v nich i samo jejich rozčlenění na tematickou a rematickou část představuje však samostatnou problematiku v různých koncepcích a u různých autorů dosud ne zcela jednotně nazíranou,[5] jejíž výklad by přesáhl rámec jednoho článku.

Středové postavení centra rématu

V současném jazyce, zejména v psaných emocionálně nezabarvených projevech, se centrální rematický prvek (tj. prvek s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti ve větě) velmi pravidelně, do značné míry automaticky, klade na konec věty. Tomu odpovídá i intonace; je-li věta čtena nahlas, umisťuje se větné intonační centrum automaticky na poslední slovo, resp. na poslední přízvukový takt.[6] Výraznost uvedené slovosledné tendence by vystoupila do popředí, kdybychom porovnali češtinu s jinými slovanskými jazyky[7] nebo se staršími vývojovými etapami češtiny, kde se v tak vysoké míře koncové postavení centra rématu neuplatňovalo (viz o tom dále).

Ani v dnešní psané spisovné češtině neplatí však pravidlo o koncovém postavení centra rématu bezvýjimečně. Kromě případů vysloveně subjektivního pořadu, které ponecháme nyní stranou,[8] se s nekoncovým, a to středovým postavením centra rématu setkáváme zejména tehdy, je-li centrem rématu predikátové sloveso. V následujících příkladech, [5]které uvádíme v minimálním nezbytném kontextu, si slovesa určitá vytištěná proloženě zachovávají středové postavení přesto, že bychom v souhlase s jejich aktuální funkcí očekávali postavení na konci věty za všemi složkami tematickými:

V závěru prvního dne spartakiády cvičili vojáci. Jejich holdem olympijské myšlence se uzavřel tento den. — Volta sestavil kovy do řady podle toho, jaké množství elektřiny dodávaly (nyní bychom řekli, že sestavil kovy do tzv. napěťové řady). Volta neznal ještě pojem napětí, ale již s ním pracoval. — Vodivé kapaliny nemohl zákonitě vsunout do své napěťové řady, a proto … — Každá škola má jinou techniku a jiné metody a žák si musí umět vybrat z množství materiálu a inspirace; musí zúžit ten obrovský výběr a vytvořit si vlastní názor. —. Ženy po třicítce si vybírají nenápadné, elegantní šaty, které jsou řešeny prakticky a splňují požadavky současné módy. Na měsíc květen jsme vám připravili model, který splňuje tyto požadavky. — Pro práci na zahrádce si pořídíme nepříliš těžké kolečko na pneumatikách. Po použití uložíme kolečko dnem vzhůru, abychom šetřili pneumatiku. — Energií umějí šetřit především ti, kteří topí dřevem, jež si sami dobývají, dovážejí a ručně pilou a sekerou namáhavě zpracovávají. Ti znají cenu, za kterou získávají energii, a dovedou si jí proto vážit.

S větami uvedeného typu se lze setkat ve všech funkčních stylech — v psaném stylu odborném, zejména popularizačním, v publicistice, v beletristické próze a jinde. Středové postavení centra rématu proniká do psaných projevů z projevů mluvených, v nichž je ovšem vždy signalizováno intonací, a je projevem sbližování psaného a mluveného jazyka. Vyskytuje se často ve větách delších, s rozvitými větnými členy, a to jak ve větách jednoduchých, tak v hlavních nebo vedlejších větách v souvětích. Typ lineárního uspořádání aktuálních složek v nich, totiž „téma — réma — téma“, kde rématem je větný predikát, je dán spolupůsobením několika různorodých činitelů; podle jejich uplatnění by bylo možno takové věty nejen utřídit, ale popř. také zhodnotit z hlediska vhodnosti jejich užití v daném jazykovém projevu, z hlediska stylistického a konečně i z hlediska jednoznačnosti jejich aktuální struktury samé. Vždy jde však o příznakové slovosledné varianty vět, které by bylo možno při zachování týchž kontextových podmínek nahradit větami se slovosledem bezpříznakovým, tedy s koncovým umístěním centra rématu (a s čistě objektivním pořadem aktuálních složek), tedy např. Volta ještě pojem napěťové řady ne[6]znal; model, který tyto požadavky splňuje atd.

Jak ukázalo zkoumání jazykových dokladů z různých stylů, uplatňují se při užití příznakové slovosledné varianty (tj. se slovesem určitým uprostřed) zejména tyto činitele:

a) Záleží na příslušnosti jazykového projevu k funkčnímu stylu, žánru, popř. stylovému postupu. Např. v některých žánrech publicistických a v beletrii se uplatňuje snaha o oživení a přiblížení projevu mluvenému. V mluvených projevech je totiž centrum rématu (a tedy i intonační větné centrum) méně těsně spjato s koncovou pozicí ve větě než v projevech psaných, často bývá i uprostřed nebo i na počátku věty. Menší stabilizace slovosledná je tu ovšem vyvažována jednoznačnou signalizací centra rématu intonačními prostředky.

Zdá se, že s implicitní přítomností intonace je třeba počítat i v projevech psaných (projeví se při přečtení věty nahlas), a to zejména tam, kde jsou zároveň přítomny ještě další výrazové prostředky typické pro projevy mluvené. Patří k nim např. různé dialogizační prostředky ve stavbě věty, hovorová lexikální zásoba apod. Níže uvedený úryvek je vyprávěn v 1. os. sg., v první větě je vypuštěno pomocné sloveso, věta je přerušena vsuvkou, slovní zásoba není stylově zcela neutrální.

A já začala číst — snad jsem kouzlila — jedním očkem přitom horečně pokukovala po rozházených listech, kde asi může být pokračování textu. Už jsem se blížila po poslední řádce k závěru, když jsem s úlevou našla ten následující list a mohla se pustit do pokračování.

Predikát našla v druhém souvětí si zachovává středové postavení ve větě přesto, že je centrem rématu věty; tematičnost postponovaného slovesného doplnění je signalizována jak konsituací promluvy („rozházené listy“, „pokračování textu“), tak zájmenným ten. Pokud je v nějaké větě aktualizováno pomocné nebo sponové být jako centrum rématu, dochází k jeho přesunu na konec věty jen zřídka, většinou zůstává zachováno umístění uprostřed nebo na počátku věty. Například: Jednoho dne u mne zazvonil telefon a ženský hlas se mě ptal, zda bych byl ochoten ilustrovat dětskou pohádku. Byl jsem ochoten.

b) V závislosti na druhu jazykového projevu se projevuje také vliv bezprostředního textového okolí. Postponovaný prvek tématu se může z předcházejícího kontextu buď prostě opakovat, znovu (jakoby dodatkově) připomínat jako již dříve zmíněná, „známá“, „stará“ informace, nebo může obsahovat také informaci částečně „novou“ (např. atributivní rozvití) a tím (zpravidla jako komplement rematického slovesa) alespoň zčásti rozvíjet, obohacovat obsah sdělení. Příslušnost ta[7]kového prvku k tématu bývá často signalizována explicitními výrazovými prostředky, např. zájmenným ten, takový, jeden apod., a to i u těch tematických prvků, které se opakují z předcházejícího textu doslovně (viz příklady níže). Postponován je vždy ten ze dvou (popř. tří nebo i více) tematických prvků věty, který má v tematické části věty jen funkci prvku původního, opakuje nebo modifikuje informaci z předcházejícího textu „známou“, ev. se vztahuje k nadřazenému tématu odstavce. Na počátku věty stojí naopak pravidelně ten tematický prvek, který vyjadřuje nové aspekty (okolnosti, „kulisy“ apod.) sdělení, nese nejvyšší stupeň výpovědní dynamičnosti v rámci tematické části věty a jako takový vytváří protipól centra rématu dané věty. Příklady: Někdy člověk potřebuje trochu toho úsměvu. Synchronní vysvětlení, které podává pro slovenštinu A. B., neosvětluje tyto rozdíly. Husitská Praha nepřijala takové pojetí dědičného hříchu. Viz též příklady uvedené výše.

c) Rytmus věty a činitel rozměrový spolupůsobí na jedné straně tak, že snáze se do postpozice dostává krátké doplnění, které vytváří dohromady se slovesem jediný promluvový celek, popř. jednu frazeologickou jednotku (viz příklady z novin uvedené výše). Na druhé straně však je zřejmá i snaha umístit rematické sloveso doprostřed věty také tehdy, je-li věta dlouhá, a to proto, aby v ní nedocházelo k hromadění substantiv (mnohdy týchž lexémů v různých tvarech) za sebou a aby věta neztratila na přehlednosti. Například: Žena, která celodenně a řádně pečuje o invalidní dítě do dvou let věku, má nárok na mateřský příspěvek, i když nesplňuje podmínky péče o další dítě (odborný článek o péči o děti). I sem se tedy promítá funkční styl jazykového projevu.

d) Syntakticky převažují v postpozici valenční doplnění, avšak může jít i o nevalenční větný člen; přitom může být větný člen vyjádřen jak nevětně, tak i vedlejší větou určitého druhu,[9] např. vedlejší větou časovou: Přivítal mě srdečně, ale zdálo se mi, že se změnil od té doby, co jsem ho viděl naposled. Tím se jazyk brání nadměrné interpozici vedlejších vět, dávaje přednost plynulé stavbě souvětí před přesným dodržováním sledu větných složek od tématu k rématu.[10]

[8]e) Středová pozice rematického slovesa určitého souvisí dále s možnou snahou autora projevu o paralelnost syntaktické stavby ve větách jdoucích po sobě, o kontrastní postavení rémat v nich, ev. o uplatnění dalších textových vazeb.

Celkově lze tendenci k středovému postavení slovesného centra rématu v určitých typech jazykových projevů vyjádřit i takto: Mělo-li by z důvodů aktuálního členění stát predikátové sloveso na konci věty, existuje v češtině dílčí tendence využít k signalizaci aktuálního členění jiných výrazových prostředků, než je slovosled, totiž dezautomatizovat polohu intonačního centra věty, přesunout je z pozice koncové směrem do středu věty.

Důsledkem postpozice tematického větného členu (komplementu) za rematickým slovesem může být určitá míra neutralizace stupňů výpovědní dynamičnosti uvnitř predikátové části věty. Predikát spolu s jeho doplněním můžeme alespoň v některých případech považovat za jedinou rozsáhlou rematickou složku (srov. v uvedených příkladech: vsunout do napěťové řady; neznal napětí; šetřit pneumatiku atd.) a přiřadit jí jako celku jediný, a to nejvyšší stupeň výpovědní dynamičnosti ve větě. Pro takové chápání svědčí i věty s několikanásobnými predikáty typu Budeme usilovat o to, aby ovoce nezůstalo na stromech a neshnilo. V souhlase s tím bývá i intonační ztvárnění takových vět; možnost umístit intonační centrum větné na sloveso je v nich někdy sporná, srov. např. výše uvedené příklady Po použití uložíme kolečko dnem vzhůru, abychom šetřili pneumatiku; Ti znají cenu, za kterou získávají energii, a dovedou si jí proto vážit. Jeli sloveso určité spolu se svým doplněním chápáno jako jediná komplexní složka aktuálního členění, zřejmě je pak pravidlem, že tato složka je také intonována jako jeden celek, tedy s intonačním centrem na konci.

Mezi středovým postavením slovesného centra rématu a středovým postavením kterékoli nominální složky fungující jako centrum rématu věty (např. Tato práce se jen okrajově dotýká našeho tématu. Bez novin by to nešlo; a tak se i na frontě vydávaly.) lze nalézt určité rysy shodné i odlišné. Shodu spatřujeme v tom, že středové postavení centrální rematické složky nominální i verbální je spojeno často i s její aktualizací pomocí lexikálních nebo gramatických prostředků (např. užitím různých zdůrazňujících částic před jmény nebo adverbii, nebo užitím slovesa v záporu). Rozdíl je naopak v tom, že při středovém postavení rematického slovesa určitého zůstává zachován základní slovosled celé věty, nebo alespoň základní, středové po[9]stavení slovesa, zatímco středové postavení nominálního centra rématu zpravidla slovosledné příznakové je, a proto se jeho aktualizace může jevit výraznější.

Zcela jiné povahy než případy probrané výše je středové, ev. i počátkové postavení centra rématu vyjádřeného některou nominální složkou, mající za následek pouze mechanické umístění predikátového slovesa (nikoli však větného intonačního centra) na konec věty, jak to bylo běžné v psaných projevech ještě např. v polovině minulého století.[11] S takovým umístěním „přechodového“ slovesa na konci věty, tedy za všemi složkami rematickými, se dnes setkáváme poměrně málo, a to zpravidla v různých frazeologizovaných spojeních, ojediněle také tam, kde jde o záměrné napodobení archaického slovosledu s výrazným stylistickým účinkem. Například: Mají tam podívanou, na které si mohou oči vykoukat. Opatrnosti nikdy nezbývá. Snad jsou nám trochu směšné ty paní a dívky, které neznaly mixér, automatickou pračku a Tep na koberce. Ale přesto se od nich můžeme ledačemu přiučit: Nože se rozpůleným bramborem cídí a péra na psaní v syrovém zemáku zastrčena dobře uchovávají.

Shrnujeme: Pro každý jazyk je charakteristické, které slovosledné pozice (a za jakých okolností) může zaujímat větná složka, která je nositelem větného intonačního centra, a tedy zároveň centrem rématu. Z tohoto hlediska jsme studovali sloveso určité. Uvedli jsme příklady, v nichž sloveso určité fungující jako centrum rématu zaujímá vedle možné základní pozice koncové pozici středovou, a pokusili jsme se uvést hlavní okolnosti, které toto umístění ovlivňují.

Primární funkcí slovesa určitého v aktuálním členění větném je ovšem funkce „přechodu“ mezi tematickou a rematickou částí věty. V této aktuální funkci nemusí sloveso určité vytvářet současně také slovosledné (lineární) rozhraní mezi oběma částmi věty; vedle slovosledného umístění na hranici mezi tématem a rématem jsou možné i varianty jiné, sloveso určité může např. stát za prvním tematickým větným členem a před ostatními tematickými větnými členy téže věty, nebo na počátku věty před všemi tematickými větnými členy, ev. i na konci věty. Za základní postavení se v češtině považuje pozice za prvním větným členem, ostatní slovosledné varianty jsou vázány kontextově nebo situačně (bývají přitom doprovázeny aktualizací toho tematického prvku, který stojí na počátku věty), rytmicky (např. vlivem pří[10]klonnosti tematických prvků zájmenných), syntakticky (zejména v souvětí), místem věty v souvislém textu (na počátku nebo uprostřed odstavce) a mnohonásobně stylisticky.


[1] J. Firbas, A functional view of ordo naturalis“, Brno Studies in English 13, Brno 1979, 29—59.

[2] V. Mathesius, Základní funkce českého pořádku slov, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 327—352.

[3] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1982.

[4] Velmi podrobnou analýzu, v níž se liší mezi „přechodem“ a „vlastním přechodem“ a která přiřazuje stupně výpovědní dynamičnosti i prvkům úrovně morfematické, podal J. Firbas, A note on transition proper in functional sentence analysis, Philologica Pragensia 8, 1965, 170—176, a v jiných svých článcích.

[5] Srov. např. A. Svoboda, Diatheme, Brno 1982. — P. Sgall, E. Hajičová, E. Buráňová, Aktuální členění věty v češtině, Praha 1980. — J. Firbas, A noto on static semantics and dynamic semantics, Linguistica I, Praha 1980, 78—87.

[6] F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957.

[7] Srov. např. s poměry v ruštině nebo v bulharštině v knize I. I. Kovtunovové, Sovremennyj russkij jazyk. Porjadok slov i aktuaľnoje členěnije predloženija, Moskva 1976, resp. v knize J. Penčeva, Osnovni intonacionni konturi v bălgarskoto izrečenie, Sofija 1980.

[8] Viz o tom zejm. V. Mathesius, O tak zvaném aktuálním členění větném, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947. — T. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971.

[9] S. Žaža, K problematice větosledu a aktuálního členění podřadného souvětí v ruštině, Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, Praha 1968, 175—9.

[10] V. Mathesius, Rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 360—366.

[11] M. Grepl, Vývoj slovosledu v Tylově próze, SaS 20, 1959, 247—261.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 1, s. 1-10

Předchozí Věra Petráčková: Konference o starší české, slovenské a slovanské jazykovědě

Následující Iva Nebeská: K vyjadřování předmětu a příslovečných určení v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1