Jména vlastností ve větě

Eva Macháčková

[Articles]

(pdf)

-

Substantiva označující vlastnosti v širokém smyslu slova bývají zpravidla odvozena od adjektiv a vznikají na základě tzv. transpozice (abstrakce),[1] např.: Vítr je ničivý — ničivost (větru); šachová hra je složitá — složitost (šachové hry). Už uvedené příklady ukazují, že substantivní názvy vlastností sice v principu od „nositele“ charakteristiky (příznaku, vlastnosti, stavu) abstrahují, neznamená to však, že bychom nositele nemohli ve větě vyjádřit, jestliže ho vyjádřit potřebujeme. Někdy ho neuvádíme: S jejich výrobky nebyla velká spokojenost (neříkáme, kdo nebyl spokojen), často však ano, a to členem závislým na substantivu vyjadřujícím vlastnost. Např. místo věty Příušnice jsou méně nakažlivé než spalničky, řekneme Nakažlivost příušnic je nižší než nakažlivost spalniček. Příušnice, spalničky mají vlastnost nakažlivost a vypovídá se o míře této vlastnosti u jednotlivých chorob. Ve středu pozornosti nejsou tedy v tomto případě nositelé vlastnosti, v centru je transponovaná vlastnost. To se obráží právě v syntaktické stavbě věty; jak syntaktická stavba ukazuje, je transponovaný příznak (vlastnost, stav) nositeli syntakticky nadřazen: Složitost šachové hry spočívá v tom, že v ní existuje astronomické množství variant. — Jedinečnost našich zámků není jen v architektuře, ale také v bohatých knihovnách.

Obrácení větných vztahů předpokládá přesun slovnědruhový. Místo spojení adjektivum + substantivum (sjízdné silnice), užije se spojení sjízdnost silnic. Vyjde se od příznaku, vlastnosti, ta se vytkne; adjektivum se transponuje na substantivum a původní substantivum přejde zpravidla do genitivního přívlastku. Obrácením větných vztahů a slovnědruhovým přesunem se hlavní sdělná váha přesouvá z nositele příznaku na příznak sám; o něm se pak mluví. Místo věty Je třeba udržovat silnice sjízdné, napíšeme Je třeba udržovat sjízdnost silnic. Vytý[175]kání vlastností jevů je běžné především v jazyce novin, jak nám ukáže několik následujících příkladů: Dlouhodobost působení tohoto směru ukazuje na jeho vnitřní hodnoty (mohli bychom říci i dlouhodobé působení, pisatel však chce vytknout, zdůraznit právě vlastnost směru — dlouhodobost). — Nicméně dramatická řídkost látky nebyla právě nejnosnějším materiálem (zase by bylo možné mluvit i o dramaticky řídké látce). — Těžkosti plynoucí ze složitosti hospodářského vývoje… — Pekingské vedení otevřeně propaguje nevyhnutelnost vojenského konfliktu. — s vědomím naléhavosti a důležitosti úkolů… — Připomněli jsme bezplatnost vzdělání, bezplatnost sociálního zabezpečení, bezplatnost lékařské péče… — Můžeme dnes pozorovat ve vesmíru děje, jež pro krátkost času, jež je vyměřena… Povšimněme si toho, že tam, kde se mluví o vlastnosti jako takové, o jejích kvantitativních a kvalitativních hodnotách a změnách, o jejím trvání, vzniku, zániku, nemůžeme samozřejmě obrácení větných vztahů a slovnědruhový přesun uskutečnit: Naléhavost požadavku dále vzroste (nelze Naléhavý požadavek dále vzroste). Růst se týká naléhavosti, nikoli požadavku. Podobně: Tehdy vyvrcholila velká zanedbanost bytového fondu (vyvrcholení se týká zanedbanosti).

V našem článku si chceme povšimnout toho, jak se názvy vlastností ve větě uplatňují a chovají, popř. toho, s jakými slovesy a adjektivy se tyto názvy pojí.

Vzrůstající frekvence různých skupin abstraktních substantiv, tj. substantiv verbálních, dějových, substantiv odvozených od adjektiv i jiných abstrakt, neunikla pozornosti badatelů.[2] Při abstraktech vyjadřujících vlastnost v širokém smyslu slova bylo zjišťováno, jakým způsobem se substantiva tvoří. Substantiva na -ost se tvoří od různých deverbativních adjektiv: na -telný (stravitelný — stravitelnost), na -avý (navlhavý — navlhavost, nasákavý — nasákavost), na -ivý (pěnivý — pěnivost, klíčivý — klíčivost), od adjektivizovaných příčestí (organizovaný — organizovanost, připravený — připravenost). Uvádí se, že méně často se tvoří substantivní názvy vlastností od adjektiv vztahových; od adjektiv na -ský se mohou ovšem tvořit tehdy, když už nevyjadřují pouhý vztah, ale také kvalitu (lidskost, dětskost). Od adjektiv na -ový, -ný se tvoří substantiva na -ost dnes však poměrně často, a to tehdy, když vyjadřují údaj o počtu: nehodovost, nemocnost, srov. ještě dále. Substantiva na -ost se tvoří samozřejmě i od adjektiv neodvozených (přímost, ostrost), [176]popř. i od jiných typů odvozených adjektiv, než byly výše uvedené: vodnatost, tekutost. Po sémantické stránce nepatří ovšem mezi názvy vlastností v širokém smyslu slova jen substantiva na -ost; patří sem substantiva po stránce slovotvorné nejrůznějších typů, ať už odvozená či neodvozená: důvěra, odvaha, sobectví, prázdnota, komično, červeň, chudoba, zdraví, inteligence, elegance, heroismus aj. Blízko k substantivům na -ost mají substantiva utvořená od cizích základů cizí příponou -ita: vitalita, brutalita, stabilita, variabilita.

Pozornosti lingvistů neuniklo především, že substantiva odvozená od adjektiv (může se ovšem stát, že adjektivum samo není doloženo) mohou vyjadřovat měřitelnou vlastnost, schopnost. Změny v kvantitě, popř. v kvalitě se vyjadřují různými slovesy: Tehdy vyvrcholila velká zanedbanost bytového fondu. — Naléhavost tohoto požadavku dále vzroste. — Účinnost kotle klesá úměrně s jeho poměrným výkonem. — Návštěvnost veletrhu stále roste. Údaj o kvantitě se nemusí vyjadřovat jen slovesy, ale i slovesem být ve spojení s adjektivem (přísudek slovesně jmenný): V uplynulém desetiletí byla porodnost díky populačním opatřením podstatně vyšší než v letech šedesátých. O stupni vlastnosti, popř. o změně v její kvantitě nebo kvalitě se vypovídá i ve větách, které obsahují substantiva vlastnosti nejen v podmětu, jako tomu bylo ve výše uvedených příkladech, ale např. i v předmětu: Zeleň snižuje prašnost a zvyšuje vlhkost prostředí. — Co viděl Chitussi v Bosně, prohloubilo vrozenou melancholii, zdvojilo prudkost jeho reakcí, vystupňovalo nedůvěru k lidem. — Jiné úpravy zlepšily startovatelnost motoru (změna kvality). — Podařilo se nám výrazně snížit ztrátovost zásilek. Podobně: posílit exportní schopnost, zvýšit efektivnost, upevnit hospodárnost, zlepšit kvalitu, snížit rozestavěnost, umocnit, násobit, zostřit, brzdit aj.

Ve větách s názvy vlastnosti mohou mít stejnou úlohu jako slovesa i adjektiva v přívlastku u názvů vlastnosti. Vyjadřují míru vlastnosti, změny v kvantitě a v kvalitě. Jsou to adjektiva jako přiměřený, průměrný, střední, nízký, malý, nedostatečný, zvýšený, stoupající, velký, značný, neobyčejný, lepší, dobrý, horší, špatný aj. Míru vlastnosti vyjadřujeme i v příslovečném určení, a to např. číselným údajem.

Může se vyjadřovat existence nějaké vlastnosti slovesem být (existovat) při určení místa: V afrických zemích je nyní naléhavá nutnost překonání bídy. — Je třeba, aby existovala lepší vzájemná informovanost mezi jednotlivými technickými a humanitními obory (zde [177]ovšem aby existovala lepší znamená: je třeba, aby se zlepšila…). Vyjadřuje se, že nějaká vlastnost chybí (Hře chybí dramatičnost), trvání vlastnosti v čase, vznik, konec trvání: Ve vnějších ekonomických vztazích vzniká (trvá) napjatost. — Nakažlivost příušnic končí… — Po holení je nutné pokožku několikrát opláchnout, aby se obnovila přirozená kyselost kožního povrchu (obnovení vlastnosti).

Ve větách se substantivy vlastnosti bývají slovesa, která vyjadřují činnost nějakého konatele (ten může zůstat i nevyjádřen): Musíme zabezpečit, zajistit, zaručit (je třeba zabezpečit) lehkou manipulovatelnost nábytku. Vyjadřuje se, že konatel jistou vlastnost objevil, odhalil, prokázal, dále např., že vlastnost (stav) zachoval, udržel, obnovil. Vlastnosti je třeba zkoumat, posuzovat, hodnotit; sledovat, měřit, zachytit, popsat, např.: Je třeba zkoumat návaznost povrchové dopravy na nové trasy metra. Vlastnosti, stavy konatel ruší, překonává, omezuje, odstraňuje: Znárodněný film odstranil roztříštěnost a chaotičnost někdejší kinematografie.

Spojení se slovesem mít představuje obdobu spojení adjektiva se slovesem být. Syntakticky lze sice říci, že substantivum vlastnosti je předmětem u slovesa mít, lépe by však bylo považovat spojení slovesa mít se substantivem za stejný celek jako slovesně jmenný přísudek složený ze slovesa být a adjektiva. Nutné bývá na rozdíl od slovesně jmenného přísudku v některých případech určení míry: Šamotové prvky mají nasákavost max. 13 %. — Zelená taftová toaleta nebo i černé šperky z umělecké litiny mají dodnes neobyčejnou působivost a přitažlivost asi větší než příliš sytá barevnost českého skla. — Seriál plní společenskou funkci a má dobrou sledovanost. Opět můžeme (někdy na rozdíl od spojení být a adjektiva často musíme) vyjádřit stupeň vlastnosti, např. adjektivem: Bílá barva má dále nejvyšší světelnou odrazivost. Obměnou slovesa mít mohou být řidčeji slovesa jiná, např. nabízet, poskytovat (tady se předpokládá nějaký příjemce, adresát): Ať tedy kuchyň nabízí alespoň maximální účelnost (rozumí se uživateli). Nositel vlastnosti může svou vlastnost ztrácet: Sklo ztrácí svou průsvitnost…

Abstrakty vyjadřujícími vlastnosti a stavy se podrobně zabýval především J. V. Bečka.[3] Zdůrazňuje, že v jazyce novin je pro vnímatele snadnější konkrétní sloh, pro autora však bývá užití abstraktních slov leckdy pohodlnější. Abstrakta novinářům vyhovují k vyjádření obecné [178]platnosti hodnocení, programů jednání, výzvových závěrů. Abstrakta jsou též „skladnější“, lépe vstupují do ustálených schémat. Autoři se tímto způsobem mohou vyhnout vedlejším větám apod. Vztahem mezi větami vedlejšími a substantivy dějovými a substantivy označujícími vlastnosti se zabývají např. Větné vzorce v češtině.[4]

Na tomto místě je třeba si uvědomit, že řada substantiv vlastnosti v širokém smyslu slova představuje odborné termíny; ty nelze z dnešního hlediska pokládat za nominalizace a nahrazovat je vedlejší větou. Platí to především o substantivech odvozených od adjektiv na -ový, -ný, -ní (adjektiv se ovšem často neužívá). O těchto substantivech M. Jelínek[5] píše: „V komunikativní oblasti oborů využívajících statistiky se začalo užívat těchto substantiv s obecným významem ‚poměr počtu nositelů dané vlastnosti nebo osob zasažených daným jevem k celkovému počtu osob‘ a postupně se tato substantiva prostřednictvím textů publicistických rozšířila i do vyjadřování neodborného, kde si obyčejně uchovávají silnější nebo slabší knižní odstín. Jde o slova jako porodnost, nehodovost, úrazovost, nemocnost, smrtelnost.“ O potřebnosti těchto slov jako termínů psal též F. Daneš v Malém průvodci po češtině.[6]

Substantiva uvedeného typu mohou mít ovšem různý význam. Tak směnnost představuje hodnotu: počet osob pracujících v první (hlavní) směně k počtu osob pracujících v určitém úseku vůbec. Podobným způsobem lze vypočítat sňatečnost, rozvodovost, porodnost, úmrtnost, nemocnost, návštěvnost aj. Nejde ovšem jen o počty osob, můžeme počítat ztrátovost (Ztrátovost činí pouhých pět zásilek), poruchovost apod. Méně často je v základu těchto substantiv název konkrétního předmětu (pokojovost). Zpravidla se vztahují k nějakému ději, události: porucha, nehoda, ztráta.

Na jedné straně tedy existují abstraktní termíny, na straně druhé abstrakta, která můžeme chápat jako nominalizace vedlejších vět. Tento rozdíl je třeba brát v úvahu, i když v některých případech není zařazení abstrakta jednoznačné. M. Soták[7] (zabýval se sice substantivy dějovými, ale některé jeho závěry mají obecnější platnost) to vyjádřil takto: Na jedné straně jsou substantivní termíny „gravitující k svému nominativu jako k základní formě své existence v systému jazyka“, na druhé straně substantiva inklinující k určité formě slovesa a k větě [179](v našem případě ovšem k adjektivu a k větě se slovesem být a adjektivem).

U nominalizací vět uskutečněných substantivem vlastnosti vycházíme z toho, že nejúplnější obraz „úseku skutečnosti“ nám poskytuje věta. Vyjadřování pomocí vedlejší věty můžeme chápat jako primární, přestože to ovšem nemusí být vyjadřování nejobvyklejší. V následujícím příkladě budeme nominalizovat větu podmětovou: Pro koloniální mocnosti bylo to, že ostrov byl politicky, nábožensky i národnostně roztříštěn, vítanou záminkou k stupňování vlivu. V takové vedlejší větě je adjektivum nebo příčestí; při nominalizaci vedlejší věty se z adjektiva (příčestí) stane substantivum vyjadřující vlastnost, popř. stav: Pro koloniální mocnosti byla politická, náboženská i národnostní roztříštěnost ostrova vítanou záminkou ke stupňování vlivu. Povšimněme si toho, že z příslovcí politicky, nábožensky a národnostně se stala adjektiva (přívlastky) u substantiva vyjadřujícího stav. Substantiva vlastnosti vystupují ve větách jako podměty, předměty, příslovečná určení i jako přívlastky: Tvrzení o údajných dvou měsících dovolené vychází z neinformovanosti o celkovém charakteru práce učitelů (z toho, že (veřejnost) není informována…) — Klademe důraz na funkčnost bytu (na to, aby byt byl funkční). — Stereofonie umožňuje prostorovost snímku (aby snímek byl prostorový). Někdy nelze jednoznačně rozhodnout, zda jde o předmět, nebo příslovečné určení. (Proto pak není jasné, zda by na místě substantiva byla „prostě faktivní věta“ s že, jak, nebo věta s jak ve významu jakým způsobem, jak mnoho, do jaké míry),[8] např.: Levoča je pozoruhodná i svou architektonickou sevřeností (tím, že/tím, jak je architektonicky sevřená). — Zajímavé výklady nás usvědčovaly z ostudně malé informovanosti (z toho, že…/z toho, jak…). — Jestliže uvážíme obtížnost automatického rozpoznávání řeči (že je obtížné…/jak mnoho je obtížné…). Substantivní názvy vlastností mohou být součástí nejrůznějších příslovečných určení, kde právě umožňují zkratkovité vyjadřování, tzv. kondenzaci výpovědi, např.: S vyso[180]kou zaměstnaností žen téměř zaniklo polední stolování. Kondenzace výpovědi si zasluhuje ještě podrobnějšího zpracování.

Na závěr je třeba si povšimnout ještě jedné věci. Hovoří o ní M. Dokulil i J. V. Bečka.[9] Místo substantiva vlastnosti by totiž často mohlo stát spojení adjektiva se substantivem velmi obecného charakteru. Název vlastnosti se rozkládá na pojmenování velmi obecného nositele a na pojmenování vlastnosti adjektivem, např.: Důležité místo má emocionálnost a estetičnost (tj. emocionální a estetický vzhled, projev). Podobně: Projevuje se v tom blízkost češtiny a slovenštiny (tj. blízký vztah). — Zaostalost (zaostalý stav) země; složitost, mnohotvárnost a protikladnost (složitá, mnohotvárná a protikladná stavba, struktura) současné epochy; aktuálnost (aktuální význam); strnulost (strnulá koncepce); dramatičnost (dramatický spád, dramatické napětí); sugestivnost (sugestivní síla); osobitost (osobitý charakter); originálnost (originální pojetí); nápadnost (nápadný zjev, nápadné chování); skromnost (skromné chování, vystupování) aj. Někdy je možných rozkladů více, z kontextu vyplyne, jakého substantiva je v dané situaci možno užít. Zdá se, že v některých případech je implikováno v adjektivu (substantivu vlastnosti), jakého aspektu osobnosti, předmětu se vlastnost týká; vlastnost se netýká osobnosti, předmětu jako celku. Tak např. skromnost člověka se týká jeho chování a vystupování.

Náš pohled na substantiva vlastnosti nevyčerpal zdaleka celou problematiku této skupiny abstrakt. Teprve detailní srovnání s jinými skupinami abstraktních substantiv umožní zjistit shody a rozdíly mezi abstrakty a specifické znaky jednotlivých skupin.

---

[1] Tyto pojmy blíže vykládá M. Dokulil ve své práci Tvoření slov v češtině 1 (Teorie odvozování slov), Praha 1962, s. 43: „Typ, který bychom mohli charakterizovat jako transpoziční (abstrakční), záleží v tom, že jev, který obvykle chápeme jako vlastnost, tedy jako závislý na substanci, abstrahujeme od všech jevů, na nichž objektivně závisí, a zobecňujeme jako samostatně existující a vymezený.“

[2] Viz např. J. V. Bečka, O abstraktech vlastnosti a stavu v novinářské češtině, NŘ 21, 1937, s. 122—127.

[3] Jazyk a styl novin, Praha 1973, s. 33.

[4] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Praha 1981.

[5] Stylistické studie II, Praha 1974, s. 25 (interní tisk Ústavu pro jazyk český ČSAV).

[6] Praha 1964, s. 137.

[7] Dejové substantiva v slovenčine a v ruštine, Bratislava 1978.

[8] Viz J. Panevová, Formy a funkce ve stavbě české věty, Praha 1980, zejm. s. 128—131. Autorka na příkladech ukazuje, že slovo jak postupně nabývá platnosti spojky že. (Srov. však už např. J. Gebauer, V. Ertl, Mluvnice česká, díl II, Praha 1914, s. 86: Viděl, že mu na čele vystupuje pot. — Viděl, jak mu na čele vystupuje pot.) Je tedy třeba rozlišovat jak (spojku) synonymní s že a jak (vztažné příslovce způsobové). Možná je náhrada jakým způsobem, popř. ještě jak mnoho (zdá se, že spíše častěji do jaké míry). Všechny tyto typy vět s jak můžeme nominalizovat, ale u vět s různou platností slova jak dojdeme k různým výsledkům.

[9] Srov. d. c. v pozn. 1, s. 45, a d. c. v pozn. 3. Nejnovější poznatky k tomu přinesl zajímavý článek K. Buzássyové, Názvy deja a názvy vlastnosti v transpozičnej a nominačnej funkcii, Jazykovedný časopis 33, 1982, s. 21—35.

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 4, pp. 174-180

Previous Miloslava Knappová: K překládání osobních jmen

Next Emil Dvořák: Ke kodifikaci pravidel užívání přechodníků