Časopis Naše řeč
en cz

K obrazu běžné mluvy v dnešním uměleckém překladu

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

-

I. Je pozoruhodné, že uvědomovali-li jsme si dříve jazykový vývoj ve spojení s proměnami společenské situace především na jazyku původní prózy — např. nad díly takových umělců jako Ivan Olbracht, Karel Čapek a Vladislav Vančura — dnes se v tom obracíme stále víc i na prózu překladovou. O tom svědčí rostoucí řada článků o jazyku nových překladů, mj. též v našem časopise: na poslední z nich chceme tímto příspěvkem volně navázat.[1]

Spolu s vývojem soudobé české prózy, jak se projevoval od sklonku let padesátých, mohla vyrůstat i nová tradice překladatelská, zvláště pokud jde o příklon k namnoze dalekosáhlému využívání nespisovných prvků, a to s nejrůznějším — zdaleka ne pouze charakterizačním — stylizačním zaměřením. V tomto vývoji se mohou některá díla překladová dostávat přímo do čela; v zásadě však jde u překladů umělecké prózy o využívání prostoru, který vytváří literární tvorba původní — a v této [23]souvztažnosti je třeba vidět významný podíl překladatelství na ztvárňování svéprávného českého literárního idiomu.

Literární odraz vzájemných vztahů spisovného a nespisovného řečového živlu uvnitř každého národního společenství a funkční i regionální a sociální rozvrstvení jeho úhrnného jazykového prostoru působí různou silou i zpětně na vlastní jazykovou situaci, nezbytně ovšem nikoli izolovaně, nýbrž ve složitých vazbách celkové komunikační sítě příslušné společnosti.[2] Vedle oficiálního okruhu s plně spisovnými projevy, zvláště psanými, tu existuje široká sféra styku poloveřejného, v němž se uplatňuje především běžná mluva, jejíž základní ráz je dán různě odstupňovanou a více či méně pravidelnou kombinací prvků spisovných a nespisovných.[3]

U nás vytváří z převážné části osnovu těchto projevů prakticky již nadnářeční útvar obecně český, vyznačující se nesoustavnou a zpravidla již jen nepatrnou příměsí prvků místního rázu. Jsou ovšem i oblasti, zvlášť v okrajových částech Moravy, kde do běžné jazykové praxe integrační funkce obecně českého útvaru téměř nezasáhla; vcelku je však dnešní naše jazyková situace charakterizována tím, že v ní převažuje vývoj dostředivý a že se tu vytváří základní varieta běžné mluvy, lišící se od spisovného jazyka na celém území v hlavních rysech stejně. Ovšem i zde se přitom stále rýsují jisté rozdíly či přímo protiklady „západní“ a „východní“ či „české“ a „moravské“ provenience, což může vést přímo k trvalejšímu ustálení odpovídajících oblastních variant. A toto při vší základní dostřednosti přece v jistých rysech podvojné vývojové směřování se pak až kupodivu výrazně, ba jednoznačně obráží též v naší původní i překladové umělecké próze, nehledě k tomu, že se v ní nutně projevují i vlastní žánrové jazykové zákonitosti a po stránce formální pak i omezení daná grafickými konvencemi ap.

II. Znovu zdůrazňujeme, že v literatuře jde jen o víceméně výstižně a působivě stylizované znázornění vlastní životní reality, které se jeví jako tím „pravdě podobnější“, čím více se autor textu opírá o konvenci v podstatě realistické poetiky, že řeč [24]díla — a zvláště ovšem přímá řeč jeho postav — má nést charakteristiky svého sociálního prostředí a stejně tak vyjadřovat i individuality jeho představitelů. Tuto konvenci lze naplňovat velice různě — od naturalistického kopírování v základě všech stránek přímých jazykových projevů přes náznakově vytvářené literární idiomy, odrážející příznakové charakteristické rysy jen výběrově (osnovou gramatiky i slovníků takových projevů může pak být i jazyk čistě spisovný), až po zcela výjimečné uvádění jednotlivých nespisovných prvků jakoby citátově (v tomto případě nejsou příznakové prvky do textu plně integrovány a v počátcích naší realistické prózy byly také dávány skutečně do uvozovek).

V novějším vývoji literárních idiomů docházelo programově k dvěma souběžným postupům: jednak k zdůrazňování „různořečí“[4] existenčních forem jazyka zejména v románové a povídkové tvorbě, jednak — a to přes různou uměleckou motivaci vcelku s obdobným výsledkem — k subjektivizaci podání, k spájení autorské řeči s vnitřní a přímou řečí hrdinů. Došlo tu k nebývalému rozkvětu vyprávění celých dějů v první osobě přímo jejich hrdiny (tzv. ich-forma) nebo fiktivními vypravěči, vycházejícími z hodnot svého nejbližšího světa (tzv. skaz) — a právě tyto postupy umožnily široké, až integrální uplatnění nespisovných idiomů nebo jejich prvků v literárním textu nadregionálního dosahu. A měl-li dříve překladatel ještě jakžtakž na vybranou reprodukovat, tlumit, nebo i plně potlačovat nespisovný živel v originálních výtvorech poetiky jakéhokoliv ražení, u takových próz, jako je Salingerovo Kdo chytá v žitě (Catching in the Rye) nebo Šukšinovo Znám jednoho chlapíka (Živët takoj pareň), to již možné není, aniž by se zrušily ideologicky významné jazykové kvality originálu.[5] Je ovšem zároveň třeba připomenout, že pokud jde o uvádění nespisovných prvků do díla, jeví se vzestupnější tendence než v originálech samých právě v českých překladech. Takovéto překlady se u nás v padesátých letech neprosazo[25]valy snadno a se zvlášť silným odporem se tu setkávaly výrazové prostředky nářečí teritoriálních, kterým se vyčítala „falešná lokalizace“, a zčásti i sociálních, zejména pro jejich vulgárnost. O průměrném substandardním úzu to tolik neplatilo, ale i tu se objevovaly brzdivé momenty, zejména pokud šlo o tlumočení z literatur slovanských.[6]

III. Před vlastním pohledem na naši situaci v tlumočení umělecky ztvárněného substandardního úzu, projevujícího se v řadě nejrůznějších typů a odstínů, připomeneme si ještě základní vývody ze srovnání dvou českých překladů Šukšinovy Červené kaliny v citovaném článku od J. Hoffmannové. V mnohém tu oba překladatelé, V. Michna a M. Neumannová, postupovali navzájem až protichůdně, a tak i pokud jde o míru uplatnění nespisovných — v podstatě obecně českých — prvků, vznikly dvě značně odlišné verze. Přitom však oba překlady vyjádřily hlavní jazykové kvality originálu, právě i vzhledem k nespisovnému živlu v jeho textu, v opření o stejnou základnu — obecnou češtinu pražského typu. Rozdíl tu spočíval hlavně v stupni využití výraznějších prvků tohoto idiomu v literárním kontextu: Michnův překlad je v uvedeném smyslu uměřenější než nespisovnými prvky expresívněji působící překlad Neumannové a zůstává jistě více v rámci dosavadní tradice. Toto rozlišení překladatelských individualit uvnitř jednoho dobového proudu je přirozenou výslednicí, danou překladatelovým naturelem, generačním zařazením a jistě též i stylizačním záměrem (tradičně, novátorsky, podle vzorů, proti nim, dál nad ně).

Vedle tohoto proudu je tu však patrný, byť v mnohem menším početním zastoupení, ještě i zcela jiný překladatelský přístup k tlumočení substandardu cizího prostředí. Nejenže je tento typ v úhrnu uměřenější a střízlivější, on se snaží přímo zneutralizovat rysy obecné češtiny v její středočeské variantě. V tom patrně podléhá mj. setrvačností starších ideových hledisk přesvědčení, že by i obecně české rysy nežádoucím způsobem lokalizovaly texty do vlastního českého okruhu, ne-li přímo do Prahy. J. Fiedler se tak např. dokázal při překládání Mihailovićovy povídky Prohra z bělehradského prostředí vyhnout i užití znaku ej proti spisovnému ý i v těch nejexpresívnějších polohách, jak podrobně dovodil [26]citovaný příspěvek M. Nedvědové a kol. (s. 70n.). V článku je ovšem správně naznačeno, že k tomu vlastně překladatel použil jako základny moravské varianty obecné češtiny, nad niž šel v neutralizaci až směrem ke knižnímu spisovnu důsledným užíváním nezúženého é. Odhlédneme-li od tohoto rysu, patří i takovéto „neutralizační“ tlumočení jako protipól přece jen k soudobému literárnímu úzu, vycházejícímu při stylizaci substandardních promluv jednak z české či pražské, jednak z moravské či brněnské varianty běžné mluvy na obecně české základně. Česko-moravské protiklady v novém expresívním lexiku a běžné frazeologii nejsou ve svém úhrnu nijak výrazné a lokalizují úzus nanejvýš v ojedinělých náznacích (ostřeji se tu patrně odlišuje běžná mluva Ostravska). Je tedy přirozené, že přesvědčivější lokalizační účin tu mají prvky hláskové a tvarové; i jejich obrysy, dané územními protiklady v tradičních nářečích, se však rychle rozplývají (znak ej je dnes už na střední Moravě dost běžný) a v literárním využití se mohou vzájemně přímo prolínat a křížit (vedle případů jako jsi — seš, vemu — vezmu aj. sem patří zejména silně variabilní viděls — viděl jsi, kdybys — kdyby si).

IV. Ani reálná běžná mluva není nikdy bez kolísání mezi nejvýraznější substandardní základnou a vnitřně či vnějšně motivovanými příklony k spisovnosti či spisovným elementům. V literárním podání se přitom nutně více uplatňuje poloha (hovorově) spisovná, znaky živé řeči jsou oslabovány a plnějšího vyjádření docházejí jen v místech citově zvlněných, nedbale či vzrušeně uvolněných, záměrně hrubě expresívních, vulgárních ap. Takovéto příznakové užívání substandardních prvku a spojení má pak také své zákonitosti, vcelku obdobné stylistice reálných projevů, ovšem ve vlastním literárním kódu. (Někteří autoři toho využívají zvlášť účinně: srov. Naše řeč 58, 1975, zvl. s. 220n.) Tak např. základní znaky obecně české tu dnes vystupují v původní i v překladové tvorbě vždy zřetelněji v uvedených exponovaných pozicích (to platí nejen o ej a ou-, ale i o „hovorovém“ zúženém í), ba někdy takřka výhradně právě jen v nich (to platí hlavně o předsuvném v-, základní je vesměs typ oko, nikoli voko).[7]

Při volbě překladatelského postupu se tedy nabízejí různé cesty, jak se vyvinuly v dosavadní tradici. Pokud jde o tlumočení „živé řeči“, odlišují se tyto cesty především mírou a způsobem uplatnění nespisovných formálních prvků. Jednotliví překladatelé tu jistě volí podle řady svých osobních předpokladů; důležitý je už prostý [27]fakt jejich generační a sociální příslušnosti a regionálního původu či zakotvení, z čehož plynou nejen různé „mateřsky jazykové“ zkušenosti, ale i různé hodnotící přístupy světonázorové. Je tu dále oborové studium a praxe, významný tlak dobových mód aj. Pokud jde o vlastní jazykovou zkušenost, jsou tu rození Pražáci nejpevnější v základním obecně českém běžném úzu a na druhé straně nejchudší, pokud jde o přímé poznání regionálních či provinciálních různotvarů češtiny.[8]

Při jakékoli volbě výchozí základny se ovšem má při vytváření textu překladu postupně naplňovat sociálně komunikační prostor díla v relacích co možná nejvíce odpovídajících poměrům v originále. Vystihnout tu různé odstupňování a kontrastování expresívnosti, vulgárnosti, provinciálnosti atd. v projevech originálu pomocí prostředků slangových, argotických, nářečních atd. své vlastní jazykové sféry — to je vlastně podstata překladatelského umění jdoucího nad pouhou znalost životních a kulturních reálií či ideově motivovaných narážek na další texty ap. To vše může sice být primárně dáno jen výstavbou projevů a v jejich slovníku a frazeologii (viz překlad Fiedlerův), zpravidla však přitom v moderní literatuře nezůstávají hláskové a tvarové příznaky nijak stranou a v českém textu pak musí mít postavení přímo dominantní. Takovéto příznaky lze zvlášť při větší frekvenci zdánlivě snadno odstupňovávat ve vztahu k variantám spisovným, ale vyžaduje to i dodržování postavení jednotlivých příznaků v hierarchii vztahů, a zvláště v kontaktních kombinacích. K tomu přistupuje nutná kompenzace přímo nevyjádřitelných prvků originálu, rozmanitá přímá i nepřímá motivace jednotlivých originálních jazykových a stylových hodnot aj. — Dále od těchto nejzávažnějších složek překladatelské práce pro naše účely odhlédneme, a nebudeme tedy ani citovat odpovídající místa v originálech, zaměřujíce se právě jen na to, jaký ráz mají jednotlivé překladové idiomy co do míry a způsobu využití nespisovných znaků, zpravidla obecně českých.

V. V navázání na předchozí stati v tomto časopise (viz pozn. 1) vyjdeme při konkrétních rozborech z překladu výběru povídek V. Šukšina pod názvem Rozprávky za měsíčního svitu od Z. Psůtkové.[9] Při vší te[28]matické a syžetové pestrosti jednotlivých povídek souboru projevuje se v celém originálu zřetelně substandardní jazykový živel ve svém dalším sociálním rozvrstvení a zvláštní roli tu pak někdy hraje protiklad sféry městské a venkovské. Do prosté hovorové roviny, přitom však takřka s integrálním uplatněním obecných nespisovných znaků, je tak v titulní povídce stylizována např. tato výpověď bývalého příslušníka zaměstnanecké vrstvy, adresovaná rovněž starší spolubesednici: „Tys přece odevzdala těch pět set litrů, jenže pak ti oznámili, že ti zbejvá odevzdat ještě osmdesát litrů. Tys na ně zůstala civět a nějakej takovej ouřada jako já, s brejličkama, ti ukázal papír a řek, tak si to spočítáme, vidíte, tady máte chybu v tučnosti, že jo, jeden zaměstnanec se přehlíd… No a já si pěkně hověl na klinice.“ (s. 9). — Zvlášť výrazně působí spojení nějakej takovej ouřada … s brejličkama, předznamenané slovesem civět. Jinak jde vlastně o úsek s podobami hovorovými, ba mohlo by se zdát, že podoby odevzdat a osmdesát by měly v tomto kontextu mít spíše předsuvné v- — vodevzdat, vosumdesát: nehledě však na to, že u číslovek a termínů ovlivňovaných úředním stylem je proteze v- vzácná i v uvolněnějších reálných projevech, pro literární stylizaci by takové v- už nutně muselo být zatíženo expresívní, popř. přímo vulgární příchutí jakožto podoba silně příznaková (srov. výše str. 26). V celé povídce Příhoda z restaurace, v níž si zahýří místní jinak tichý stařeček s náhodně sem zavítavším sibiřským hromotlukem, tak najdeme jen dvě silně expresívní spojení, kde je i předsuvné v-: Zpívat pro ňáký nachlastaný votrapy! (s. 121) a Kdo se mi nachomejtne do cesty, toho vodrovnám! (s. 123). Zajímavé je srovnat s tím širší úryvek z holedbání šoféra Vaňky Těpljašina před spolupacienty v nemocnici o tom, jak jen taktak vyvázl životem, když se s autem probořil pod led: „To jste měli vidět, přede mnou se led už úplně zvedal, vopravdu, úplně tak jako do kopečka, tak jsem votevřel dveře, že jo, a přidal plyn, tak drobátko jsem to pošolíchal — a bác, najednou jdu dolů! … Vopravdu, jel jsem dolů jako z kopce, voda se mi začla hrnout větracím okénkem dovnitř, kus ledu se mi zašprajcoval mezi dveře a už to bylo. Vopravdu jsem šel ke dnu a dveřma jsem nehnul, jo, to teda byla věc. Tak jsem si otevřel druhý dvířka, vylez jsem z vozu a tak se jako rozkoukávám…“ (s. 96). — Ale vlastně i v této vzrušené výpovědi se jen třikrát opakuje zdůrazňované ujišťovací slůvko vopravdu a pouze při prvním výskytu tu máme tvar votevřel. Jinak je zde ovšem i více příznaků nižší a expresívnější stylové vrstvy, výrazy jako drobátko, rozkoukávat se, pošolíchat, zašprajcovat se, spojení jo, to teda byla věc: žádný z těchto prvků [29]však není sám o sobě ani trochu vulgární. Z druhé strany uniklo překladatelce v této situaci velmi nepravděpodobné užití odborného sousloví větrací okénko, přitom v standardní, sotva běžně užitelné podobě. — Mnohem vášnivěji nutně vyznívá vyčítavá hádka muže a ženy v povídce Lístek na druhé představení, a přece v ní vůbec nenacházíme podoby s předsuvným v-: „Tak ty už si nepamatuješ, kdo tadyhle na tý posteli se válel s cizím chlapem, co? Náhodou jsi o tom neslyšela?! — Ále slyšela. A tys náhodou neslyšel, jak se na tom samým místě válel mužskej od svý ženy s cizí ženskou?! Já byla sama, byla jsem vdova, ale tys byl ženatej, tys měl rodinu. Jsi nestydák…“ (s. 158). Příznačně se zde zato střídají podoby 2. osoby minulého času, „západnější“ neslyšela jsi a „východnější“ tys neslyšel, tys byl, tys měl (zde tedy vesměs ve spojení se zájmenem ty, což však není nutné). Žena, která užila druhých podob, by ve skutečném projevu nejspíš řekla i seš nestydák, v literární stylizaci zůstává však velmi často na spisovném jsi i v takovýchto expresívních spojeních.

Obdobnou neutrální běžnou mluvou se tak prezentují vlastně příslušníci „lidového prostředí“ všech oblastí a všech generací — ovšem vždy s jistým svérázným vyjadřováním. Např. v povídce My lidi ze vsi diktuje sibiřská babička vnoučkovi dopis do Moskvy: „Nejdražší synku Pašo, poradili jsme se tady se zkušenýma lidma… Vyložili nám, jak to v takovým letadle vypadá… Toseví, ono by to šlo i teď, jenže Šurka má moc krátký prázdniny… Jeli bysme spíš takhle na podzim…“ A vnuk sám píše: „To víte, přece jenom jsme ještě pořád lidi z vesnice. Já bych se strašně rád podíval do Moskvy, zrovna teď ji probíráme v zemáku i dějáku, ale to víte, to se nedá srovnat. A strejda Jegor…“ (s. 132). — To hrdina příběhu Hledám vesnici k trvalému pobytu, jemuž se k stáru zasteskne ve velkém městě po rodném venkově, se vyjadřuje expresívněji, ovšem ve shodě s celým živým rázem povídky, odehrávající se v hemžení říčního přístavu.[10]

Síla spisovné osnovy se ovšem i v přímých a vnitřních řečech hrdinů projevuje mnohem všestranněji. Vedle spojení jako „ze samýho čtení se z něho stal tichej blázen“ prohlašuje týž mluvčí „ty jsi truhlář, ale to může dělat každý“. A najdou se tu i hovorové věty s přísným lišením sloves 3. a 4. třídy: „Ono je to pravda, kolikrát na všelijakých místech sedí troubové, v hlavě mají řezanku, umějí jenom řvát!“

[30]Úhrnem vzato jsou variantní jazykové prostředky v překladu Z. Psůtkové citlivě a případně voleny a odstupňovány. Frekvencí nespisovných prvků se přitom řadí poněkud blíže k textu Michnovu; výrazněji obecně český ráz překladů M. Neumannové spadá zároveň na vrub volby expresívnějších textů (jako je i ten, který kreslí temperamentního, byť neúspěšného hrdinu příběhu Znám jednoho chlapíka). Pod kvantitativními stylisticky motivovanými rozdíly však přitom zůstává až kupodivu jednotný ráz odrazového nespisovného kódu, jímž je běžná středočeská mluva v literární transpozici a grafickém podání. A toto tvrzení chceme blíže ozřejmit též na jiných překladech — z jazyků slovanských i neslovanských.

VI. V překladu partyzánských povídek z Černé hory od M. Laliće pod názvem Pramen tmy z r. 1973 užila M. Nedvědová v podstatě náznakovým způsobem rovněž obecné češtiny středočeského typu — a opět tu v některých úsecích vyznívají dialogy docela jako v rámci hovorové češtiny spisovné. Srov. např. tento úvahový projev při ústupovém pochodu v povídce Poslední kopec: „Rány jsou pro člověka těžký… Rány člověka trápí, moje Djinko, i když je po ruce všecko, co je může ulehčit, i když se doktoři a sestry pořád točí kolem raněnýho, s vatou, s čistými prostěradly…“ (s. 9). Zde je vlastně jediný nespisovný příznak — zúžené ý; jinak je tu jen spisovná podoba 3. os. plurálu trápí, točí se, ba chybí i nejrozšířenější obecný znak — 7. pád plurálu na -ma na místě spisovného s čistými prostěradly. V této povídce jsou však i místa výrazně nespisovná stejně jako např. v povídce Hosté zvaní i nezvaní v projevu partyzána Branka ke kolaborantům při dramatickém setkání ve vesnické hospodě: „— Stříleli byste i tady, kdybyste neměli promočenej prach! — Od čeho promočenej? zeptal se Stanko. — Od slz sester, tet, kmoter, snach, všech těch, co je máme společný — těch, co neumějí rozlišovat a co pořád oplakávají bratrance po matce i po otci nebo strejce i ujce z jednoho konce na druhej. Dost už se těch slz, tý vláhy nashromáždilo — promočily německý magacíny, jakpak ne tuhle naši žebrotu tady… A od dětskejch slz, Božo, a od stařeckejch taky, z pomst — protože, když se nemůžou pomstít tobě nebo mně, pomstí se slabejm a bezmocnejm.“ (66n.) — I zde však zůstává počáteční o- bez proteze a 3. os. pl. typu umějí, pomstí bez unifikace.

Jsou zde pak i projevy záměrně rozporně různorodé, v nichž kontrastuje vysoký knižní styl s vulgarizující expresivitou: „Kéž by je taky [31]napnul na skřipec veliký Pánbůh nebeský a svatý Jan a svatý Petr … a celý nebeský sbor s třiatřiceti svatými. Jedny se napínají z jedný strany, druhý z opačný — prašť, vražď, zbij, zabij, vezmi, šlohni — až kůň přišel vo svý velký moudí. A kůň, to je přece — národ. Národ srbskej a francouzskej…“ (s. 78).

Podobně jako v překladech Z. Psůtkové a M. Neumannové je tu i hojnost novotvarů typu natáhnul, popadnul, pobídnul a různě se střídá „český“ a „moravský“ typ propadl se, vlez. Zato pro životnou shodu v 1. p. plurálu je užito české podoby jedny důsledněji, ba jednou je tohoto typu využito k zajímavému kontrastu: „… pomóc, dobrý lidi! — Ale pro mne ‚dobří‘ nejsou dobrý a nejsou jaksepatří. Zvedá se mi žaludek, když slyším ‚dobří‘, jako z nějaký neslaný kaše“ (s. 120). V úhrnu se dá náznakové vyjádření nespisovnosti přímých řečí v tomto překladu řadit po bok uměřenějším z probraných překladů z ruštiny a příznačné je zvláště to, že v obojích překladech se k tomu využívá naprosto stejných formálních prostředků obecné češtiny centrálního rázu (u Nedvědové jen s ojedinělými odchylkami jako mlejt pantem).

VII. Nespisovné literární idiomy obdobného rázu (zvláště po stránce gramatické) jsou příznačné i pro dnešní překlady z literatur anglicky mluvících zemí. Zde se pak navíc zpravidla dost silně uplatňuje i slangový kolokviální živel městského prostředí a vůbec urbanizované společnosti. Při podrobnějším sledování vývojové linie těchto překladů by se patrně ukázalo, že zde slangové výrazivo stálo namnoze přímo ve středu překladatelského úsilí.[11] Všimneme si tu aspoň zběžně dvou novějších překladů, jejichž text je v obou případech podán v 1. osobě jako zpověď hrdiny příběhu.

V románu anglického autora S. Barstowa Způsob lásky, vydaném u nás r. 1978 v překladu I. Moravcové, líčí celkem bezelstně strázně svého dospívání nezralý mladík z menšího anglického města, který se nerozvážně vrhl do manželství a téměř ztroskotal. Svého tchána a dialog s ním ve chvíli, kdy již je zdánlivě po všem, představuje vypravěč v jakoby objektivním dialogu se scénickými poznámkami takto: „— Patrně jsi měl nějaký důvod, že ses tak odvázal, já nevím … (Zvedne lžíci a spolkne trošku rajský polívky.) Nechtěl bys mi říct [32]svou verzi? — (Kapánek sebou začnu vrtět). Nevím vlastně, jak bych moh… — Jak bys mohl mluvit a neurazit mě? No, pokus se o to. — Je to prostě tak… Chovala se, jako bysme nikdá nebyli s Ingrid svoji…“ (s. 307). Zprvu tu tedy mluví tchán více méně neutrálně spisovně, v kontrastu s tím nespisovně vyznívají hrdinovy komentáře i jeho přímá řeč. Nakonec pak otec Rothwell svůj projev i formálně poněkud uvolní: „Táta s mámou tím nejsou nijak zvlášť nadšený, viď? … Stal se z tebe úplnej vyvrženec… Víš, mám dojem, že se cítíš pěkně zkřísnutej.“ (s. 308—9). Zato ovšem vesměs na stejné nespisovné rovině probíhají dialogy hrdiny s jeho vyvolenou a zvlášť v jeho projevech přitom proniká běžný slang mládeže: „— Cos ještě dostal? — Ále. Jim mi koupil kravatu a Kris s Davidem mi dali knížku kriminálních příběhů a elpíčko s Čajkovskýho Patetickou. — Á jéje, (řekne Ingrid a zvedne obočí), z pána se nakonec vyklubal intelektuál. — (Hrozně mě to otráví. Tváří se tak, jako by ty její pop-vřešťani byli největší výdobytek naší civilizace.) A co je na tom špatnýho? … — Já jenom, že je fůra lidí, který se tvářej, že takový věci maj rádi, protože si myslí, že se to sluší… Já osobně to nemůžu ani cejtit.“ (s. 204). Přesto, že tu jde vesměs o značně citově zjitřené vnitřní i přímé řeči, není v této stylizaci sjednocován tvar 3. os. plurálu a v celém textu se nenajde ani jednou proteze v-. Jde tedy opět o typickou uměřenou stylizaci v poloze běžné mluvy na obecně českém základě. Poněvadž však tento idiom prochází celým textem, vyznívá tu úhrnný účin jako silně nespisovný. To se týká i následujícího příkladu, v němž se však k takovému účinku spojily ještě i jiné momenty.

VIII. Ve sbírce povídek T. Capota Strom noci, přeložené r. 1978 J. Válkem a R. Nenadálem, se od ostatních „objektivních“ čísel výrazně svým nespisovně podbarveným idiomem liší sebeobhajobný skaz Z mého hlediska. Jeho frustrovaný mladistvý hrdina, který se brzy má stát otcem, je považován tetami své ženy za učiněného budižkničemu a jako její neštěstí chován v ostentativním opovržení. Popis průběhu napětí, které vyústilo v „ozbrojenou“ srážku, je místy podán jako nechtěná parodie na řeči před soudem a jazykově se vyznačuje komickou směsicí vulgárních a rádoby oficiálních obratů: „Prostě chci předložit občanům USA fakta, nic víc. Fakta: V neděli 12. srpna léta páně letos se pokusila Eunice mě zabít…“ (s. 275). „Jestliže strana žalující falešně obviní stranu žalovanou, pak může strana žalující být zašpérovaná v kriminále, byť i…“ (s. 286). „… Pámbuví, jestli by … kdyby byla Marge v tu chvíli neomdlela jako špalek. A to je taky jediná pozitivní sku[33]tečnost, kterou mohu uvést ve prospěch Marge.“ (s. 289). Prostřední z citovaných úryvků je součástí již rozvášněného dialogu, naproti tomu hned v objektivně rezonujícím úvodu proniká veškerou hrdinovou samomluvou až argoticky slangový živel. Takto se zde zpovídá, jak „prvně šláp vedle“: „Mám teď fůru času a můžu o tom přemejšlet ze všech stran, ale zaboha nepochopím, proč jsem se do té holky zblbl. Kukuč nic moc, figura jakbysmet a v hlavě vygumováno.“ (s. 275). Zde jsou tedy právě módní slangové obraty zapojeny do stylizace kolísající mezi hovorovými a knižními prvky, jediný výrazně nespisovný znak je ej ve slově přemejšlet. Podobně vyznívá např. zaujatý portrét tety Eunice: „V jednom kuse mele o tom, co měla za vzdělání, a dělá to jenom proto, abych já z toho byl špatnej, i když mě osobně to ani za mák nevzruší, protože já úplně tutově vím, že si nedovede pořádně přečíst ani ty srandičky pro děti a musí přitom slabikovat každé (!) slovo zvlášť.“ (s. 276—7). — A tak kontrapunktně sytější využití obecné češtiny nastoupí až s vyvrcholením krize, kdy se v pětihlasé srážce vybije vulgární dialog naplno takto: ,,-Ú-úúj“, vzlyká Marge, „prosím tě, kocourku, vrať jí ty peníze.“ Řekl jsem „Et tu, Brute?“, což je z Williama Shakespeara. „Jenom se podívejte, jaký taky můžou žít na světě lidi“, praví Eunice, „povalujou se celej den na posteli a ani známku na dopis nevolíznou.“ „Hanba,“ kdáká Olivie-Ann. „Jeden by řek, že se čeká von, a ne ta chuděra malá,“ praví Eunice. Bluebellová (černá služka) si přisadí: „Jo, svatá pravda, svatá pravda!“ „Pche, mrchy jedny, samy černý na duši jako boty, a vočerňujou ještě druhý,“ říkám já.“ — Ale, jak patrno, ani v takovýchto pasážích není nasazena obecná čeština v čisté podobě středočeské, tím méně pak v ostatních dialozích, kde se střídají podoby von se dočista pomátl; kde je mých sto dolarů, s kterejma se zdejchl — a proti tomu to už je to poslední, co by si vo něm člověk moh myslet: vokrádat mrtvýho; jenom se podívejte na ty jeho voči; jestli mi ty peníze neukrad (vše ze s. 286 — z toho je i patrno, jak hojně je expresívně využito znaku vo, vod atd.).

Chtěli jsme trochu obsáhlejším citováním dovodit, že střídání variantních podob obecných a spisovných je v takovýchto textech přímo pravidlem. I v takovémto oslabení ostatně na čtenáře příznakové podoby působí tak silně, že vyvolávají dojem použití integrálního, zvláště když prostupují i vypravěčské pásmo. Pro komplexní rozbor těchto nespisovných stylizací by ovšem bylo třeba hodnotit vzájemné propojení formálních a obsahových prvků, gramatického i idomatického ztvárnění výpovědí a jejich vzájemných rozporných vztahů. A to už je zcela mimo rámec našeho pohledu.

[34]IX. Naše namátková přehlídka využití formálních nespisovných prvků v stylizaci nespisovných pasáží novějších českých překladů ze sovětské, jugoslávské a angloamerické povídkové tvorby, vážící se k rozmanitým soudobým životním prostředím, došla v podstatě k jedinému širšímu závěru: ukázalo se tu především, že se — při vší až bytostné rozdílnosti výchozích textů a též při nezbytných rozdílech v pojetí jejich tlumočení — dnešní překlad vyznačuje vcelku jednotným rázem gramatiky běžné středočesky zakotvené mluvy, jejichž konstitutivních rysů se ovšem stylisticky využívá v nejrozmanitějším odstupňování. Zatímco dříve mohlo být proti sobě např. postaveno hovorové, ba i knižně spisovné vyjadřování jako bezpříznakový literární idiom, jímž se vedle autorského textu vyjadřují i příslušníci vyšších či vzdělaných vrstev, a na druhé straně ve funkci idiomu městské periférie, venkovského prostředí nebo i příslušníků deklasovaných vrstev dominovalo vyjadřování víceméně obecně české, dnes tyto protiklady do značné míry ustoupily a běžnou mluvou zpravidla na středočeském základě, stylizovanou v různém stupni expresivity po stránce formální i obsahové (nekonvenční tabuované výrazivo, obhroublá frazeologie), se vyjadřují či mohou vyjadřovat vlastně příslušníci všech prostředí a vrstev.

V tom je ovšem síla a zároveň slabost tohoto postupu, která se patrně ostřeji pociťuje v literatuře překladové než původní. V dalším vývoji českého překladu po této cestě lze očekávat jednak prohlubování vertikálního rozrůznění jazykového prostoru v literárním odrazu, zatím solidněji řešené hlavně na rovině lexikálně frazeologické, jednak i zpřesňování individualizované řeči postav (a popř. i ve vztahu k ní proměnlivého úzu vypravěčova), zvláště pokud je podmíněna regionálně, generačně, sociálně, ekologicky ap. Naše překladatele soudobé světové tvorby tu čeká stále dost tříbící práce, nechtějí-li se spokojit ani starými recepty upřednostňujícími bezvýhradně literárně hovorový spisovný idiom, ani víceméně uniformním obecně česky podbarveným centrálním idiomem pro všechny možné funkce běžné řeči v nejrůznějších místních a sociálních prostředích, ba někdy i pro skupinové idiomy speciální. Dosavadní úspěchy k tomu vybízejí, ba přímo zavazují.

[1] J. Hoffmannová, K nespisovným prvkům ve dvou českých překladech Šukšinovy Červené kaliny, NŘ 64, 1981, 233—245 a M. Nedvědová a kol., Obecná čeština v překladu, tamtéž, s. 64—76 (zde je i starší literatura předmětu).

[2] Přesto bychom k „jazykové situaci“ v překladech či v překládání nepřihlíželi v rozvahách o konkrétních aktuálních potřebách jazykové kodifikace, jak k tomu směřuje závěr uved. článku M. Nedvědové a kol. Na druhé straně je ovšem třeba zdůraznit, že při rozborech jazykové a stylové výstavby literárního tvaru bylo u nás až dosud věnováno jen málo místa tzv. různořečí v pojetí M. Bachtina, který svár ideové a formální složky jazyků a dialektů vstupujících do literárního díla považuje přímo za střední nosnou a působivou sílu prozaické tvorby (srov. první statě v souboru Román jako dialog, který z rus. originálu Voprosy literatury i estetiki přeložila pro edici Ars (Odeon, Praha 1981) D. Hodrová.

[3] Na literaturu k této problematice, která u nás vyvolává stále živé diskuse a je vůbec středem pozornosti naší pomalu se rozvíjející sociolingvistické práce, netřeba v této souvislosti detailně upozorňovat — připomeňme jen sborník Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979. Zajímavé je, že pojetí běžné mluvy jakožto ústředního pásma, v jehož rozpětí se formují každodenní komunikáty, je nosné i v jiných dnešních jazykových společenstvích. Naposledy k tomu lze uvést stať H. Schönfelda Vliv sociálních faktorů na diferenciaci národního jazyka, připravenou diskusně pro mezinárodní projekt Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti, SaS 43, 1981, s. 13—20.

[4] Tento termín volila tuším šťastně D. Hodrová jako ekvivalent Bachtinova raznorečije, popř. i raznojazyčije. Sociální, regionální i přímo různojazyčná různořečí v tomto pojetí (viz pozn. 2) zahrnují veškerý hodnotový sociálně daný svět, jenž se jimi ve vzájemných protikladech vyjadřuje a v nejširším slova smyslu stylově formuje.

[5] Pokud se nespisovnost omezovala na přímé řeči postav, bývala dříve často bez skrupulí obětována pro svou adekvátní nepřeložitelnost. Dotýkajíc se tohoto bolavého překladového problému, zhodnotila na posledním slavistickém sjezdu v Záhřebu N. Brozovićová jako téměř vesměs nedostatečné tlumočení jazykových kvalit děl Krležových, jež se vyznačují složitým funkčním využíváním regionálních a starších elementů kajkavských, kulturních austro-hungarismů ap. Snad nejzávažnější příspěvky k těmto otázkám u nás přinesly již koncem 30. let spory okolo překladu Steinbeckových Hroznů hněvu od V. Procházky, jemuž bylo ještě v letech padesátých znova vytýkáno falešně lokalizující využití východočeských dialektismů ve funkci v podstatě sociálního nářečí zproletarizovaných farmářů amerického Středozápadu.

[6] Ještě např. K. Horálek ve Filosofii jazyka, Praha 1967, tvrdí na s. 107, že pokud se nářečními prvky charakterizuje určitý kraj, nelze to v překladě napodobit: „Nelze pomýšlet dobře na to, aby jihoruské nářeční prvky v Šolochovově románu Tichý Don byly nahrazovány v překladě do češtiny nějakým nářečím moravským.“ — Základní stanoviska pro užití nespisovných prvků v literární tvorbě formuloval svého času článek J. Běliče K otázce využívání nářečí v literatuře. Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 510—528. Jeho rozbor vyústil v požadavek omezit se v literatuře socialistického realismu „v zásadě jenom na formální, tj. hláskové a tvarové prostředky celonárodního jazykového útvaru v širším slova smyslu (totiž spisovný jazyk i s formou hovorovou) a na jejich stylistické rozvrstvení…“ (s. 526). Další vývoj ovšem tyto hranice značně rozšířil, právě i do běžné sféry nespisovné.

[7] Těmito rysy se shodně vyznačuje i mladší tvorba původní. Naproti tomu ve starších stylizacích, kdy se obecné češtiny namnoze používalo ke kontrastní charakteristice „vulgárních“ nižších vrstev společnosti, takováto omezení vcelku neplatila.

[8] Nářeční prvky zajisté nejúspěšněji včleňuje do textu ten, kdo nářečními prostředími prošel. Mohou být ovšem do překladu dodatečně naroubovány. To platí i na druhou stranu: je dost možné, že jednotnější úpravu dostává běžná středočeská čeština v probíraných překladech zčásti i v nakladatelských redakcích.

[9] Jde o překlad sbírky Besedy pri jasnoj luně (Moskva 1947), vyšlý v Melantrichu 1981. Psůtková předtím vydala r. 1977 v Lidovém nakladatelství pod titulem Charaktery a lásky rozsáhlejší překladový výbor ze Šukšinových textů, kde se obecně český nespisovný živel uplatňuje víc okrajově. Základem mluvnosti jsou tu výstavba výpovědi a frazeologie a jen střídmě užité hovorové podoby typu jo, vemu, říct, neřek, dveřma.

[10] Pro Šukšina jsou však příznačná spíše místa, ba i celé povídky, v nichž dochází k jazykovým konfliktům, zvlášť např. mezi všední řečí a polooficiálním schůzovním aj. žargonem.

[11] Svým způsobem tu v některých údobích razilo horizonty i pro tvorbu původní. Pokud jde o speciální problémy tlumočení slangu, či vlastně argotu, přinesl pozoruhodné postřehy příspěvek překladatele J. Kořána Slang v překladu, přednesený 12. 11. 1980 v Kruhu přátel českého jazyka (výtah je uveřejněn ve Zprávách KPČJ, říjen 1981, s. 1—16).

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 1, pp. 22-34

Previous Eva Minářová, Jan Chloupek: Výrazy v publicistickém textu označené uvozovkami

Next Miloslav Sedláček: Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny