Skloňování místních jmen zakončených na -í

Alena Polívková

[Short articles]

(pdf)

-

Potíže dělá uživatelům jazyka někdy i skloňování místních jmen zakončených na -í. Proto se např. tazatelé v jazykové poradně ptají, zda jsou náležité tvary do Hovězí, či do Hovězího, v Zubří, či v Zubřím apod. Není totiž vždy jasné, zda se tato jména skloňují podle vzoru „stavení“, nebo podle vzoru „jarní“. Jména zakončená na -í jsou dvojího původu, rozdělují se tedy do dvou skupin.

Do 1. skupiny se řadí ta místní jména, která jsou svým původem jména podstatná, např. místní jména Království, Trní, Ústí, ale i taková jména, jejichž původ dnes už není uživatelům jazyka dostatečně jasný, např. Bříství, Bzí, Klenci, Rabí.[1] Dále sem patří např. jména Dohloží, Mezihoří, Mezilesí, Meziluží, Meziříčí, Nálesí, Nadlesí, Poříčí, Poddubí, Podhájí, Podlesí, Předhradí, Předmostí, Přídolí, Zářečí, Záříčí (tj. vlastně jména vzniklá ze spojení předložek do, mezi,[2] na, nad, po, pod, při, před, za se jménem[3]) a např. Trojmezí, tj. jména vzniklá slovotvorným postupem kompozičně konverzním. Všechny uvedené typy jmen se skloňují ve spisovném jazyce zcela pravidelně podle vzoru „stavení“, tj.: 2. p. Meziříčí, 3. a 6. p. Meziříčí, 7. p. Meziříčím.

Do 2. skupiny se řadí ta místní jména zakončená na -í, která vznikla zpodstatněním přídavných jmen (zejména utvořených z podst. jmen nazývajících zvířata), např. Hříběcí, Jelení, Jestřábí, Jestřebí, Kobylí, Kozí, Nedvězí, Srní, Telecí, Veveří, Zubří, dále jména Hovězí, Strašecí aj. Tato jména se původně skloňovala zcela náležitě jako neutra podle vzoru „jarní“, tzn. např. 2. p. do Kobylího, 3. p. Kobylímu apod. Protože však jsou tato jména zakončena jako jména 1. skupiny (tzn. jména původu substantivního), začala se skloňovat stejně jako ona podle vzoru „stavení“, tzn. 2. p. Kobylí, 3. p. Kobylí apod.

Za základní vzor pro skloňování obou [272]typů místních jmen zakončených na -í dnes tedy považujeme vzor „stavení“, ale protože je u místních jmen typu Kobylí, Jelení aj. norma[4] stále ještě rozkolísána, bylo by vhodné kodifikovat jako spisovné i dubletní tvary podle vzoru „jarní“.[5][6]

Paradigma těchto místních jmen by bylo toto:

1. Meziříčí, Kobylí

2. Meziříčí, Kobylí//Kobylího

3. Meziříčí, Kobylí//Kobylímu

4. Meziříčí, Kobylí

5. Meziříčí, Kobylí//Kobylím

6. Meziříčím, Kobylím

---

[1] U všech místních jmen jsou uvedeny takové podoby, jako jsou ve Statistickém lexikonu obcí ČSSR 1965, tzn. např. Rabí (přestože ve školním vydání Pravidel českého pravopisu je kodifikována podoba Rábí (s poznámkou: hrad).

[2] Dnes však považujeme u místních jmen typu Mezihoří, Meziříčí mezi za předponu, která vyjadřuje polohu mezi dvěma objekty, viz NŘ 42, 1959, s. 262.

[3] Tzv. prefixálně konverzní postup.

[4] O rozkolísanost jde i v normě lidového jazyka (viz např. údaje uvedené v publikaci Místní jména v Čechách A. Profouse).

[5] Školní vydání Pravidel českého pravopisu (Praha 1974) uvádí u místního jména Kobylí v 2. p. pouze podobu Kobylí, u místního jména Strašecí však dubletu Strašecí//Strašecího.

[6] Ve slovenštině se však místní názvy, které mají tvar druhových přídavných jmen, např. Jastrabie, Ovčie, Srnie, Vranie skloňují pouze podle vzoru „vysvědčenie“. Skloňování podle přídavných jmen (2. p. Jastrabieho, Ovčieho, 3. p. Jastrabiemu, Ovčiemu) je ve spisovném jazyce nenáležité (viz např. Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966, s. 120).

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 5, pp. 271-272

Previous Alena Polívková: Tvoření přídavných jmen od víceslovných místních jmen

Next Alena Polívková: Jazykový problém v metru