McEnroe [mekenrou], nebo [makenrou]

Marie Koudelová

[Short articles]

(pdf)

-

V poslední době se v rozhlasových a televizních zpravodajstvích velmi často ozývá jméno předního amerického tenisty McEnroea. Zvuková podoba jeho jména zní obvykle [mekenrou], ale nejednou můžeme slyšet také [makenrou]. Na kolísání ve výslovnosti jména známého amerického tenisty poukazují také někteří posluchači hromadných sdělovacích prostředků.

I při výslovnosti cizích vlastních jmen je třeba v češtině vycházet ze zásad, které platí pro přejatá slova obecná. Při přejímání slova z cizího jazyka se čeština snaží zachovat výslovnost původní, ale s jistými změnami: [1.] Odchylný cizí přízvuk se nahrazuje vždy přízvukem českým, tedy na první slabice slova. [2.] Cizí hlásky, které čeština nemá a které by mohly působit výslovnostní obtíže, nahrazujeme obvykle hláskami domácími, které se jim co nejvíce blíží svou zvukovou podobou. Současně však přihlížíme i k tomu, jaká výslovnost se ustálila ve spisovných mluvených projevech.[1]

Tyto zásady platí také pro výslovnost anglických vlastních jmen typu McEnroe, MacArthur, MacDonald, MacMillan, ale i Macbeth apod. Těmto jménům je společná složka Mac, která je charakteristická pro jména skotského původu a v češtině má význam „syn“. (Psaná podoba složky Mac může mít také redukovanou psanou podobu Mc, popř. M’.)

V angličtině se Mac vyslovuje s tzv. širokým e, tj. [maek], v bezpřízvučném postavení se ovšem redukuje na [mek]. Anglické samohlásky [ae] a [-] však nejsou součástí českého samohláskového systému, a proto se při přejímání do češtiny nahrazují zvukově nejbližším českým vokálem, v tomto případě českou samohláskou [e]. Pokud jde o výslovnost psaného c v složce Mac v postavení na konci slova, vyslovuje se ve shodě s anglickou výslovností jako [k].

K nejistotám a kolísání ve výslovnosti anglických vlastních jmen dochází také v důsledku volné a nepravidelné závislosti mezi psanou a mluvenou podobou angličtiny. Je známou skutečností, že výslovnost vlastních jmen není v angličtině jednoduchá ani pro rodilé mluvčí. Výslovnost se zde vlastně neřídí žádnými závaznými pravidly a často se stává i to, že stejně psaná vlastní jména se vyslovují několika způsoby.[2]

Kolísání ve výslovnosti anglické a americké angličtiny a nezvyklost podoby anglických samohlásek [ae] a [-] při poslechu jména v anglickém kontextu může někdy způsobit, že je český posluchač hodnotí jako obdobně znějící hlásky české, tedy nejen jako [e], ale také např. jako [a]. Kromě toho zde může zavádět k nesprávnému hodnocení i grafická podoba.

Vycházíme-li však z výše uvedených zásad a pravidel výslovnosti obecných slov přejatých (tak, jak je uvádí citovaná příručka[3]) a z výslovnosti ustálené v českých spisovných mluvených proje[168]vech, doporučujeme jako spisovnou výslovnost složky Mac v českém kontextu jednoznačně výslovnost [mek]. Zachování původní zvukové podoby anglických samohlásek v kontextu české věty by působilo jistě strojeně, nepřirozeně, někdy možná i směšně.

---

[1] Výslovnost spisovné češtiny, Praha 1978, s. 27—32.

[2] Srov. slovníček výslovnosti cizích vlastních jmen M. Honzákové a M. Romportla, Čteme je správně, Praha — Albatros 1981. Na s. 28 uvádějí např. autoři jméno anglického politika a básníka z přelomu 16. a 17. století psané Raleigh s výslovností [róli], stejně psané jméno výrobce bicyklů s výslovností [reli]; některá rodinná jména psaná Raleigh se vyslovují [ráli].

[3] Srov. pozn. 1.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 3, pp. 167-168

Previous Karel Kamiš: Fix, fixka

Next Miloslava Knappová: Španělská příjmení v češtině