Listárna

[Letter's to editors]

(pdf)

-

Slečně M. V. v Brně. — Neustálenost a kolísání v slovenských infinitivech na -eť, kterou vytýkáte slovníku F. Frýdeckého a P. Kompiše (črieť - načreť; zastreť — predostrieť; odopreť, opreť — podoprieť, uprieť; zreť i zrieť, ale mreť, treť, žreť a pod.; dleť — znieť, hrmeť — strmieť, čupieť — učupeť sa, chorľaveť — kóravieť atp.), jest, pokud víme, obecná v dnešní spisovné slovenštině. Zmatek ten rozmnožují ještě slovenští gramatikáři (Czambel), kteří upadají z krajnosti do krajnosti, prohlašujíťce v jednom vydání za jedině správné infinitivy na -eť a v druhém vydání je zamítajíce jako tvary nesprávné nebo méně správné. Hledíme-li k historickému vývoji spisovné slovenštiny, jak se jeví i ve starších mluvnicích slovenských, k její příbuznosti se sousedními nářečími i k celkovému rázu slovenských infinitivů vůbec, dospíváme k poznání, že infinitivy na -eť jsou původnější a starší. A tím je stanoven také jedině správný poměr teoretických mluvnic k nynějšímu kolísání mezi infinitivy tvaru zreť — zrieť, trpeť — trpieť a pod.; pokud ve spisovné řeči tvary původnější a tvary novější žijí aspoň v rovnováze, náleží přednost tvarům původnějším. Nabudou-li v usu převahy tvary novější, změní se ovšem podle toho i teorie mluvnická. Kdyby se tímto stanoviskem řídili slovenští skladatelé mluvnic, vyhnuli by se výtce, že jazyk mistrují, a to jednou vpravo, po druhé vlevo.

Panu F. P. v Tučapech. — 6. pád množný jmen podstatných podle vzoru chlap (had) má koncovky -ích nebo -ech; koncovka -ích (staroč. -iech) je původní a starší, koncovka -ech přenesená a mladší. V novočeském jazyce spis. se užívá koncovek obou s tím rozdílem, že koncovka -ech nebývá nikdy po souhláskách h, ch, k (je tedy: v dluzích, v hříších, o racích) a naopak zase po souhláskách ostatních bývá koncovka -ích řidší než koncovka -ech (říkáme tedy obyčejně: o chlapech, na dubech, v okovech a pod., řidčeji po staru o chlapích, v domích a p.). Podle spisovné zvyklosti nynější řekli bychom tedy spíše v Tučapech než v Tučapích (právě tak jako v Poděbradech, v Klatovech, v Zákupech, v Kladrubech a pod.); říká-li se však v místě samém v Tučapích, není to tvar nesprávný, nýbrž naopak možná zachovaný tvar starší a původní.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 10, p. 312

Previous Co je Nejvyšší rada spojených a sdružených mocností?

Next Josef Zubatý: O úpadku našeho knižního jazyka