Časopis Naše řeč
en cz

Žonglér, jokulátor, žakéř

Emanuel Michálek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovem žonglér rozumíme artistu zručně vyhazujícího a chytajícího různé předměty, mluví se o žonglérech cirkusových, varietních apod.[1] Jména se užívá rovněž v přirovnáních, např. „hrál si se slovy jako žonglér s míčky“ (O. Scheinpflugová) „jak jongleur hada zachytíš slovo“ (J. Vrchlický).[2] Odvozenina žonglérství má přenesený expresívní význam např. ve spojení slovní žonglérství ‚hraní se slovy‘, popřípadě ‚obratné překrucování (smyslu promluvy)‘. Jak naznačuje starší způsob psaní, doložený citátem z Vrchlického, je slovo žonglér původu francouzského. Ve franštině má jongleur vedle ‚žonglér, kejklíř‘ také význam historický ‚středověký potulný pěvec a hudebník‘.[3] Je to dáno tím, že fr. jongleur vzniklo z lat. ioculator již v raném středověku a zachovalo původní význam svého lat. východiska.[4] S výrazem jokulátor ‚šprýmař, potulný komediant‘ setkáme se někdy také u starších autorů novočeských, např. u J. Holečka.[5] Jinak tomu bylo v češtině staré. Tam se lat. ioculator nepřejímalo, ale nahrazovalo zpravidla výrazy zdomácnělými. Je ovšem třeba říci, že soubor výkonů středověkého jokulátora byl značně pestrý. Zahrnoval nejen různé akrobatické a kejklířské produkce, ale rovněž hudbu, zpěv, recitaci básní vlastních i cizích, herecká vystoupení ap.[6] Ve shodě s tím jsou i staročeské výrazy označující vykonavatele jokulátorských produkcí hodně rozmanité.

Především se překládá ioculator slovem žertéř, jak čteme v Klaretově Glosáři 1119, neboť v základu tohoto termínu bylo právem shledáváno lat. iocus, žert. Jindy se překládalo lat. ioculator staročeským žakéř, jak je vidět např. ze stč. znění cestopisu Marka Pola Milion. Tam se vypráví, že u dvora orientálního vládce „byli jsú nalezeni … nějací žakéři neb špílmani“ CestMil 84a. Stč. „žakéři neb špílmani“ je překladem lat. dvojice „ioculatores et mimi“. Špílman se v našich slovnících objevuje také jako ekvivalent za lat. pantomimus, např. v Klaretově Glosáři 1132. V jiných případech se překládá lat. ioculator do staré [55]češtiny jako kajkléř. Tak je tomu třeba v stč. překladu Husitské kroniky Vavřince z Březové, kde se vypočítávají příslušníci povolání a stavů přítomných v Kostnici v době konání koncilu: lat. „fidulatores, tubicine, ioculatores 516“ se převádí do stč. spojením „hudců, pištců, kejklířův 516“ (Prameny dějin českých 5, 331). V podobném spojení s „hudci a pištci“ jako v překladu Husitské kroniky Vavřince z Březové vyskytuje se stč. kajkléř i jinde, z nepřekladových památek např. v Klementinském sborníku náboženskovzdělavatelných výkladů Tomáše ze Štítného: „Hudci, pištci a kajkléři počnúc svú marností těšiti lid, neumějí tomu miery vzieti“ ŠtítKlem 94b. A na jiném místě téhož kontextu se ve spojení s „hudci a pištci“ jmenují žakéři, o nichž jsme zjistili, že někdy, stejně jako stč. kajkléři, překládají lat. ioculatores. Srov. doklad ze stejného kontextu štítenského sborníku Klementinského: „Hudci, pištci, žakéři kdyby kázaně a v svój čas, nepřekážejíc službě boží … své řemeslo vedli, také by těch dobrých andělóv zde podobenstvie nesli“ ŠtítKlem 94b. V odborné literatuře se stč. žakéř s lat. ioculator spojuje, i pokud jde o původ, stč. žakéř se totiž pokládá za přejetí fr. jongleur vzešlého z pozdně latinského ioculator.

Předpoklad přejetí stč. žakéř z fr. jongleur počítá však s některými jevy ne právě běžnými, jako stč. a za fr. on, ztráta l. Proto je radno se poohlédnout po jiném možném výkladu stč. žakéř. Takovou možnost poskytuje střhn. sager, které mělo mj. význam ‚vypravěč, přednašeč, předčitatel básní, popř. žvanil‘.[7] Výklad ze střhn. sager má výhodu nejen shodných nebo blízkých významů mezi stč. žakéř a střhn. sager (takovou výhodu měl předpoklad o přejetí z fr. jongleur rovněž), ale nenaráží ani na potíže hláskové. Německé s se totiž přejímalo do češtiny jako ž běžně, srov. např. střhn. sac — čes. žok, střhn. salm — čes. žalm aj.[8] Totéž lze říci o čes. k za něm. g. Ze slov, která jsme již citovali, svědčí o něm stč. kajkléř za střhn. goukelaere ‚kejklíř, kouzelník‘, z jiných např. stč. kvalt za střhn. gewalt.[9] Na podporu našeho výkladu lze uvést i to, že se mezi stč. slovy významově blízkými stč. jménu žakéř vyskytují i další výrazy původu německého. Německými slovy se v češtině často pojmenovávají jevy záporně hodnocené.[10] K nim jokulátoři patřili, neboť byli pokládáni za hříšníky (viz citáty ze Štítného).

Kromě připomenutých žertéř, špílman, kajkléř je příkladem slova německého původu také šprechéř, kterého užil Hus ve svém Výkladu viery, desatera božieho přikázánie a modlitby Páně: „O lháři…, prázdnozpěvci…, básníci…, dvornomluvní a němečtí šprechéři, kterak vydáte dobrý počet z každého slova“ Hus VýklB 41a. V Diefenbachově Glosáři překládá střhn. sprecher spolu s jinými synonymy lat. histrio ‚herec‘, histrio luderer spilman sprecher vel herolt DiefGlos 279. V střhn. sprecher označovalo mj. přednašeče básní (Lexer s. 206). V stč. textech se histrio obvykle vyjadřovalo domácím slovem jhřec, které je doloženo již v stč. Alexandreidě na počátku 14. stol. Herce, kejklíře označo[56]valo rovněž stč. hluma, souvisící s církevněslovanskými výrazy glumž6 (‚žert‘ za lat. iocus), glum6c6 za lat. mimus ‚herec, mim, šašek‘. Lat. mimus je přeloženo slovem hluma v Klaretově Glosáři 1132. Hluma je v stč. několikrát doloženo také jako jméno osobní. Nebyl to tedy jen umělý výraz nejstarších latinsko-českých slovníků, za jaký je třeba pokládat např. jméno náprovazník ‚provazolezec‘ v Klaretově Glosáři (KlarGlosA 2217) nebo zvábovník za lat. incantator ‚kouzelník‘, vyskytující se tamtéž (t. 1146). Jak ocitované příklady ukazují, bylo názvosloví „jokulátorů“ nejrůznějšího zaměření v starém jazyce značně rozvinuto.


[1] Podle Slovníku spisovné češtiny, Praha 1978, s. 741.

[2] Srov. Příruční slovník jazyka českého 8, Praha 1955 až 1957, s. 1100.

[3] Srov. Vl. Hořejší — J. Neumann a kol., Velký francouzsko-český slovník, Praha 1974, s. 823.

[4] E. Gamillscheg, Etymologisches Wörterbuch der französischen Sprache, Heidelberg 1928, s. 541; J. Holub — F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 167; J. Holub — S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 524.

[5] Srov. Příruční slovník 1, s. 1240.

[6] Srov. E. Faral, Les jongleurs en France au moyen âge, Paris 1910, s. 64n.

[7] M. Lexer, Mittelhochdeutsches Taschenwörterbuch, Leipzig 1930, s. 175.

[8] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého 1, Praha 1963, s. 485.

[9] J. Gebauer, Slovník staročeský 2, Praha 1970, s. 8; 187.

[10] I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, s. 142.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 1, s. 54-56

Předchozí Petr Mareš: Titulní role

Následující ap: Objektivizovat