Čteme správně cizí vlastní jména?

Ludmila Švestková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Každému z nás se někdy stalo, že si nevěděl rady, jak přečíst jméno, se kterým se setkal na stránkách našich novin, v knihách nebo učebnicích. Uvítáme proto jako dobrého pomocníka v takových případech slovníček,[1] který vyšel v nakladatelství Albatros. Tato drobná pomůcka poslouží dobře i dospělým, třebaže ji vydává nakladatelství dětské knihy. Všichni v ní najdou poučení o české výslovnosti cizích jmen, jejichž nositeli byli slavní a známí lidé. Jejich výběr je ovšem omezen pouze na jména lišící se výslovností od psané podoby.

Zdůrazňujeme, že jde o českou výslovnost těchto jmen, tedy nikoliv o přesný fonetický přepis jejich výslovnosti v původním jazyce. Přepis uváděný v závorkách vychází pouze z takových hlásek, kterými se v české výslovnosti dají nahradit hlásky jazyka původního.[2] Např. jméno francouzského skladatele italského původu: Jean Baptiste Lully přepisuje [žan batyst lili], německého biologa: Jakub Johann von Uexküll [jákob johan ikskil]. Jistě se najdou zastánci výslovnosti takové, jaká je v jazyce původním, a ti budou autorům tento postup vytýkat. Proto je v předmluvě vysvětleno, že v českém textu by působila výslovnost se zachováním původních (cizích) hlásek strojeně. V odborné přednášce by bylo možno připustit původní výslovnost, např. se zaokrouhlenými samohláskami (ö, ü). Všude jinde však dáváme přednost výslovnosti s hláskami českými. Také přízvuk umístíme na první slabice bez ohledu na to, zda jde o jméno ruské, francouzské či italské.

Aby nebylo třeba uvádět jména v dalších pádech, končí-li v 1. p. souhláskou znělou, předpokládají již autoři ztrátu znělosti na konci českých slov, a přepisují proto jméno Gutfreund [gutfrojnd] ap. s předpokladem, že bude vysloveno [t] na konci slova. Podobně však očekávají i českou asimilaci znělosti u skupin souhlásek s rozdílnou znělosti, která se v některých jazycích (např. v angličtině) v těchto skupinách zachovává. Přepisují tedy jméno Gladstone [gledston], očekávajíce výslovnost [-tst-]. V takových případech může být uvedený přepis výslovnosti poněkud zavádějící.

Některá jména osobností, které působily postupně v různých zemích, nabývala různé podoby psané nebo se alespoň lišila jejich výslovností v jednotlivých jazycích. V takových případech je uváděna v závorce výslovnost obojí. Např. francouzský teolog Calvin Jean [franc. kalven žan, obvykle [50]něm. kalvín), též Cauvin/Caulvin [koven, kolven]. Za ním následuje ve slovníčku jméno amerického biochemika Calvin Melvin [kelvin melvin]. Jiným příkladem rozdílné výslovnosti stejné psané formy jména může být následující případ: představitel kubánské revoluce Fidel Castro Ruz se na základě španělštiny vyslovuje [fidel kastro rus], ale portugalský spisovatel Ferreira de Castro [ferejra dy kaštru].

Jak vidíme, výslovnost cizích jmen vlastních ve srovnání se jmény obecnými je o to obtížnější, že závisí nejen na místě (jazyce, zemi), ale i na čase (kdy nositel žil), popř. na rodové zvyklosti (u výslovnosti v angličtině). Tak jméno anglického politika z přelomu 16. a 17. století psané Raleigh / Ralegh se vyslovuje v české výslovnosti [róli], avšak výrobce bicyklů stejného jména se nazýval [reli]. A kromě toho existují rodiny, které si říkají [ráli].

V některých případech se již jméno u nás obecně vžilo v jiné výslovnostní podobě než té, která existuje v původním jazyce. Např. W. A. Mozart [mócart, obvykle čes. mozart] nebo Amundsen [nor. áminsen, čes. též amundsen].

Některé termíny vzniklé z cizích vlastních jmen se vyslovují odchylně od výslovnosti vlastního jména; srov. Watt [vot] ale watt [vat]; Joule [džúl], ale joule [džaul].

Zachytit v slovníkové podobě tak složitou problematiku, jakou je výslovnost cizích vlastních jmen, není jednoduché. Jistě se vyskytnou případy, kdy budou mít někteří čtenáři proti uvedené výslovnosti námitky. Také výběr jmen bylo nutno omezit, měl-li být slovníček skutečně „kapesní“. Autoři měli na zřeteli, že je slovník určen především mládeži, že by měl tedy obsahovat hlavně cizí vlastní jména vyskytující se v učebnicích a v knížkách pro mládež, zvláště v knížkách vydaných v nakladatelství Albatros. I z těch byli dále vybíráni jen představitelé nejvýznamnějších oblastí kultury (literatury, hudby, filmu atd.), vědních oborů (matematiky, fyziky, přírodních věd atp.), politiky, dále cestovatelé, mořeplavci aj. Ale i těch je příliš mnoho. (Kde ostatně jsou hranice „významnosti“?)

Nemějte tedy autorům za zlé, neshledáte-li se na stránkách malé příručky s každým jménem, na něž snad při četbě narazíte. I tak jsme přesvědčeni, že je tento malý slovník dobré a potřebné dílo.

---

[1] Marie Honzáková, Milan Romportl, Čteme je správně? Albatros 1981, 344 s.

[2] Srov. zásady uvedené v publikaci Výslovnost spisovné češtiny (II), Academia, Praha 1978.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 1, pp. 49-50

Previous Eva Pokorná: Cizí zeměpisná jména v českém kontextu

Next Miroslav Roudný: Mezinárodní informační časopis pro terminologii