Jazyk a leninská teorie odrazu

Vladimír Hrabě

[Articles]

(pdf)

-

Vznik lidské psychiky, tvoření abstrakcí, racionálního myšlení, volního jednání a vůbec všech vlastností, jimiž se člověk na první pohled liší od ostatních živočichů, byl odpradávna pokládán za něco nadpřirozeného. Vlastnosti „ducha“ jako by nepodléhaly přírodním zákonům a od uznání nadpřirozenosti ducha lidského vedla už přímá cesta k uznání existence nadpřirozeného ducha objektivního, boha. Zvlášť mnoho nejasností vyvolávala vždy otázka původu abstrakcí v lidském vědomí. Např. francouzský idealistický filozof přelomu století H. Bergson uvádí jako jeden z možných výkladů existence abstrakcí toto: Objevení kruhu nakresleného křídou na tabuli je existence zcela fyzikální, která nemá sama od sebe nic, čím by mohla překonat neexistenci. Avšak logická podstata kruhu, tj. možnost nakreslit jej podle určitého zákona, definice, je něco, co se mi zdá být věčným, nemá ani místo, ani datování, neboť nikde a v žádném okamžiku nepočal být nákres kruhu možným.[1] Takový přístup je velmi příznačný pro idealistický způsob uvažování: uzná-li se věčná existence abstraktních pojmů nezávislá na existenci věci, je to platónský idealismus, který byl v historickém vývoji filozofie velmi snadno transformován v náboženství. Poněkud jinou cestou, ale vedoucí ke stejným závěrům, šel R. Descartes, který si neuměl vysvětlit svou schopnost představit si i takové geometrické obrazce, které nikdy předtím neviděl, a stanovit jejich matematické vlastnosti jinak než existencí boží, která dala jeho duchu takové schopnosti.[2]

Závoj tajemnosti z pojmu „lidský duch“ strhli již K. Marx a B. Engels a zároveň ukázali nutnou souvislost lidského vědomí, řeči a společenské praxe. „Duch“ je hned od počátku provázen kletbou, že je „obtížen“ hmotou, která se projevuje ve formě vlnění vrstev vzduchu, tónů, zkrátka řeči. Řeč je tak stará jako vědomí, řeč je praktické vědomí, existující i pro jiné lidi, tedy i pro mne [114]samého,  … a řeč vzniká, stejně jako vědomí, teprve z potřeby, z nevyhnutelné potřeby styku s druhými lidmi  … Vědomí je tedy hned od počátku společenským produktem …[3] Vznik abstrakcí, včetně matematických abstrakcí, z jejichž existence dělali výše uvedení idealističtí filozofové problém, vysvětluje Leninova teorie odrazu: Praktická činnost člověka musela miliardkrát vést vědomí člověka k opakování různých logických figur, aby tyto figury mohly nabýt významu axiomat.[4] V dalších Leninových formulacích jsou zachyceny všechny podstatné rysy subjektivního odrazu objektivní reality v lidském vědomí: Poznání je odrážení přírody člověkem. Ale není to prostý, bezprostřední, ucelený odraz, nýbrž proces řady abstrakcí, formování, tvoření pojmů, zákonů etc., kteréžto pojmy, zákony etc.  … právě podmíněně, přibližně zachycují univerzální zákonitost věčně se pohybující a vyvíjející přírody.[5] Na jiném místě zdůrazňuje Lenin aktivitu subjektu v procesu odrážení, která podmiňuje i možnost odletu fantazie od života (op. s., s. 299).

Schopnost odrážet okolní svět je vlastní všem živým organismům, dokonce i prostředky přenosu impulsů mezi neurony (sodíkové a jiné ionty v membránových kanálech) jsou podobné jak u nižších živočichů, tak u obratlovců. Nejnovější výzkumy v oblasti neurofyziologie tak dokazují evoluční jednotu forem odrazu u živé hmoty, ovšem vznik lidského vědomí je produktem nejen biologického, ale i společenského vývoje.[6]

Složky, které se uplatňují při odrážení objektivní reality člověkem, jsou výroba, zahrnující i používání a zhotovování nástrojů, rozvoj abstraktního myšlení a zvukové řeči znakového charakteru. Bylo by však krajně zjednodušující se domnívat, že uvedený kvalitativní zvrat v odrážecí schopnosti se udál jednorázově a simultánně ve všech složkách. Významný sovětský psycholog L. S. Vygotskij upozornil, že racionální myšlení a řeč mají různé genetické kořeny.[7] Jejich zárodky nacházíme již u antropoidních opic, a to jako existující nespojitě. Tyto opice jsou [115]si schopny vynajít nástroj a použít jej, např. hůl pro přisunuti plodu, jsou známy jejich fonetické projevy i jazyk gest. Avšak fonetické projevy šimpanzů nemají žádný vztah k zárodkům racionality v jejich chování, jde o projevy ryze emotivní. To se týká např. tzv. varovných signálů, které jsou ostatně známy i u zvířat s méně vyvinutou inteligencí. Vůdce stáda opic, stáda kopytníků či hejna ptáků při nebezpečí vydává křik, motivovaný strachem, a emoce se jím přenáší na celé stádo. Zvíře je schopno si zapamatovat znak vymyšlený pro ně člověkem a reagovat na něj příslušným způsobem. Samo si však není schopno vytvořit fonetický znak, který by registroval nějaký výsledek racionálního myšlení. Ostatně i u velmi malého dítěte, jak ukazuje Vygotskij, existuje myšlení odděleně od jazykového projevu. Přestože rozvoj myšlení a řeči u malého dítěte probíhá za mnohem příznivějších podmínek, než tomu bylo u pračlověka, protože dítě si osvojuje jazyk od dospělých jako něco hotového, určitou dobu trvá, než se u dítěte vyvine jazykové či verbální myšlení. Celkově lze říci, že u prvolidí došlo na základě vhodných sociálních a pracovních podmínek k postupnému vytvoření velmi šťastné syntézy myšlení a jazyka, která umožnila další mohutný vzestup lidské odrážecí poznávací schopnosti, již zcela nepodobné tomu, co pozorujeme v říši zvířat.

Znakový charakter jazyka umožnil upevnit výsledky odrážecí činnosti ve vědomí člověka pomocí slovního znaku, tím je jednak uchovávat v určité podobě, jednak předávat všem členům jazykového kolektivu i následujícím generacím. Jazyk tak umožnil vymanit lidské myšlení ze závislosti na aktuální situaci. Rozeberme nyní znakový charakter jazyka podrobněji. Je to vlastnost, bez které by jazyk nemohl existovat a plnit svou společenskou funkci. Jeho podstata vyplývá z toho, že člověk, člen určitého jazykového kolektivu, je schopen realizovat a při poslechu rozlišit jen velmi omezený počet typizovaných artikulovaných, diskrétních zvuků (fonémů), avšak jejich kombinacemi může vytvořit prakticky neomezený počet názvů pro označení jevů nebo tříd jevů objektivní reality. Aby určitý fenomén mohl sloužit jako znak, musí být realizovatelný v materiální, vnímatelné podobě, avšak nemusí být podobný označované věci, taková podobnost by naopak mohla být v řadě případů na úkor jeho jednoznačnosti a vést ke komplikacím při komunikaci. Kdyby tomu tak nebylo a v případě zvukového jazyka by se zvuková stránka slova měla podobat označované věci, znamenalo by to, že by jednotlivé fonémy musely mít nějaký věcný význam, např. hláska k by se mohla vyskytovat pouze ve slo[116]vech označujících předměty velké, hláska l jen ve slovech označujících předměty malé atd. Soubor fonémů vyskytujících se v určitém slově by pak musel odpovídat souboru příznaků označované věci. Nic takového v jazyce neexistuje a je to tak dobře, protože způsob pojmenování nastíněný výše by byl nesmírně složitý a těžkopádný. V existujících jazycích je spojení zvukové formy slova s jeho významem a s pojmenovaným předmětem konvenční, zároveň však je to spojení existující ve vědomí příslušníků daného jazykového kolektivu jako pevné a relativně stálé.

Z toho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že jednotlivý foném není znakem, protože sám o sobě není spjat s žádným jevem objektivní reality.[8] Znaky jsou až ustálené posloupnosti fonémů nebo morfémů mající konvenční vztah k označované skutečnosti. Význam slov nebo morfémů znakem není, protože vznikl odrazem objektivní reality, často velmi zprostředkovaným, ve vědomí lidí, a je tedy faktům objektivní reality blízký. Vzhledem k těmto složitým vztahům mezi fonetickou stránkou slova, významem a označovanými předměty, pokládáme za vhodnější mluvit pouze o znakovém charakteru jazyka než přímočaře tvrdit, že slovo je znakem. Jde o to, že slovo je jednotka bilaterální, v níž se nutně spojuje zvuková stránka s významem, věcným a gramatickým. Věcný význam slova odráží podstatné rysy pojmenovávaných předmětů, a může být tedy ztotožněn s elementárním pojmem. Elementární pojem se opírá o vědění o příslušné věci, které je běžně přítomno ve vědomí členů daného jazykového kolektivu; nejde o pojem jako výsledek vědecké analýzy.

Můžeme uvést tři hlavní názory na problém slova a znaku. První z nich zastává např. V. M. Solncev.[9] Je to názor, který jsme již vlastně popsali výše. Podle Solnceva zvuková stránka slova je znakem, slovo jako celek však znakem není, neboť jeho význam nemá znakový charakter.

Druhý názor je představen v nedávno u nás vyšlém cenném sborníku Jazykověda a příprava učitelů I—II, obsahujícím základní poučení o jazyce, stylu a lingvodidaktice. Prof. W. Schmidt z Postupimi zde chápe jazykový znak jako bilaterální jednotu formy (formativu) a obsa[117]hu (významu).[10] Slovo je v tomto pojetí znakem jako celek, včetně významu, který je odrazem objektivní reality. Slovo jako celek je znakem pro předměty. Nutno říci, že jakkoli se Solncevovo a Schmidtovo pojetí zdají protikladná, rozdíl mezi nimi je v podstatě jen terminologický. Podstatné je, že obě koncepce uznávají, že slovo je jednotkou bilaterální a jeho významový komponent se rovná elementárnímu pojmu. Aby se i v pojetí Schmidtově dalo mluvit o slově jako o znaku, bylo by třeba dodat, že slovo je komplexní znak zvláštní povahy, lišící se od takových jednoduchých znaků, jako jsou např. světelné dopravní signály, Morseovy značky nebo písmena (znaky pro fonémy). Slovo je jednotka zároveň znaková i odrazová.

Třetí řešení vztahu slova a znaku se liší od prvých dvou koncepcí nejen terminologicky, ale je po našem soudu i spornější. Jeho podstata je v tom, že slovo je sice chápáno jako jednotka bilaterální, ale elementární pojem je kladen mimo slovo. Toto pojetí je předkládáno např. ve sborníku studií ukrajinských jazykovědců, jehož překlad byl nedávno u nás vydán. V. M. Rusanivs’kyj a M. P. Muravycka zde uvádějí, že slovo jako celek je jednak znakem pro pojem, jednak znakem pro věci.[11] Vzniká pak problém, co je to vlastně význam slova. Autoři se kloní ke stanovisku, že význam slova je pouze vztah k pojmu (nebo k několika pojmům u slov polysémantických), podmíněný vnitřněsystémovými vztahy slova k ostatní lexikální zásobě jazyka. Takové izolování lexikálního významu slova a konkrétního pojmu je podle našeho soudu umělé. Je pravda, že význam slova může mít oproti elementárnímu pojmu některé rysy navíc, např. expresívní zabarvení, stylovou příslušnost apod., přitom však lze jen stěží pochybovat o tom, že jádrem významu slova je elementární pojem. U slov polysémantických má slovo několik lexikálních významů, někdy dojde i k rozštěpení takového slova na homonyma, avšak i v těchto případech jsou jádrem daných významů elementární pojmy.

L. S. Vygotskij zcela jednoznačně pokládal význam slova za produkt abstrakce a ztotožňoval jej s pojmem (op. c., s. 246). O jednotě slova a pojmu nás poučuje v mnoha případech i etymologie slova. V některých slovech byla abstrakce provedena na základě příznaku předmětu, který byl kdysi dávno pokládán za dominantní. Tak slovo stůl je ve slovanských jazycích příbuzné se slovesem stláti, tedy původní pojem [118]zahrnoval jako dominantní rys stolu prostřenost. Od těch dob se pojem stolu vyvíjel, dnes bychom jej chápali jako ‚vodorovnou desku mající určitou podpěru a sloužící k různé činnosti‘. Spolu s touto evolucí pojmu se však shodně vyvíjí i lexikální význam slova, takže se objevují taková spojení jako psací stůl, mycí stůl, pracovní stůl, konferenční stůl atd., jen forma slova ukazuje na povahu původní abstrakce.

V nemarxistických pracích se někdy v souvislosti se slovem mluví nikoli o znaku, nýbrž o symbolu. Takové pojetí nelze doporučit. Pojem symbol totiž obsahuje moment nepřímého zobrazení skutečnosti pomocí jisté analogie.[12] Některá slova sice mohou nabývat symbolické platnosti, ale pro základní masu slov je typické přímé, a nikoli analogické odrážení podstatných vlastností předmětů objektivní reality, protože se děje především při praktické činnosti lidí.

Podívejme se nyní, jak se odraz objektivní reality projevuje v nejdůležitějších mluvnických kategoriích, slovních druzích a větných členech. Slovní druhy rozdělují slovní zásobu jazyka na základě významů vzniklých jako abstrakce různých stránek okolního světa. Hlavní protiklad zde existuje mezi substantivy, vyjadřujícími substance, a slovesy, adjektivy a příslovci, která vyjadřují příznaky různých druhů. Substance znamená podstatu, takže substantiva vyjadřují to, co pokládáme za podstatu jevu. Pokládám-li např. u pozorovaného zeleného stromu jeho barvu za podstatnou, mohu ji abstrahovat a vypovídat o ní jako o samostatné podstatě. Srov. užití substantiva zeleň ve větě Zeleň stromu mě uklidňuje.[13] Každá osamostatněná podstata je vyjádřena substantivem. Vyjádření podstat živých bytostí a vnímatelných věcí substantivy je celkem samozřejmé, v rámci podstatných jmen lze však provádět i substanciální abstrakci příznaků zelený — zeleň a dějů běžet — běh a kategoriálně zařazovat i fenomeny nenázorné rozum, pravda, idea atd. Není třeba zdůrazňovat, že takové vypracování kategorie substance je výsledkem dlouhé a jemné abstrakční činnosti. Slovnědruhová charakteristika substantiva má význam pro gramatickou stavbu věty — substance může být determinována příznakem adjektivní povahy rychlý běh, jasná zeleň. Zároveň substantivum podržuje schopnost rozlišit i abstrakce nižšího řádu, např. slovotvorné prostředky a v poslední instanci lexikální význam substantiva nás poučí, zda je označována věc, osoba či myšlená veličina.

Slovesa jako slovní druh odrážejí děje (psát), stavy (trpět), projevy [119]příznaku a změny (stárnout), vztahy (skládat se, mít) atd. Jde tedy vesměs o příznaky substance, které se projevují, což je příznačné, v čase, s určitou modální platností a při možném vyjádření aktivního či pasívního pojetí příznaku. Obecně kategoriální význam slovesa bývá nazýván procesuálnost.[14] Bylo by možné též říci, že slovesa vyjadřují příznaky dynamické na rozdíl od příznaků statických, adjektivních.

Adjektiva zobecňují takové příznaky, jako jsou kvality předmětů vnímané smysly (červený, sladký, velký), vlastnosti méně názorné (dobrý, zdravý), příznaky vyjadřující vztah k látce (železný) či k jiné substanci (dětský) i vztah k ději (přípravný) atd. Všem těmto adjektivům je společné, že sama o sobě nevyjadřují existenci příznaku v čase a s modální platností.

Příslovce se liší od přídavných jmen tím, že jsou schopna vyjádřit příznak procesu (rychle psát), okolnostní určení procesů (přijít večer) nebo příznak statického příznaku (velmi milý člověk). Příslovce jsou mladší jazykovou kategorií než podstatná jména, slovesa či adjektiva, jejich zformování jako slovního druhu je podmíněno syntaktickou pozicí ve větě. Podle Migirina spočívá obecně kategoriální význam příslovcí ve vyjádření příznaků a určení druhého řádu (Pes běžel rychle, velmi rychlý pes, bratr přišel včera) nebo až třetího řádu (Bratr přišel včera večer, bratr přišel velmi pozdě) (Op. c., s. 202.)

Bylo by také možné pojednávat z hlediska odrazu objektivní reality v lidském vědomí o číslovkách, zájmenech a gramatických slovních druzích, ale to by nás zavádělo příliš daleko. Nebudeme rozebírat ani jednotlivé gramatické významy vlastní určitému slovnímu druhu, např. kategorii čísla, rodu atd., i když se i v nich projevuje často velmi zprostředkovaný odraz mimojazykové skutečnosti.

Vedle své slovnědruhové charakteristiky získávají slova ještě odrazověkategoriální významy větných členů. Přitom rozdíl mezi slovními druhy a větnými členy spočívá v tom, že slovnědruhová abstrakce kategorizuje jednotlivé složky objektivní reality jako izolované jednotky, jako na sobě nezávislé atomy skutečnosti, kdežto větné členy odrážejí tyto složky v jejich vzájemném vztahu. (Srov. Migirin, op. c., s. 81). Přitom větněčlenské zobecnění nedosahuje zpravidla tak vysokého stupně abstrakce jako zobecnění slovnědruhové. Kategorie podmětu buduje na kategorii substanciálnosti, avšak podmětem je jen ta[120]ková substance, která ve větě vyjadřuje činitele děje nebo aspoň nositele predikovaného příznaku. Často se říká, že geneticky je větněčlenská funkce starší než rozlišení slov na slovní druhy. Vznik adverbií by tomu nasvědčoval: Některé tvary substantivní přecházely v adverbia pod vlivem syntaktické pozice, např. Rozhlédl se kolem; podobně se adverbializovala i adjektiva Hospodyně nakrájela zeleninu nadrobno. Pokud však jde o diferenciaci základních komponentů věty v pozici subjektu a predikátu, je velmi pravděpodobné, že konstituování větných členů podmětu a přísudku a slovních druhů jména a slovesa zde probíhalo souběžně, ve vzájemné podpoře. Nelze zapomínat na to, že nejen slovní druhy, ale i větné členy mají kromě stránky sémantické také stránku formální a ta se u větných členů opírá o slovnědruhové vlastnosti užitých slov. Tak např. za podmět pokládáme jen takové vyjádření substance, které vystupuje ve větě v nezávislém tvaru (nominativu) a jehož syntaktický vztah k vyjádřenému predikovanému příznaku není vztahem podřízenosti.[15] Substantivum stojící v nepřímém pádě podmětem není, srov. věty Petr lituje Marii a Petrovi je líto Marie. Vyjádření nositele predikovaného příznaku dativem působí, že nositel není aktivním původcem predikovaného příznaku. Přitom princip nezávislého tvaru podmětu, opírající se o kategorii substanciálnosti, dovoluje okrajově za podmět pokládat i nezávislý tvar slovesa vystupující v téže pozici Kouřit je škodlivé. Větněčlenská pozice má zase určitý vliv na obecný slovnědruhový význam užitého slova. Např. substantivum užité v pozici jmenného přísudku ztrácí do jisté míry sémantické rysy substance, je pojímáno nikoli jako nositel příznaků, ale jako soubor příznaků. V pozici přísudku můžeme užít mužského jména pro označení ženy, např. Anna je velmi dobrý člověk, Věra Nováková je výborný soudce, protože jmenný přísudek nepojmenovává osobu nebo předmět objektivní reality, nýbrž jej charakterizuje z hlediska vlastností, což lze vyjádřit též mužským jménem. Naproti tomu v pozici podmětu substantivum identifikuje název s osobou v mimojazykové skutečnosti a užití mužského jména tam, kde jde o ženu, je nemožné. Srov. Přelíčení řídila zkušená soudkyně. Je však třeba připomenout, že substantivum užité v pozici jmenného přísudku neztrácí sémantické rysy substance úplně, takže může být nadále determinováno adjektivem. Uvedený rozbor nám ukázal, že dnešní větněčlenské a [121]slovnědruhové kategorie jsou produktem dlouhého vývoje lidské abstrakční činnosti. Systém těchto kategorií se opírá též o postačující formální rozlišení a je v souhře s lexikálními významy užitých slov schopný vhodně zachytit nejrůznější stránky objektivní reality.

Všimněme si posléze samotného pojmu věty z hlediska leninské teorie odrazu. Věta je jednotka přirozeně vznikající v řeči v důsledku nezbytného členění monologické nebo dialogické promluvy na úseky zakončené intonačně a zpravidla též obsahově. Věta jako jednotka řeči bývá v české jazykovědné tradici nazývána též výpovědí. Zároveň je věta též jednotkou jazykovou; v jazykovém povědomí mluvčího figurují věty jako větné vzorce, tj. uspořádané posloupnosti slovních tvarů, podle nichž se v řeči vytvářejí konkrétní výpovědi. Tento dvojí charakter věty, řečový a jazykový, je objektivní daností: věta je nástrojem sdělování myšlenek, jehož pomocí jazykové prostředky všech rovin přecházejí v řeč.

Věta jako jednotka řeči odráží aktuální situaci a současně je znakem pro posluchače. V. V. Vinogradov definoval větu jako „nejmenší obsahově zakončenou, gramaticky organizovanou a intonačně ucelenou jednotku řeči, bezprostředně odrážející kousek skutečnosti a vyjadřující vztah k této skutečnosti.“[16] Věta jako jednotka řeči má složku znakovou i odrazovou, v tom se shoduje se slovem, avšak na rozdíl od slova jsou obě tyto složky věty výrazně podřízeny její sdělovací funkci. Máme-li však na mysli větu jako jednotku jazyka, nevystačíme při jejím vymezení s poukazem na „bezprostřední odraz kousku skutečnosti“, nýbrž musíme zkoumat, jakých forem nabývá zobecněný odraz mnohých „kousků skutečnosti“ ve větě a jaké je jeho gramatické ztvárnění. Zde je třeba připomenout starý poznatek, jehož kořeny sahají zpět až k aristotelovské logice, že podstatou věty (gramatického jádra věty) je predikační vztah. Predikací rozumíme skutečnost, že mluvčí vztahuje k substanci její příznak aktualizovaný v plánu časovém a modálním, a gramatické ztvárnění tohoto vztahu. Geneticky je tvorba věty činností analyticko-syntetickou, člověk rozkládá pozorovaný „kousek skutečnosti“ na substanci a její příznak, přítomnost tohoto příznaku může pak substanci v tvrzení přisuzovat. Jakmile byla predikační forma vytvořena, může jí pak mluvčí používat i při vypovídání o skuteč[122]nostech nevnímaných, může přisuzovat různým substancím příznaky jen myšlené a uplatnit přitom i svou vůli (ve větách imperativních a přacích).

Tento přístup k podstatě věty je v plné shodě se stanoviskem klasiků marxismu-leninismu k této otázce. Engels a dále Lenin pokládali predikační dvojčlennost za podstatnou vlastnost věty, umožňující objevit v ní jako v „buňce“ zárodky všech prvků dialektiky. Srov.: Začněme nejprostším, nejběžnějším etc., libovolnou větou: listí stromu je zelené; Ivan je člověk, Alík je pes apod. Již zde (jak geniálně postřehl Hegel) je dialektika: jednotlivé je obecné  … To znamená, že protiklady (jednotlivé je protikladné obecnému) jsou totožné: jednotlivé neexistuje jinak než v té souvislosti, která vede k obecnému  … Nahodilé a nutné, jev a podstata jsou už zde, neboť řekneme-li: Ivan je člověk, Alík je pes, toto je list stromu, ponecháváme stranou řadu znaků jako nahodilé, oddělujeme podstatné od toho, co se nám jeví, a stavíme jedno proti druhému.[17]

B. R. Ardentov upozorňuje na závažnost Leninova postřehu, že přísudek není k podmětu prostě připojován, nýbrž že je kladen do protikladu k podmětu. Odtud vyplývá i možnost různé časové a modální platnosti predikovaného příznaku. Tím se též liší predikační vztah ve větě od vztahu atributivního; v přívlastkových spojeních je příslušnost příznaku určované substanci kladena jako něco zcela samozřejmého a neproblematického.[18] Také významný sovětský odborník na psycholingvistiku A. R. Lurija přináší zajímavý důkaz o tom, že predikační vztah je základním a přirozeným druhem odrazu objektivní reality v lidském vědomí. Koncem dvacátých let byl v SSSR dělán experiment s dětmi, spočívající v tom, že dětem byla předkládána substantiva v nominativu s tím, aby na ně reagovaly okamžitě prvním slovem, které je v dané souvislosti napadne. Ukázalo se, že děti v naprosté většině případů reagovaly predikativními spojeními, např. na slovo pes přísudkem štěká, na podnět slunce přísudkem svítí, takto spontánně vznikaly věty jako vítr fouká, voda teče, holčička pláče atd. Tyto reakce se projevovaly zcela běžně již u dětí ve věku 5—7 let. Naproti tomu se v nepatrné menšině ukázaly reakce typu pes — kočka, slun[123]ce — měsíc, v nichž byla slova spojována na základě nepredikativních paradigmatických vztahů slovníkových. Pokud se takové odpovědi vyskytly, bylo to až u dětí odrostlejších, u studujících nebo u dospělých.[19]

Při vymezení rozsahu pojmu věty v mluvnici vznikají některé problémy, které však nejsou neřešitelné. Predikační vztah je dvoučlenný, což však neznamená nutně dvouslovný. Můžeme pokládat za predikační i věty s nevyjádřeným, určitým či neurčitým podmětem, k němuž je vztah vyjádřen slovesnou koncovkou, např. Pracujeme pilně, tady prodávají melouny aj. Věty jednočlenné typu Svítá, mrzne, je chladno mohou být chápány jako predikativní, budeme-li předpokládat, že nositelem vyjádřeného predikovaného příznaku je element objektivní reality těžko pojmenovatelný podmětovým substantivem. Věty typu Je jaro, je noc je možno chápat z hlediska predikace dvojím způsobem: buď stejně jako typ předešlý, tj. sponově-jmenný predikát kvalifikující slovně nevyjádřený jev objektivní reality, nebo jako spojení substantivního podmětu s plnovýznamovým přísudkem vyjadřujícím existenci. Určitým způsobem lze uvést do vztahu k predikaci i větné nominativy typu Praha! Auto!

V oblasti věty nacházíme též určité přenosy, vyplývající z jejího mnohoaspektového charakteru. K vlastnostem věty-výpovědi patří intonační zakončenost a komunikativní úplnost. Tyto vlastnosti má i souvětí, složitější komunikativní jednotka, obsahující větší počet predikativních jader. Na druhé straně lze vidět ve vztahu k větě i jednoslovné repliky dialogu, např. Jakou pentli chceš? — Červenou., protože i ony představují zakončenou komunikativně-znakovou (semiologickou) jednotku.[20] Predikace je v nich implikována pod vlivem kontextu.

Na predikační gramatickou dvoučlennost věty se v realizované větě-výpovědi obvykle vrství ještě druhý typ dvoučlennosti, rozdělující výpověď na východisko a jádro z hlediska aktuální informace ve výpovědi obsažené. Tyto dva druhy dvoučlennosti, predikační a aktualizační, se zpravidla ve větě nekryjí a realizovaná věta-výpověď tak získává velmi složitý, vícevrstevnatý, ale zároveň komplexní charakter. Avšak bez gramatické predikace, s níž je spojena časová a modální platnost věty a která je jistým způsobem formálně ztvárněna, se velká většina vět tvořících kostru kteréhokoli textu neobejde. Náš [124]pokus o aplikaci leninské teorie odrazu na mluvnický systém jazyka nám nepřinesl žádné převratné poznatky, naopak nás utvrdil v přesvědčení, že takové tradiční pojmy jako slovo, věta, slovní druh a větný člen mají své oprávnění. Nebudeme tím překvapeni, uvědomíme-li si, že k nim lidé dospěli na základě nesmírně dlouhého poznávání jazyka v jeho praktickém fungování.

V úvodu tohoto článku jsme se zmínili o svobodné vůli, která je uváděna jako jeden z nejpodstatnějších rysů odlišujících člověka od zvířat. Mnozí idealističtí filozofové byli a jsou ochotni připisovat vzniku svobodné vůle nadpřirozený charakter. A. R. Lurija s odvoláním na L. S. Vygotského ukazuje, jak svobodná vůle vzniká pod přímým vlivem řeči (op. c., s. 118). Malé dítě nemá svobodnou vůli a jedná výhradně pod vlivem pocitů a impulsů. Rodiče však začnou záhy ovlivňovat chování dítěte tím, že mu dávají jednoduché slovní příkazy. Dítě si postupně tyto slovní pokyny zapamatovává, později si je opakuje nahlas a tak si vytváří první regulativy pro své chování. Další fází je přechod těchto slov-pokynů z vnější řeči do vnitřní řeči dítěte. Dítě se tak poznenáhlu učí rozvažovat o svém jednání a posléze se učí uvědoměle, tj. svobodně, se rozhodovat.

I na tomto příkladu lze demonstrovat, že správná interpretace mnohých faktů jazyka a řeči může podstatně pomoci pochopení materialistického základu lidské psychiky. Tudíž i jazykověda je s to přispívat k upevňování vědeckého světového názoru a svůj podíl na tom může mít i češtinář, ať vědecký pracovník, nebo učitel přímo výchovně působící na dorůstající generaci.

---

[1] H. Bergson, Vývoj tvořivý, Praha 1919, s. 375.

[2] R. Descartes, Meditácie o prvej filozofii, in: Novoveká racionalistická filozofia (Antológia z diel filozofov VI), Bratislava 1970, s. 103.

[3] K. Marx — B. Engels, Spisy, Praha 1956—1975, Sv. 3, s. 44. Srov. též J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977, s. 14.

[4] V. I. Lenin, Filozofické sešity, Praha 1953, s. 158. Srov. též V. I. Lenin, Spisy, Praha 1951—1970, Sv. 38, s. 191.

[5] V. I. Lenin, Filozofické sešity, s. 150.

[6] J. Zachar, Teorie odrazu a problémy současné neurofyziologie, in: Dialektický materialismus a soudobá věda, Praha 1979, s. 80—85. Další údaje o leninské teorii odrazu a o jejím vztahu k teorii informace obsahuje práce J. Zemana, Dialektika, informace a odraz, Praha 1978.

[7] L. S. Vygotskij, Myšlení a řeč, Praha 1976, s. 105.

[8] Srov. též P. Trost, O „významu“ hlásek, in: Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 67—72.

[9] V. M. Solncev, Jazyk kak sistemno-strukturnoje obrazovanije, Moskva 1971, s. 268—274. Kniha vyjde v českém překladu v nakladatelství Academia pod názvem Systém a struktura v jazyce.

[10] W. Schmidt, Základní pojmy jazykovědy, in: Jazykověda a příprava učitelů I, Praha 1980, s. 23.

[11] Filozofické otázky jazykovedy, Bratislava 1979, s. 9n., 47.

[12] K. A. Svas’jan, Problema simvola v sovremennoj filosofii, Jerevan 1980, s. 8.

[13] Srov. F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 71.

[14] V. N. Migirin, Jazyk kak sistema kategorij otobraženija, Kišinev 1973, s. 81. U nás je dostupnější jiná Migirinova práce, Marksistsko-leninskaja metodologija i lingvistika, Kišinev 1974, věnovaná této problematice.

[15] Akademická mluvnice ruského jazyka mluví o tvarové koordinaci mezi podmětem a přísudkem. Grammatika sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka, Moskva 1970, s. 548.

[16] Citát uvádí P. S. Popov, Suždenije i predloženije, in: Voprosy sintaksisa sovremennogo russkogo jazyka, Moskva 1950, s. 19. Lze poukázat na podobnou definici věty, kterou podal nezávisle na definici Vinogradovově V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 231.

[17] V. I. Lenin, Filozofické sešity, s. 31. Srov. též B. Engels, Dialektika přírody, Praha 1950, s. 153.

[18] B. P. Ardentov, Mysl’ i jazyk, Kišinev 1965, s. 50. Specifiku predikačního vztahu výstižně ukazuje i N. D. Arutjunovová v práci Predloženije i jego smysl, Moskva 1976.

[19] A. R. Lurija, Jazyk i soznanije, Moskva 1979, s. 153n.

[20] Srov. Skaličkovo pojetí věty jako elementární semiologické reakce. V. Skalička, La fonction de l’ordre des éléments linguistiques, Travaux du Cercle Linguistique de Prague 6, Praha 1936, s. 131.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 3, pp. 113-124

Previous A. P. (= Alena Polívková): Z jazykové poradny

Next Mikoláš Zatovkaňuk: Haškovy rusismy v Osudech dobrého vojáka Švejka