K původu termínů slang, argot, hantýrka a žargón

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

-

Tyto termíny označují vesměs tzv. „nářečí“ společenská nebo také vrstvová. Mají obecnou příčinu v profesionálním nebo zájmovém společenském rozvrstvení, někdy i podle pohlaví a stáří. Od jazyka svého okolí, tj. od obecné, popř. i hovorové češtiny nebo místního dialektu, na jejichž pozadí vyrůstají (takže si vlastně název „dialekt“ nezasluhují), se liší hlavně lexikem a frazeologií, jejich odlišujícím znakem je soubor technických termínů a formulí. Na druhé straně se zejména slangy, tj. stručně řečeno profesionální mluvy, liší od jazyka odborného, od různých druhů odborných stylů. Odborný jazyk patří do oblasti jazyka spisovného, jeho terminologie je spisovně závazná, kdežto slangy mají často nespisovné varianty k těmto oficiálním termínům, popř. oficiálním obratům. Je tu ovšem vzájemné prolínání, např. mnohé obraty mysliveckého slangu (ale i z jiných slangů) pronikají i do spisovných projevů z této tematické oblasti.

Slangy jsou tedy různé profesionální mluvy nespisovného charakteru, např. mluva horníků, hutníků, železničářů, poštovních zaměstnanců, myslivců, různých jiných povolání — ale i vojáků, studentů a zájmových skupin, jako sportovců, filatelistů, hráčů v karty atp. Terminologie vlastních profesionálních slangů (a také jejich frazeologie) je sice v mnohém odlišná od příslušného stylu odborného, ale je ustálená a není ve svém okruhu expresívní (citově zatížená), expresívně ji pociťuje okolí, anebo ji takto pro sebe hodnotí nováčci v takovém povolání, chtějící jí vědomě signalizovat svou příslušnost k příslušné profesi.

Měnlivější a expresívnější je už jazyk některých, řekněme interimních, zatímních profesí, např. studentů nebo vojáků. Tady se už blížíme ke krajní mezi těchto „společenských mluv“, totiž k argotu. Někdy se tu mluví o studentském (ale také např. mysliveckém) žargónu [77]nebo hantýrce. Chápeme tu žargón a hantýrku ještě jako zvláštní druh slangu, i když velmi se blížícího k argotu, kterým se míní jazyk společensky vyřazených nebo vyřazujících se skupin. Argot je a byl jazyk podsvětí, i když se v posledních dobách obsah tohoto pojmu „podsvětí“ změnil. Dnes možno počítat k tomuto podsvětí např. i chuligány, pokud se tím myslí skupiny hotové i krást a loupit apod. V argotu je expresívnost a měnlivost rysem už silným, možno říci konstantním. I když ani tady nelze vyloučit prolínání s některými slangy; a víme, že některá původně argotická slova se „dezargotizovala“, pronikla do slangů a odtud i do obecné češtiny, např. prachy „peníze“ (v dnešním argotu, popř. některých okrajových slanzích je však už tento termín nahrazen slovem lóve, cikánského původu).

Avšak účelem těchto řádků není podávat výměr těchto uváděných termínů, z nichž je v obecném povědomí známa nanejvýš hantýrka a snad ještě žargón, kdežto argot a slang jsou jen věcí odborníků. A ti se mohou ve výměru uváděných termínů rozcházet; jsou také rozdíly pojetí v různých zemích, jak to ukázalo nedávné sympozium o slangu v Plzni. Nám jde o etymologii, tj. o původ, a tím i o historii těchto termínů.

Pro SLANG — jakožto profesionální mluvu, mluvu skupiny — byla vymyšlena vtipná etymologie: je to prý útvar, vzniklý z anglických výrazů typu student’s language, soldier’s language atp. Takový vznik slova, z přípony předchozího slova určovacího a ze základu slova základového, určovaného, by byl velmi neobvyklý, na jiný podobný případ si nevzpomínám. Nikdo také z profesionálních etymologů tento spíš bakalářský výklad neuvádí. Přirozenější výklad podává doložená historie slova. Toto anglické slovo není staré, Skeat[1] uvádí první doklad z r. 1758. Charakterizuje jej jako „cant language (tedy „pokrytecký, svatouškovský jazyk“) commonly called the slang patter (slangové drmolení), in which they (tj. podle kontextu žebráci) by all means excel“ (v němž oni všemožně vynikají). A praví dále, že slouží „to cheat in foul language“, volněji přeloženo „že podvádí a zneužívá falešného jazyka“. A vykládá: patrně odvozeno od slang, druhého to stupně slovesa sling (metat, vrhat). Máme např. norské sleng „a slinging“ (házení, vrhání),[2] „also an invention (vynalézavost), device [78](nápad), strategem (lstivý trik; chtělo by to etymologický překlad „stratégie“, jde totiž o jazyk žebráků), „also a little addition, or burthen of song“ (proložil F. K.), tedy malé přídavky („přihazování“) nebo zdůrazňování zpěvavého tónu. Šlo zkrátka o označení pro zvláštní zpěvavou intonaci žebráků,[3] jakési „přihazování, přizpěvování“. Ani u nás neříkali žebráci to svoje „prosím jich, urozený pane“ nebo podobně normálním tónem. — Také Klein[4] považuje slang za dějové jméno ke sling. A připouští, že bylo vlastně převzato z norštiny, poukazuje na norské slengja kjeften „to sling a jaw“, tedy „házet hubou“ (viz pozn. 2), slengjeord „a new slang word“, slengjenamn „nickname“ (přezdívka). Domněnkou o přejetí z norštiny rozvádí jen stručný, závorkový údaj Skeatův: „(Scand.)“.

ŽARGÓN (nebo i žargon) by byl francouzským synonymem anglického termínu slang. Ovšem etymologicky, významově je spíš synonymem hantýrky nebo i argotu. Je daleko starší než slang, ve významu „langage d’oiseaux“ (ptačí jazyk, jazyk ptáků) jej uvádí Dauzat[5] z konce 12. st., v 15. století je už znám význam „argot des malfaiteurs“ (jazyk zločinců). Onen původní význam „ptačí švitoření“ vysvětluje dobře Gamillscheg.[6] Vychází z galorománského gargone „Geschwitz, Geschwatz“ (cvrlikání, žvatlání), jež podle něho — a myslím správně — patří ke kořeni garg- „hrdlo“, upozornil bych na franc. gargariser, ital. gargarizzare = něm. gurgeln „kloktat“ — a na to, že jde nakonec o slovo elementárně příbuzné s naším hrdlo a žrát a celou jejich etymologickou rodinou (včetně l-ové varianty hltat). Dauzatovo spojování s gazouiller, také „cvrlikat“, vede hláskově jinam.

S žargónem je synonymní naše HANTÝRKA, kterou stručně vykládá Machek, že je přitvořena k hantýrovat „mluvit argotem“, to pak je z něm. hantieren „provozovat obchod nebo živnost“ a to z franc. hanter „přecházet sem a tam“. Lze to jen v podrobnostech upřesnit: hantýrovat dokládá Příruční slovník především jako pejorativní „zacházet s něčím“, prozrazuje se tu v pozadí už německá asociace s Hand (v němčině se psalo i handieren apod.). Ale starší je opravdu uvedený význam „provozovat živnost, zejména obchod“, pak i „provádět něco“ vůbec. Už pozdně středohornoněm. hantierunge znamená [79]„Kauf und Verkauf, Handel“. V německém argotu mohlo dojít k posunu významu proto, že při obchodování se opravdu hodně mluvilo, ba i křičelo. Vlastně je nejstarší význam „chodit sem a tam“, hodí se to dobře na podomní obchodníky; a to zas dobře navazuje na francouzský pramen, na hanter, tj. „často navštěvovat“. Toto franc. slovo se srovnává se staroseverským heimta, mj. „táhnout“, popř. „dovést domů“ (srov. něm. Heim „domov“). V dalším odkažme už na Jóhanessona (Isländisches etym. Wörterbuch, Bern 1956, s. 196).

Dost problematický je ARGOT. Když prostudujeme data uváděná Dauzatem,[5] Gamillschegem[6] a Hatzfeldem,[7] dostaneme tento obraz: Argot znamenalo v žargonu žebráků v r. 1628 sdružení žebráků, cikánů a kapesních zlodějů (argotier „žebrák“, argoter „žebrat“); význam „speciální jazyk (takových skupin)“ je doložen už na konci téhož 17. stol. Původně je však argot (od 12. st.) „ostruha, pařát“, („paspárek“) metaforicky „otok na podkolení“ a „uschlý konec větve“,[8] podle Hatzfelda i „parazitní výhonek na obilí“. Gamillscheg sice uvádí tento argot pod heslem ergot[9] jako jeho variantu, ale zdá se, že argot je podoba starší, Hatzfeld to přímo říká, oba ho dokládají už od 12. st. Gamillscheg soudí, že je od něho (nebo spíš od jeho varianty arigot) odvozeno sloveso harigoter/haligoter/harligoter „trhat“. Ovšem sloveso ergoter „hádat se pro maličkosti“ odvozuje (s. 387) od lat. ergo „tedy, tudíž“, kterého se často užívalo ve středověkých učeneckých disputacích („hádáních“). Toto ergoter se podle něho změnilo ve 13. st. vlivem výše uvedeného argot „(kohoutí) ostruha, pařát apod.“ v argoter.[10] Poněvadž však argot je doložen patrně dřív než ergot — a ergot má svou etymologii, která s lat. ergo nesouvisí, — zdá se, že nanejvýš možno připustit prolínání obou sloves: argoter (hargoter) „hádat se“ (ve slangu nebo argotu žebráků; vlastně „trhat se“) — s učeneckým ergoter „hádat se (v disputacích)“. Přirozenější však bude vidět tu řadu argot „dráp“ → „zloděj“ (sdružení žebráků a zlodějů s tímto „krycím jménem“ ‚dráp‘) → metonymicky jejich mluva — a paralelní argoter „hádat se“ s o něco pozdější variantou ergoter, která vedla [80]k učenecké etymologii, k tomu ergo. I když je zaznamenávána největšími autoritami (Hatzfeldem i Gamillschegem), zdá se spíš etymologií bakalářskou. Podobně ostatně podle Meyer-Lübbkeho[11] soudí i Sainéan.[12] Ovšem zcela jasná věc to není.

---

[1] Walter W. Skeat, An Etymological Dictionary of the English Language, 4. vyd., Oxford 1961, s. 568—569.

[2] Avšak Norvežsko-russkij slovar’ Vladimira D. Arakina (Moskva 1963) uvádí sloveso slenge (slang, slengt) též ve významu „boltat’, razmachivat’ rukami“ a „vykrikivat’“.

[3] Srov. ono úvodní cant language „pokrytecký jazyk“; to cant souvisí s lat. cantare „zpívat“; už samo cant znamenalo kdysi zlodějskou hantýrku.

[4] Dr. Ernest Klein, A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language, Elsevier (Amsterdam-London-New York), 1966—1967.

[5] Nouveau dictionnaire étymologique et historique par † Abat Dauzat …, Jean Dubois …, Henri Mitterand, Larousse, Paris 1971, s. 45.

[6] Ernst Gamillscheg, Etymologisches Wörterbuch der französischen Sprache, 2. vyd., Heidelberg 1969, s. 49 (argot) a s. 381 (ergot, ergoter).

[5] Nouveau dictionnaire étymologique et historique par † Abat Dauzat …, Jean Dubois …, Henri Mitterand, Larousse, Paris 1971, s. 45.

[6] Ernst Gamillscheg, Etymologisches Wörterbuch der französischen Sprache, 2. vyd., Heidelberg 1969, s. 49 (argot) a s. 381 (ergot, ergoter).

[7] Ad. Hatzfeld, Dictionnaire général de la langue française, Paris 1926, 8. vyd., s. 950.

[8] Odtud argoter = „odřezávat tyto větve, prořezávat stromy“.

[9] I Hatzfeld a Meyer-Lübke (Romanisches etymologisches Wörterbuch, 3. vyd., Heidelberg 1935) dávají přednost tvarům s er-, protože jsou běžnější.

[10] Odtud asi argoter „naparovat se, čepýřit se“ (o kohoutu).

[11] Viz už pozn. 9.

[12] L. Sainéan, L’argot ancien (1455—1850), Paris 1907, s. 34.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 2, pp. 76-80

Previous Milada Nedvědová a kol.: Obecná čeština v překladu

Next Jan Petr: K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku