Výrazy typu došlo k nehodě, došlo k hádce
Eva Macháčková
[Articles]
-
V odborném, v administrativním a v publicistickém stylu jsou velmi oblíbené výrazy typu došlo k (srážce; realizaci plánu), dochází k (podobným jevům); někdy je text těmito výrazy až přeplněn a bylo by vhodné se jim alespoň v některých případech vyhnout. (Srov. příklady uvedené u J. V. Bečky v knížce Jazyk a styl novin (Praha 1973, s. 136). V důsledku výměny stranických legitimací došlo k upevnění a zvýšení disciplíny v placení členských příspěvků, přičemž dochází i nadále u jednotlivých členů k nepravidelnému placení. — Jestliže za letu dojde k vysazení motoru vrtulníku, nedochází k náhlému pádu. Bečka uvádí, že „vytýkání začátku děje rozloženou vazbou slovesnou bylo zde zbytečné a sloh jen zatížilo. Dáme tu přednost prostým slovesům „… disciplína se upevnila a zvýšila, ale jednotliví členové nadále platí nepravidelně.“
Vytýká však vazba dojít k něčemu skutečně začátek děje? V uvedených příkladech dokonavé sloveso (došlo, dojde) vyjadřuje, že děj proběhl (proběhne) a prezentuje jej jako uzavřený fakt; nedokonavé sloveso vyjadřuje spíše děj neuzavřený, popř. že existují jednotlivé [187]takové případy (násobenost děje). Z prvotního významu slovesa dojít/docházet ‚dokončit/-ovat chůzi, chůzí se dostat/-ávat k něj. cíli‘ zůstává u vazby došlo/dochází k něčemu zdůraznění toho faktu, že se dosahuje jistého bodu (je to dáno významem předpony do-), nelze tu však mluvit vždy jen o vytýkání začátku děje. U dokonavých sloves se děj může představit jako uzavřený fakt: došlo k nehodě (konkurenční výraz je stala se nehoda), došlo k ohnutí antény (= anténa se ohnula), došlo k integraci škol (= školy byly integrovány). Někdy se však skutečně „vypichuje“ nastání děje nebo stavu. Došlo k hádce, k boji, k válce, k bitvě, k požáru; konkurenční výrazy jsou nastala bitva, začala válka, dali se do hádky, vznikl požár apod. Záleží tedy na významu dějového substantiva, jaký význam bude mít celé spojení. Nedokonavé sloveso vyjadřuje, jak už jsme se zmínili výše, děj zpravidla jako neuzavřený fakt nebo děj násobený. I ve větách s dokonavým slovesem můžeme však vyjádřit děj násobený, a to jako sled uzavřených faktů: Od pondělního do úterního poledne došlo k šedesáti ozbrojeným srážkám, které si celkově vyžádaly čtrnáct lidských životů.
Rozeberme si podrobněji, kdy se vazby dojít/docházet k něčemu užívá. Věty s vazbami dojít/docházet k něčemu nemají podmět. Ve větách s touto vazbou je však vždy předmět, a to povahy dějové nebo stavové. Ukazuje na to již ta skutečnost, že předmět tu leckdy může být vyjádřen vedlejší větou se spojkou že: Došlo k tomu, že utkání bylo o dva dny odloženo. (Ve větě řídící je výraz k tomu.) Často bývá předmět vyjadřován substantivem v předložkovém pádě (k + subst. v 3. p.) zpravidla dějového charakteru: Došlo k pronásledování (uprchlíků), k ohnutí (antény), k realizaci (plánu), k výbuchu (plynu), k změnám (v podkorových centrech), k poruše (nervového systému), (u něho) k šoku. Předmět může být ovšem vyjádřen i jen zájmenem, odkazujícím k ději dříve v textu uvedeném: Houslista sliboval provést novinku v Praze, ale nedošlo k tomu.
Substantiva, kterých se užívá ve vazbě došlo/dochází k něčemu, označují často nějakou událost, příhodu; ve větě bývají pak uvedeny údaje o čase, popř. o místě, na němž se událost odehrála: V dole došlo k neštěstí v roce 1895. Událost bývá dále podrobněji popsána: Došlo k takové události: Přehrada se protrhla a voda ničila na své cestě vše. Někdy je alespoň kvalifikována, a to buď přívlastkem: Došlo k nešťastné, nepříjemné, mrzuté, významné, veselé, radostné události, nebo je charakterizována přímo významem užitého substanti[188]va: Došlo k neštěstí, nehodě, mrzutosti, komplikacím, pohromě, havárii, maléru, skandálu, překvapení, senzaci apod.
Děje nebo stavy vyjádřené dějovými nebo stavovými substantivy předpokládají zpravidla jisté účastníky děje (stavu) stejně jako děje (stavy) vyjádřené větou s určitým slovesem. U akčních dějů to může být vedle původce děje (agentu) i nějaký partner nebo protivník (kontraagens), popř. patiens. U dějů neakčních nebo u stavů předpokládáme nositele děje nebo stavu.[1]
U některých dějů vyjádřených dějovými substantivy účastníky sice předpokládáme, ale většinou nevyjadřujeme: Došlo k nehodě; vyrozumívají se ze širokého kontextu. Někdy se mohou „skrývat“ v lokálním určení: V této továrně došlo k zvýšení výroby (= tato továrna zvýšila výrobu). Původce děje může být „ukryt“ i v příslovečném určení příčiny: K úpadku došlo jeho vinou; ke změně došlo jeho zásluhou; v důsledku výpadku rozvodny došlo k přerušení dodávky elektrického proudu.
Nejčastěji vyjadřujeme účastníky děje v přívlastku, zpravidla substantivem v 2. pádě, řidčeji v pádě předložkovém nebo adjektivem. Došlo k výbuchu (plynu). — K havárii (letadla) došlo krátce po sedmé hodině. — Dochází ke změnám (v podkorových centrech). Přívlastek můžeme vypustit, jestliže účastníky vyrozumíváme z kontextu: Došlo k srážce apod.
Děje a stavy vyjádřené substantivem dějovým/stavovým (které předpokládá nějaké účastníky děje/stavu) po slovese dojít/docházet k něčemu mohou být:
I. Děje neakčního charakteru nebo stavy s nositelem děje nebo stavu
Dějové substantivum nahrazuje vlastně vedlejší větu s určitým slovesem: Došlo k tomu, že tento druh živočichů zanikl.— Došlo k zániku tohoto druhu živočichů. Zatímco ve vedlejší větě se nositel děje (stavu) vyjadřuje zpravidla podmětem v 1. pádě (tento druh zanikl), nahradíme-li vedlejší větu dějovým substantivem, vyjadřuje se nositel nejčastěji přívlastkovým 2. pádem u dějového substantiva: Došlo k zániku tohoto druhu živočichů. — V průběhu týdne došlo k zhoršení počasí. — Dojde-li v Praze k většímu spadu [189]sněhu… (administrativní styl) — Jakmile došlo k výpadku rozvodny, zastavila se dodávka 110 MW pro celou elektrizační soustavu. — Během intervalu došlo k výraznému poklesu sluneční činnosti. Nositel se ovšem nemusí vyjadřovat vůbec: Při této nemoci dochází jednou za měsíc nebo několikrát za rok ke stavům nepřekonatelného spánku o trvání jednoho nebo několika dnů. Nositel se může „skrývat“ v lokálním určení: Mezi diváky došlo k zmatku (k rozruchu, chaosu, vřavě, poprasku, nepokoji atj.). Může se též vyjadřovat předmětem v předložkovém pádě: Došlo u něho k depresi. — U pacienta může dojít ke krizi, někdy velmi hluboké. K ještě překotnějšímu vzestupu cen došlo u stříbra.
II. Děje akčního charakteru
1. Děje, které nepředpokládají kromě agentu dalšího účastníka
Agens se vyjadřuje v přívlastku, nejčastěji 2. pádem; někdy též v předmětu (u + 2. p.): Dochází u nich k omylům. Agens nemusí být ovšem ve větě vyjádřen. Zpravidla se s dějovými substantivy tohoto druhu (předpokládajícími pouze agens) vazby dojít k něčemu neužívá. Případy jako: Došlo k přesunu armády (= armáda se přesunula) ukazují na to, že tu jde o děj, který nebývá vykonán z vlastní vůle agentu, je „nedobrovolný“.
2. Děje, které předpokládají více účastníků
a) Jeden účastník je agentem, druhého bychom mohli nazvat „kontraagentem“ (protivníkem); ten je vyjádřen předložkovým pádem (proti + 3. p., vůči + 3. p., řidč. na + 4. p., nad + 7. p.). Protože je kontraagens vyjádřen předložkovým pádem, může být 2. pádu užito k vyjádření agentu: Došlo k zákroku policie proti spiklencům. Pod. Došlo k útoku pokrokových sil proti reakci, k opatření, akci, zásahu, nájezdu, invazi, povstání, vzpouře, tažení, postupu, stávce; protestu proti; atentátu na; vítězství nad fašismem.
b) Dva nebo více účastníků spolu hovoří, jednají nebo jsou v rozporu, ať už slovním nebo jiném. Pokud jde o neživotné účastníky děje, jsou v nějakém vzájemném vztahu. U životných se výrazně nerozlišuje role agentu a kontraagentu jako sub a). Můžeme mluvit o dvou nebo více partnerech, někdy soupeřích. Jeden účastník se vyjadřuje 2. pádem, druhý pádem předložkovým (s + 7. p.): Došlo k roztržce Japonska s Čínou. Můžeme též užít předložky mezi a oba účastníky vy[190]jádřit 7. pádem: Došlo k roztržce mezi Japonskem a Čínou, nebo oba účastníky vyjádřit 2. p.: Došlo k roztržce Japonska a Číny. Nerozlišujeme-li mezi partnery vůbec, můžeme užít 2. pádu (Došlo k roztržce obou partnerů), nebo předložky mezi: Došlo mezi nimi k roztržce.
Ve spojení se substantivy vyjadřujícími rozpory, ať už slovní nebo jiné (popř. jejich urovnání), a se substantivy vyjadřujícími hovor s charakterem dialogu jsou obraty došlo k něčemu velmi oblíbené: Došlo k debatě, diskusi, rozmluvě, rozpravě, rozhovoru, jednání, vyjednávání, rokování, výměně názorů, dohadování, výstupu, nedorozumění hádce, rozporu, sváru, neshodě, tahanici, rozmíšce, rozepři, roztržce aj.; srážce; utkání, zápasu (sport.); boji, bitvě, zápasu, válce; setkání, styku; spolupráci; usmíření, kompromisu, ujednání, dohodě, urovnání, úmluvě, sňatku aj.
Dějová substantiva tohoto typu jsou většinou odvozena od sloves s akuzativní vazbou. Původní předmět sloves s akuzativní vazbou se u dějových substantiv mění na přívlastek, 4. pád se mění na 2. pád: pronásledovat uprchlíky — pronásledování uprchlíků. U dějových substantiv bývá ovšem možnost vyjádřit 2. pádem i původní podmět věty: vojáci střílejí — střílení vojáků. Dva 2. pády však u jednoho substantiva stát nemohou, 2. pádem se tedy vyjádří pouze patiens (původní předmět sloves s akuzativní vazbou), kdežto agens můžeme vyjádřit 7. pádem: Došlo k pronásledování uprchlíků policií. Této možnosti se však využívá poměrně zřídka.
Vyjadřování vazbou došlo k něčemu s patientem v přívlastkovém 2. pádě je analogické s pasívem zvratným nebo opisným: Především dojde k důkladné rekonstrukci celého pláště tržištní haly. — Celý plášť bude rekonstruován. — Celý plášť se bude rekonstruovat. Na rozdíl od aktiva není v žádné z těchto konstrukcí agens děje vyjádřen podmětem věty. Po vazbě došlo k něčemu není ovšem nutno vyjadřovat žádného účastníka děje, tedy ani patiens. Protože tu už v minulosti došlo k některým drobnějším nálezům (neříká se čeho), půjde nyní výzkum více do šířky a hloubky. U pasíva (zvratného nebo opisného) je patiens vyjádřen v podmětu (1. pádem). Jmenujme jen namátkou některá substantiva, u nichž jsme vazbu dojít k něčemu zachytili: zdanění, zpracování, ohnutí, odvoz, pozatýkání, pronásledování, vyšetřování, výslech, přepadení, porážka, potrestání, odsouzení, náprava, úspora, zlepšení, zpomalení, realizace aj. Někdy se po vazbě dojít k substantiva zbytečně hromadí: Dochází k realizaci provádění [191]opatření. Autoři by měli dát též pozor, aby za sebou nenásledovala substantiva, která si významem přímo odporují: Dochází k upevnění uvolnění napětí.
Vedle 2. pádu může se patiens (i u substantiv odvozených od sloves s akuzativní vazbou, tj. od sloves přechodných) realizovat pádem předložkovým: Došlo k návštěvě vyslance u prezidenta republiky. Dojde-li u povrchové krytiny k poškození, mohou se viditelné vady opravit mořidlem. Patiens je v těchto případech vyjádřen v předmětu (u + 2. p.). Je-li patiens vyjádřen předložkovým pádem, uvolňuje se 2. pád pro vyjádření agentu (ovšem jen v některých případech): Došlo k návštěvě vyslance u prezidenta republiky. Předložkovým pádem u + 2. p. může být realizován i agens: U jednotlivých členů dochází i nadále k nepravidelnému placení.
Patiens se může realizovat i jinými předložkovými pády: Dochází k úsporám v elektrické energii. — Dochází k změnám v podkorových centrech. (Můžeme tyto výrazy považovat za neshodný přívlastek nebo za místní určení.)[2]
Zatímco vazba dojít k něčemu je velmi potřebná ve spojení se substantivy dějovými nebo stavovými, u nichž se účastník děje zpravidla nevyjadřuje (došlo k nehodě), a neobešli bychom se bez ní ani ve spojení se substantivy uváděnými sub 1, sub 2a), sub 2b), stále vzrůstající užívání vazby dojít k něčemu s dějovými substantivy uvedenými sub 2c) vede však až k stereotypnímu vyjadřování. Tento stereotyp vzniká zvláště ve stylu odborném, administrativním a publicistickém. Někdy užíváme vazby dojít k něčemu proto, že význam dějového substantiva se vzdálil významu základového slovesa; jde o substantivní termín; pasíva pak nemůžeme užít. Pokud však pasíva užít lze, můžeme alespoň někdy vystřídat vazbu dojít k pasívem.
Nyní můžeme z naší úvahy udělat závěr: Vazba dojít k něčemu nepatří do běžně mluveného jazyka; to už vyplývá z toho, že se jí užívá právě v odborném, v administrativním a v publicistickém stylu. Nejvíce ji potřebujeme tam, kde se vyjadřujeme o nějaké události a nepotřebujeme nebo nemůžeme vyjádřit její účastníky (došlo k ne[192]hodě, ke srážce).[3] I tady lze ovšem někdy pro vystřídání nalézt výrazy jiné: Stala se nehoda. Vazba dojít k něčemu se dobře uplatní, hovoříme-li o kontaktu nebo konfliktu více účastníků: Došlo k utkání, k boji, k hádce. V jiných případech by bylo třeba s vazbou dojít k něčemu trochu šetřit; užívat jí tehdy, chceme-li zdůraznit vážnost jisté akce: Pak došlo k integraci škol. Z prvotního významu slovesa dojít zůstává totiž i ve významu vazby dojít k jisté napětí, které ději předchází, vyjadřuje se jistá fáze ději předcházející. Vazby dojít k užíváme také tehdy, potřebujeme-li užít jména dějového — substantivního termínu a chceme-li zdůraznit, že projev nepatří k projevům běžně mluveným.
[1] Existují ovšem i děje nebo stavy, které účastníky nepředpokládají, srov. např. Prší apod.
[2] U substantiv jako zvrat, obrat, přeměna, změna, rozvoj apod. jsou výrazy došlo k velmi oblíbené; mohli bychom vycházet z toho, že jde o substantiva odvozená od sloves přechodných měnit, rozvíjet co. Spíše však dáme přednost názoru, že jde o děj s nositelem (nikoliv s agentem a patientem) — o substantiva od sloves rozvíjet se, měnit se.
[3] Na to, že se vazby dojít k něčemu užívá často tam, kde se mluví o nějaké živelné katastrofě, upozornil s humorem M. Horníček ve svých Hovorech (Praha 1970, s. 28). Jeden muž se ptal na nepodařenou veselohru otázkou: „Jak došlo k filmu Každá koruna dobrá?“ a Horníček to komentuje takto: „Rozesmál jsem se. A poděkoval mu ještě před odpovědí za tvar té otázky, za její vtipnost, neboť — bez zbytečné ironie — použil vazby, jaké užíváme jenom tam (to je ovšem nadneseno — E. M.), kde se mluví třeba o výbuchu nebo jiné pohromě. Jako by v hloubce toho dotazu bylo i laskavé prohlášení, že se tak jistě stalo proti vůli lidí, bez jejich provinění, k jejich úleku a překvapujícímu šoku, že se tu daly do pohybu mimolidské síly, živel nějaký, zákon schválnosti a zloba věcí.“
Naše řeč, volume 63 (1980), issue 4, pp. 186-192
Previous Igor Němec: Tvoření podstatných jmen typu kašel, zádrhel, příčel
Next František Štícha: Konkurence nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva v současné spisovné češtině
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1