Časopis Naše řeč
en cz

Význam deminutiv a jejich spojitelnost s jinými slovy v kontextu

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

(1) Významová stránka českých deminutiv nebyla dosud zpracována ani monograficky, ani v rámci soustavnějšího popisu tvoření slov. K zaplnění této mezery však v poslední době výrazně přispěla studie F. Štíchy „Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem“ (Naše řeč 61, 1978, s. 113—127). Autor vyčlenil u deminutivních přípon oblast funkcí modifikačních, tj. vyjadřování menší míry předmětu (vzhledem k normě jeho třídy) a vyjadřování příznaku expresívnosti; vlastní pozornost pak věnoval funkcím ostatním — pojmenovávacím, tj. substantivům, která jsou „deminutivní pouze svou formou, ne však významem“ (s. 113). Rozlišuje zde v podstatě typ kniha — knížka se shodnou denotací i distribucí, typ slovo slovíčko se shodnou denotací, (částečnou) komplementární distribucí a různou konotací, typ lopata lopatka s rozdílnou denotací v rámci protikladu „větší — menší“, typ banán — banánek s rozdílnou denotací v rámci protikladu „význam základní — význam přenesený“ a typ tetřev tetřívek s rozdílnou denotací v rámci protikladu „menší — větší počet shodných znaků s jinými třídami“ (v zoologické a botanické taxonomii).

(2) Jako dosti problematický se zde jeví typ slovíčko, jehož deminutivní forma se neliší od základového slova (slovo) denotací, ale konotací. Ačkoliv o pojmenovávací funkci deminutivních přípon platí, že ji „lze vyvodit z významových distinkcí deminutivní formy oproti formě základové“ (tamtéž s. 127), o typu slovíčko se konstatuje, že zde „pojmenovávací funkce není ve zřejmé souvislosti s malostí označovaných objektů a jejich specifiky jakožto objektů svého druhu“ (s. 122). Na první pohled opravdu není zřejmé, proč např. říkáme lavice u stolu a lavička v parku, když v obou případech jde o věc pojmově stejnou a ta lavička v parku může být dokonce větší než lavice u stolu. Ale lingvistická analýza významu tako[135]vých slovních dvojic ukazuje, že je zde systémová motivace, že je zde souvislost se základním funkčním rozdílem mezi formou základovou a deminutivní. Musíme ovšem prostudovat dostatečné množství kontextů, ve kterých se obě formy vyskytují. — Proveďme si takový rozbor na našem příkladu lavice lavička.

(3) Náhodný výběr různých užití těchto slov nám představují příslušné doklady lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV.[1] Nebereme-li v úvahu užití ve významu přeneseném a terminologickém, připadá zhruba sto dokladů u každého z obou slov na významy se shodnou věcně-pojmovou složkou ‚prosté sedadlo pro několik osob‘.[2] U základové formy lavice jde o 103 výskyty, u deminutivní formy lavička je jich 96. Z hlediska doložené sémantické spojitelnosti s jinými slovy[3] dělí se tento soubor na 3 skupiny: jsou to spojení forem lavice/lavička s výrazy naznačujícími větší/menší rozměr sedadla (3.1), podobně příznačná spojení s výrazy naznačujícími specifické hodnocení sedadla či jeho prostředí (3.2) a pak zbývající případy jiné, nepříznačné takto pro příslušnou (deminutivní/nedeminutivní) formu (3.3).

(3.1) Zhruba 49 % výskytů slova lavice (50) a 32 % výskytů slova lavička (31) připadá na kontextové spojení s jinými slovy, která naznačují rozměr sedadla, a to větší u slova lavice a menší u slova lavička. Tato spojitelná slova udávají rozměr několikerým způsobem: (A) přímo tak činí adjektiva základních rozměrových vlastností (lavice dlouhá 4× — lavička malá, maličká, menší, krátká, úzká, nízká, celkem 10×); (B) nepřímo udávají rozměr sedadla pojmenování jeho technických vlastností, jimiž je zároveň dán i jeho větší či menší rozměr (lavice hrubá, těžká, pohodlná, celkem 3× — lavička sbitá, z rákosí, bambusová, botní, celkem 4×); (C) nepřímo udává rozměr sedadla jeho místní aj. určení, které ukazuje na větší nebo menší počet [136]lidí na sedadlo vměstnatelných (lavice v divadle, v kostele, v hospodě, školní, nádražní, u stolu v kuchyni, celkem 43× — lavička u kamen, v síni, k malému stolku, u pat stolice, školní pro malé školáky, v loďce, u varhan, lavička náhradníků, celkem 17×).

(3.2) Zhruba 47 % výskytů slova lavice (49) a 63 % výskytů slova lavička (60) připadá na kontextová spojení, která naznačují specifické hodnocení sedadla nebo jeho prostředí: (A) výrazy blíže určující slovo lavice přímo označují níže hodnocenou vlastnost sedadla (lavice stará, obyčejná, pro mužstvo, na cizí lavici sedat apod., celkem 7×), proti tomu slovo lavička se vyskytuje ve spojení se slovy, jež obsahují sémantický komponent libosti (milé lavičky, kravička lavička, vdovička každému lavička apod., celkem 4×); (B) zatímco denotát slova lavice je jeho spojitelnými výrazy zařazován do prostředí působícího dojmem vážným nebo chmurným (lavice rytířská, kanovnická, ve sněmu, vládní, ministerská, porotců, novinářů na soudě, soudní, celkem 15×, lavice obžalovaných, ve vězení, útrpná, trestná, lavice hanby, oslí, celkem 27×), u slova lavička jeho bližší určení vyvolávají představu libého posezení v příjemném prostředí (lavička v parku, pod stromem, v stromořadí, v zahradě, pro penzisty, pro milence, mladí na lavičkách, lavička na hřišti, na výsluní, u kostela, u domu, pod oknem, celkem 56×).

(3.3) Pouze 4 % výskytů slova lavice (4) a necelých 5 % výskytu slova lavička (5) je v daném souboru dokladů omezeno na kontexty takto (3.1, 3.2) nepříznačné: forma nedeminutivní není tu spojena se slovy zřejmě naznačujícími větší rozměr, záporné hodnocení nebo vážnější či chmurnější prostředí jejího denotátu (lavice u plotny, sklápěcí, zahradní, v kovárně) a forma deminutivní není tu spojena s výrazy, jež by u jejího denotátu výrazně naznačovaly menší rozměr, kladné citové hodnocení nebo milé prostředí (lavička soudná, v hospodě, v kostele). O těchto vcelku ojedinělých případech nelze říci, že po stránce sémantické tvoří nějakou vyhraněnou kategorii (neutrální, nepříznakovou). Spíše je možno očekávat, že hlubší rozbor příslušných dokladů při širším kontextovém záběru (než podává excerpce) by i zde ukázal motivovanost dané formy naznačenými distinkcemi (3.1, 3.2). Např. lavici v kovárně nazveme spíše lavicí než lavičkou, poněvadž je vyrobena z hrubého materiálu (3.1B); lavici u plotny můžeme nazvat proto lavicí, že v dané místnosti je i menší sedadlo pro několik osob (3.1C); podobně zase deminutivní užití lavička v kostele může [137]být motivováno vztahem k větším lavicím stojícím v řadách za sebou (3.1C) nebo citovým vztahem mluvčího (3.2A) apod.

(4) Nebereme-li tedy v úvahu takové případy (3.3), musíme konstatovat, že při označování téhož denotátu je volba mezi formami lavice a lavička motivována zcela určitými postoji mluvčích k označované realitě: různí mluvčí shodně volí formu nedeminutivní, mluví-li zároveň o velkém rozměru denotátu (dlouhá lavice) nebo o jeho vlastnosti, popř. umístění, jež větší rozměr podmiňuje (těžká lavice, lavice v kostele), hodnotí-li denotát atributy označujícími horší kvalitu (obyčejná lavice) nebo zařazují-li jej do prostředí působícího vážným či chmurným dojmem (lavice porotců, lavice ve vězení); naopak různí mluvčí shodně volí formu deminutivní, vytýkají-li zároveň menší rozměr denotátu (malá lavička) nebo jeho vlastnost či umístění, jež menší rozměr podmiňuje (lavička z rákosí, lavička v loďce), vyjadřují-li kladný citový vztah k denotátu (milé lavičky) nebo začleňují-li denotát do prostředí, jehož představa u nich vyvolává pocit libosti (lavička v parku). Je přitom samozřejmé, že týž jev skutečnosti může být v závislosti na různém postoji mluvčího označen i jako lavice (vztahem k lavici menší), i jako lavička (vztahem k lavici větší); jak ošklivá lavice (v záporném citovém hodnocení), tak milá lavička (v kladném citovém hodnocení); jednou jako lavice na hřbitově (při zaměření na chmurný ráz prostředí), podruhé jako lavička na hřbitově (při zaměření na uklidňující působení přírodního prostředí). Není-li označovaný předmět sám o sobě nápadně veliký ani nápadně malý, rozhodují o jeho pojmenování formou deminutivní či nedeminutivní ony postojové zřetele. V našem případě lavice/lavička nemáme ani jeden spolehlivý doklad na to, že by denotát bez objektivního znaku malosti byl označen jako lavička ve spojení se slovy označujícími jeho odpuzující vlastnost či účel, jeho umístění v prostředí vážného či chmurného rázu, anebo naopak že by denotát bez objektivního znaku velikosti byl pojmenován lavice ve spojení se slovy označujícími jeho sympatickou vlastnost či jeho umístění v prostředí působícím libý dojem.

(5) Spojitelnost slov lavice a lavička s jinými slovy v různých kontextech nám tedy ukazuje, že volba deminutivní a nedeminutivní formy není náhodná, nýbrž že se řídí zcela určitými postoji mluvčích. Postoj mluvčích k označované skutečnosti je ovšem důležitý významotvorný činitel, právě tak jako označovaná skutečnost sama. Lexikální význam [138]se přece neomezuje jen na odkaz k objektivní skutečnosti (na předmětný poukaz, denotaci), ale složkou lexikálního významu je i subjektivní pojetí oné skutečnosti ze strany mluvčího, vyjadřované zároveň s pojmenováním skutečnosti (konotace).[4] Např. malost předmětu může být ve významu jeho pojmenování objektivním komponentem denotačním, pokud se onen předmět obráží jako malý ve vědomí všech mluvčích; malost však zde může být také subjektivním rysem konotačním, jestliže příslušný předmět není z hlediska obecného povědomí mluvčích ani velký, ani malý, ale mluvčí jej pojímá jako malý relativně — vzhledem k většímu předmětu téže třídy, který má na mysli. Podobně také jev zcela neutrální v obecném povědomí mluvčích může být konkrétním mluvčím vnímán a pojmenován jako milý, sympatický, zapadající do prostředí, které na mluvčího působí radostným, milým dojmem apod. V neodborném projevu mluvčí nepojmenovává jevy jen podle toho, jaké objektivně jsou, ale i podle toho, jak se mu subjektivně jeví v dané situaci. Pro vyjádření tohoto subjektivního pojetí denotátu jako malého, milého, asociovaného s příjemným, libým prostředím má čeština vyhrazena deminutiva. Právě deminutiva typu lavička se liší od svého protějšku nedeminutivního (lavice) takovýmito konotačními komponenty lexikálního významu, a proto nemůžeme o nich říci, že jsou to „substantiva deminutivní pouze svou formou, ne však svým významem“.[5]

(6) Chápeme-li lexikální význam systémově jako soubor podmínek označování,[6] pak musíme do významu deminutiv zahrnovat nejen příznak malosti a expresívní meliorativnosti, ale i ony konotační komponenty podmíněné subjektivním usouvztažněním: na jedné straně je to usouvztažnění s jevy shodné nebo relativně opačné kvantity (lavička v loďce vzhledem k malému prostoru 3.1C, lavička v kostele proti větším lavicím v řadách 3.3), na druhé straně usouvztažnění s jevy shodné kvality, shodného citového hodnocení (lavička na výsluní, v parku apod. vzhledem k mile působícímu prostředí 3.2B). Že česká deminutiva skutečně mají tyto konotační významové [139]komponenty („usouvztažněné“), to nám prokazuje právě jejich sémantická spojitelnost. Mohou se totiž spojovat v kontextu se slovy „solidárními“[7] nejen v tom smyslu, že přímo význam malosti nebo libosti vyjadřují (malá lavička 3.1A, lavička pro malé školáky 3.1C, milé lavičky 3.2A), ale také v tom směru, že ve svém významu komponent malosti nebo libosti zahrnují (lavička v loďce 3.1C — srov. loďka ‚malá loď‘, lavička v parku 3.2B — srov, park ‚okrasný rekreační pozemek se zelení‘, lavička na výsluní 3.2B — srov. výsluní ‚místo, kam příjemně svítí slunce‘, lavička pro milence 3.2B — srov. milenec ‚muž v milostném vztahu k ženě, milý‘ apod.).[8] — Takovéto rozdíly mezi deminutivy a nedeminutivy lze sice nazývat distribučními, ale nelze nevidět, že jsou dány relevantními sémantickými komponenty, na jejichž základě se tyto lexikální jednotky spojují s jinými slovy v kontextu (syntagmaticky) a seskupují se v dílčí systémy lexikálního systému (paradigmaticky).[9]


[1] Děkuji vedení tohoto akademického pracoviště, že mi umožnilo čerpat doklady ze svých sbírek.

[2] Tak definuje význam slovu lavice Slovník spisovné češtiny, Praha 1978, s. 198.

[3] O spojitelnosti (valenci) slov viz J. Filipec, Spojitelnost lexikálních jednotek v konfrontačním pohledu, sb. Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, Praha 1978, s. 131—140. Autor zde sleduje teoretické úvahy o lexikální spojitelnosti v české odborné literatuře od r. 1972. K tomu je třeba dodat, že spojitelnost lexikální jednotky s jinými jednotkami vymezenými po stránce formální (valence konstrukční) a po stránce významové (valence sémantická, frazeologická) byla již od r. 1968 aplikována jako významotvorný činitel v lexikografické praxi, viz Principy Staročeského slovníku, Staročeský slovník — úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 24—25 a 40.

[4] Srov. soudobé lexikologické výklady o odrazech poznávacích (objektových) a subjektových (např. V. Blanár, Od myšlienkového odrazu k lexikálnemu významu, Jazykovedný časopis, 1976, s. 99n.).

[5] F. Štícha, o. c. str. 113.

[6] Toto pojetí slovníkového lexikálního významu (srov. U. Weinreich v International Journal of Applied Linguistics [IJAL] 28/2, 1962, s. 29) formuluje u nás F. Daneš jako „to, co dovoluje, aby bylo výrazu užito k označení jistých objektů“ (v Slovu a slovesnosti 27, 1967, s. 307).

[7] Solidárními nazývá E. Coseriu ty lexikální jednotky, které se v kontextu spojují na základě společného sémantického komponentu (Einführung in die Strukturelle Betrachtung des Wortschatzes, Tübingen 1970, s. 55n.). Mezi solidárními jednotkami shledává sémantický vztah afinity, selekce nebo implikace.

[8] Významy jsou zde formulovány podle Slovníku spisovné češtiny. Praha 1978. Pouze u slova výsluní doplněn významový komponent ‚příjemně‘, protože relevantnost tohoto komponentu je prokázána sekundárním významem na něm vybudovaném (‚nejpříznivější doba, nejpříznivější postavení‘).

[9] Srov. I. Němec, Jazykové ztvárnění psychického odrazu skutečnosti v lexikálním významu, Slovo a slovesnost 41 (1980), s. 26n.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 3, s. 134-139

Předchozí Slavomír Utěšený: K dnešnímu územnímu rozrůznění řeči našich školáků (Na základě písemného testu při Olympiádě českého jazyka 1978)

Následující František Uher: Přejaté odborné názvy a hledisko spisovnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1