O jazyce Svatopluka Čecha v díle Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století

Naděžda Kvítková

[Články]

(pdf)

-

Zatímco kdysi tak reprezentativní básnická epika Svatopluka Čecha je pro svůj patos a rétoričnost dnešnímu čtenáři již značně vzdálena, satirická tvorba tohoto autora zůstala dodnes čtenářsky přitažlivá.

Jak právem zdůraznil sovětský znalec a překladatel české literatury L. S. Kiškin,[1] Výlet pana Broučka do 15. století je nejlepší prozaické dílo Čechovo a znamená důležitou etapu v rozvoji české satirické prózy. Pro své nesporné kvality byl také úspěšně zdramatizován[2] [74]a stal se spolu s Pravým výletem pana Broučka do měsíce podkladem pro libreto Janáčkovy opery Výlety pana Broučka.[3]

Postava pražského měšťana 19. století pana Matěje Broučka, známá i z jiných Čechových prací, se jako určitý umělecký typ objevuje v Novém epochálním výletu pana Broučka, tentokrát do patnáctého století, v nejzdařilejší a nejvýraznější podobě. Účinnost této Čechovy satiry není ovšem dána pouze obsahem, ale také jazykovým ztvárněním látky. Všimneme si proto, kterými jazykovými prostředky Svatopluk Čech dosahoval svého uměleckého záměru.

Svatopluk Čech spolu s Jaroslavem Vrchlickým jako vedoucí osobnosti české literatury sedmdesátých a osmdesátých let 19. století výrazně ovlivnili tehdejší literární jazyk. Přišli po období demokratizace jazyka, o niž se zasloužili Tyl, Havlíček, Němcová, Erben aj. Vrchlický a Čech s sebou přinesli jistý zvrat, který znamenal vědomé odlišení literárního jazyka od živého jazyka mluveného. Tento ve své době nový přístup k literárnímu jazyku je zejména u Svatopluka Čecha podmíněn spíš esteticky než sociálně.[4]

Svatopluk Čech sám velmi pečlivě sledoval současné jazykové dění, uvažoval o filologických otázkách a nezjednodušoval si je, zejména dost často si korigoval tehdejší brusičské výpady, ověřoval si slova v Jungmannově slovníku, zastával se vazeb, které odmítaly brusy.[5] Tento uvědomělý pohled na jazyk je dobře vidět i na díle Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století.[6]

Uvedenou „broučkiádu“ vybudoval Čech na třech jazykově značně odlišných textových pásmech. Tvoří je autorské vyprávění, řeč Pražanů 15. století a jejich husitských spojenců z venkova a konečně jazykové projevy měšťanů pana Broučka a pana Würfla.[7]

[75]I. Autorské vyprávění se nejvýrazněji uplatňuje v kapitolách, které rámují celý vlastní děj v 15. století a které se odehrávají ve st. 19., tj. v kapitolách I., II. a XIV. V kapitolách III.—XIII. tvoří těžiště Čechovy satiry dialogy pana Broučka se středověkými obyvateli Prahy a s tábority, kteří přišli pražanům na pomoc. Proto se v nich autorské vyprávění objevuje v podobě spojovacího textu a v popisných pasážích, z nichž ideově nejzávažnější je úvod ke XII. kapitole, kde lyrický popis východu slunce symbolizuje náš národní život. Při charakteristice autorského vyprávění vycházíme i z předmluvy k Novému epochálnímu výletu…, neboť ji považujeme za nedílnou součást tohoto satirického díla.

Autorské vyprávění Sv. Čecha se po stránce hláskové téměř shoduje s dnešním spisovným jazykem. Rozdíly se týkají pouze několika lexikálních jednotek. Jde o starší kvantitu ve slovech klénoty a klénotnice, myšlénka a smyšlénka, o hovorové -ej- ve slově posejpátko a podoby infinitivu napovědíti a odpovědíti, existující v tehdejším úzu. Poměrně častým jevem u Sv. Čecha jsou slova s odsunutím koncového vokálu, např. zájmeno jakýs, příslovce as (vyskytující se vedle asi) a kdys, spojky aneb a neb (vedle nebo). Tyto i obdobné formy byly ostatně příznačné pro poezii tehdejší doby, příslovce as a zájmeno jakýs také velmi často nacházíme v Nerudových Povídkách malostranských.[8]

Z hlediska tvaroslovného je zvlášť zajímavé srovnat Čechův jazyk s jazykem J. Nerudy a ukázat, jaké jsou mezi oběma autory shody a rozdíly, dané jednak desetiletým časovým odstupem, jednak jazykovými postoji těchto autorů.[9]

Při této konfrontaci si všimneme nejdříve těch tvarů, které se shodovaly s živým mluveným jazykem a které byly někdy i součástí spisovného úzu, avšak byly později potlačeny archaizujícími kodifikacemi. K nejvýraznějším jevům tohoto druhu patří pro svou četnost tvary infinitivu. Zatímco Neruda užívá hojně infinitivu -t a tyto infinitivy u něho i v autorském vyprávění převažují, u Sv. Čecha se v téže situaci infinitivy na -t vyskytují jen zcela výjimečně u sloves zapamatovat si, vylíčit a nacpat si, pravidelně mívá Čech infinitivy na -ti.

[76]V příčestí l-ovém, kde se Neruda nevyhýbal ani tvarům obecně českým typu nemoh’, nenavyk’, vytáh’, vyskytují se u Čecha pouze spisovné tvary: přistihl, pobledl, vysmekl se apod.

Podobně jako Neruda i Sv. Čech používá tvary na -u v 1. osobě jedn. čísla u sloves typu kryje, kupuje a tyto tvary převažují nad tvary s -i, např. prohlašuju, prociťuju, zdržuju se vyskytují vedle vstupuji a nepochybuji. U slovesa typu mazati jsme shledali ve Výletu pouze doklad s koncovkou -u: tážu se.

V lok. pl. maskulin nacházíme rozsah koncovek -ech a -ích u Čecha i Nerudy jako v dnešní češtině. V instrumentálu Neruda užívá vedle tvarů dvojného čísla ramenoma i tvary novější rameny a ramenama, Čech se však omezuje pouze na tvary s původními duálovými koncovkami ramenoma, rtoma.

Pouze v jednom jevu tohoto druhu jsme shledali u Čecha ve srovnání s Nerudou výraznější posun směrem k novějšímu úzu, a to v gen. pl. maskulin, kde Čech mívá v autorském vyprávění pouze koncovku -ů, zatímco u Nerudy tato koncovka sice převládá nad -ův, ale není ve všech případech.

Do další skupiny můžeme zahrnout jevy, které již u Nerudy považujeme za starší, knižnější a ve kterých se Čech s Nerudou zčásti nebo zcela shoduje.

Výrazným takovým jevem je užívání ustrnulého přivlastňovacího adjektiva páně. U Čecha jde patrně o záměrné a poněkud ironické užití tohoto adjektiva, neboť jeho výskyt je omezen pouze na spojení s postavičkami pana Broučka a pana Würfla, např.: při této skromnosti páně Broučkově, páně Broučkovo vlastní hrdlo, páně Würflův župan, a to pouze někdy k podtržení komičnosti situace. Jinak zcela běžně se objevuje ve Výletu spojení jako situace pana Broučka, tvář pana Würfla apod. Také u Nerudy je adjektivní tvar páně často doložen, ba dokonce výrazně převažuje nad obvyklým spojením vlastního jména se substantivem pán.

U přídavných jmen nacházíme u Čecha jmenné tvary jako: byl bled jako křída, je trochu stár apod. Jejich výskyt však není tak nápadný jako u Nerudy; zejména v množném čísle užívá Čech jmenných tvarů pouze v rozsahu, jako je v dnešní češtině.

V platnosti přivlastňovací užívá Čech podobně jako Neruda genitivu zájmena osobního jich: husté jich davy.

Stažený tvar číslovky obé je u Čecha doložen ve zpodstatnělém významu: držela obé, podávaje obé.

[77]3. osoba sg. slovesa býti se u Čecha vyskytuje důsledně ve tvaru jest, Neruda mívá tento tvar jen někdy, vedle tvaru je.

Z jiných charakteristických dobových jazykových jevů používá Čech ve shodě s Nerudou delšího dativního tvaru u zvratných sloves: hověti sobě, štěstí sobě hledal, opatřili sobě.

Podobně jako Neruda využil Čech ve svém autorském vyprávění i některých prostředků omezených pouze na knižní jazyk. Jsou to především tvary předminulého času: Noční tma byla zatím již ustoupila; Byloť se zatím slunce schýlilo k západu; byliť vytrhli z města.

Pro Sv. Čecha je příznačné užívání částice -ť. Nejčastěji jde o její spojení se slovesnými tvary, např.: dostalť, odvažovalť se, zdáloť se, tušilť. Tyto slovesné tvary stojí zpravidla na začátku věty a částice v nich má navazovací funkci s vysvětlovacím významem. Např.: I na této pražské straně bylo živo: stályť zde zástupy bojovníků i zvědavců; … jeho pozornost brzy se soustředila na hřebenu Letné. Spatřilť tam divadlo nevídané; čím výše vystupoval, tím výše klesal na mysli. Přicházelyť mu na paměť všechny pravdivé i nepravdivé historky. Částice -ť se objevuje také u zájmena toť, spojovacího výrazu anať a u příslovce jižť. Její výskyt v obdobných případech je běžný i u Nerudy.

Výrazným jevem, charakteristickým pro tehdejší literární jazyk, jsou složená slova. Z adjektiv tohoto druhu se vyskytují ve Výletu složeniny, v nichž vzájemný poměr složek je a) předmětový: bojechtivé množství, hromonosné mračno, smrtonosné kopí, věkopamátné východiště, vínorodá Trója, vtipuprázdní literáti; b) přívlastkový: dlouhonosí spekulanti, šedobradý mistr, širokoplecí muž a c) příslovečný: mnohoslibný zásvit, pestroskvělý obraz a jiné. Složená substantiva jsou ve Výletu zastoupena slovy: chvalořečník, lunozpytec, protichůdce, vlastimil a světlonoš.

V autorském vyprávění Svatopluka Čecha se velmi výrazně uplatňují různá slova cizího původu. Mezi nimi mají nejčetnější zastoupení slova charakteristická pro esejistický styl, jako: episoda, epiteton, filipika, hypothesa, oda, reflexe, pendant, refrén, selanka, theorie; bizarní, fantastický, komický, sofistický, triumfální apod. a dále slova příznačná pro konverzaci a život vyšších společenských vrstev, jako: dáma, ekypáž, korso, salon, toaleta, elegantní, galantní, gentlemanský, imponující, pikantní, profánní, sympatický apod.

S citátovým užitím cizích slov se setkáváme v případě nota bene. Jindy se objevují v autorském vyprávění celé obraty ukazující na [78]klasické vzdělání: tyto otázky vřadí bezpochyby Klio mezi své věčné záhady; vidlička rozkročovala se nad ním jako kolos rhodský; chce-li obětovat domácím lárům a penátům. Jinak vedle slov, jež byla součástí tehdejšího dobového úzu, najdeme i v autorském vyprávění některé historismy a archaismy, zejména při popisu zařízení staročeské domácnosti (např. komořice, medenice), oděvu (kukla, klok), zbraní a výzbroje (krunýř, hmoždíř, ratiště) i pražského života (kurný trh). Tyto jazykové prostředky se však mnohem výrazněji uplatňují v dialozích postav a jejich první užití je zpravidla spojeno s dialogem. Proto se jimi budeme zabývat v souvislosti s jazykem postav 15. století.

V Čechově autorském vyprávění je zajímavé nejen užití slov z hlediska jejich slovotvorné struktury nebo původu, ale i z hlediska jejich spojování. Např. expresívně působí spojení slov z různých významových oblastí: staročeský kolega, staročeská dáma, staročeský salon, sympatické sudy, příšerně pikantní půvab, jakož i spojení slov náležejících k různým stylovým vrstvám, např.: pegas potloukal se, interpeloval Janka od zvonu.

Po stránce syntaktické se autorský jazyk Čechův vyznačuje značně složitou větnou stavbou. Příznačné jsou pro něj časté přechodníkové vazby, někdy i souřadně spojované. Např.: jezdci s vítězným rykem bouřili kupředu jako hromonosné železné mračno, porážejíce Pražany k zemi a ženouce zmatené před sebou; zasteskla si Mandalena, a prudce objavši manžela, vzlykajíc vinula se k němu; pravil, klepaje si výmluvně prstem na čelo. Z knižních syntaktických prostředků Čech někdy užívá i vazeb infinitivních, jako je infinitiv hutnosti: bude mu tančiti mečový tanec, nebo infinitiv možnosti: bylo pozorovati, že nepřítel … chystá se k současnému útoku, a genitivu vlastnosti: břicháč brunátného, oholeného obličeje; žena vysoké postavy, rozpuštěných a kolem snědé šíje poletujících černých vlasů. Shodný přívlastek stojí velmi často v postavení za substantivem, ať jde o přívlastek adjektivní: stráň letenská, boj rozhodný, znamení domovní, posádka hradní apod., nebo o přívlastek vyjádřený zájmenem, např.: jazyk náš, obraz ten.

Složitostí vztahů se vyznačuje zvláště Čechovo souvětí. Často se člení na několik dílčích úseků oddělených středníky nebo dvojtečkami. V souvětných celcích nacházíme nezřídka 5—15 vět. Těmito složitými syntaktickými celky se Čech výrazně liší od J. Nerudy.

Sv. Čech používá v souvětí některých charakteristických spojek. [79]Souborně je lze označit jako spojky knižní. Pravidelně mívá Čech spojku kterak tam, kde dnes běžně užíváme spojku jak: Např.: Pan Würfel vypravoval, kterak se spustil jednou po rumpále…; Vzpomněl si, kterak ještě nedávno, v devatenáctém století zabloudil… Dále se u něho vyskytuje spojka leč s významem odporovacím: … požádal o jídelní lístek, leč upozorněn udiveným jeho pohledem na svůj novočeský poklesek, opravil se hned otázkou, mají-li něco v kuchyni a ještě častěji ve funkci uvozovací: Leč vraťme se již z hostinské světnice…; Leč i tato představa byla málo lákavá. Uplatnění nachází i spojka aniž v záporných větách souřadného slučovacího souvětí, např.: Pan Brouček nedal se ani fotografovat s okem v neurčitou dálku upřeným a se svým cestopisem v ruce, aniž sestavil pro časopisy a naučné slovníky svou skromnou autobiografii, … aniž si uchystal do zásoby duchaplné sentence pro památníky… Jako důvodovou spojku nacházíme i archaický tvar anať: Host přeslechl větší část výkladů, anať jeho pozornost byla odvrácena jinam.

Složitých syntaktických celků dosáhl Čech velmi často také užíváním nepravých vět vztažných, uvozených zájmeny což a kterýž. Např.: Ač neznal dosud středověkou obuv, pociťoval proti ní nepřekonatelnou antipatii, což měla snad na svědomí kniha o středověké inkvizici…; … dbá toho, aby pivo bylo řádně odstálé, pročež si dává přinášeti dvě sklenice najednou, které se mu nyní výborně hodily…; napil se po druhé, po čemž pootevřely se již oči; klášter … byl zohaven a ve špinavé sklady hadrů proměněn, kterýž osud potkal i jiné drahé památky domácí k hanbě doby,…

II. Druhou výraznou jazykovou vrstvu tvoří mluva postav z 15. století. Jde jednak o přímou řeč obyvatel staré Prahy a husitských bojovníků, kteří přišli Praze na pomoc, jednak o jejich řeč nepřímou, uváděnou zpravidla spojkou že. V této vrstvě lze očekávat především četné archaismy nejrůznějšího druhu. Sv. Čech také v době, kdy si koncipoval Výlet, studoval staré prameny a poznamenával si z nich zaniklá slova a vazby, zejména ty, na nichž mohl stavět nějaké nedorozumění mezi panem Broučkem a postavami z 15. století.[10] Proto v jeho práci mají archaismy vedle své primární funkce, jíž je vytváření dobového koloritu, ještě další neméně významnou funkci, a to vytváření satiricko-komických situací.

Tak již při prvním setkání pana Broučka se Staročechy dochází k nepochopení na obou stranách. Je to v III. kapitole, kde neznámý [80]Pražan mluví s panem Broučkem v rekonstruované staré češtině. Tyto důsledně archaizované jazykové projevy autor sám vtipně komentuje, když říká, že snad svou staročeštinou již neznalého dosti oslnil a znalce dosyta pozlobil, a proto bude dále užívat již podobně jako jiní autoři historické prózy současného jazyka archaizovaného pouze v některých jevech.[11]

Jazyková rozdílnost Staročechů a pana Broučka vytváří podněty k mnoha komickým jazykovým nedorozuměním, která provázejí pobyt pana domácího ve staré Praze až po jeho procitnutí v sudě na dvorku Vikárky. První z nich je konstatování Domšíka, že rychtář a konšelé chodí s hólkami jako odznakem svého úřadu. Pan Brouček v tom viděl pochopitelně novočeské s holkami. Jiná nedorozumění vyvolaly názvy palác, vidlice, pitel. Zvlášť zdařilé jsou situace vznikající v souvislosti se staročeskými jmény. Tak starou Domšíkovu služku Kedrutu nazývá pan Brouček Kekrutou, Rekrutou a Redutou. Pan Brouček je značně pohoršen, když jej oslovovali Pražané Macku. Ukončení výletu do 15. století a vstup do Prahy spojuje jméno Kunky, tj. Kunhuty, hezké dcery Janka od zvonu. Jí patřily poslední myšlenky pana Broučka vížící se k 15. století, a proto také volal její jméno. Tyto zvuky pak označil pan Würfel, neznalý dobrodružství pana Broučka, kunkáním.

Mezi archaismy můžeme rozlišovat jevy hláskové, tvarové, slovotvorné, lexikální a syntaktické. Archaismů hláskových ve srovnání s ostatními archaismy užívají autoři historické prózy nejméně. Také Sv. Čech, nebereme-li v úvahu rekonstruovanou starou češtinu v třetí kapitole, omezil se ve Výletu pouze na několik hláskových jevů. Řadí se mezi ně především původní ú místo dnešního ou, a to přímo ve jméně pana Broučka, dále ve slovech kohút, klobúk a mázhúz. Dále sem patří ó a uo v již uvedeném instrumentálu s hólkami a huolkami. Z dalších hláskových archaismů jde již jen o nezúžené é ve tvarech k pranéři a z taléře, o dlouhé í za původní ě v instrumentálu sg. oštípem a o starší podobu místního jména Holíšovice.

Po stránce morfologické je zajímavé, jak Čech dovedl využít k dobové charakteristice jednoho archaického jevu svého současného jazyka, a to koncovky -ův v gen. pl. maskulin. Zatímco v autorském vyprávění volil pouze novější formy s koncovkou -ů, v řeči postav z 15. století se vyskytují obě koncovky. Při tomto střídání koncovek [81]bývá -ův zpravidla před samohláskou, většinou před spojkou a.[12] Např.: od táborův a ostatních; odchodem německých studentův a cizích kupců; stroje na metání ohnivých soudkův a šípů, těžkých kamenův a jiných bořicích střel; bez nátisků v Praze přebývali; oděnců německých; statků nejdražších. Z jiných morfologických jevů použil Čech starších forem číslovek ve spojení dvanácte hejtmanů a dvanácte vozů a některé archaické tvary sloves. Nejčastěji jde o různé typy imperativu, jako je stažený tvar imperativu od slovesa píti: pí!, imperativ s původní koncovkou -i a částicí -ž: mlčiž, budiž, nebudiž a jiné. Zastaralých slovesných tvarů užil Čech také v případě bůsti (= bodati), v 3. os. pl. prézentu bředou (= brodí se) a v 3. os. minulého času vysuli se (= vysypali).

Jako prostředek charakterizující dobovou atmosféru 15. století vyskytuje se také velmi často příklonná částice -ť u slov nejrůznějšího druhu, např. u adverbií jižť, tuť, arciť, u zájmena toť, tyť, myť, sámť, u spojek žeť, všakť a u sloves v podobném užití jako v autorském jazyce.

Z oblasti tvoření slov pomáhají vytvářet dobové zabarvení jazyka typy substantiv odvozených od adjektiv příponou -ec, jako bázlivec, nebožec, oděnec, odřezanec, ozbrojenec, pošetilec a změtenec, dále desubstantiva s příponou -ec, která měla původně zdrobňující význam, jako kabátec a nosec, i jiná: papeženec, cizozemec. Z ostatních slovotvorných typů to jsou maskulina s příponou -íř: krejčíř, -ík: pohářík a -ez: roboťěz, feminina s příponou -ice ve slovech komořice a vidlice a neutrum s příponou -ce: slovce. Také mezi adjektivy se objevují typy, jimž patinu starobylosti dodávají přípony -ný: sklenná kolečka, -natý: duchna pernatá, -ovatý: zubovatá zeď a -cí: šaty lehací.

Jazyk postav z 15. století se vyznačuje četnými lexikálními prostředky, které označují dobové reálie, tj. historismy, i jinými dobovými názvy.

Čtenář sledující osudy pana Broučka se spolu se svým hrdinou nejdříve seznamuje se staročeským bydlením a domácností, poznává palác neboli mázhúz (= vstupní síň), vybavení místnosti, kde je koltra (= záclona), sypací orlojík, okřín (= mísa), medenice (= nádoba na vodu) a jiné. Pak sleduje převlékání hrdiny do kloku, sukně, kukly [82]i to, jak si pochutnává na šalši (= omáčce), varmuži, pirohách a roháčkách. Postupně se pan Brouček dostává do veřejného dění i přímého boje. Právě s bojem souvisí nejvíce lexikálních historismů. V husitském vojsku jsou cepníci, sudličníci, pračata, jednotliví bojovníci jsou vyzbrojeni halapartnami, palcáty, ratištěmi, řemdihy, sudlicemi, používají hmoždířů, samostřílů, praků, totachů, tarasnic, srubnic, houfnic a různých pušek (= děl). Autor použil i dobového termínu pro vrhání kamenů loučení a také četných jiných substantiv z nejrůznějších oblastí tehdejšího života. Jsou to např.: kura, kokot, kuřenci, povětří (= průvan), poboňky (= čáry, kouzla), tandléř (= vetešník), věnečník (= prodavač věnců).

U jiných slovních druhů jsou archaismy zastoupeny mnohem řidčeji. Představuje je především několik adjektiv odvozených od uvedených substantiv nebo jiných dobových substantiv, např. polední strana, půlnoční okraj, věnečnický trh, dále adjektiva s významem široce vztahovým, která jsou v dnešní češtině nahrazena neshodnými přívlastky, jako miska šalešná a kramaření odpustkové, adverbia bohdá a medle a konečně citoslovce hyběti (= běda).

Sv. Čecha podobně jako Z. Wintra[13] zaujala expresivita staročeských nadávek, a proto jich poměrně dost často využíval. Většinou jde o dvouslovné typy složené ze substantiva a rozvíjejícího adjektiva: machomete nečistý, lotře ohavný, darmopichu škaredý, trpasleku břichatý, larvo lotrovská, protivo nevlídná, partéko hubená, zrádce ošemetný, výjimečně o jednoslovnou nadávku pro ženu domudnice. I otázkou osobních jmen se Čech dost podrobně zabýval, když nechal vysvětlovat panu Broučkovi jejich původ v případech Janek od zvonu, Pavel Petrův, Miroslav zlatník, Vacek Bradatý.

Při charakteristice jazyka starých Čechů se také objevují celé frazeologické celky jako: zle toho požiješ; zlým bys toho zažil; chceš-li smích pobíjeti svatou věrou naší?; třeba nám všem býti za jeden člověk.

Po stránce syntaktické obsahuje jazyk obyvatel Prahy 15. století i jejich spojenců různé druhy vět a větných spojení, od krátkých jednoduchých vět, odpovídajících určité hovorové situaci, po bohatě členěná složitá souvětí, v nichž husité objasňují svá stanoviska a projevují svou morální převahu nad panem Broučkem. V těchto obsáhlých syntaktických celcích jde o rétoricky vzrušené projevy, v nichž [83]se staří Čechové dovolávají Husa i příkladů z bible a vůbec prokazují svůj značný duševní obzor.

Rétorický patos, příznačný pro samotného Čecha, se tedy v jazyce husitů bohatě uplatňuje. Přitom Čech používá velmi často stejných jazykových prostředků jako v autorském vyprávění. Jsou to především časté přechodníkové vazby, např. … dosáhna moci nad námi, své sliby věrolomně by zrušil; knihy českým jazykem skládali, lásku k němu budíce a proti cizotě hlasů svých pozdvihujíce; milují toliko sami sebe, bažíce po moci a bohatství, hýříce a svatokupčíce, infinitivní vazba typu na nich bylo naučiti se řeči národa, shodné přívlastky v postavení za substantivem, např. na hrádku Kozím, Zikmund nešlechetný, vojska královská, vlci hltaví, hrstka nepatrná; hanebník ten, padouch ten, ruce mé i spojovací výrazy kterak, aniž, an: viděl jsem, kterak pán utiskuje poddaného…; Žádný nechce se vypínati nad druhého aniž lépe žíti ostatních.; Přines ji, an si toho přeje. K nim se řadí ještě další prostředky, které nebyly v autorském vyprávění doloženy a které dodávají jazykovým projevům postav archaický ráz. Je to spojka by ve větách obsahových: Mníš, bych se neuměl oháněti; Nevěřím, by Praha mohla zroditi takovou ohavu! a částice -li v zjišťovacích otázkách, např.: Jsi-li poraněn? Jsi-li z hrstky pražských Němcův…? Vidíš-li tam na pranýři ty vlající cáry?

III. Třetí neméně výraznou vrstvu tvoří jazyk pražských měšťanů pana Broučka a pana Würfla. Je to jazyk, který vychází z výrazně hovorového základu.

Po stránce hláskové se jazyk těchto figurek sice nevyznačuje žádnými nápadnými jevy, avšak již v morfologii najdeme některé pouze pro ně příznačné tvary. Pan Brouček i pan Würfel totiž užívají převážně infinitivu na -t, např. pan Brouček: brnět, dělat, litovat, nacpat si, propadnout, přijít, ulovit, užívat, pan Würfel: dostat a vylézt. I když hostinský pan Würfel nemá mnoho příležitostí k přímé řeči, přesto ji dovedl Čech jazykově velmi výstižně charakterizovat tím, že pan Würfel důsledně oniká a tím projevuje zdvořilost, úslužnost a poněkud staromódní způsoby, např. ráčili se dostat, líběji přece vylézt.

Pan Brouček je nejvýrazněji charakterizován svým slovníkem, neboť užívá četných slov expresívních. Ze substantiv to jsou: barák, blázen, darmochlebové, dědek, fiflena, hadry, hatmatilka, chamraď, komediant, maškara, motanice, nesmysl, pakatel, paráda, pobuda, rachotina, sebranka, respekt, sekatura, strašpytel, tatrman a trdlo, [84]z adjektiv: bláznivá móda, bláznovský oblek, komediantský oblek, potrhlý cizinec a prožluklá věc, ze sloves: břinkat, drmolit, nepáchnout (s významem ‚nepřijít‘), koukat, kutit, mrknout, pachtit se, párat se, přisolit (= udělat nepříjemnost), trefit (na někoho), uvíznout, vyzvonit (= říci), vycinkat (někomu), zbláznit se, zevlovat a zchrupnout si.

V řeči pana Broučka se bohatě vyskytují nejrůznější lidová rčení, např. čert mi to byl dlužen, mě rarach zanesl do starodávné Prahy, dověděl se starého ďasa; přicházet do bryndy, zůstat za pecí, jít spát se slepicemi, rozlít si ocet, nemít všech pět pohromadě, nedělat žádné velké orace, vyletět z kůže.

Pan Brouček užívá rád i přirovnání. Uvádíme z nich aspoň tato: tma je tu jako v pytli, tma jako v tunelu, uteče … jako střelená, všechno jako vymřelé, (nohavice) jedna červená jako krev a druhá zelená jako brčál, kouká jako kvočna z kukaně.

I když pan Würfel má možnost pronést pouze několik vět, vždy je výrazně jazykově charakterizován i po stránce lexikální. Všechny jeho projevy jsou nanejvýš zdvořilé a vybrané. Zatímco pan Brouček je charakterizován širokou škálou nejrůznějších výkřiků od Můj bože! až po I ďas aby už do toho-!, pan Würfel se ve svých zvoláních drží pouze jednoho okruhu výrazů: Božínku; I pro všechny svaté; Můj ty spasiteli. Již dříve uvedené obraty jakpak se ráčili dostat a Líbějí přece vylézt stejně jako kladně hodnotící slova v ironickém použití pěkně vypadají, pěkně! a krásná rýma výrazně dokreslují jeho slovník.

I po syntaktické stránce je jazyk obou postav, zejména pana Broučka, velmi charakteristický. Pan Brouček nemá tolik příležitostí k delším souvislým projevům jako staří Čechové. Většinou udiveně reaguje na stále nové a měnící se situace. Proto se v jeho jazyce objevují četné zvolací věty, např.: Kýho výra! Kýho ďábla! Lidičky. I hrome! I hlehle! A na moutě! Ajajaj! To je krása, že by člověk z kůže vyletěl! I safraporte! A pro pána krále! Hloupá bába! Pan Brouček nepoužívá složitých souvětí, v jeho jazyce se objevují jednoduché věty a ze souvětí ty typy, které jsou běžné i v hovorovém jazyce. V přímé řeči pana Broučka jsme neshledali žádnou přechodníkovou vazbu ani jiný výrazněji archaizující prostředek. Z jeho souvislých projevů uvádíme pro příklad tyto dva: „Vida, následek toho průvanu v komořici. Ulovil jsem si rýmu. Bude skoro lépe, když zůstanu doma a ještě se trochu v posteli vypotím.“ „Snad nemyslíš, že jim tam zůstanu za terč, aby mě prošpikovali svými šípy jako svatého Šebastiána!“ Ob[85]dobně, i když na mnohem menším prostoru, se jeví syntaktická stránka projevů pana Würfla.

Závěr.

Svatopluk Čech při své jazykové praxi plně respektoval spisovnou normu své doby, která byla ustálena především archaizující kodifikací J. Gebauera. Dobře se seznámil se starším jazykem, aby mohl jeho prostředků využít jednak pro vytvoření dobové atmosféry, jednak jako účinného prostředku satiry. Byl si vědom stylového rozvrstvení jazyka a z tohoto hlediska volil vždy jazykové prostředky tak, aby vyjadřovaly jeho umělecký záměr.

Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století, je vybudován na třech odlišných textových pásmech, která mají své osobité zvláštnosti morfologické, lexikální a syntaktické. Čech využil těch morfologických jevů, u nichž kodifikace normy dovolovala varianty, jako je tvar infinitivu a gen. pl. maskulin. Tak infinitivy na -t charakterizující jazyk pana Broučka a pana Würfla, kdežto autorské vyprávění stejně jako jazyk starých Čechů se vyznačuje infinitivy na -ti. Starší varianta koncovky gen. pl. -ův je využita pro vytvoření dobové atmosféry 15. století, zatímco v autorském vyprávění i v jazyce pana Broučka a pana Würfla je pouze koncovka -ů. Jazyk postav z 15. století se vyznačuje ještě jinými výraznějšími morfologickými archaismy, jako jsou tvary imperativu typu pí, budiž, mlčiž, infinitiv bůsti a jiné.

Každé ze tří odlišných textových pásem je charakterizováno velmi výrazně svou slovní zásobou. V autorském vyprávění jsou to četná cizí slova příznačná pro esejistický styl a pro život vyšších společenských vrstev, v jazyce starých Čechů mnohá staročeská slova, pan Brouček a pan Würfel používají slov hovorových a pan Brouček sám i mnohých slov expresívních.

I z hlediska syntaktického nacházíme ve Výletu značné rozdíly. V autorově vyprávění jsou častá bohatě členěná složitá souvětí, četné prostředky knižní, jako přechodníkové vazby, vazby infinitivní aj. Toho všeho bohatě využívá Čech i v jazyce postav z 15. století, uvádí však do tohoto jazyka ještě další syntaktické archaismy (spojku by, částici -li v zjišťovacích otázkách). Jazyk pana Broučka a pana Würfla nemá takových složitých syntaktických celků, je založen na běžných hovorových syntaktických prostředcích.

---

[1] L. S. Kiškin, Svatopluk Čech, očerk žizni i tvorčestva, Moskva 1959.

[2] S. Čech, Výlet pana Broučka do XV. století. Fantastická komedie o 9 obrazech. Zdramatizoval V. Hudeček, Praha, Dilia 1957.

[3] L. Janáček, Výlety pana Broučka. Opera o dvou částech (třech dějstvích s proměnou) podle námětu Svatopluka Čecha. První část napsal Viktor Dyk, druhou část František S. Procházka, Praha 1962.

[4] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, II. řada, Praha 1936, s. 124—128.

[5] F. Strejček, Poměr Svatopluka Čecha k oprávcům jazyka, Naše řeč 21, 1938, s. 258.

[6] Náš rozbor vychází z posledního vydání, o které ještě autor sám pečoval, tj. z vydání v Sebraných spisech Svatopluka Čecha, díl IX, Výlety pana Broučka, Praha 1908, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století, s. 120—337.

[7] J. Hubáček rozlišuje z hlediska textové výstavby ve Výletu pásmo vypravěče a promluvové pásmo postav, avšak nám jde o jiný pohled na jazykovou problematiku díla. Viz J. Hubáček, K uměleckým prostředkům satiry. In: Literárně výchovné interpretace, Praha 1975, s. 144.

[8] J. Neruda, Povídky malostranské, Národní knihovna, Praha 1951.

[9] Při srovnání s jazykem J. Nerudy vycházíme jednak z vlastních zjištění, opírajících se o analýzu Nerudova jazyka v Povídkách malostranských vydaných v Národní knihovně r. 1951, jednak z článku M. Čechové, K morfologické stránce povídek Jana Nerudy a Vítězslava Hálka, Naše řeč 58, 1975, s. 118—126.

[10] Viz F. Strejček, d. c. v pozn. 5.

[11] S. Čech, Výlety pana Broučka, Praha 1908, s. 181.

[12] Pro spisovný jazyk Gebauer doporučuje užívání -ův na konci věty a před následující samohláskou. Viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, díl III, tvarosloví I, Skloňování, Praha 1896, s. 56—57.

[13] Viz N. Kvítková, Archaismy v díle Zikmunda Wintra. In: Filologické studie VII, Praha 1976, s. 61—75.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 2, s. 73-85

Předchozí Antonín Rubín: K územnímu ústupu rozložených retnic v jihozápadočeských nářečích

Následující Alois Jedlička: Za profesorem Václavem Křístkem