Žánrové a stylové proměny veřejné jazykové komunikace

Jiří Kraus

[Articles]

(pdf)

-

Studium vlivu společenských změn a kulturního vývoje na jazyk[1] se stalo v současném období těsnější spolupráce vědních oborů a utváření soustavy věd o jazyce a o jazykové komunikaci[2] důležitou součástí moderní jazykovědy. Mám tu přitom na mysli jazykovědu jako celek i její dílčí oblasti, které se tímto studiem speciálně zabývají — sociolingvistiku, etnolingvistiku, jazykovou politiku, teorii textu atp.

Vliv dynamiky společenských činitelů na jazyk a na jazykové a textové kategorie se podle našeho názoru projevuje v zásadě trojím způsobem:

1. Dlouhodobě, nepřetržitě a zprostředkovaně v oblasti jazykového systému a v oblasti jazykových funkcí. Do této skupiny změn náleží rozvíjení a dotváření spisovných jazyků a jejich funkcí, doprovázené vznikáním společensky podmíněných variant jazykových prostředků.[3] Jednotlivé varianty, které se uplatňují v různých rovinách jazykové stavby — od fonologické po větnou a textovou —, se pak podílejí na dosahování a udržování pružné stability jazykových norem spisovných i mimospisovných útvarů. Tyto změny v jazykových prostředcích i v jazykových funkcích jsou důsledkem souhry mezi vnitřními zákonitostmi jazykového vývoje a činiteli mimojazykovými, tj. historickými, migračními, teritoriálními, třídními, profesionálními, ideologickými aj.

[58]2. Rychleji a konkrétněji v soustavě funkčních stylů a stylových prostředků. Na rozdíl od změn předchozí kategorie se tento vliv prosazuje rychleji, zvláště ve stylech veřejného styku. Univerzální povaha těchto stylových proměn je zřejmá z toho, že přesahují rámec jednoho jazyka a vytvářejí kulturní, resp. intelektuální stylovou vrstvu slov, termínů a frazeologismů, syntaktických, nadvětných a textově kompozičních prostředků. V oblasti stylů veřejné komunikace mimoumělecké můžeme tento internacionalizační proces sledovat na příkladu více než dva tisíce let starém, na řecké rétorické próze. Textové, lexikální a gramatické struktury této prózy, která se sama jen velmi postupně a pomalu začala oddělovat od umělecké prózy a poezie, ovlivnily prostřednictvím normativních rétorik a působením klasických textů většinu evropských spisovných jazyků. V řečnické próze např. vznikly a rozšířily se výrazy ulehčující orientaci v textu, původně nejčastěji mluveném, tj. uspořádání a vzájemné vztahy textových úseků (typu za prvé, za druhé, nejdůležitější je, závěrem bych chtěl zdůraznit); od rétorů 4. a 5. stol. př. n. l. se datuje konstrukce touto men — toûto de (na jedné straně — na druhé straně), antiteze typu nikoli A, ale B (nazývaná lat. correctio), rétorické otázky, anaforické konstrukce, opisné výčty souřadných pojmenování místo obecných, shrnujících atd.

Šíření této kulturní stylové vrstvy, která zřetelně ovlivnila a odlišila textové struktury jednoho uceleného typu mimouměleckých projevů (řečnictví, kazatelství, administrativy a postupně i publicistiky), přechází prostřednictvím překladů kanonických textů i normativních stylistických a rétorických příruček do pozvolna se utvářejících spisovných jazyků evropských a částečně též mimoevropských. (Al-Farabího překlad Aristotelovy Rétoriky, doplněný četnými komentáři a poznámkami, např. ovlivnil kompozici a styl řečnických projevů arabských.) Zákonitosti řečnické prózy latinské — a v menší míře i řecké — se rozšiřují ve skupině stylů mimouměleckých (i když pochopitelně hranice mezi styly uměleckými a mimouměleckými byla v minulosti, asi až do 18. stol., velmi volná). Oblast mimouměleckých stylů veřejného styku se od 11.—12. stol. v důsledku společenských potřeb dále diferencuje (a) na styl administrativní, který byl ve svých počátcích inspirován intenzívním politickým životem italských měst a v podobě tzv. artes dictaminis (umění sestavovat státní a jiné oficiální dokumenty) představoval nedílnou součást pozdně středověké a novověké rétoriky, (b) na styl odborný, jehož rétorické počátky [59]jsou zřetelné zvláště ve středověkých disputacích a v příbuzných žánrových formách.[4]

Teprve Descartovo ostré vystoupení proti disputacím jako převažujícímu způsobu předkládání výsledků vědecké činnosti[5] otevřelo cestu pozvolnému osamostatňování vědeckého stylu, schopného monologickou, systematicky uspořádanou formou stručně a výstižně vyjadřovat postupy deduktivního a induktivního myšlení. Vedle stylu zaměřeného přísně vědecky (jehož počátky nalézáme u Descarta a Newtona) se téměř současně začíná rozvíjet linie výkladu popularizačního, vycházející z názorů hlásaných Francisem Baconem a o století později Giambattistou Vicem, že bezprostředním úkolem vědce je vědeckou pravdu nejen odhalovat, ale také ji na veřejnosti v smyslu zásad orátorské přesvědčivosti šířit a obhajovat.

V současné době, charakterizované vzájemným prolínáním vědních oborů a vytvářením interdisciplinárních oblastí, přejímá funkci stylu sjednocujícího intelektualizační snahy různých, i typově odlišných jazyků styl vědecký. Univerzální povahu má jeho směřování k vysokému stupni abstraktnosti (až matematické formalizovanosti), k objektivnosti, komprimovanosti a zdůrazněné logičnosti, doprovázené existencí vyhraněné, do značné míry též internacionálně utvářené stylové vrstvy prostředků. Dominantní postavení odborného stylu v současné jazykové komunikaci je posíleno i tím, že bezprostředně působí (rozvíjením slovníku, frazeologie a větných i nadvětných schémat) na styl publicistický, administrativní, specifickým způsobem na styl umělecký a prostřednictvím své pracovní varianty i na styl běžně dorozumívací.

3. Třetí, nejbezprostřednější vliv společenských změn na jazyk se projevuje v oblasti řečových žánrů. (Žánr v této souvislosti definuji jako historicky podmíněný, ustáleným způsobem uspořádaný zobecněný sémiotický útvar, vyčleňovaný na různých stupních abstrakce a vyjadřující zakončený obsah.)[6] Společenskou určenost vývoje žánrů [60]je možno názorně demonstrovat na vzniku nejstarší soustavy žánrů mimoumělecké komunikace, žánrů rétorických. Rozvoj sicilské a aténské demokracie a spolu s tím potřeba působivě vystupovat na veřejnosti vyvolaly poměrně rychle v život trojici žánrových typů (a) poradních (politických), (b) soudních a (c) oslavných (resp. útočných). Tyto typy se v průběhu vývoje vnitřně odlišily a zároveň si přitom utvářely své vlastní výrazové prostředky. I přes poměrnou samostatnost si tyto žánrové typy zachovaly určitý vztah k žánrovým typům běžně mluvené řeči (k různým typům dialogu) a uměleckého projevu (čerpaly zvláště z epiky a z dramatu). S běžně mluvenou řečí je sbližovala potenciální dialogičnost (dodnes vlastní publicistické argumentaci) a expresívnost, s uměleckým projevem dodržování ustálených kompozičních schémat (směřujících ke gradaci, k vystupňování napětí) a záměrné využívání prostředků estetických a emocionálních.

Podobně smíšenou povahou a bezprostřední návazností na původní rétorické žánry se vyznačují i žánry vědecké. Ve středověku se rozvíjejí ze standardizovaných, polemicky laděných disputací, postupně nabývají na rozsahu, ztrácejí dialogický charakter a mění se v rozsáhlá kompendia pokoušející se zahrnout celé soudobé poznání. Rychlý rozvoj a specializace vědy v období porenesančním vede od univerzálních, encyklopedických děl k monografiím a dále, od 17.—18. stol., k článkům v nově zakládaných odborných časopisech. Vznik článku jako základní žánrové formy moderní vědecké komunikace zrcadlí potřebu nejen šířit výsledky vlastního badatelova poznání, ale také nutnost reagovat na názory a připomínky současníků. Tato potřeba je v moderní vědecké komunikaci, vyznačující se interdisciplinárním a internacionálním charakterem, neustále naléhavější, takže rychle vzrůstá počet vědeckých žánrů, které neexistují izolovaně, ale potenciálně nebo aktuálně ve dvojici. Buď tedy jsou na vyvolání určité repliky zaměřeny, nebo na ni nějakým způsobem odpovídají (tak tomu může být např. v dvojicích referát — koreferát, přednáška — diskusní příspěvek, článek — polemika, monografie — recenze atp.). V současné době se rozšiřuje a vyhraňuje specifický typ těchto žánrových forem, tzv. žánry sekundárních dokumentů, tj. bibliografických referátů, anotací, résumé. Rozvoj žánrů sekundárních dokumentů je vyvolán jednak potřebou badatelů a praktických uživatelů vědeckých a technických informací získat rychlý a obecný přehled o dané problematice, jednak možností strojově zpracovávat a obsahově redukovat informace uložené v primárním textu.

[61]V této souvislosti mohu formulovat prognostický předpoklad, že s rozvojem informačních potřeb a možností automatických prostředků zpracování informací bude úloha sekundárních dokumentů v současné jazykové komunikaci neustále vzrůstat. Tento proces však bude v daleko větší míře než dosud vyžadovat součinnost lingvistů, protože právě při jednotících úpravách odborných textů jsou možnosti cílevědomých lingvistických zásahů poměrně značné.

Základními jazykovými a textovými vlastnostmi žánrů sekundárních dokumentů jsou (a) vysoký stupeň komprese textů při zachování nejdůležitějších věcných informací (přičemž hledisko důležitosti se mění v závislosti na čase i na osobě uživatele informace; např. u starších prací se jako aktuální a důležitá může projevit v novém kontextu ta informace, již autor sám považoval za nedůležitou a okrajovou), (b) textová a obsahová korespondence primárního a sekundárního dokumentu podmíněná korespondencí základních významových kategorií, klíčových slov a větných i nadvětných vztahů a (c) vysoký stupeň kompoziční, syntaktické a lexikální standardizace (tj. výskytu ustálených vazeb a frází) dosahovaný zvláště v referátových časopisech.

Jednou z nejdůležitějších vlastností žánru je jeho vázanost na historické podmínky jazykové komunikace a určitá ustálenost základních konstitutivních příznaků. Jak žánr, tak styl jsou založeny na jednotícím výběru a uspořádání jazykových a tematických jednotek v textu. Zatímco styl se však v lineárním průběhu textové výstavby uskutečňuje postupně, jako výsledek dynamického vzájemného působení subjektivních a objektivních stylotvorných činitelů, existuje žánrová forma již před konkrétním aktem sdělení (před jazykovou stylizací). Komunikační strategie adresáta sdělení pak spočívá v přesném žánrovém zařazení komunikátu. Díky tomuto zařazení může adresát soustředit svou pozornost na místa, v nichž podle žánrových zákonitostí (a podle jeho vlastních čtenářských či posluchačských zkušeností) je soustředěna nejvyšší míra informace. Komunikační strategie autora textu spočívá v tom, aby tyto zákonitosti dodržel, to je aby vyhověl očekávanému schématu adresátova vnímání, nebo naopak, aby je — obvykle se specifickým záměrem — narušil. Dodržování nebo narušování žánrového schématu je jedním z nejdůležitějších činitelů jazykové komunikace.

Důležitost poznání žánrových schémat vzrůstá zvláště při vnímání, resp. překládání a tlumočení cizojazyčných textů, protože tu přistupují obtíže spojené s vázaností žánrů na specifické okolnosti histo[62]rické, kulturní, ideologické, jazykové. Zdá se, že největší jsou tyto obtíže při snaze o věrné překládání žánrů běžně mluveného projevu (v důsledku činitelů spojených s jazykovou etiketou, která se v různých jazycích a v různých kulturách značně odlišuje) a žánrů publicistických. Postupně se tyto obtíže snižují — díky internacionalizaci vyjadřování — právě v oblasti vědecké literatury, i když právě zde zůstává poměrně dost úkolů pro součinnost lingvistů, informačních pracovníků i příslušných vědních specialistů.

---

[1] Tento příspěvek byl přednesen na mezinárodním kolokviu „Společenské funkce a struktury jazykové komunikace“, které se konalo ve dnech 25.—27. listopadu 1979 v Magdeburku.

[2] Postupující specializace vědeckého poznání směřuje nejen k sbližování různých vědních oborů, ale i k jejich osamostatňování. Na uceleném popisu jazyka se tak podílí celá řada věd o jazyce a o jazykovém sdělování — nověji např. lingvistika textu, teorie řečové činnosti atp.

[3] O těchto variantách srov. A. Jedlička, Problematika variantnosti normy spisovného jazyka (Na okraj V. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky v Krakově), SaS 38, 1977, s. 35n., a týž, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 70n.

[4] Srov. např. J. Tříska, Rétorický styl a pražská univerzitní literatura ve středověku, Praha 1975; týž, Studie a prameny k rétorice a k univerzitní literatuře, Praha 1972; J. Kejř, Stát, církev a společnost v disputacích na pražské univerzitě v době Husově a husitské, Praha 1964.

[5] „A rovněž nikdy jsem nepozoroval, že by se byla disputacemi, jak se dějí na školách, odkryla nějaká pravda, dříve neznámá; neboť zatímco se každý snaží zvítězit, cvičí se mnohem více v uplatňování pravděpodobností než ve vážení důvodů na obou stranách; a ti, kteří byli dlouho dobrými advokáty, nejsou proto později lepšími soudci.“ Descartes, Rozprava o metodě (český překl. Praha 1933).

[6] Srov. též J. Mistrík, Žánre vecnej literatúry, Bratislava 1975.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 2, pp. 57-62

Previous Ludmila Švestková: Veselí, veselost, veselka

Next Eva Macháčková: Ústup kondicionálu minulého?