Dítě, děti, dětský

Jaroslava Hlavsová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V letošním roce, který byl vyhlášen Mezinárodním rokem dítěte, častěji slyšíme i čteme slovo dítě. V našem národním jazyce, v jeho různých vrstvách a stylech, však zdaleka není jediným označením nedospělého lidského jedince. Některá z jeho četných synonym se liší pouze různým citovým zabarvením, jiná sociálním nebo generačním příznakem a mnohá jsou omezena regionálně. Kromě těchto omezení, obvyklých i u jiných slov souznačných, přistupuje tu ještě významový rozdíl mezi všeobecným označením nedospělého jedince a mezi označením na základě rodinného vztahu („lidský jedinec ve vztahu k svým rodičům“ — SSJČ). Některé z těchto výrazů bývají v určitých oblastech užívány k označení potomka bez věkového omezení, ačkoli obecně označují pouze dítě malé. U zdánlivě zdrobnělé formy děcko (původem však jmenného tvaru adjektiva, srov. analogické zpodstatnělé formy složené mužský, ženská) je pro velkou část Moravy typické rozšíření významu nejen na děti vůbec, ale i na mladého člověka dospívajícího až dospělého (hlavně v oslovení, zvl. děvčat). Nověji proniká výraz děcko (s užším významem, malé dítě) i do Čech, zvláště do jejich severovýchodní poloviny.

Vedle spisovných výrazů jako dítě, dítko, děcko, robě jsou (opět s různým stylovým a citovým zabarvením) rozšířena i slova silně expresívní, jako capart, cvikýř, fakan — fagan, harant — halant — haverlant, klazan, parchant a konečně i současné slangové označení arab nebo svišť (poslední užívá např. Vl. Páral). Mnohé z těchto nespisovných výrazů jsou nejasného původu nebo přejaté, často i jeden podle druhého modelově tvořené, např. klazan(t) (— podle Machka souvisí se stč. klazniti ‚činit bláznivým, pošetilým‘) halant / harant / haverlant, fagan / fakan aj.

Samo slovo dítě, známé ze všech slovanských jazyků, má v českých nářečích mnoho hláskových a slovotvorných variant: děcko, děčtě (na okrajovém úseku doudlebském v již. Čechách), laš. džecko, džečo nebo i (maskulinum!) džeč, džečok, konečně i expresívní formy, jako východomoravské děcúr, děcúch (s žertovným nebo mírně hanlivým zabarvením). Některé z těchto forem se dnes v běžném jazyce již neužívají, mají nanejvýš povahu slov knižních, básnických, ačkoli ve starších dobách byly stylově neutrální, jako např. ještě Jungmannovým slovníkem uváděná deminutiva dítko[1] (plur. dítky a dítka) a dítce (ve staré češtině dietko, dietce). Podobně podst. jméno robě,[2] dosud běžné v okrajovém nářečí podkrkonošském, má už v současném jazyce spisovném stylové omezení na vrstvu knižní (viz SSJČ) a významové zúžení na dítě zcela malé, nemluvně.

[272]Zvláštní pozornost zasluhuje u všech těchto slov označujících lidská mláďata otázka jednotného a množného čísla, a to po stránce formální i významové. Samo substantivum dítě vzniklo podle V. Machka z psl formy kolektiva dětь s významem ‚kojenectvo‘), k níž byla podle jiných jmen mláďat na -et přitvořena i forma 1. p. jedn. čísla dě-tę (stč. dieťa). Dosud mnohé slovanské jazyky tu mají tvar čísla jednotného (s významem kolektivním), např. pol. dziatwa, ukr. ditva, jihosl. d(j)eca i slov. archaické detva. Podobně v češtině je kolektivum chasa.[3] které má nejen význam jako spis. ‚mládež‘, ale v severovýchodočeských nářečích je synonymem tvaru množ. čísla děti. Plná souznačnost je pak často i příčinou nenáležité (plurálové) shody v případech jako chasa spaly; sou to eště malý chasa, právě tak i ve spojení se základními číslovkami maj pět chasy, měli štyry chasu apod. Význam slova chasa se v různých nářečích poněkud liší. Mimo úsek Podkrkonoší je toto slovo užíváno spíše ve významech ostatních: ‚čeleď, svobodná mládež‘, někdy jen ‚mládež mužská‘.

Slovo chasa je v tradičních nářečích velmi živé, což dokazují jeho četné odvozeniny. V archívu lidového jazyka v ÚJČ jsou ze starší nářeční literatury doložena nejen substantiva jako chasák (‚výrostek‘, kladské, východočeské), chásňa, -ate (‚dítě v peřině‘; valašské), chasník, chasníček (‚chlapec‘), chasnice (‚holka‘; kladské), ale i přivlastňovací příd. jména jako chasenský, chasenčí, chasní.

Formální rozmanitost druhově přivlastňovacích příd. jmen odvozených od podst. jména dítě je v nářečích často působena analogií, kontaminacemi různých tvarů této významové kategorie nebo i přežíváním některých forem starších. Vedle příd. jména dětský (v Jungmannově slovníku psaného ještě též děcký) je pro starší dobu a dosud místy v nářečích doložena i podoba dítěcký a dětěcký a především severovýchodočes. nářeční forma dětenčí (popř. -inčí), kterou uvádí i Jungmann a dokládá územ V. Hanky, rodáka ze severových. Čech. Přídavné jméno dětinský nemělo ve starší době pouze význam lat. infantilis, jak dokládá bohatě nejen Jungmann, ale i starší literatura slovenská a některá nářečí (např. v slovnících z Hané). Právě tak i starý typ tvoření přivlastňovacího příd. jména na iný (dětinný) je nejen ve starší vrstvě slovenštiny, ale řidčeji doložen je i v severovýchodočeské nářeční oblasti. Jako zastaralé hodnotí SSJČ též příd. jméno dítěcí, užívané ještě českými klasiky v 19. stol., podobné tvary najdeme opět v archaických nářečích východomoravských, a zvláště na Lašsku (díťací).

Z tohoto zdaleka neúplného výčtu některých dnes méně běžných podob slova, patřícího nepochybně k samému jádru slovní zásoby, je patrno, že i lexikální jednotky v jazyce velmi frekventované jsou proměnné nejen v rovině stylové a v míře citového zabarvení, ale především vývojově a též vzhledem k místnímu rozčlenění národního jazyka.

---

[1] Různé posuny v rovinách stylových i v míře citového zabarvení jsou v případě slova dítě časté již proto, že tu jde o podst. jméno z okruhu rodinných názvů.

[2] Srov. i lašské a robenek (‚mládenec‘), slov. parobok (‚svobodný mladík‘) nebo rus. rebjonok (‚dítě‘). Machek vše spojuje se staroind. árbha (‚malý chlapec‘).

[3] Ve starším jazyce označovalo slovo chasa spíše ‚čeleď, chasu služebnou‘, též jako hanlivé luza (srov. i dnešní cháska); (z lat. casa = ‚dům‘, tedy původně ‚čeleď v domě‘).

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 5, s. 271-272

Předchozí František Štícha: Uzavírka

Následující František Štícha: Konkurence krátkých a dlouhých variant participiálních tvarů v přísudku